Vlak dětství a naděje

Klasický popracovní večer, kdy se chystám na svůj oblíbený odpočinkový víkend, ryby, pivo a buřt. Prostě idylka, co vám mám povídat. Koupil sem si lístek u přepážky a přede mnou si kupovala mladičká Romka do stejné destinace. Nic neobvyklého jen se na mě dívala jako by viděla někoho ze záhrobí, ale já sem její pohled nechal bez povšimnutí. Ještě jedno na cestu abych vyplnil čas a naladil se na víkend. Sluchátka do uší a honem na perón č.7, kde na mě již čekal vláček s mým kupé a vyhlídková jízda směr pohoda.

Nasedl sem do prvního kupé, kde nikdo nebyl. Asi klasický ale zajímavý jev. Každý si hledá místo, kde nikdo není. No i já sem jen obyčejný člověk. Ale má práce mě omlouvá. Pracuji s lidmi a mám jich za celý týden tak říkajíc plné dásně. Otevřel sem na půl žerdi okénko kvůli kyslíku, sundal kytaru ze zad a položil si plechovku piva na stoleček, samozřejmě že sem si sedl ve směru jízdy a u okénka. Kde mám ta sluchátka abych si pustil své oblíbené písně na cestu ve vlaku. První lok na sebe nenechal dlouho čekat a já měl před sebou vidinu jen a jen pohody. Zavřel sem oči a poslouchal svůj flamencový repertoár, když tu někdo do mě drcl, „je pardon“… Trochu sem se lekl a začal si nazouvat boty a roušku, pak sem si uvědomil že ta náctiletá žába, co si kupovala lístek je i ve stejném kupé. „…pronásleduje mě? Snad sem se jí nelíbil? Neeeee to ne, mohl bych být jejím otcem“.  První vteřiny myšlenkových pochodů máme za sebou také i omluvu a klasická věta máte tu volno proběhla také? Stejně je to zvláštní nemyslíte? Kdokoli vstoupí do vaší takzvané kabinky zazní stejná věta …dobrý den, máte tu volno? Jak otřela věta.

Čí je to táta?

Slečna si sedla naproti mně, takže si nohy musím skrčit. Dlouhé pohledy s rouškami na ksichtě a neustále nevyřčené otázky jak v jejich pohledech, tak i v mých! Kdo začne s první otázkou? Já sem měl sluchátka a dával najevo že si můj osobní prostor nechám narušit pouze a jen kytarovým mágem Tomatitem. Ona však nesdílela můj pohled na situaci a já jen zahlédl její pohybující se rty říkající slovo pane.
Vytáhl sem si sluchátka z uší a pravím „prosím, děje se něco? “ Pane? Nejste můj táta?‘

OMG

V tu chvíli sem měl tep nejméně ze 110 na 140 a více. Cože? Tato slečna je má dcera? A ještě mě poznala? To je jako co? Koukal sem se kolem sebe jako správný podezíravý člověk a hledal sem skrytou kameru. Ale nemohl sem nic svým ostřížím zrakem zahlédnout. Pousmál sem se a povídám ji…“ haha, proč si to myslíš?“ „Nejste Fery? Co???? Proběhlo mě v hlavě?  Že by posluchačka z rádia G6? A opět sem koukal, kde je nějaká skrytá kamera. „nooo, a kdybych byl? “ Zeptal sem se, hrajíc si na to že sem v pohodě. “ No Fery z Děčína, od Feriovců, teď ho pustili z kriminálu.“ V té vteřině sem se chtěl strašně moc smát, jednak tomu svému hyper-podezíravému člověku ve mě a také té situaci jsem Fery ale ne z rodu Feriovců. „Aha, sundal sem si roušku a říkám ji vypadám snad jako tvůj táta? “
“ Ano, jste mu podobnej“ Kurňa, přeci musí vidět že nejsem její táta ne ? Co to je za blbost!! Řekl sem ji že by svého otce měla poznat a měla by znát i jeho obličej.

Konečná vystupovat

Dlouhá cesta se zkrátila a já poznal příběh Sáry která měla velmi nakročeno do sfér sociální problematiky ale nikoli jako pozorovatel ba naopak hlavní role!
19 let, 3. měsíc těhotenství a k tomu s klukem o 10 let starší a věřila, že vše zvládne jak ostatně bývá u vše teenagerů. Věta to dám zazněla tolikrát, že sem z ní měl spíše opačný pocit. Opět mám na čem přemýšlet. Ale nebojte jedu na ryby.