Deset let od exemplárních trestů pro žháře: Popálená Natálka má pořád v očích hrůzu.

Rádio G6

řelomový rozsudek padl ve středu 20. října 2010. Čtyři žháři, kteří zápalnými lahvemi zapálili dům obývaný romskou rodinou, odešli ze soudní síně s více než dvacetiletými tresty. Exemplární tresty tehdy zastavily sérii útoků molotovovými koktejly vůči Romům. Oběti ze slezského Vítkova je nyní třináct let, reportér CNN Prima NEWS kontaktoval její rodinu.

Do velké síně Krajského soudu v Ostravě vešla 20. října 2010 v devět hodin ráno šestice samopalníků v černých kuklách. Jen minutu poté přivedla vězeňská služba žháře obžalované z pokusu o rasově motivovanou vraždu, kteří v dubnu 2009 zaútočili zápalnými lahvemi na dům číslo 58 ve slezském Vítkově. Oheň tehdy vážně zranil ani ne dvouletou Natálii K., popálena byla na osmdesáti procentech tělíčka.

Klaus: Tresty jsou nečekaně vysoké

První do soudní síně vešel obžalovaný David Vaculík, za ním Jaromír Lukeš, Ivo Müller a jako poslední Václav Cojocaru. Přesně v devět hodin a sedmnáct minut pak začal soudce Miloslav Studnička předčítat rozsudek.

Četl ho rovných patnáct minut, a když skončil, byla česká společnost rozdělena na dvě půle. První s vynesenými rozsudky souhlasila, druhé se zdály přehnaně vysoké.

Výší trestů byl překvapivě pohoršen i tehdejší prezident Václav Klaus. „Výše trestu se mi zdá nečekaná, nečekaně vysoká,“ prohlásila hlava státu. Soudce vynesl tři dvaadvacetileté rozsudky a jeden dvacetiletý, proces tehdy v soudní síni sledoval i autor tohoto textu.

Vysoké tresty však pomohly zastavit sérii žhářských útoků, která se na přelomu milénia odehrávala především na severu Moravy a ve Slezsku. A kdo z novinářů tehdy ve Fakultní nemocnici v Ostravě mohl přes sklo nahlédnout na „uzlíček“ obvazů, z něhož koukaly jen dvě hnědé oči malé Natálky, s rozsudkem musel souhlasit.

Oči, které svědčí

Od soudního procesu uplynulo deset let. Pohled do očí již třináctileté Natálky, to ale není jako pohlédnout do zorniček jiné dospívající slečny. Je v nich pořád vidět i prožitá hrůza, to dítě se dívá vystrašeně a nezvykle dospěle. A když se pousměje, svaly na popálené tváři promění úsměv ve výraz připomínající spíš zděšení. Tohle je alespoň můj dojem z pondělí 19. října, když jsem Natálku mohl spatřit ve dveřích rodinného domku v Budišově nad Budišovkou, kde žije s rodiči a sestrami. „Jak se máš?“ ptám se Natálky. „Dobře,“ odpoví stručně a zadívá se k zemi. A vzápětí rychle odběhne.

Těžce popálená Natálka v roce 2009

Mezitím se přiřítí tři její starší sestry, některé i se svými partnery. Jedna už dokonce na rukách chová vlastní mimino. „Nezlobte se, chceme pro Natálku hlavně klid, už s vámi nebude mluvit,“ slušně mi oznamují, že návštěva skončila. Natálčina matka Anna Siváková s druhem Pavlem Kudrikem nejsou doma, slaví prý nějaké výročí u strejdy. Telefony nezvedají. Nevadí. Stačil mi ten pohled do Natálčiných očí, v nichž se zjevila všechna prožitá hrůza. Oheň, týdny a měsíce pobytů ve špitálech a dosud víc než sto operací. Obličej přitom zůstává zjizvený, proto se třináctiletá slečna zdržuje hlavně doma.

Zůstali v tom sami

Dům v Budišově nad Budišovkou, zapadlém městečku na okraji vojenského prostoru Libavá, září oranžovou fasádou. Rodina ho koupila za 540 tisíc korun z výtěžku charitativní sbírky.

V době tragédie byla Natálka temperamentní holčičkou, která živě žvatlala a běhala po domě, ale po téměř roční léčbě v ostravské nemocnici zase zapomněla mluvit. A dodnes je to spíše zakřiknuté dítě, spolužáci ji ale naštěstí přijímají rovnocenně. Transplantovaná kůže neroste, a tak Natálce pořád způsobuje nepříjemné bolesti.

Finanční pomoc z řad veřejnosti a charitativních organizací už navíc dávno nepřichází, šestičlenná rodina si teď musí poradit sama.

„Ani nevím, jestli u nás ve městě pořád bydlí. Nikoho od Siváků už jsem hodně dlouho neviděl,“ prohlásil místostarosta Budišova nad Budišovkou Pavel Jílek, když se redakce CNN Prima NEWS v minulých dnech zajímala, zda Natálka s rodiči stále žije v městečku. Mediální zájem o celý příběh zkrátka vyhasl a stejně tak se budišovská radnice přestala zajímat o oběti.

Oko za oko, zub za zub

Když jsem před čtyřmi lety naposledy mluvil s matkou Natálky, žhářům nemínila nic odpustit. Měli by si prý prožít to, co tělesně postižená dcera. A z vězení odejít se znetvořenými obličeji, „aby je už nikdy nechtěla žádná holka“. Po čtyřech letech tohle téma rychle probírám mezi dveřmi i se staršími sestrami popálené dívky: „Nikdy jim neodpustíme, ve vězení by je měli nechat až do smrti.“

Natálka v roce 2016

Z ROZSUDKU: „Obžalovaní Václav Cojocaru, David Vaculík, Jaromír Lukeš a Ivo Müller se uznávají vinnými, že v rámci své příslušnosti k extremistickým skupinám a ve snaze se zviditelnit před 120. výročím narození Adolfa Hitlera, připadajícím na 20. dubna 2009, dne 18. dubna 2009 kolem 23:45 hodin po předchozím plánování a po vzájemné dohodě společně přijeli automobilem do Vítkova k domu č. 58 v ulici Opavská, jenž je obývaný početnou romskou rodinou s malými dětmi, v úmyslu založit požár a usmrtit obyvatele domu pro jejich příslušnost k této etnické skupině.“

Matka žháře: Vašek byl hodný kluk

O propuštění mohou odsouzení požádat po dvou třetinách trestu. K tomuto datu třeba spásně vyhlíží Vítězslava Cojocarová, jejíž syn Václav dostal u soudu nejnižší trest z celé čtveřice, dvacet let. S tou ženou jsem v kontaktu a stále znova mi opakuje: „Stalo se. Samozřejmě že Vašek neměl ve Vítkově co dělat a má spoluvinu na zmrzačení té holky. Trest si zaslouží, ale ne tak vysoký, vždyť je to dobrý kluk.“ Matka si myslí, že desetiletý trest by stačil, vždyť Vaška k činu „navedli starší a špatní kamarádi“.

Bolavému srdci a mysli Vítězslavy Cojocarové ale zbývá jediné, coby matce věřit synově verzi, na kterou přísahal. Podle Vaška ho Jaromír Lukeš informoval, že lahev hází na neobydlený dům, v němž Romové schraňují ukradené zboží. „Viděli se s Lukešem podruhé v životě, Vašek mu věřil a slepě splnil rozkaz staršího,“ omlouvá syna.

Pochvala pro justici

Exemplární tresty, nad nimiž před deseti lety zapochyboval i prezident Václav Klaus, ale mezi extremisty skvěle zafungovaly. Útoků na Romy s cílem oběť případně i zabít od té doby ubylo a přestaly lítat i zápalné láhve. Dříve ukládané nízké tresty rozhodně tak preventivní účinek neměly, stačí vzpomenout na atak skinheadů Jiřího Neffa a Petra Klazara, kteří v roce 1999 zmlátili Romku Helenu Biháriovou a potom ji srazili do Labe, v němž se utopila. Soudce je ale poslal do chládku jen na osm a půl, respektive na šest a půl roku. A útoky pokračovaly až do žhářského ataku ve Vítkově.

Třeba v září 2008 kdosi zapálil Molotovovým koktejlem byt v bruntálském paneláku obývaném také Romy. Policie případ odložila. Nedlouho poté letěl koktejl do oken romské rodiny v Moravském Berouně. Neonacistům začalo připadat, že házet Romům zápalné lahve do oken je přestupek, kterým spořádaná společnost právem straší nepřizpůsobivé Romy. „Pokud někoho nezabijou, policie nic nekoná. Taková je realita,“ řekl mi tehdy starosta Moravského Berouna Tomáš Feranec. Soudní proces, jenž skončil 20. října 2010 vynesením exemplárních trestů pro vítkovské žháře, tuhle vlnu násilí minimálně pozastavil. Dnešní výročí je i připomínkou odvahy tehdejší justice.

 

zdroj: https://cnn.iprima.cz