PRAVLAST ROMŮ JE V INDII. DOKLÁDÁ TO JAZYK, ŘEMESLA I SOCIÁLNÍ STRUKTURA

Většina lidí nejen u nás stále nahlíží na Romy pohledem zevšeobecňujících předsudků a představ, které nemají s realitou často vůbec nic společného. A přitom je toto etnikum nedílnou součástí evropských dějin a kultury již nejméně sedm století. I v tomto případě platí, že pochopit minulost nám může pomoci pochopit také současnost.

Na začátek se vydejme do byzantské říše s hlavním městem Konstantinopolí, kde se asi někdy v 10. století objevily první kočovné skupiny dosud nespatřeného etnika. To zde také získalo pojmenování, kterým bylo nazýváno později ve velké části Evropy. Gruzínský mnich totiž nazval v roce 1068 skupinu lidí, která zbavila okolí Konstantinopole jedovatých hadů, řeckým slovem Athinganoi.

Původně bylo asi označením pro heretickou křesťanskou sektu, která údajně provozovala magii. Tehdejší byzantská ortodoxní církev totiž přijímala lidi provozující magii (věštění budoucnosti) nebo jiné formy zábavy (tanec, zpěv) s velkou nedůvěrou a vystupovala proti nim. Od slova Adsincani jsou pak odvozovány názvy v dalších jazycích jako Cikán, Zigeuner, Zingari atp. Jisté je také to, že Romové si toto označení nezvolili sami a dlouho ho také vůbec nepoužívali – od počátku mělo totiž negativní nádech.

Romský příběh od začátku…

Již tehdy se živili kovozpracujícími řemesly (kovářství, kotlářství) nebo zábavnými produkcemi (akrobacie, kejklířství, předvádění cvičené zvěře apod.). Pravděpodobně právě o nich podává byzantský historik Nicephorus Gregoras zprávu z doby vlády císaře Andronika II. (1282-1328): „V této době jsme v Konstantinopoli viděli kočovnou skupinu nejméně 20 lidí, kteří se dobře vyznali v různých kouscích. Nikdo ze starších lidí o nich předtím neslyšel, ani je neviděl. Umění, které předváděli, bylo úžasné a obdivuhodné. Například vztyčili na zemi 2 nebo 3 lodní stěžně… a natáhli mezi jejich vrcholy provaz. Potom vzali druhý provaz a omotali stěžně zdola nahoru, aby tak vznikly spirálovité schody, po kterých se dalo vylézt. Jeden z nich vylezl po těch schodech a udělal stojku na hlavě na vrcholu jednoho stožáru. … Vybrali hodně peněz od obecenstva, když putovali po celém světě, jednak za výdělkem a jednak aby předvedli své umění.“

Někteří z nich se tu postupně usazovali, o čemž svědčí např. zprávy o městě Modon (řecky Methoni) na Peloponéském poloostrově na západě Řecka. Tímto přístavem procházela na své cestě z Evropy do Svaté země a Jeruzaléma celá řada poutníků, v jejichž písemnostech můžeme najít zajímavé informace o zdejší vyhledávané osadě romských řemeslníků.

Ještě na konci 15. století o ní německý poutník rytíř Arnold von Harff napsal, že v ní „žije mnoho černých lidí v malých domech s doškovými střechami, dohromady v asi 300 domech… Tito lidé jsou zruční ve všech řemeslech; jako ševci i příštipkáři (opraváři bot, pozn. MS) a také jako kováři. To se ovšem na pohled zdá velice divné, neboť měli kovadlinu na zemi a kovář u ní seděl tak, jako u nás sedí krejčí. Vedle kováře, také na zemi, seděla jeho žena a tkala tak, že oheň byl mezi nimi. Vedle ležely dva malé kožené vaky, napůl zahrabané do země u ohně. A jak žena tkala, čas od času vždy nadzvedla jeden z měchů od země a zase ho stlačila dolů. Tím se zemí vehnal vzduch do ohně. Tito lidé přicházejí ze země nazývané Gyppe, která leží asi 40 mil od města Modon. Tuto oblast nyní ovládá turecký císař, ale někteří páni a hrabata mu nechtěli sloužit, a proto utekli do našich zemí…“

Kromě velmi dobře popsaného a po staletí nezměněného způsobu práce romských kovářů je tu zmíněn důvod jejich migrace do střední a západní Evropy – totiž útěk před postupujícími tureckými vojsky dobývajícími postupně křesťanskou byzantskou říši, která pod jejich nájezdy zanikla v polovině 15. století. Jelikož Romové přicházeli z oblasti tzv. Malého Egypta (Gyppe), začali jim lidé říkat Egypťané, odkud vznikly např. názvy gipsy v angličtině a gitanos ve španělštině.

Tajemný původ odhalila náhoda

Skutečný původ těchto na první pohled exotických lidí byl však nadále neznámý a to kvůli uplynulému času i pro ně samotné. Tak tomu bylo až do 18. století, kdy si jistý student Štefan Vályi, původem od Komárna, všiml, že jazyk jeho indických spolužáků na nizozemské univerzitě v Leydenu se výrazně podobá jazyku, jakým hovoří cikáni v jeho rodném kraji.

Jako první tuto příhodu zapsal Samuel Augustini ab Hortis, vzdělanec původem ze Slovenska, roku 1775 takto: „Když byl Vályi na vysoké škole v Leydenu, spřátelil se tu se třemi malabárskými mládenci… Když Vályi zpozoroval, že jejich řeč má nemalou příbuznost s řečí našich Cikánů, využil příležitost a zapsal si více než tisíc malabárských slov, která používali, spolu s jejich významem… Když se Vályi vrátil do vlasti, zjišťoval u Cikánů význam těchto malabárských slov a Cikáni mu bez námahy řekli jejich význam.“ Hypotéza indického původu Romů pak byla vědecky potvrzena v následujících stoletích. Uvádí se, že až 70 % výrazů základního slovního fondu má romština společných s dalšími indickými (resp. indoevropskými) jazyky.

Proč odešli?

Vzhledem k chybějícím historickým pramenům se však zřejmě nepodaří přesněji datovat jejich odchod z Indie (někdy mezi 3.–10. stoletím n. l.), ani přesné místo (nejpravděpodobněji se jeví severozápadní část Indie, tj. státy Pandžáb a Radžastán) a důvody počátku jejich migrace (např. řemeslné kočovnictví, ekonomické podmínky – hledání nových odbytišť, napojení na obchodní karavany, válečné konflikty). S jistotou však můžeme říct, že indického původu je vlastní pojmenování Rom, pocházející ze slova dom (není náhodou, že až do současnosti žije v Indii skupina obyvatel označující se jako Domové). V překladu z romštiny znamená Rom „muž“ nebo „člověk“ ve smyslu příslušnosti ke komunitě se společným jazykem a původem. Také proto požádali roku 1971 romští představitelé na prvním světovém romském kongresu v Londýně světovou veřejnost, aby namísto různých označení užívala jednotného a původního pojmu Romové. Tehdy bylo také s odkazem na pravlast Indii přidáno na romskou národní vlajku (původně pouze modro-zeleně dělenou), červené tzv. Ašókovo kolo je součástí vlajky indické a zároveň symbolizuje pohyb, osud, život.

Kromě jazyka dokládají příbuznost obdobné druhy tradičních domských a romských řemesel (kovářství, košíkářství, hudba, loutkoherectví), charakteristický způsob jejich provozování (kováři pracující v sedě atp.) nebo také sociální struktura společně s různými zvyky a tradicemi.

Dnes již také víme, že romské skupiny přešly z Indie nejprve do Persie. Zde zřejmě po určitou dobu setrvaly, o čemž svědčí perská slova, která se objevují v jednotlivých dialektech romštiny. Poté se Romové vydávají dále směrem na západ do Byzantské říše a pod již zmíněným tlakem turecké armády se postupně během 15. století rozšiřují do celé Evropy.

Muzeum romské kultury je v evropském kontextu jediným muzeem, které se zabývá dějinami a kulturou Romů od historických počátků do dnešní doby. V nedávné době dokončená stálá expozice muzea, nazvaná Příběh Romů, zprostředkovává tyto informace interaktivní formou návštěvníkům. Stálá expozice je umístěna v prvním patře muzea na ploše o rozloze 351 m2 a je v průběhu roku doplňována o krátkodobé výstavní projekty. Muzeum nabízí rovněž přednáškové cykly, lektorské programy pro školy i komentované prohlídky pro jednotlivce či skupiny. K dispozici je rovněž veřejná knihovna s badatelnou

zdroj:geographic.cz