Uvědomí si člověk, že zemřel? Podle děsivého výzkumu ano
S lidským mozkem se po zastavení srdce dějí vcelku zajímavé věci.
Tahle představa nás stejnou měrou láká i děsí. Kdy skutečně nastává smrt? Konec života v naší společnosti stále patří mezi silně tabuizovaná témata, neboť smrt nezkrotíme ani veškerým poznáním či bohatstvím, které jako civilizace máme. Tato fascinace je ale rovněž děsivá – stále totiž uspokojivě nevíme, jak budou poslední okamžiky našeho života probíhat. Budou to vůbec pouhé okamžiky? A kdy je opravdu na místě mluvit o konci života? Alespoň na některé otázky přináší odpovědi americký výzkum – ale pozor, úplně uklidňující zjištění to nejsou.
Vědomí blízko smrti
Téma zážitků blízké smrti (z anglického termínu near-death experience) je stále poměrně kontroverzní. Zastánci tvrdého vědeckého přístupu považují různé vize a představy umírajících lidí pouze za zvýšenou aktivitu některých částí mozku, plynoucí z jejich nerovnoměrného okysličování a prokrvování. Příznivci esotericky laděných myšlenek naopak tvrdí, že se jedná o důkaz duality těla a duše, jelikož nesmrtelná a věčná duše opouští pomíjivou fyzickou schránku a putuje kamsi dál.
Zmíněný výzkum sledoval umírající pacienty, kteří byli prohlášeni za klinicky mrtvé – tedy jejich srdce se zastavilo. V řadě případů, kdy se takového pacienta nakonec překvapivě podařilo oživit, si dotyčný pamatoval určité kroky zdravotnického personálu, jenž ho přiváděl k životu. Technicky vzato tedy i po prohlášení pacienta za mrtvého bylo jeho vědomí stále aktivní a vnímající.
Smrtí to nekončí?
Tento jev vysvětloval britský docent medicíny Sam Parnia, který se procesy kolem umírání dlouhodobě zabývá. Podle něj smrt neznamená, že všechny buňky okamžitě zemřou; naopak, většina z nich se snaží svému konci zabránit a s různou mírou úspěšnosti se jim to i daří. Obyčejný proces stárnutí organismu je totiž spojen s postupným odumíráním buněk, a tak je smrt vlastně „jen“ pokračováním tohoto procesu ve výrazně zrychlené podobě. Část mozku tudíž (na nízké úrovni vědomí) zůstává funkční. Tím se dostáváme k děsivé představě, že si uvědomujeme vlastní skon, stejně jako neschopnost pohybu či možnosti jakkoli tento stav zvrátit.
Smrt bývá obvykle konstatována při zástavě srdeční aktivity, tedy v momentu, kdy srdce přestane pumpovat krev do našeho mozku. Tím pádem přestane docházet k jeho okysličování a mozkové buňky začínají umírat – což platí i pro zbytek těla. Parnia a jeho tým však v posledních letech zjišťují, že mozek umírá pomaleji nežli srdce – takže zastavení srdeční činnosti přichází zřetelně dříve než konec té mozkové; zpravidla v řádu desítek sekund až několika málo minut.
Tato zjištění nevypovídají nic o domnělém posmrtném životě. Dávají nám však informaci, že zastavením srdeční činnosti nekončí život ve všech známých podobách, což by mohl být důležitý příspěvek pro resuscitační scénáře. Ačkoli nám tedy toto zjištění může přijít děsivé, možná se díky těmto typům výzkumů podaří zachránit více životů.
