COVIDOVÁ DISKRIMINACE

Začala už před rokem, ale dlouho si toho nikdo nevšímal:
Všechno je online, bez ohledu na to, že někteří lidé (a nejen senioři) nejsou a nechtějí být pořád online. Není také žádná zákonná povinnost, že máme trávit hodiny u televize.
Začali jsme nosit roušky – to jsme samozřejmě chápali – a čekali jsme na očkování. Mnozí z nás se ovšem ptali: Pracuje se se stejným nasazením lidských sil a financí také na vyvinutí účinných léků?
Spustilo se očkování a psali jsme poslancům, senátorům a vládě: Ve schvalovaném zákoně by mělo být jasně napsáno, že očkování není povinné a nikdo neočkovaný (ať už z osobních důvodů nechce nebo nemůže) nebude diskriminován. Ministr zdravotnictví tehdy tvrdil, že je to zbytečné, protože je to přece samozřejmé. Plynuly měsíce.
Poslední vynález politiků je doklad o bezinfekčnosti, pod kterou se postupně může schovat leccos. Jsi očkovaný? Prodělal jsi covid? A máš na to potvrzení? Nemáš potvrzení, ale máš protilátky? Stejně se testuješ, jinak jsi vyřazen. Kdy budeme muset ukazovat potvrzení o dalších věcech, třeba ryze soukromých?
Mezi lidmi se postupně vytvářejí propasti a vznikají kasty těch, kteří smějí a kteří ne, přičemž podmínky kastovního zařazení se průběžně mění.
Děti se testují, učitelé se očkují a stejně musí všichni nosit roušky. Hlas lékařů, kteří upozorňují na škodlivost, nikdo neposlouchá a když poslouchá, tak zesměšňuje.
Je stále víc věcí, které smíme jen s podmínkou.
Rodiče mají oprávněně strach, že stát začne nařizovat očkování jejich dětí.
Kdo ponese odpovědnost za případné nežádoucí následky? Nikdo. O tom se vůbec nemluví.
Nejsme loutky a nejsme lidé na pokusy!