Lov otroků a jejich život na plantážích byl horší než peklo vyhlazovacích táborů

„Cukr z východní Indie – vyrobeno bez použití otrocké práce.“ Takový slogan používala v minulosti jedna britská porcelánka, aby zvýšila atraktivitu svých cukřenek. Cukrová třtina se totiž pěstovala i sklízela s pomoci ulovených lidských bytostí, jež v mnoha případech měly cenu menší, než v chlévě ustájený dobytek. Jeden z odhadů udává, že život otroka se rovnat půl tuně cukru.

Původně se sladká třeň cukr

ové třtiny žvýkala v tropech podobně jako lékořice ve střední či jižní Evropě. Této „trávě“ s až dvoumetrovými listy byla přisuzována kouzelná moc a podle některých bájí měla mít i afrodiziakální účinky. Její účinky znali ve starověké Indii i Číně, stejně tak jako v Polynésii či karibských ostrovech. „Portugalci vysadili třtinu na Madeiře, Azorách a ostrově Svatého Tomáše nejméně 50 let před počátkem španělské produkce v Karibiku; a právě oni použili jako první mimo území Evropy otrockou práci,“ píše zkušený novinář Henry Hobhouse v knize Seeds of Change.

Hořkosladký příběh

Na plantážích bylo potřeba velké množství co nejlevnější pracovní síly, což evropští majitelé vyřešili kolem roku 1530 přímým dovozem ulovených černošských otroků rovnou do karibské oblasti. Cesta přes přístavy jižní Evropy nebo severní Afriky cenu ztráty na „živém materiálu“ zbytečně navyšovala. O důvodech, proč se k otrocké práci v karibské oblasti hodili právě černoši, se spekuluje. Prý šlo o poslušnější pracanty, než v případě bouřícího se domorodého obyvatelstva, jež se aktivně stavělo na odpor.

O zacházení a krutostech prováděných na otrocích se dodnes z hlediska „politické korektnosti“ moc nemluví. Fakt, že se v západní Africe otroci běžně nabízeli jako protihodnota za evropské zboží, je obecně znám, a z hlediska logiky se tak otrok stával jen slovem pro zboží či investici. Stejně jako se na plantáže dodávaly mačety, tak se k nim přidaly i ruce, které jimi budou máchat. Na Mauricius se cukrová třtina dostala v 17. století, dnes tvoří produkty z ní základ mauricijského vývozu, ale na otázky týkající se otroků a jejich práci tady nikdo moc odpovídat nechce.

Byznys s lidmi

Lovy otroků coby pracovní síly si občas libovali v krutostech a nepodíleli se na nich pouze běloši. Často si najímali členy místních „konkurenčních“ kmenů, kteří částečně vyvraždili a částečně pochytali své rivaly, aby je následně výhodně prodali do evropského područí.

„Zdá se, že od roku 1450 do doku 1900 bylo exportováno 11,7 miliónu a do Nového světa dovezeno 9,8 milionu otroků. V roce 1800 téměř každou tunu dovezenou vypěstovali a sklidili otroci a poměr otrocké práce k výstupu byl dvě tuny na jeden otrocký život. V roce 1801 měla Anglie asi 1 milion obyvatel a roční spotřeba cukru přesahovala 7,5 kg na hlavu. Z toho vyplývá, že celková spotřeba cukru v Anglii za tento rok dosáhla 70 000 tun. To se rovnalo dvojnásobku počtu černošských otroků, kteří byli „spotřebováni“ na Karibských ostrovech,“ píše H. Hobhouse.

Do těchto čísel se nepromítají úmrtí vzniklá během lovu na lidi. V počátcích byl obchod s otroky vskutku lukrativní záležitostí – kupní cena byla 3 libry, prodejní 25 liber. To už stálo mnohým lidem za to odsunout morálku do pozadí a najít si psychickou obezličku, jež by vyhovovala i křesťanské morálce. Později se cena otroka radikálně zvýšila a vlivem ztrát a nutnosti jít za lovem více ve vnitrozemí začal obchod s lidmi ztrácet na efektivitě. V té době začínala být sklizeň cukrové třtiny více mechanizovaná a lépe organizovaná, takže potřeba otrocké práce pomalu klesala.

Umíte si představit, že v renesanci připadala jedna lžička cukru na osobu a rok? Podle Hobhouse je cukr nejnávykovější látkou v dějinách, přičemž „lžička cukru představuje šest dní otrokova života“. Tedy představovala. Dějiny otroků nejsou psány jen krví či bavlnou, ale i cukrem. Byť to zní poněkud hořce.

zdroj: https://www.dotyk.cz