‚Děti, nechcete si zazpívat?’ Pro mnoho romských dětí je Fečová inspirací, nyní je nominována na vyznamenání

Lidovky.cz: Četla jsem o vás, že ve vlastní rodině jste vychovala tolik skvělých muzikantů, jako se to naposledy stalo v rodině Bachových v 18. století. Přes dvacet let vedete dětský folklorní soubor Čhavorikani Luma a další taneční a divadelní kroužky pro znevýhodněné děti. Dá se s nadsázkou říct, kolik jste jich už vychovala?
To se nedá spočítat. Odmala pracuji s dětmi, i mí rodiče s nimi pracovali. Bylo to pro mě přirozené. Ovšem i náš spolek Čhavorikani luma (Dětský svět) udělal kus práce. Měli jsme hromadu dětí, desítky stoprocentních muzikantů. A když se vám povede děti podchytit, ono je to i začne bavit. Teď už tam je další generace; ti, kteří s námi začínali, už mají své děti. Vystupovali jsme se zpěvem, tancem nebo muzikálem.

Vždy mi pomáhala rodina, všichni jsou muzikanti. Měla jsem v zádech velkou hybnou sílu. Já vše jen diriguji, produkuji, šiji kostýmy. Když jsem od svého manžela Jožky Feči chtěla hru či skladbu, sedl a napsal ji. Asi největší úspěch měl muzikál „Zloděj a jeho svět aneb 16 krutých pravd“, který Jožka napsal. Účinkovalo v něm na čtyřicet dětí, přitom všechny musely mít ve škole dobré známky, aby s námi mohly hrát. Spolupráce se školou, kde jsem jim výjezdy domlouvala, a s rodinami musela fungovat.

Lidovky.cz: Co jste se naučila o způsobu práce s dětmi? Jak je vést, aby samy chtěly?
Mají-li vztah k muzice, je to jednoduché. A když to s hudbou nejde, zkusíte něco jiného. Aby třeba četly, malovaly nebo recitovaly či sportovaly. Improvizujete. Z toho pak vznikalo něco dalšího. Často chodily děti i k nám domů. S manželem jsme postupně bydleli v Praze, Neratovicích, Červeném Kostelci, Berouně a nakonec v Krupce – a všude jsme se věnovali romským dětem.

Lidovky.cz: Jaké prostředí vás formovalo?
Pocházím z Humenného, dětství jsem strávila v osadě na Slovensku, v mých pěti letech jsme se přestěhovali do Prahy. Moje rodina je muzikální a mám štěstí, že jsem se i vdala do rodiny muzikantů. Táta byl muzikant a velmi dobrý matematik. Můj manžel Josef Fečo byl až do své smrti vynikající muzikant, stejně tak i můj bratr a sestra, moje děti – mám dvě dcery – taktéž. Vnuk i vnučka vyučují na konzervatoři. Ale musíte tomu pomoct. Talent není všechno, je potřeba na sobě pracovat, chodit do hudebky, překonat období „nechtění“. Díky tomu, že jsme s dětmi pracovali, to někam dotáhly. I ty, které pobíhají venku a nebyly nikde zařazené. A kór dříve, kdy kroužky byly drahé a pro „lepší“ lidi. Takže jsme mnohé děti dávali dohromady.

Muzika byla u nás vždy prvořadá, i divadlo a poezie. K tomu jsme je vedli. S maminkou jsme šily kroje, tehdy z papíru, přešívala jsem asi 150 krojů, mívali jsme i módní přehlídky. Ale to vše je dáno celoživotně, je to v kořenech, nevznikne to tak, že si dnes řeknu: budu dělat to a to. Jde to z generace na generaci.

Lidovky.cz: Pracovala jste hodně s dětmi z ulice?
Jistě. Například jsem přijela do Neratovic za bratrem a spatřila tam v parku jen tak běhat děti. Zavolala jsem si je k sobě a řekla: Nechcete si zazpívat? A už to bylo. Pak jsem v tamním Domě dětí a mládeže sehnala prostor, abychom mohly trénovat, a tak to začalo. Přišly, bavilo je to a už ta ulice byla jiná. Mnoho dětí jsme takto pomohli vytrhnout z jejich rodinného prostředí, které je nemotivovalo, a dotáhly to daleko.

Lidovky.cz: Co vás hnalo k pomáhání dětem a všem okolo vás?
Není to tak, že by mě něco hnalo. Podívejte se, dnes jsou mnohé děti věčně u počítačů, televizí, i v minulých dobách bylo trávení volného času často prázdné – a to my neměli. Těšili jsme se na večer, kdy rodiče přišli z práce: táta z trafiky, máma chodila rozsvěcet pouliční lampy, třeba na Karlův most. Sešli jsme se a hrály se kuličky, háčkovalo se, vytvářeli jsme si pimprlátka, abychom měli divadýlko. Byly to nádherné večery.

A samozřejmě se hrálo. Soboty byly ještě tehdy pracovní, v neděli jsme jezdili na hrady a zámky, život byl pestrý. Dnes přijdete domů, zapnete televizi, děti mají věčně v ruce telefon či notebook. Já jsem pro takové věci, ale jen když jsou k dobru. Vždyť pak to dopadá tak, že se s nimi sejdete a ony si ani nemají co říct, nemluví. A já chci, aby mládež nějak smysluplně žila.

Lidovky.cz: Dlouhodobě se věnujete i tématu emancipace romských žen. Musela jste si vy sama v tomto směru něco vybojovat?
Naši chlapi vždycky hráli, třeba když jsme měli oslavu, a my ženy jsme na ně jen koukaly a poslouchaly. A pak jsme si řekly: Tak to ne! Protože moje dcera hraje na saxofon, na housle i na klavír, sestra na harmoniku, druhá z dcer zpívá, neteř hraje na housle. Založily jsme ženskou kapelu Romano Romnia, se kterou jsme jezdily všude po Evropě. Holky už tehdy čekaly rodiny, takže porodní tašku jsme braly s sebou, kdyby náhodou. Ale bylo to nádherné, krásný život.

Lidovky.cz: Tady začala vaše vlastní emancipace?
Osobně jsem z demokratické rodiny, u nás to bylo tak, že máma i táta měli vyvážené role a rovnoprávnost.

Lidovky.cz: Rovnoprávnost však v romských rodinách – a nejen v nich – zase tak běžná není, nebo se pletu?
Není. Například můj manžel byl z jiného typu rodiny. Na prvním místě u nich byl otec, pak dlouho nic, pak matka a pak děti. Trvalo, než jsme to zpracovali. Ale disciplínu jsem u své rodiny vypěstovávat nemusela.

Řeknu vám to ale od začátku. Nejdříve jsem se věnovala dcerám, aby mohly vystudovat a mít to, co já neměla. A ne že bych to neměla, protože mi to rodiče nedopřáli – naopak, na vzdělání dost dbali. Ale byla taková situace. Byla jsem nejstarší a starala se o bratra a o jedenáct let mladší sestru. Pořád jsem jen chtěla pracovat a starat se. A protože jsem se celý život o někoho starala, ve svých šedesáti jsem si řekla a dost – a udělala jsem si řidičák. V pětašedesáti jsem odmaturovala, v sedmdesáti se začala učit na housle. Od svých pětasedmdesáti se věnuji naivnímu umění, romskou tematiku totiž málokdo maluje, už jsem měla i výstavu. Dávám si takové pětiletky. Chtěla jsem dělat sochy, k tomu ale už asi nedojde.

Lidovky.cz: Mluvíte hodně o tom, že romská žena je spíše puťka v domácnosti a v popředí je hlavně muž, což se snažíte měnit. Daří se to?
Snažíme se, ve spolupráci s organizací Slovo 21, postupně dopracovat ke změně. Aby ženy nedělaly puťku, aby na sobě pracovaly, rozvíjely své koníčky. Některé jsou zakřiknuté, protože je muž třeba týrá, ony to neřeknou, protože se i stydí. Takže je učíme, aby se přiznaly, radíme jim, kde najdou pomoc. Je toho hodně, není to jednotvárná práce. Vidím pokroky, mění se to. Předávají si to i mezi sebou.

Lidovky.cz: Věnovala jste se a stále věnujete mnoha společenským i uměleckým oblastem. Za co se vy sama považujete?
Žena je všechno. Žena je to nejhlavnější, co existuje. Táta je důležitý, to je jasné. Ale vše vede žena. Děti, domácnost, rodinu. Ono se řekne, je toho hodně. Ale žena to zvládne. A i když chce mít ještě nějaký koníček, vše se dá zvládnout. Svého času jsem měla dvě zaměstnání současně – uklízela jsem a pracovala jako asistentka pedagoga ve škole –, pět let jsem dálkově studovala o víkendech a zároveň k tomu rekonstruovala dům a starala se o těžce nemocného manžela. A do toho jsme pracovali s dětmi, dělali jsme vystoupení.