Britská královna má další problém a znovu jde o rasismus
Britský list The Guardian zveřejnil další výsledek svého pátrání po tajemném Královnině souhlasu. Dokumenty pravděpodobně na jistou dobu budou vévodit dalším debatám o rasové toleranci uvnitř královské rodiny.
Článek
Podle odhalených dokumentů nejméně do konce 60. let nesměli na úřednických pozicích u královské rodiny pracovat „barevní přistěhovalci nebo cizinci“. Díky investigativě britských novinářů je nyní i jasnější, jakým způsobem Buckinghamský palác vyjednal kontroverzní klauzule, které platí dodnes a osvobozují královskou rodinu od zákonů zakazujících rasovou a sexuální diskriminaci.
Dokumenty objevili novináři v Národním archivu. The Guardian v posledních měsících vyšetřuje tajemný parlamentní mechanismus známý jako Královnin souhlas (Queens Consent), který Alžbětě II. umožňuje nahlédnout do připravovaných návrhů zákonů. V únoru zveřejnil deník článek, ve kterém popisoval, jak královna v 70. letech lobbovala za výjimku, která jí pomohla skrýt výši jejího majetku.
Další díl skládačky odhaluje, jak v roce 1968 hlavní finanční manažer královny informoval státní zaměstnance, že „nebylo zvykem jmenovat barevné přistěhovalce nebo cizince“ do úřednických funkcí v královské domácnosti, ačkoli jako služebnictvo pracovat mohli.
Není však jasné, kdy konkrétně toto pravidlo pozbylo platnosti – Buckinghamský palác na tyto otázky odmítl odpovědět. Uvedl však, že podle záznamů z 90. let etnické menšiny u dvora zaměstnávány byly, a o předchozích etapách palác záznamy nevedl.
Výjimky ze zákona
V šedesátých letech minulého století se vládní ministři snažili prosadit zákony, podle kterých by bylo ilegální odmítnout zaměstnat jednotlivce na základě jeho rasy nebo etnického původu. Více než čtyři desetiletí se však tyto zákony na královnu osobně nevztahují. Tato výjimka tak znemožnila ženám nebo příslušníkům etnických menšin zaměstnaných u královské rodiny stěžovat si kvůli případné diskriminaci u soudu.
V prohlášení Buckinghamský palác nezpochybnil, že by královna byla od zákonů osvobozená, a dodal, že v Buckinghamském paláci funguje samostatný proces pro projednávání stížností týkajících se diskriminace. Palác na otázku, jak tento proces vypadá, nereagoval. Výjimka vstoupila v platnost v 70. letech, kdy politici prosadili řadu zákonů o rasové a sexuální rovnosti s cílem vymýtit diskriminaci.
V 70. letech dle dokumentů koordinovali vládní úředníci znění zákonů na rady poradců Elizabeth Windsorové. Podle Guardianu nyní dokumenty znovu zaměří pozornost na historický a současný vztah královské rodiny k rasové otázce. Velká část historie královské rodiny je neoddělitelně spjata s britskou říší, která si podrobovala lidi po celém světě. Kritika za rasistické komentáře se vznáší i nad některými členy královské rodiny.
V březnu vévodkyně ze Sussexu, první členka královské rodiny smíšeného původu, ve slavném rozhovoru s Oprah prozradila, že během působení v rodině svého chotě Harryho trpěla sebevražednými myšlenkami. Dle jejích slov někteří nejmenovaní členové vyjadřovali znepokojení nad barvou pleti jejich dítěte. Toto obvinění přimělo jejího švagra, prince Williama, k prohlášení, že královská rodina „není moc“ rasistická.
Královnin souhlas
Některé z dokumentů, které The Guardian publikoval už dříve, se týkají použití Královnina souhlasu – nejasného mechanismu, jehož prostřednictvím panovník uděluje parlamentu povolení k projednání zákonů, které se dotýkají jeho soukromých zájmů.
Podle Buckinghamského paláce je tento proces pouhou formalitou, a to navzdory přesvědčivým důkazům, že královna opakovaně využívala pravomoci a tajně lobbovala u ministrů, aby změnili legislativu, která jí nebyla po chuti, píše britský server. Nově objevené dokumenty pak dle něj odhalují postupy, které královna používala k ovlivnění formování zákonů týkajících se rasových vztahů.
V roce 1968 se tehdejší ministr vnitra James Callaghan a další úředníci domnívali, že by neměli žádat o Královnin souhlas k tomu, aby mohl parlament projednávat zákony o rasových vztazích, do doby, dokud její poradci nebudou přesvědčeni, že proti ní nebude možné použít soudní moc.
V té době chtěl Callaghan britské zákony o rasové diskriminaci rozšířit. Tehdejší zákony diskriminaci zakazovaly pouze na veřejných místech – Callaghan chtěl, aby platily i v zaměstnání a službách.
Klíčovým návrhem zákona bylo zřízení Rady pro rasové vztahy (Race Relations Board), která by fungovala jako ombudsman pro stížnosti na diskriminaci, na jejichž základě mohla být zahajována soudní řízení proti jednotlivcům nebo společnostem zachovávajícím rasistické praktiky.
„Není zvykem přijímat barevné přistěhovalce“
V únoru 1968 shrnul státní úředník ministerstva vnitra TG Weiler pokrok v jednáních s lordem Tryonem, správcem soukromých příjmů panovnice. Podle dobových zápisů ho Tryon informoval, že byl Buckinghamský palác připraven vyhovět navrhovanému zákonu, ale pouze v případě, pokud budou platit jisté výjimky v diplomatických kruzích. Ty by pak umožnily například odmítnout ty uchazeče o zaměstnání, kteří pobývali ve Velké Británii méně než pět let.
Podle Weilera Tryon rozděloval zaměstnance v domácnosti královny do tří kategorií: „a) vedoucí pracovní pozice, do kterých by byli lidé přijímáni mimo výběrová řízení (…); b) administrativní a jiné kancelářské funkce, do nichž ve skutečnosti nebylo zvykem přijímat barevné přistěhovalce nebo cizince; a c) běžné domácí pracovní pozice, pro které byli barevní uchazeči volně přijímáni (…).“
Buckinghamský palác byl s navrhovaným zákonem spokojen. Úředník z ministerstva vnitra poznamenal, že dvořané „souhlasili s tím, že nyní je otevřena cesta k tomu, aby ministr zahraničí usiloval o Královnin souhlas za účelem návrhu zákona.“
Dokumenty dle Guardianu jasně naznačují, že byl Callaghan a další úředníci přesvědčení, že se jim nepodaří získat souhlas královny k projednání zákona o rasové možnosti do doby, než bude královna ujištěna o své výjimce. Kvůli této výjimce pak Rada pro rasové vztahy zasílala veškeré stížnosti královniných zaměstnanců jejímu tajemníkovi, nikoli rovnou k soudům.
V 70. letech vláda zavedla tři zákony proti rasové a sexuální diskriminaci na pracovišti. Stěžovatelé tak měli možnost své problémy s diskriminací řešit přímo u soudu. Pracovníkům královské domácnosti však v tomto postupu bylo bráněno zákazem, který byl formulován natolik nejasně, že si veřejnost možná neuvědomovala jeho dopady.
Platnost výjimky byla později prodloužena. Zákon o rasových vztazích z roku 1976, zákon o diskriminaci na základě pohlaví z roku 1975 a zákon o spravedlivém odměňování z roku 1970 nahradil v roce 2010 zákon o rovnosti. Po mnoho let kritici pravidelně poukazovali na to, že královská domácnost zaměstnávala velmi málo lidí černé pleti, Asiatů a příslušníků různých dalších etnických menšin.
V roce 1990 novinář Andrew Morton v Sunday Times uvedl, že „výkonné pozice královské služby, domácnost a úředníky, tmavá tvář nikdy nezkrášlila“ a „dokonce je i mezi administrativními a domácími zaměstnanci jen hrstka rekrutů z etnických menšin“. Následující rok vydal královský výzkumník Philip Hall knihu Royal Fortune, ve které citoval zdroj blízký královně, který potvrzuje, že v nejvyšších sférách paláce žádní nebílí dvořané nebyli.
V roce 1997 palác serveru The Independent přiznal, že neprovádí oficiálně doporučenou politiku sledování počtu zaměstnanců, díky které by mohl zjistit spravedlivost podmínek pro přijetí.
Mluvčí Buckinghamského paláce uvedl: „Královská domácnost a panovník dodržují ustanovení zákona o rovnosti v zásadě i v praxi. To se odráží v politikách a postupech v královské domácnosti v rozmanitosti, začlenění a důstojnosti při práci. Jakékoli stížnosti, které mohou být vzneseny v rámci zákona, se řídí formálním procesem, který poskytuje prostředky k projednání a nápravě jakékoli stížnosti.“ Na dotaz, zda se tento zákon vztahuje i na panovníka, palác neodpověděl.
