Komentář: Recept na příští tři týdny? Pokora a vztek
Mít na něco názor je jedna věc a nějak se chovat je věc druhá. Na „občanskou neposlušnost“ v pandemii nevěřím.
Článek
Ano, nová vládní nařízení, „zamykající“ zemi na tři týdny, jsou do velké míry zmatečná a nelogická. Některá zbytečně tvrdá, jiná naopak nedůsledná. A bude velmi těžké je vymáhat. A ano, pokusím se je dodržovat, jakkoli je jasné, že se mi to nemůže beze zbytku podařit. Ale v tuto v chvíli to považuju za jediný správný a dospělý postoj.
S vyhlášeným lockdownem v tuto chvíli a v této podobě spíše nesouhlasím. Ale zároveň vím, že mít na něco NÁZOR je jedna věc a nějak se CHOVAT je věc druhá. Jsou to dvě odlišné disciplíny.
Nikomu nechci říkat, co má dělat. Je to každého věc. Nebudu ostatní kárat ani je k ničemu nutit, to je věc státu, a samozřejmě nebudu nikoho ani „hlásit“, pokud bude nařízení porušovat. Budou mě nadále rozčilovat dvě věci: neschopnost státu a hloupé chování některých lidí. Ale jsme v situaci, kdy nemám ambici se v tom jakkoli angažovat. A na „občanskou neposlušnost“ v pandemii nevěřím, ba ji považuju za nepatřičnou.
Můj světonázor formovaly dvě dekády – osmdesátá léta se svou depresivní nesmyslností a bezvýchodností a pak devadesátá léta, která byla naopak zcela svobodná a nespoutaná. Zatímco v osmdesátých letech jsem sbíral odvahu k tomu chovat se svobodně a správně, tak v devadesátých letech jsem tutéž energii potřeboval na to, abych se choval aspoň trochu odpovědně a rozumně.
Myslím, že můj postoj v pandemii je kombinací obojího. Věřím na svobodu, považuju ji za největší hodnotu a nikomu ji nechci a nebudu brát. Je každého věc, co si myslí a co dělá. Ale zároveň jsem osobně připraven uzavřít se do sebe a plnit nařízení, byť jim sám nevěřím a pociťuju marnost. Pomáhá mi naděje, že je to dočasné a že to pomine.
A ještě něco: Probouzí se ve mně určitá vášeň pozorovatele. Jsem opravdu zvědavý, jak Česko tři týdny tvrdého lockdownu na přelomu zimy a jara 2021 prožije. Češi, které já znám, jsou chytří, někdy až přemoudřelí, ze všeho si dělají legraci, ale nakonec se spíš přizpůsobí, než vzepřou. Nepíšu to jako kritiku, je v tom i historická mazanost a schopnost přežít cokoli. A já jsem zvědavý, jestli tuto „genetickou výbavu“ zdědila i generace našich dětí, případně nakolik jsme se za 30 let svobody změnili.
Sleduju také ostatní, jak se chovají, co píšou na sociální média, jak reagují na to, co se děje. Je mi jasné, že podobně pozorují i ostatní mě. Jsme jako smečka zvířat lapená okolnostmi, vyděšená vnějším nebezpečím a donucená chovat se jinak, než je zvyklá.
Věřím, že za dva za tři roky, až bude úplně po všem a pandemie bude definitivně za námi, budou zážitky a zkušenosti dnešních týdnů a měsíců jen vzdálenou, skoro neuvěřitelnou vzpomínkou. Budeme se dívat jeden na druhého a skoro nebudeme věřit tomu, jací jsme byli.
Předpokládá to jedno: dožít se toho. Ve zdraví a beze škody na těle i na duši. Proto považuju za rozumné nařízení dodržovat. Také proto, že nevidím moc jiných možností. Stejně jako vím, že nesmíme připustit, aby se po odeznění kritické zdravotní situace stala pandemie uzavřenou kapitolou. Česko není zemí, kterou se pouze přehnala přírodní pohroma. Česko je zemí, kterou nad únosnou mez zničila konkrétní selhání konkrétních lidí.
Součástí mé dnešní pokory je i vztek a víra, že nad tím zítra nemávneme rukou.
zdroj:https://www.seznamzpravy.cz
