Když slovo bolí i chrání: Jak funguje moc kletby?

Děti pátku třináctého: Proč tři dívky nemohly zestárnout?

Zlé sudičky jsou pohádkovými postavami, které obvykle nad kolébkou hlavních hrdinů či hrdinek příběhu vyřknou zlověstná slova, čímž nenávratně ovlivní život děťátka.

Příběh začínající v močálech Okefenokee na území amerického státu Georgie je však důkazem, že zlé sudičky neexistují jen v pohádkách. A že ve skutečném životě jejich kletbu zřejmě nezlomí nic, ani polibek z čisté lásky, jak to v příbězích pro děti bývá.

Sudička z močálů je v tomto příběhu ve skutečnosti porodní bábou, která během pátku 13. srpna 1943 prožívá náročné okamžiky. Tehdy během jediného dne přivede na svět tři zdravá děvčátka.

Předvídá jim ale budoucnost stejně smolnou jako den, ve kterém se dívky narodily. O několik let později se její slova začínají naplňovat. Spatřila toho dne budoucnost novorozených holčiček? Nebo na ně snad pod vlivem vlastní pověrčivosti uvrhla strašlivou kletbu?

Dospělosti se nedočkají

„Matkám řekla, že děti jsou očarovány;

první zemře před svými šestnáctými narozeninami, druhá před jedenadvacátými a poslední před třiadvacátými,“ uvádí ve své knize dvojice britských spisovatelů John Fairley (*1940) a Simon Welfare (*1946).

Dívky o svém údajném prokletí vědí a zcela jistě dospívají ve strachu, že se naplní. Což se také stane. První z nich umírá při neštěstí jen den před svými šestnáctinami.

„Druhá, která se věštby velice bála, byla šťastná, že se dožila svých jednadvacátých narozenin, a trvala na tom, že to musí oslavit. Když vešla do místní hospody, zasáhla ji zbloudilá kulka a dívky zemřela,“ dodávají spisovatelé.

Přijde si smrt i pro třetí z nich? Nebo existuje způsob, jak se kletbě vyhnout?

Úkryt v nemocnici

Zbývající z trojice se v létě 1966 pokusí očarování uniknout a před blížící se smrtí se ukrývá v péči těch, pro které je záchrana životů denním chlebem.

Lékaři univerzitní nemocnice Johna Hopkinse ve městě Baltimore v Marylandu u mladé pacientky pozorují potíže s dechem a úzkostné stavy. Žena je přesvědčena, že brzy zemře, přestože všemožné testy provedené tamními odborníky nepoukazují na jakékoliv riziko.

S výjimkou nadváhy je prý naprosto zdravá, proč by tedy měla umírat? Tři dny před svými třiadvacátými narozeninami se pacientka svěří ošetřujícímu lékaři, že je očarovaná, a vysvětlí mu, že stejný osud již potkal předchozí dvě dívky. Mohou vůbec lékaři se smrtícím prokletím bojovat?

Snaha o záchranu

Když se den jejích narozenin přiblíží, Dr. Gottlieb Friesinger (1929–2012) a jeho kolegové u pacientky zaznamenají zrychlený puls a srdeční nepravidelnost, což se pokusí napravit rychlým zákrokem, při němž ženě operativně podvážou žíly.

Zlepšení stavu po operaci však netrvá dlouho. Den před svými narozeninami se pacientka začíná silně potit a špatně se jí dýchá. Ještě téhož dne než přijde noc, umírá. Následně provedená pitva ovšem pouze potvrzuje to, co zjistili lékaři již dříve.

Až na zmiňovanou nadváhu je její tělo naprosto zdravé a příčina smrti neznámá. Jako by se její srdce v jeden okamžik rozhodlo přestat tlouct. Může za smrt trojice dívek skutečně jen kletba porodní báby?

Tajemná smrt Christophera Case: Proklela ho moderní čarodějnice?

Ještě v dubnu roku 1991 vede 35letý Američan Christopher Case život, který by mu leckdo mohl závidět. Pracuje jako úspěšný manažer umělců v hudební společnosti se sídlem v Seattlu, vydělává slušné peníze, těší se pevnému zdraví.

Nekouří, nepije a drog se v životě nedotkl. Podobně dobře se mu daří i v soukromém životě. Nemá žádné nepřátele a mezi svými vrstevníky je poměrně oblíben.

Jeho přátelé jsou proto stejnou měrou překvapeni a znepokojeni, když od Case obdrží sérii podivných zpráv a telefonátů, které se ani trochu nepodobají tomu, jak jej dosud znali.

Vyděšený muž v nich s panikou v hlase tvrdí, že po něm někdo jde, byla na něj seslána kletba a nadpřirozenými silami a kouzly na něj útočí jakási čarodějnice. Připletl se mladý manažer do cesty skutečné čarodějnici?

Do týdne zemřu

„Jdou po mně! Hrozně moc se bojím, velmi se bojím. Mohl bych z toho umřít,“ opakuje Chase do telefonu poté, co vytočí číslo své kamarádky ze Severní Karolíny. „Říkal, že se bojí a že na něj celou noc útočila čarodějnice a řezala ho.

Říkal, že se probudil s drobně pořezanými konečky prstů,“ vzpomíná Sammye Souder. Podobně zní i telefonáty jeho dalším přátelům. Case se v nich zdá poněkud paranoidní a několikrát opakuje, že mu zbývá jen týden života.

Přitom Case nikdy dříve neprojevil jakýkoliv zájem o paranormální jevy, byl duševně zdravý a vždy oplýval dobrou náladou. Co se s nim najednou stalo? Projevila se u něj náhle duševní nemoc, o které neměl nikdo ani tušení? Nebo snad, možná dokonce nevědomky, okusil nějakou drogu?

Přichází policie

Když se ve čtvrtek 18. dubna 1991 nedostaví do práce, jeho přátelé, stále ještě znepokojeni telefonáty, které od Chasea před několika dny přijali, raději kontaktují policii v Seattlu. Na jeho adresu se vydá hlídka, která však jen zabouchá na dveře.

Dveře jsou zamčené, na bouchání nikdo neodpovídá a tak policisté odcházejí. Chase o sobě nedává vědět ani následující den, takže se policisté na místo vracejí. Tentokrát jsou však dveře odemčené.

Policisté vstupují dovnitř a v koupelně nacházejí tělo Christophera Chasea bez známek života. Jde ovšem o naprosto bizarní výjev, který si dodnes nikdo nedokáže vysvětlit.

Tělo se nachází v prázdné vaně, je kompletně oblečené a jeho pozice vkleče působí dojmem, jako by snad zničehonic vlezl do vany, začal se modlit a při této činnosti náhle zemřel. Co se tu v posledních okamžicích jeho života odehrávalo?

Bizarní místo činu

Pokud by místo policistů do Chaseova bytu vstoupili jeho přátelé, zřejmě by nevěřili vlastním očím. Muž, který se nikdy nezajímal o nadpřirozeno a pokud už by se k věci měl nějak vyjádřit, byl by jeho postoj skeptický, zemřel obklopen magickými symboly.

U jeho těla je deset vyhořelých svíček a několik krucifixů. A vůbec po celém bytě jsou různě roztroušeny krucifixy, amulety a tajemné talismany.

Podél stěn a prahů je v liniích pečlivě vysypaná sůl a před vchodem do bytu je solí vytvořen jakýsi zvláštní geometrický útvar, zřejmě sloužící na ochranu před temnými silami. Zdá se však, že v tomto případě nesplnil svůj účel.

V bytě je také nalezeno množství knih o černé magii, čarodějnictví a okultismu. Našel si snad v posledních týdnech života nové koníčky, nebo knihy studoval ve snaze uniknout domnělému nebezpečí?

Pomsta odmítnuté čarodějnice

V bytě mrtvého muže je nalezeno několik ručně psaných dopisů, v nichž Chase vypráví příběh, který jeho záhadnému úmrtí předchází.

V dopisech stojí, že se muž před nedávnem vydal na služební cestu do San Franciska v Kalifornii, kde narazil na ženu, která se označuje za odbornici na staroegyptskou hudbu.

Protože je sám Chase je fanouškem starověké hudby, ponoří se s neznámou ženou do delší konverzace. Žena se pak pokusí Chasea svést, což muž zdvořile odmítne, údajně proto, že jej dotyčná poněkud znervózňuje a nemá z ní dobrý pocit.

Jenže ona zřejmě odmítnutí jen tak nestráví. V zuřivosti prý vykřikuje, že je čarodějnice a sesílá na muže kletbu. Chase zprvu na čarodějnictví ani kletby nevěří, jenže události, které se následně odehrávají, jej donutí změnit názor.

Ve svém bytě údajně pozoruje temné stíny a přízračné postavy a na svém těle ráno po probuzení často nachází modřiny či škrábance, které si sám nemohl způsobit. Mohl si to celá sám vsugerovat, nebo jej odmítnutá žena skutečně proklela?

Zemřel na infarkt 

Dopisy dále vysvětlují, že stupňující se paranormální jevy vedly k tomu, že se už ve svém domově necítil bezpečně, proto trávil většinu času v hotelích či u přátel.

Pomoc se snažil najít nejen v knihách, ale také u profesionálů, kteří by si dokázali poradit s černou magií. Ovšem marně. Poslední okamžiky života zřejmě tráví bojem s neviditelnými silami a bojuje do posledního dechu.

Provedená pitva ovšem vylučuje cizí účast na jeho smrti. Christopher Chase podle patologů zemřel na infarkt. Jenže muž byl ve výborné fyzické kondici, vedl skutečně zdravý životní styl a ani v rodině neexistuje žádné kardiovaskulární onemocnění.

Je možné, že slova zhrzené ženy rozrušila natolik, že u muže došlo ke stupňujícímu se stresu a panice, která vyvrcholila infarktem? Jak ale vysvětlit další strašidelné jevy, které Chase v dopisech popisuje?

Případ Finise P. Ernesta: Zabilo ho prokletí vlastní matkou?

Neobvyklý pacient se dostává do péče lékařů Veteránské nemocnice v americkém městě Oklahoma city. Přivezen je v lednu roku 1960 s těžkým astmatickým záchvatem téměř v bezvědomí.

Po dvou týdnech v péči tamních špičkových lékařů je jeho stav o tolik lepší, že jej s čistým svědomím propouštějí domů.

O půl roku později se ale pacient vrací a navíc vychází najevo, že v době od jeho posledního pobytu ve Vetránské nemocnici byl ještě šestkrát hospitalizován v v různých soukromých zařízeních.

Pokaždé trpěl stejnými příznaky – záchvaty, křečemi a potížemi s dýcháním. A pokaždé byl následně propuštěn s tím, že se lékařům navzdory četným vyšetřením nepodařilo objevit jakoukoliv příčinu jeho potíží. Trpí nějakou skrytou chorobou, nebo leží příčina jeho obtíží někde jinde?

Marnost a beznaděj

Ani druhá návštěva ve Veteránské nemocnici nepřinese nic nového a tak je 53letý podnikatel Finis P. Ernest opět propuštěn domů ke své matce. Co se dělo dál, popisuje lékařská zpráva z oklahomské nemocnice:

„Po několika hodinách se začal pacient dusit a za necelých 48 hodin k nám byl sanitkou znovu přivezen ve stavu blížícím se smrti.

Po lécích záchvat přestal, ale pacient se dostal do deprese a svěřil se nám s pocity naprosté marnosti a beznaděje.“ Brzy se opakuje prakticky stejná situace. Pacient se v nemocnici zotaví, je propuštěn a následně se jeho stav opět prudce zhorší.

A také tentokrát k tomu dochází poté, co Ernest navštíví svou matku. Této spojitosti si všímají nemocniční psychiatři, kteří mu nakonec povolí vycházky pouze za předpokladu, že nepřijde do kontaktu s matkou. Mohla by snad ona být příčinou jeho potíží?

Osudný telefonát

Ernestův stav se skutečně začíná zlepšovat a od chvíle, kdy s matkou přerušil veškerý kontakt, nezaznamená další potíže. Vše vypadá nadějně, pacientův zdravotní i psychický stav se den ode dne lepší.

Jenže pak, 23. srpna 1960 v podvečer, se situace dramaticky mění. Toho dne je muž ještě v pět hodin odpoledne plný energie, má dobou náladu a vesele rozmlouvá s lékařem.

Pravděpodobně se po nabití sil v péči lékařů cítí velice sebevědomě, neboť o hodinu později zvedne sluchátko telefonu  a vytočí číslo své matky, se kterou krátce pohovoří.

Od telefonátu s matkou neuplyne ani hodina a muž se opět začíná dusit a upadá do bezvědomí. V 6:55 večer je prohlášen za mrtvého. Mohl smrt způsobit hovor s matkou? A pokud ano, jak?

Nenechá ho odejít

Lékař z oklahomské nemocnice James L. Mathis patří do týmu, který se o Ernesta staral, a ze smrti svého pacienta je značně rozrušen. Rozhodne se proto vypátrat, co přesně jeho záchvaty způsobovalo a jakou roli v jeho smrti sehrála jeho matka.

Zdá se, že žena na svém synovi nezdravě lpí, což je zřejmě způsobeno smrtí jeho otce, po které zůstává tehdy ještě nezletilý Ernest jediným mužem v domě. Jeho pokusy konečně žít svůj vlastní život vždy končí v troskách.

Ještě před třicítkou se muž proti vůli své matky dvakrát ožení a v obou případech následuje rychlý rozvod. Je evidentní, že ho matka touží mít jen pro sebe a nedokáže se od něj odpoutat.

V jednatřiceti se Ernest pustí do podnikaní a s matkou si otevírá prosperující noční klub. O několik let později dokonce potkává ženu, která se zalíbí i jeho matce a se kterou se také ožení.

Zlom přichází o dalších 15 let později, kdy Ernest dostává výhodnou nabídku na prodej svého nočního podniku, kterou chce přijmout. V tu chvíli začínají jeho zdravotní problémy. Jak do toho ale zapadá Ernestova matka?

Matčino prokletí

Je to právě ona, kdo se snaží prodej klubu mermomocí zastavit, i za cenu vyhrožování vlastnímu synovi. „Jen to zkus prodat a uvidíš, že se ti stane něco zlého,“ syčí na něj v záchvatu hněvu. Do dvou týdnů se u jinak zdravého muže poprvé objeví dýchací potíže.

Přesto v jednáních o prodeji pokračuje, dokud do věci znovu nevstoupí Ernestova matka stále dokola křičící:

„Povídám ti, že se ti něco stane, něco se ti stane!“ Tím se spouští kolotoč častých hospitalizací, křečí a astmatických záchvatů, které přicházejí až čtyřikrát týdně.

Muž si zjevnou spojitost mezi návštěvami u matky a svým zdravotním stavem uvědomuje, navzdory snahám psychiatrů je však přesvědčen, že jeho matka má jako obvykle pravdu a něco se mu skutečně stane.

Vždyť i jeho dvě předchozí manželství se brzy rozpadla, před čímž ho tato dáma také důsledně varovala! Nebo snad jejich krach sama způsobila?

Smrtící slova

Zejména poté, co pitva nic zvláštního neprokáže, začne převažovat přesvědčení, že úmrtí Finise P. Ernesta bylo podmíněno spíše psychologicky.

Tato domněnka se doktoru Mathisovi potvrdí poté, co vyhledá Ernestovu manželku, od níž zjišťuje obsah posledního telefonického rozhovoru Ernesta  s jeho matkou.

Podnikatel se prý vzmužil natolik, že matce oznámil svůj plán investovat peníze z prodeje nočního klubu do nového podniku, na kterém ona už nebude mít žádný podíl.

„Jeho matka se ho nepokusila přemluvit, ale skončila rozhovor prohlášením, že ať se cítí sebelépe, ať si doktoři myslí, co chtějí, neměl by zapomínat na její slova a připravit se na následky, které budou velmi zlé,“ líčí Dr. James Mathis.

Je nade vší pochybnost, že právě slova Ernestovy matky muže zabila. Ale jaké konkrétní mechanismy zde působily?

Byla to nalomená psychika pacienta, který strávil celý svůj dospělý život pod matčiným vlivem, nebo snad měla zlobou naplněná slovo smrtící moc před níž nebylo úniku?

Hrozivá moc kletby: Zabíjí jen strach?

O tom, jak vlastně ničivé kletby fungují, živě debatují lékaři, psychologové i esoterici. A obvykle z těchto debat vystupují dva hlavní názorové tábory.

Jedni jsou toho názoru, že kletby jsou skutečné a po jejich vyřčení se dávají do pohybu temné síly, které člověka, na něhož byly mířeny, nakonec usmrtí.

Další jsou přesvědčeni, že do pohybu se dává spíše mysl člověka, čímž se spouští řetězová reakce, která se dříve či později projeví také na těle dotyčného.

To jen posílí jeho víru v moc kletby a nešťastník se tak vrhá do bludného kruhu stále se zhoršujícího zdraví, až nakonec umírá, nezřídka vlivem extrémního stresu, který si sám navodil.

Na jednom se ale oba tábory bez výhrad shodují, stačí prý jediné věta či dokonce jediné slovo a následky mohou být fatální. Zabíjí skutečně kletba, nebo přesvědčení prokletých o vlastní blízké smrti?

Děsivě snadné

V knihách zaměřených na magii a prastaré rituály jsou kletby  nezřídka popisovány jako komplikované temné rituály, k nimž je zapotřebí množství různých bizarních pomůcek od bylinných směsí přes hadrové panenky až po vlasy či nehty člověka, proti kterému je kletba namířena.

Podle odborníků je ale seslání kletby mnohem jednodušší a může k němu dojít dokonce i neúmyslně, někdy prý stačí jen vypustit zlou myšlenku. „Je děsivé, že je to docela snadné.

Zlo, které v někom dřímá, stačí uvolnit s konkrétním přáním,“ uvádí exorcista Milan Doležal.

Už jen pouhou myšlenkou, která ani nemusí být vyslovena nahlas, se směrem k adresátovi kletby dává do pohybu množství negativní energie se schopností mu škodit. A skutečně může nastat i smrt. Je právě to důvodem, proč lékaři při pitvě nedokáží zjistit příčinu smrti?

Zabíjí víra?

Pohled z druhé strany názorového spektra hledá vysvětlení spíše v psychosomatických pochodech  v těle a mysli prokletých. „Důvody smrti na základě prokletí jsou záhadné, přestože existují četná svědectví lékařů,“ přiznávají Fairley a Welfare.

Zároveň ale dodávají, že výraznou roli sehrávají samotné oběti. „Některé oběti se vysílí samy tím, že odmítají jídlo a pití.

Kromě toho se zdá, že extrémní úzkost ovlivňuje takzvaný sympatický nervový systém, krevní tlak klesá, plasma se z krevních buněk uvolňuje a následuje stav šoku.

Srdce bije stále rychleji, až se konečně začne smršťovat,“ vysvětlují autoři pochody v organismu vyvolané strachem z naplnění kletby.

Svou roli občas sehraje také katalepsie, kdy jsou plíce paralyzovány strachem a nedodávají tak organismu potřebné množství kyslíku. To odpovídá příznakům řady úmrtí z prokletí, kdy mají oběti před smrtí potíže s dýcháním. Je tedy přesvědčení oběti o tom, že zemře, jedinou a pravou příčinou smrti?

Ztraceno v překladu

„Vlivy, které působí na oběť, jsou složité. Především, a to je nejdůležitější, je tu naprostá jistota o tom, že předpověď smrti je neodvratitelná. A tato jistota může přetrvávat dlouhá léta,“ uzavírá dvoji britských autorů.

Znamená to tedy, že si člověk může nastávající smrt jednoduše vsugerovat, až k ní ve finále dojde? Zaznamenán byl například kuriózní případ, kdy si „prokletý“ stěžoval na úporné bolesti jater a nakonec zemřel bez zjevné příčiny s játry naprosto zdravými.

Úmrtí je přičítáno kletbě, kterou nad ním kdysi v zahraničí vyslovila jakási věštkyně. Ta měla prohlásit, že dotyčný zemře na selhání jater.

Ovšem tlumočník, který byl v danou dobu přítomen, si naprosto přesně vybavuje, že věštkyně nezmínila játra, nýbrž ledviny. Tento případ poukazuje na nevídanou a někdy až smrtící sílu sugesce. Mohou být další záhadná úmrtí pod vlivem kletby vysvětlena podobně?

Na vině je strach!

Vědecké výzkumy na toto téma přinášejí překvapivé informace a dokazují, že skutečně existuje něco jako smrt ze strachu. Dochází k ní tehdy, kdy jedinec nevidí žádné jiné východisko a svůj boj o život jednoduše vzdá.

Takové závěry přináší mimo jiné také studie z 50. let probíhající na lékařské univerzitě Johna Hopkinse v americkém Marylandu. Přesně na té univerzitě, v jejíž nemocnici v roce 1966 umírá poslední z prokleté trojice žen narozených v pátek třináctého.

Výzkumný tým pod vedením profesora Curta R. Richtera testuje sílu vůle žit na několika divokých krysách. Krysu výzkumníci nejprve pevně stisknou, takže se žádný způsobem nemůže osvobodit, a pak ji vloží do nádoby s teplou vodu.

Pokusná zvířata ve všech případech překvapivě rychle umírají, jako by svůj boj o život rychle vzdaly, neboť neviděly žádnou únikovou cestu.  Když ale byly ze stisku uvolněny, nebo byly z vody byť jen na okamžik vytaženy a poté vloženy zpět, byly k tomuto způsobu smrti imunní, jako by se naučily, že existuje naděje na záchranu. Lze lidské oběti kletby ztotožnit s první skupinou pokusných krys?

Má to své ale… 

Pro případy, které nastávají, když jedinec pod silným stresem boj o život vzdá a rezignovaně se odevzdá smrti, se nazývá smrtí v důsledku vagální inhibice.

Jako vysvětlení pro řadu úmrtí pod vlivem kletby je to bezesporu silný kandidát a zcela nepochybně objasňuje nemalé množství úmrtí bez zjevné příčiny. Jak ale vysvětlit případy, kdy prokletý člověk umírá, aniž by o kletbě vůbec věděl?

Nebo případy, kdy si je kletby sice vědom, ale v její účinky nevěří a nehodlá se svým údajným prokletím zabývat?

V neposlední řadě bychom také neměli zapomínat na případy, kdy prokletí umírají v určené datum avšak ne tajemnou smrtí bez zjevné příčiny, jako například první dvě ženy narozené v pátek třináctého, z nichž jedna zemřela při nehodě a druhou zabila zbloudilá kulka. Jsou to pouhé náhody, nebo kletby skutečně existují?

Obrana existuje! Pomůže i placebo

Americký profesor psychiatrie Kenneth M. Golden z Arkansasu věnuje nemalou část své kariéry výzkumu úmrtí způsobených kouzly voodoo.

Právě on je podepsán pod článkem v  časopise The American Journal of Psychiatry z roku 1977, v němž jako první podává lékařsky ucelenou zprávu o takové smrti. O pět let později už ohlašuje více než tucet podobných případů, se kterými se setkal.

Z velké části jde o utečence z Haiti, které je považováno za kolébku voodoo. Jako psychiatr si je vědom, že s přesvědčením Haiťanů zcela věřících v moc kouzel o tom, že byli očarováni, nemohou jakékoliv logické argumenty nepohnou.

Sepisuje proto pro své kolegy v podobných situacích jednoduchý návod, který může „prokleté“ pacienty vyléčit, aniž by byla jejich víra zpochybňována. Mohou lékaři proti voodoo ustát?

Psychologické protikouzlo

Golden doporučuje použití placeba, tedy léku, který ve skutečnosti nemá žádné účinky. Pacientům mají ale lékaři tvrdit, že jde o protikouzlo, čímž by se měl zmírnit jejich strach a tím také riziko náhlé smrti ze stresu.

„Užívejte placebo a klaďte maximální důraz na jeho účinnost. Nesnižujte význam místních léčitelů a spiritistů; nabídněte nemocniční léčení jako alternativu, nikoli jako náhradu,” instruuje Golden své kolegy.

Jeho metody jsou zaměřeny výhradně na psychologický boj proti domnělým kletbám, které mají dát pacientům naději, že kletba není neodvratitelná a tím také zamezit odborníky již zmiňovanou smrt v důsledku vagální inhibice.

Někdy je ale přesvědčení pacientů tak silné, že ani uvedené metody nestačí. Pak přichází na řadu improvizace a někdy až bizarní nápady. Jedním takovým případem je pacientka, která věřila, že je očarovaná jinou ženou, jejíž milostné návrhy odmítla.

Zde veškeré Goldenovy metody selhávají, dokud ženě lékař nedoporučí uplést si malý čtvereček, který má moc ji chránit. Pacientce se prý okamžitě ulevilo a prokletí se zbavila. Zabíjí tedy skutečné kletby, nebo jen strach, který vyvolávají?

Najděte léčitele

Golden zároveň připouští, že někdy lékaři nestačí a je třeba do věci zapojit i léčitele či spiritisty.

„Pokuste se pacienta poslat k léčitelům, o nichž si myslí, že dokážou kouzlo zlomit, zejména když odmítá navštívit po propuštění z nemocnice lékaře v místě bydliště,“ radí. I v tomto případě má jít o jakousi pomocnou berličku převážně s psychologickým efektem.

Žádná z těchto rad však nenachází uplatnění v případě, že se prokletá osoba snaží pomoci sama sobě, v ten okamžik totiž placebo ztrácí svou moc.

A použít ji nelze ani tehdy, jsou-li ve hře skutečné temné síly jako v případě Christopher Chasea, v jehož okolí docházelo k řadě dalších paranormálních úkazů. Za takových okolností zřejmě dokáže skutečně pomoci jen zkušený spiritista či exorcista.