Budou tři transporty, psala židovská dívka ve svém deníku. Domů se už nikdy nevrátila

Předzvěst něčeho horšího

První nařízení mířená proti židovskému obyvatelstvu se týkala zabavení jejich majetku, včetně bytů. Další na sebe nenechala dlouho čekat. Židé měli zakázáno chodit do restaurací, divadel nebo do knihoven. Do obchodů mohli jen v určitou dobu, v tramvaji pro ně bylo vyhrazené místo na zadní plošině. V Plzni se nesměli držovat ve veřejných parcích, na lavičkách nebo na nábřeží. 19. září 1941 přišlo další nařízení, nosit označení žluté šesticípé hvězdy s nápisem JUDE.

„Žlutá hvězda na prsou bylo Kainovo znamení. Lidé se od nás dost často odvrátili. Naši staří známí nás najednou nechtěli znát. Rodiče zakazovali svým dětem, aby se se mnou stýkaly,” vzpomínal pro Paměť národa Jan Spira z Plzně, kterému tehdy bylo sedm let.

Po vyloučení z českých škol přišel v roce 1942 i zákaz soukromého vyučování židovských dětí. Zdroj: Paměť národa/Jan Spira

Děti nemohly chodit do školy, a tak pomáhaly na rabitátě. Rozvážely židovské odznaky i registrační lístky pro transporty. Jednou z nich byla tehdy dvanáctiletá Věra Kohnová. Ve svém devadesáti stránkovém deníku popisuje, jak vnímala nucený odchod z rodného města. Před transportem předala dívka deníček rodinné známé, která jej opatrovala. Nakonec ho svěřila faráři Miroslavu Matoušovi, který ho nechal v roce 2006 publikovat pod titulek „Věra Kohnová – Deník“.

7. ledna do něj zapsala: „Asi všichni Židi z Plzně odjedou. Budou tři transporty. V Sokolovně bude také shromaždiště, ve kterém budou Židi asi tři dny před odjezdem. Na druhý týden má odject první transport a hned nato další.“

Poslední zápis je z 15. ledna, dívka se v něm emotivně loučí se svým zápisníkem. „Pro Pána Boha, já už jsem na konci deníku. No, už bez toho nemůžu dnes moc psát. Už jsem tu jenom zítra a pozítří a pak – kdo ví, co bude pak. Jak se mi bude po tobě, deníčku stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začla psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“

Na kraji ulice stály houfy zvědavců

Na shromaždiště v sokolovně se musel dostavit i tehdy devítiletý Petr Riesel. Tou dobou bydlel u prarodičů s rodinou se potkal až na seřadišti. Odtamtud pak šly zástupy Židů na nádraží.

„Po kraji ulice stály houfy lidí, spíš zvědavců. Nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Stáli tam lidi, nesmáli se, ale taky nikdo nezavolal ‚Vraťte se! Stály tam stovky lidí a neřekl to ani jeden. Nikdo,“ popsal Paměti národa Petr Riesel.

Reisel zůstal v Terezíně tři roky,  po válce vystudoval gymnázium v Plzni a později lékařskou fakultu. Věra Kohnová se domů už nikdy nevrátila, v koncentračním táboře zahynul i její otec, matka a o pět let starší sestra.

Z Plzně byly do ghetta v Terezíně vypraveny celkem tři transporty. Z celkového počtu více než 2 604 mužů, žen a dětí se konce války dožilo něco málo jen 209 z nich.

Nesmíme zapomenout

Památku plzeňských obětí holokaustu, uctil před budovou sokolovny ve Štruncových sadech položením květin plzeňský primátor Martin Baxa. K pietnímu aktu se připojil také předseda Židovské obce Plzeň Jiří Löwy.

„Je to velká tragédie, kterou si musíme připomínat nejen jako historickou událost, ale jako věc, která promlouvá i do současné doby, neboť tehdy se jednalo nejen o potlačování základních lidských svobod, ale vlastně o genocidu, která vycházela z nějakého označení určité skupiny lidí za ty, kteří mají být zahubeni,“ uvedl mimo jiné při této příležitosti primátor Martin Baxa.

Město podporuje také instalaci kamenů zmizelých, které jsou jako dlažební kostky ukládány do chodníků před budovy, odkud byli židé odvlečeni. K dnešnímu dni jich je po celé Plzni 547. Letos počítá i se zřízením speciální aplikace, která bude připomínat na třech případech z Plzně, co se zde odehrávalo během druhé světové války.