Jednou – bylo to v létě roku 2014 – se v mé mailové schránce objevil vzkaz, o kterém jsem si nejprve myslel, že to je legrace. Že si ze mě střílí nějaký můj kolega.

Mail byl podepsán Davidem Klawansem, americkým filmovým producentem. Mužem, který produkoval thriller Argo s hollywoodskou hvězdou Benem Affleckem v hlavní roli; snímek získal v roce 2012 tři Oscary, včetně ceny za nejlepší film a nejlepší převzatý scénář, dostal také Zlatý glóbus.

V mailu se americký filmový producent David Klawans zajímal o jednu z knih, které jsem napsal. A jak jsem krátce nato zjistil, nešlo o žert, kontaktoval mne skutečný Klawans. Konečně až dnes mohu veřejně říci, že mi hollywoodský producent v roce 2014 nabídl spolupráci.

Klawansův snímek Argo (stejně jako jeho starší film, svérázné komediální drama Nacho Libre s Jackem Blackem v hlavní roli) vychází ze skutečných událostí.

David Klawans se totiž, jak mi sdělil, na skutečné příběhy specializuje. Vždy prý sedí dlouhé hodiny a dny u počítače a hledá zajímavé historky, které se staly v různých částech světa. Třeba na Argo poprvé přišel už v roce 1997, když si pročítal v jednom čtvrtletníku studie o odtajněných případech americké zpravodajské služby CIA.

Argo popisuje zákulisí osvobození šesti amerických diplomatů z Teheránu během americko-íránské krize, k níž došlo v roce 1979.

O případu později napsal knihu někdejší agent CIA a ústřední postava teheránské operace Tony Mendez. Kniha se jmenovala Mistr přetvářky a postavu skutečného agenta Mendeze hraje ve filmu již zmíněný Ben Affleck, jenž zároveň snímek režíroval.

Jak mi psal Klawans v roce 2014, tentokrát ho zaujal příběh jiného zpravodajského důstojníka – podplukovníka Václava Jelínka. Toho vyslala československá rozvědka v sedmdesátých letech na Západ pod identitou holandského muže jménem Erwin van Haarlem.

„Náhodou jsem narazil na článek o van Haarlemovi. A fascinuje mě, jak tento člověk několik let předstíral, že je synem úplně cizí ženy,“ napsal mi Klawans do prvního mailu v roce 2014.

Přesně to mě na příběhu přitahovalo také. Právě proto jsem se v roce 2001 začal tématem zabývat. Na příběhu jsem pracoval čtyři roky. Pak jsem ho sepsal a vydal v knize, kterou jsem nazval: Český špion Erwin van Haarlem. (Byla to mimochodem trochu mladická nerozvážnost – takhle dlouhý název bych už dnes knize nedal.)

•••

Unikátnost tohoto případu spočívá v něčem jiném než v samotné špionáži – v lidských osudech, které se v příběhu křížily. Během druhé světové války se na území dnešního Nizozemska narodil chlapec, jenž dostal jméno Erwin. Jeho mladičká matka Johanna van Haarlem ho ale měla s německým vojákem. Rodina jí proto doporučila, aby dítě odložila do ústavu: rodina van Haarlemů považovala dítě za „nechtěný produkt“ nechtěné války.

Johanna van Haarlem tak s novorozenětem odcestovala do Teplic, které za války patřily do oblasti obývané sudetskými Němci. Dítě tam odložila do kojeneckého ústavu a odjela.

Po skončení války se československé úřady snažily kontaktovat rodiče odložených dětí; podobných případů totiž bylo více. Ale Johanna van Haarlem na opakované výzvy nereagovala.

Malého Erwina tak po nějaké době nabídli k adopci, a dalo by se říci, že jeho příběh měl šťastný konec: chlapec našel domov i rodiče. Dítěte se čtyři roky po skončení války ujala česká rodina ze zapadlé vsi na Vysočině a dala mu nejen jiné příjmení, ale také jiné křestní jméno.

•••

Pro náš příběh je ovšem podstatné, že identita Erwina van Haarlema byla od té chvíle k dispozici. Nebo jinak řečeno – byla volná.

Skutečný Erwin už se jmenoval úplně jinak a měl jiné rodiče. Od roku 1949 již v úřední kartotéce občanů žádný Erwin van Haarlem neexistoval. Už byl jen pan Ivo, jenž si žil spokojeně se svými adoptivními rodiči. (Slíbil jsem mu, že jeho příjmení, které získal po adoptivních rodičích, nezveřejním.)

Až po mnoha letech využila volné identity československá komunistická rozvědka, když hledala způsob, jak dostat na Západ tajného špiona tak, aby minimalizovala riziko jeho odhalení. „Vypůjčila“ si tedy z kartotéky volné jméno Erwina van Haarlema a přidělila ho svému důstojníkovi, jehož na tuto roli vycvičila. Onen důstojník se jmenoval Václav Jelínek a pocházel z pražských Kunratic.

Od roku 1970 tak Jelínek chodil do práce jako Erwin van Haarlem. Od té doby už byl „jenom“ Erwin van Haarlem, který měl o sobě všude říkat, že ho porodila Holanďanka Johanna van Haarlem a za války ho odložila do dětského domova. Příběh byl skutečný. Jen nebyla pravda, že ho prožil tehdejší nositel tohoto jména – pravým jménem podplukovník Jelínek.

•••

V sedmdesátých letech se pak odehrála celá série speciálních akcí, které dostaly špiona van Haarlema (tedy Jelínka) do Rakouska, Nizozemska a nakonec do Velké Británie. A uplynulo ještě mnoho let, zpravodajských her a všemožných zápletek – až se jednoho dne stalo něco, co nikdo nečekal. Blesk z čistého nebe. V Johanně van Haarlem se probudil mateřský cit. Matka začala toužit po svém synovi. Chtěla ho aspoň vidět. Bylo to začátkem osmdesátých let. To už byl z jejího syna dospělý muž.

Československá rozvědka tehdy stála před těžkým rozhodnutím.

Má umožnit Johanně van Haarlem setkání se skutečným synem žijícím v Československu, jenž už měl jiné jméno i příjmení? A má tím potenciálně ohrozit svého špiona Jelínka, který pod identitou Erwina van Haarlema působil ve Velké Británii?

Nebo by ji měla zpravodajská služba oklamat a předhodit jí špiona Erwina van Haarlema, který ovšem jejím biologickým synem nebyl?

„Byl to rozkaz, který jsem prostě musel splnit,“ řekl mi později Jelínek, když jsem knihu zpracovával.

Tak začalo dění, které pak mělo ještě další, pozoruhodný vývoj; vydáváním se za syna cizí ženy to totiž zdaleka neskončilo. V předmluvě knihy jsem v roce 2005 uvedl – a stále si to myslím –, že jde skutečně o „dramatický a napínavý“ osud, který kdyby byl popsán ve fiktivním románu, čtenář by ho považoval za přehnané fantazírování.

„Je to neuvěřitelný příběh, který by jen stěží někdo dokázal vymyslet,“ napsal jsem tehdy.

•••

Dnes už vím, že totéž si myslí i americký producent David Klawans. Od té doby, co mě kontaktoval, uplynulo už hodně vody a různých zápletek, prošel jsem si různými peripetiemi, ale nakonec přišla zpráva – taky jako blesk z čistého nebe…

Američtí producenti našli filmovou společnost, která má zájem natočit film podle příběhu českého špiona Erwina van Haarlema. Jde o hollywoodskou společnost Fox Searchlight.

Věc neprobíhala bez komplikací. Absolvoval jsem desítky schůzek, některé se týkaly námětu, jiné právnických otázek. Investoval jsem peníze ze svých úspor do vykoupení licenčních práv Václava Jelínka a také do anglických překladů. Jsem sice v celém projektu v minusu, ale věřím, že se to snad jednou vrátí.

V životě by mě nenapadlo, že si budu muset najmout drahé a renomované právníky, kteří za mě budou jednat s americkou stranou o smlouvě na filmová práva. A už vůbec jsem netušil, že se to potáhne několik let a že i renomovaní právníci z Čech budou muset požádat o spolupráci ještě erudovanější kolegyni z Francie. Neboť i na ně to bylo něco nečekaně těžkého a složitého – i vzhledem k tomu, že evropské a americké autorské právo se v různých bodech liší…

Nakonec přede mě právníci postavili hromadu dokumentů k podpisu. Kromě jiného jsem se ve smlouvách zavázal, že o detailech smlouvy či o vývoji celého projektu musím zachovat mlčenlivost. (Omlouvám se proto, že o chystaném filmu nemohu zatím nic konkrétního říkat.) Po letech však mohu říct alespoň to, že se v USA pracuje na scénáři, který je inspirován knihou Český špion Erwin van Haarlem.

Osud filmové látky už není v mých rukou. Teď již budu v projektu vystupovat jen jako případný konzultant.

•••

Někdo kdysi řekl, že v životě není důležitý cíl, není důležité to, čeho chceš dosáhnout, nýbrž cesta, po které jdeš za svým cílem. A případ mé cesty za špionem van Haarlemem byl vlastně sám o sobě velmi pozoruhodný a v podstatě mnohem cennější než samotný cíl.

Během této cesty jsem se naučil novinářské řemeslo, poznal jsem obrovské množství lidí a jejich osudy, cestoval jsem po světě a nakonec mě má práce přivedla i k tomu, abych psal kromě článků i reportážní knihy.

•••

Ve stručnosti: Má cesta za špionem van Haarlemem začala něčím úplně jiným – pátráním po důsledcích války na Blízkém východě…

V roce 1991 jsem začal pracovat jako novinář a o dva roky později přišel můj první velký případ, o němž jsem psal – záhadná nemoc veteránů z války v Perském zálivu.

V této válce za osvobození Kuvajtu od iráckého diktátora Saddáma Husajna, jehož armáda zemi napadla a obsadila, tehdy bojovala po boku spojenců i československá protichemická jednotka. A já v roce 1993 popisoval, jak také naši vojáci trpí nevysvětlitelnými zdravotními problémy, jež pro mnohé z nich končily rakovinou a smrtí. V roce 1999 jsem o případu napsal knihu Pouštní horečka: v níž jsem dospěl k závěru, že vojáci mají podlomené zdraví z mnoha důvodů, které se vzájemně prolínaly a násobily.

Vojáci se v Zálivu nadýchali jedovatých rakovinotvorných látek z hořících ropných vrtů. Celá řada z nich brala také léky, které ovšem měly pro některé vojáky vedlejší účinky a oslabovaly jim imunitu. Do toho se vojáci mohli dostat do kontaktu se sarinem a yperitem, které do prostředí unikly po vybombardování skladů munice irácké armády: jejich koncentrace v ovzduší tehdy ve válce naměřili právě českoslovenští chemici.

Konečně se také ukázalo, že zdraví škodlivé bylo i záření nepatrných částic, které se dostávaly do prostředí v místech, kde explodovala protitanková munice spojenců. Ta totiž byla pokryta radioaktivním uraniem, aby střely daleko snáze provrtávaly pancíř nepřátelských tanků.

Informace v knize měly ohlas mezi odbornou veřejností i v zahraničí. Co více – k mému úžasu si někdy koncem roku 1999 mých závěrů a knihy všimla také irácká ambasáda v Praze a navrhla mi setkání.

Nepřátelský a diktátorský režim Saddáma Husajna jsem v Pouštní horečce nijak nešetřil. Ale – jak jsem následně pochopil – téma nemocí z války bylo i pro ně stále žhavé a aktuální. Záhadné choroby totiž neměli jen spojenečtí vojáci, ale také příslušníci iráckých ozbrojených sil a zejména civilní obyvatelé Iráku, kteří byli mnohdy vystaveni stejnému koktejlu smrtících směsí z ovzduší jako přímí účastníci bojů.

Irácké úřady tehdy udělaly neobvyklý krok: daly mi svolení, abych do jejich země odjel a zmapoval dopady války na jejich obyvatelstvo. Cestu jsem podnikl, setkal se s obyčejnými lidmi,ale i s vysoce postavenými pohlaváry tehdejšího Husajnova režimu. Sbíral jsem poznatky do pokračování Pouštní horečky.

Avšak pár měsíců nato přišlo září 2001. Teroristické útoky na USA.

Neodskakuji do jiného vyprávění – stále jde o popis cesty, která mě nakonec dovedla až k Hollywoodu.

Přestože se k útoku na newyorská dvojčata a Pentagon přihlásila organizace al-Káida, zanedlouho se objevilo vážné podezření, že teroristům tehdy nějakým způsobem pomáhal režim Saddáma Husajna.

Americká administrativa tehdy zveřejnila, že Muhammad Atta, jenž pilotoval jedno ze sebevražedných letadel, která narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, měl kontakty s diplomatem irácké ambasády v Praze. Onen irácký diplomat se jmenoval Ahmed Ibrahím Al Aní a měl funkci konzula.

Jak už možná tušíte, právě tento člověk mě přijal na irácké ambasádě v kauze nemocí z války v Zálivu a poté mi udělil vízum, abych mohl v únoru 2001 vycestovat do Iráku a napsat o tom speciální reportáž.

Iráčan Al Aní už v době teroristických útoků proti USA nebyl v Praze. Z České republiky ho vyhostili v průběhu roku 2001, protože se prý jeho aktivity neslučovaly s diplomatickým posláním. Jinými slovy, byl to zřejmě špion irácké rozvědky.

•••

Už krátce po jeho vyhoštění jsem dostal bláznivý nápad, že ho přes své prostředníky seženu a telefonicky se s ním na lince Praha–Bagdád spojím. Což se mi překvapivě podařilo.

Jenže pak přišly útoky z 11. září 2001 a já dostal ještě šílenější nápad: že do Iráku odjedu, najdu Al Aního a zeptám se ho tentokráte na novou věc: na jeho údajné vztahy s teroristou Attou. Bývalého konzula irácké ambasády v Praze jsem našel v Bagdádu a mluvil jsem s ním. Vztahy s teroristou Attou popřel (mimochodem až mnoho let poté americké úřady připustily, že pro tvrzení o spojení těchto dvou lidí neměly důkazy).

•••

Právě reportáže o iráckém špionovi zaujaly Václava Jelínka. V roce 2001 už byl v důchodu a žil poklidným životem v pražských Kunraticích, aniž někdo tušil, že je to on, kdo s identitou Erwina van Haarlema působil před listopadem 1989 jako špičkový špion východního bloku ve Velké Británii.

Později mi vyprávěl, co ho přimělo se mi ozvat: „Jednou jsem šel do obchodu a v trafice vidím v novinách titulek: Irácký špion… To mě zaujalo. Noviny jsem si koupil. A po několika hodinách jsem si řekl, že vás kontaktuji, protože mi bylo sympatické, že jste v Iráku získal v takto exponované kauze vyjádření druhé strany. Byť se to zdálo nemožné.“

•••

A tak mi jednoho dne zazvonil v redakci telefon.

Následující pasáž cituji z prologu své knihy Český špion Erwin van Haarlem:

„Dobrý den, jmenuji se Erwin van Haarlem a jsem bývalý důstojník bývalé československé rozvědky.“ Byl jsem v šoku. Erwin van Haarlem? Vždyť je to jeden z nejslavnějších českých špionů, po jehož totožnosti pátrají desítky novinářů z celého světa. Erwin van Haarlem se nikdy nikomu neohlásil. Nikdy nikomu neposkytl rozhovor a nikdy nikomu nesvěřil mnohá tajemství svého života.

Neudělal to ani v roce 1996, když po něm v Praze pátral známý britský novinář Nigel West, který předal fotografii s jeho někdejší podobiznou českým novinám, čímž se ho snažil zdiskreditovat a přinutit, aby se mu ozval.

„Pracoval jsem třináct let jako ilegální rozvědčík v Anglii. Pak jsem byl za svou činnost zatčen a odsouzen k deseti letům žaláře. Mé pravé jméno a poslání nebylo nikdy zjištěno. Byl to vůbec první případ u britského trestního soudu Old Bailey, kdy byl někdo odsouzen, aniž bylo známo, jak se jmenuje.“

Pan van Haarlem mluvil klidně, tiše a až neobvykle spisovně.

„Nedovoluji vám uveřejnit informace, které jsem vám zatím řekl. Považujte vše za off the record. Pokud je mi známo, tento pokyn je novináři striktně dodržován jako věc profesionální cti.“

Navrhl mi setkání a já jsem neváhal ani vteřinu.

Už delší dobu jsem po van Haarlemovi pátral stejně jako desítky jiných. Pan van Haarlem mi vysvětlil, proč se rozhodl zatelefonovat zrovna mně: „Čtu vaše články a myslím, že víte, že svět není černobílý…“

Tak dlouho jsem van Haarlema hledal, až mě našel on sám.

Celý ten příběh od nemoci vojáků ze Zálivu až do dnešního hollywoodského pokračování je potvrzením toho, že cesta skutečně někdy může být důležitější než cíl.

Kdybych se v roce 1993 nezačal zabývat osudy válečných veteránů, nikdy bych později nepoznal iráckého „konzula“, neodcestoval bych do Iráku a nakonec neupoutal pozornost špiona van Haarlema. Samozřejmě bych pak o něm nikdy nenapsal knihu a David Klawans by se na mě nikdy „neproklikal“ a nenabídl mi spolupráci.

•••

Poslední zpráva od Davida Klawanse je, že se ve studiu pracuje na další verzi scénáře. Kolik jich bude, nevím. Kdy a zda nakonec film vůbec vznikne, taky nedokážu odhadnout. Jisté je jen to, že se námět z mé knihy dostal do Hollywoodu a že celý projekt je ve fázi vývoje.

•••

Lhal bych, kdybych řekl, že mě to těší. Jsem prostě nadšený. A taky šťastný, že jsem si zpracování knihy nakonec prosadil, i přes nepřízeň a nevoli některých příslušníků tehdejší badatelské elity českých historiků, kteří mě zpočátku zatracovali, že píši „oslavnou knihu o komunistickém estébákovi“.

Tak to samozřejmě není. Takovou motivaci jsem nikdy neměl. Pamatuji si, že když jsem v roce 2001 odcházel z první schůzky s Václavem Jelínkem, během níž mi tento bývalý špion stačil povědět asi setinu z celého rozsáhlého příběhu, řekl jsem si v duchu – Tak tohle není jenom špionážní případ, ani nějaký odpudivý příběh z archivů Státní bezpečnosti. Tohle je skoro hollywoodský příběh.

Podle mého nejhlubšího přesvědčení jde o mimořádnou věc, která patří k historii Československa bez ohledu na to, jak totalitní a zrůdný režim tu vládl.

•••

Dnes, sedmnáct let poté, můžu říci – že je to opravdu hollywoodský příběh.

Děkuji za to hlavně Václavu Jelínkovi a nyní i Davidu Klawansovi.

A taky novinářské cestě, kterou jsem za tu dobu urazil.

Český špion van Haarlem

Neřekl u soudu jméno

O co šlo v případu Erwina van Haarlema? Československého špiona, který se za van Haarlema vydával, odsoudil britský soud, aniž by znal jeho pravé jméno. O jeho propuštění se po listopadu 1989 zasloužil šéf rozvědky generál Procházka.

Václav Jelínek alias Erwin van Haarlem byl takzvaný nelegál. Ve špionážní terminologii jde o člověka žijícího obvykle pod smyšleným jménem a identitou, jenž bez diplomatického krytí (a tedy bez diplomatické imunity chránící před uvězněním) působí v cizím státě a získává tam tajné nebo velmi důležité informace. Ty pak zašifrovaně posílá do centrály rozvědky ve své rodné zemi.

Václav Jelínek byl vhodným kandidátem na tuto konkrétní misi nejen proto, že prošel přísnými testy a že prokázal nadprůměrné schopnosti. Roli sehrálo i to, že měl velmi blízko k anatomicko-fyziologickým předpokladům nutným pro tuto špionážní hru. Jelínek byl totiž jen o jeden den starší než skutečný Erwin van Haarlem. Jelínek se narodil 23. srpna 1944, Erwin van Haarlem 24. srpna 1944. Rozvědka tedy musela pro tuto akci najít adepta, který nebude o moc starší ani o moc mladší než jeho předloha.

•••

Jelínek měl za úkol dostat se ve Velké Británii do těsné blízkosti královské rodiny a získávat informace z britského parlamentu. K vrcholným politikům Velké Británie, Spojených států amerických a Izraele se skutečně dostal a informace posílal do Prahy. Odtud ihned putovaly do centrály KGB do Moskvy.

•••

Když jsem se s panem Jelínkem poznal, žil jsem v těch nejdivočejších představách, že mi předá tajné dokumenty, které povedou k usvědčení nějakého špiona. Nebo že mi prozradí nějakou konkrétní a dosud neznámou tajnou operaci Britů z dob studené války. Nebo že odhalí někdejší tajný zbrojní program Západu. Nic z toho se však nekonalo.

Ve skutečnosti šlo o jiné zásadní odhalení. Z Jelínka se stal prominentní politický špion celého východního bloku. Podařilo se mu totiž „proniknout“ do židovských organizací a rozkrýt špionážní síť jedné z nejvýkonnějších tajných služeb světa – izraelského Mossadu.

•••

V roce 1988 špiona van Haarlema v Londýně zatkli a uvěznili. Případ vzbudil v Británii nebývalý rozruch. „Rudému agentu Erwinu van Haarlemovi začal včera desetiletý trest a jeho pravé jméno je stále záhadou,“ napsal 4. března 1989 britský deník The Sun po soudním přelíčení a pokračoval: „Špion, který nikdy nebyl, si vzal své tajemství do temné cely. Když byl tento nonšalantní špion odváděn do vězení, jeden zdroj z britské špionáže přiznal: My stále nevíme, kdo tenhle muž, do prdele, opravdu je. Jisté je jen jedno: Byla to opravdu velká ryba.“ Tehdy to bylo poprvé, co u britského soudu odsoudili někoho, o kom vlastně nevěděli, jak se jmenuje.

•••

V komunistickém Československu se v té době o případu samozřejmě nemluvilo. Václav Jelínek zůstával jako „Erwin van Haarlem“ v britském vězení i po pádu železné opony. Až téměř tři roky po sametové revoluci se nad jeho osudem slitoval šéf novodobé rozvědky generál Radovan Procházka a zasadil se o to, aby byl Jelínek z těžkého žaláře v Británii propuštěn. České úřady ho tajně deportovaly do Prahy v roce 1993. Jeho skutečná identita zůstávala utajována pro širokou veřejnost i po převozu do Česka. Detaily vyšly najevo až v roce 2005, kdy vyšla poprvé kniha Český špion Erwin van Haarlem.

zdroj:https://reportermagazin.cz