Sirotci z Titaniku: Malí bratři ze Slovenska přežili. Traumat se však nezbavili

Rádio G6
Sledujte nás

Na posledním záchranném člunu spuštěném z potápějícího se Titaniku seděli dva malí chlapci ve věku 4 a 2 let. Nerozuměli anglicky a nikdo je neznal. Zachránění cestující jim dávali sušenky a bezpečně je dopravili do New Yorku, kde se rozjelo pátrání po jejich rodičích. Nalezené skutečnosti byly velmi překvapivé.

 

Podle seznamu cestujících šlo o děti jménem Lola a Momon, které cestovaly v druhé třídě spolu se svým otcem Louisem M. Hoffmanem. Vypátrat jejich příbuzné se ukázalo být tvrdým oříškem, protože nešlo o jejich pravá jména. Chlapci zůstali načas v péči další přeživší cestující Margaret Haysové, které rozuměli, protože hovořila francouzsky. Úřady se pokusily vypátrat pravou identitu sirotků pomocí fotografií v tisku.

 

Zanedlouho se jim ozvala jistá Marcelle Caretto, Francouzka italského původu, která v chlapcích poznala své ztracené syny. Vůbec netušila, že na Titaniku cestovali, a obrázky v novinách pro ni znamenaly šok. S jejich otcem se nedávno rozešla a děti dostala do své péče. Svěřila mu je na velikonoční víkend, ale už se s nimi neshledala. Místo aby otec dovezl děti po Velikonocích zpátky domů, nalodil se s nimi na Titanic a chtěl začít nový život v Americe. Hořce na to doplatil.

 

Slovák Michel Navratil zapsal na listinu cestujících sebe i syny pod falešnými jmény a pro cestování zvolil druhou třídu, což nakonec zachránilo život jeho dětem, ale jemu nikoli. Na palubě lodi se prý s nikým moc nebavil a chlapce svěřil slečně na hlídání jen na pár hodin, když si šel zahrát karty. Vydával se za vdovce, který zůstal na malé syny sám.

 

Když loď narazila na ledovec, podařilo se mu usadit je na poslední záchranný člun. Na jeho samého už místo nezbylo a utonul. Jeho tělo bylo později vytaženo z ledových vod Atlantiku a pohřbeno v Halifaxu.

 

Matka si pro chlapce do Ameriky přijela v polovině května 1912, tedy hned za měsíc po osudné havárii, a odvezla je zpátky do Francie, kde pak prožili většinu života. Noční můry je naštěstí nepronásledovaly. Mladší Edmond Navratil si na zkázu Titaniku mohl sotva pamatovat, protože mu tehdy byly necelé dva roky, a ani starší Michel na ni nevzpomínal jako na něco hrůzného. “Nepamatuji si, že bych se bál. Bylo to spíš zábavné naskočit do člunu a žbluňknout na moře. Seděli jsme vedle dcery amerického bankéře, které se podařilo zachránit i psa – nikdo proti tomu nic nenamítal,” vyprávěl Michel po letech.

 

Edmond se dožil pouhých 43 let, zato jeho bratr zemřel až v roce 2001 ve věku 92 let. V závěrečné dekádě svého života se účastnil setkání přeživších z Titaniku a poprvé navštívil i hrob svého otce, na kterého po celý život vzpomínal v dobrém.

 

zdroj: https://www.dotyk.cz

[gs-fb-comments]