Komentář | Trump za žádnou cenu nesmí zapomenout na Ukrajinu. Putin si ho jen přijede oťukat, mír nechce

Summit Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce může na první pohled působit jako pokus o diplomatické sblížení, ve skutečnosti se však vše točí kolem Ukrajiny. Právě tam se rozhoduje o tom, zda Západ ještě věří vlastním principům. Pokud se téma ruské agrese odsune na okraj, bude to signál, že mezinárodní právo je opět zpochybnitelné a že moc silnějšího opět vítězí nad spravedlností.

Summit Trumpa s Putinem, který se už v pátek uskuteční na půdě Aljašky, se může na první pohled jevit jako příležitost k obnovení diplomatického dialogu mezi dvěma nejsilnějšími jadernými velmocemi světa. Ruský prezident zde může vystoupit s návrhy na zlepšení obchodních vztahů či na obnovení jednání o kontrole zbrojení. Jenže právě v těchto bodech končí nejen realistická očekávání, ale i ruská upřímnost.

Ve skutečnosti se vše točí kolem jediné otázky, která je, byť ne vždy explicitně, hlavním bodem programu: Ukrajiny. Právě válka na jejím území představuje nejvážnější mezinárodní konflikt posledních desetiletí a zároveň zásadní test, zda jsou Západ a Spojené státy ochotny a schopny bránit základní principy mezinárodního pořádku – tedy suverenitu států, nedotknutelnost hranic a právo národů rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Vladimir Putin sice formálně nabídl obnovení rozhovorů o jaderném odzbrojení, tedy tématu, které by za jiných okolností mohlo znamenat skutečný posun směrem k bezpečnějšímu světu. Jenže jde o návrat k něčemu, co nikdy nemělo být přerušeno. Smlouvy jako New START byly koncipovány jako stabilizační prvky světového řádu, nikoli jako nástroje diplomatického vydírání. Rusko však právě tento rámec porušilo, když od dohody jednostranně odstoupilo a opakovaně demonstrovalo ochotu využít svůj jaderný arzenál jako prostředek zastrašování.

Zástupné téma jaderného odzbrojení tak pouze maskuje skutečný cíl Putinovy návštěvy. Zjistit, jak daleko je Trump ochoten zajít, pokud jde o Ukrajinu. Summit není o deeskalaci, ale o oťukávání. O měření síly. Putin přijíždí jako stratég, nikoli jako partner. Chce vědět, zda rétorická tvrdost Bílého domu bude podložena konkrétními kroky, a zda bude Ukrajina nadále vnímána jako neoddělitelná součást bezpečnostního zájmu Západu, nebo jen jako „proxy konflikt“, který lze diplomaticky odložit.

Jak už bylo opakovaně řečeno, manévrovací prostor Spojených států není neomezený. Washington může sáhnout po přísnějších sankcích, rozšířit seznam embargovaných technologií nebo zavést sekundární cla vůči třetím zemím, které Rusku pomáhají obcházet současný sankční režim. Všechny tyto možnosti ale mají jedno společné. Jsou to nástroje s omezeným dosahem, které ruskou ekonomiku sice mohou zpomalit, ale jen těžko ji zlomí. Moskva je na tlak Západu lépe připravena než kdykoli v minulosti a čelí mu s pomocí partnerů, jako je Čína, Írán nebo Severní Korea.

A právě Ukrajina je v tomto kontextu bodem, kde se rozhoduje o mnohem víc než o výsledku jednoho summitu. Právě tam se totiž v praxi ukazuje, zda má Západ odvahu nejen mluvit o principech, ale také je hájit. Pokud by Trump, a s ním i celý západní blok, připustil, že budoucnost Ukrajiny lze směnit za iluzi mírového pokroku, vyslal by tím signál, že agrese je opět legitimní nástrojem mezinárodní politiky.

Teoreticky existuje i jiná možnost – mnohem radikálnější, ale také vysoce riskantní. Tou by bylo skutečné navýšení vojenské pomoci Ukrajině, a to ve formě přímého zapojení amerických jednotek, nebo alespoň dodávek pokročilých zbraňových systémů s taktickou převahou. Jenže podobný scénář je momentálně stejně nepravděpodobný, jako že Kim Čong-un odstoupí ze svého postu a v Severní Koreji se budou konat svobodné volby. Jinými slovy, jde o hypotetickou možnost, nikoli reálný nástroj.

Mezitím se však situace na ukrajinské frontě dál zhoršuje. Ruské jednotky nadále tlačí na ukrajinské obránce a postupují s cílem ovládnout další strategická území. I za cenu vysokých ztrát, což je cena, kterou je Kreml ochoten platit. V této logice silového vyjednávání platí, že každé dobyté území je budoucí vyjednávací kartou. A právě zde je důvod, proč by summit neměl Ukrajinu marginalizovat, ale postavit ji do samého středu agendy. Ne kvůli Ukrajině samotné, ale kvůli tomu, co její osud vypovídá o nás všech.

zdroj: https://www.msn.com