Shengenský prostor

 

 

Shengenský prostor

Schengenský prostor

Česká republika vstoupila 1. ledna 2008 do Schengenského prostoru. Mnozí z Vás jistě tuší, že to znamená volný přeshraniční pohyb. Co ale znamená Schengenský prostor pro ČR, kdo je členem nebo co se díky tomuto prostoru změnilo na letištích? Jak Schengenský prostor vznikl a proč?

 

 

Co je Schengenský prostor? Jaké jsou jeho výhody?

Podstatou Schengenské dohody je odstranění vnitřních hranic mezi členskými zeměmi. Důvodem této úmluvy bylo umožnění volného pohybu osob, zboží a služeb mezi smluvními státy. Tohoto cíle se postupně dosahuje. Vnitřní hranice již z hlediska pohybu osob a zboží de facto neexistují.

 

Další výhodou je i zjednodušení vízové politiky. Jednotné schengenské vízum, které umožňuje pobyt na území schengenského prostoru až po dobu 90 dnů nyní platí i pro Českou republiku. Odpadá tak zdlouhavé vyřizování národních víz při návštěvě více evropských států. Toto vízum, vydané jedním členským státem, umožňuje také občanovi třetí (nečlenské) země vstup na území ostatních členských států Schengenlandu. Historie

 

Schengenská dohoda původně vznikla jako běžná mezistátní smlouva. Uzavřely jí 14. června 1985 státy – Francie, Belgie, Lucembursko a Německo.

 

Členství Členskými státy Schengenského prostoru v současné době jsou následující země EU – Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Švédsko. Mimo Evropskou unii jsou to pak Island a Norsko.

 

 

 

Irsko a Velká Británie Schengenskou dohodu také podepsaly v roce 2000, ale účastní se jen její části (např. policejní spolupráce…).

 

Schengen na letišti

 

Na letištích v Česku a v dalších osmi nových členských zemích Evropské unie odpadly 30. 3. 2008 pro cestující rámci Schengenského prostoru pasové kontroly. Po tomto datu už budou pasovou kontrolou procházet pouze cestující z /do zemí mimo schengenský prostor. Na mezinárodních letištích v Praze-Ruzyni, Brně-Tuřanech, Ostravě-Mošnově, v Pardubicích a Karlových Varech byly provedeny i stavební úpravy, které rozdělí cestující z/mimo schengenského prostoru.

 

Letiště Ruzyně: změna terminálů

 

V souvislosti se vstupem ČR do schengenského prostoru se na pražském letišti od 28. října přesouvají veškeré lety v rámci tohoto systému na Terminál 2. Lety vně schengenský prostor budou odbavovány na Terminálu 1, kde také nadále zůstane pasová a celní kontrola. Do vstupu České republiky a dalších osmi států budou na Ruzyni nadále probíhat standardní pasové kontroly. Schengenský prostor (v médiích se tato oblast označuje často Schengen) je území států Schengenské dohody (většina států Evropy), na kterém může člověk přejit hranice mezi státy kdekoliv, aniž by musel projít přes hraniční kontrolu. Svůj název získalo podle města Schengen, kde byla podepsána první smlouva týkající se tohoto systému. Vznikají takzvaná Schengenská opatření:

  • Odstranění hraničních kontrol na společných vnitřních hranicích;
  • společný soubor pravidel uplatňovaný na lidi překračující vnější hranice členských států, které jsou součástí Schengenského prostoru;
  • na letištních terminálech a pokud možno v přístavech oddělení lidí cestujících v Schengenském prostoru od lidí, kteří přijíždějí ze zemi mimo Schengenský prostor;
  • harmonizace pravidel týkajících se podmínek vstupu a víz pro krátkodobé pobyty.

Schengenská dohoda se nejvíce projeví na lidi, kteří cestují mezi státy Schengesnké dohody a nemusí na hranicích ukazovat cestovní pasy. Je to vztah, který můžeme nyní pozorovat i na českých hranicích např. hraniční přejezd Svatý kříž. Ale to neznamená, že při cestování mezi členskými státy bude stejné jako cestování uvnitř státu. Osoba, která cestuje přes hranice, musí s sebou mít takový dokument, který určuje právo jednotlivých členských států. Tyto opatření začínají vznikat kvůli dlouhému čekání na hranicích.

Shrnutím získaných informací můžeme říct, že Schengenský systém nám přinese spíše výhody. Proběhlo mezi členskými státy spoustu dohod a smluv, které nám zajišťují bezproblémový chod a spolupráci státu v Schengenu. Přináší nám určená pravidla, podle kterých se musí řídit každý členský stát, takže Schengenský systém nám uceluje Evropu.

Můžeme překračovat vnitřní hranice mezi státy Schengenu bez kontrol. Ale nemusíme se bát zvýšené kriminality, protože bezpečnost je zajištěna zvýšením kontrol na vnějších hranicích Schengenu. Tím se snížila možnost pustit si do země „nevítané hosty“. Byl posílen i sbor policistů, kteří nyní zajišťují pořádek uvnitř státu, o policisty, kteří působili v pohraničí. Přišla řada nových systémů zajišťujících bezpečnost, např. SIS. Zvýšila se komunikace a spolupráce mezi státy. Jedním pravidlem Schengenského systému je mít u sebe při překročení hranic jiného státu platný průkaz totožnosti. Možnost cestování občanů třetích zemí po Schengenu jsou víza, u kterých byla upravena forma a možnost vyřídit si vízum, které platí ve všech státech Schengenského prostoru. Systém nám zvyšuje možnosti, např. práce v zahraničí, studium v zahraničí.

Vývoj v rámci Společenství a členských států v oblasti volného pohybu můžeme rozdělit do tří období:

  1. Období Schengenských dohod (do 1990)
  2. Období než přišla v platnost Amsterodaská smlouva (do 1999)
  3. Období „Po Amesterodamu“

Schengenským dohodám předcházely Saarbrückenské dohody mezi SRN a Francií v roce 1984. Ty reagovaly na protesty řidičů vozidel pro dálkovou silniční přepravu proti velkým zdržením na společných hranicích (dlouhé kolony aut na hranicích). Cílem těchto smluv bylo postupné zrušení kontrol na německo-francouzkých hranicích.

Další jednání Francie a SRN o stejných opatření se státy Beneluxu, která 14. Června 1985 vyústila podpisem první Schengenské dohody o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. Tuto dohodu podepsalo 5 států – Belgie, Francie, Lucembursko, SRN a Nizozemsko.

Smlouva vstoupila v platnost až 26. března 1995. Do té doby přistoupily k dohodě další státy – Itálie (1990), Španělsko (1991), Portugalsko (1991), Řecko (1992), Rakousko (1995).

K schengenským dohodám přistoupily v prosinci 1996 severské státy – Dánsko, Finsko a Švédsko. Norsko a Island podepsaly dohodu o přidružení ( stejná práva a povinnosti jako plnoprávní členové s výjimkou práva hlasovat o přijímacích opatření). Prováděcí dohoda upravuje podmínky a garance pro vytvoření Schengenského prostoru (stanoví pravidla pro překračování vnitřních a vnějších hranic členských států, řeší problematiku vízovou a azylovou, policejní spolupráci, právní pomoc ve věcech trestních, ustanovení o fungování Schengenského informačního systému, včetně otázky ochrany osobních údajů).

Vznikají problémy vykládání závazku zajistit volný pohyb osob. Velká Británie, Irsko a Dánsko vykládaly volný pohyb, jako pohyb přes vnitřní hranice států jen osobám států společenství a ne osobám států jiných zemí, kteří mají trvalý pobyt na území společenství. To se nelíbilo ostatním státům ani Evropské komisy, kteří zastávaly názor, že svoboda pohybu se má aplikovat bez jakékoliv diskriminace.

Nepodařilo se dohodnout a výsledkem toho je Amsterodamská smlouva, která dává právo Velké Británii a Irsku provádět jakékoliv kontroly příslušníků třetích zemí, kteří přicházejí z území členských států, které považuje za nutné.

V této době vznikla nejdůležitější opatření v rámci schengenského prostoru:

  • Zrušení kontrol na společných hranicích a přesunutí na vnější hranice
  • Společné stanovení podmínek pro překračování vnějších hranic
  • Oddělené odbavování cestujících ze schengenského prostoru a cestujících, kteří z tohoto prostoru nepocházejí, na letištích a v přístavech
  • Hramonizaci podmínek pro vstup a udělování krátkodobých víz
  • Koordinaci mezi příslušnými orgány za účelem ostrahy vnějších hranic
  • Stanovení úlohy přepravců při potírání nedovoleného přistěhovalectví
  • Povinné ohlašování státních příslušníků třetích zemí, kteří cestují z jednoho členského státu do druhého
  • Stanovování pravidel týkající se příslušnosti pro žádosti o azyl (od 1. Září 1997 tato pravidla upravuje tzv. Dublinská smlouva)
  • Zavedení práva a podmínek příhraničního sledování a pronásledování osoby
  • Zavedení práva a podmínek příhraničního sledování a pronásledování osoby
  • Zřízení Schengenského informačního systému

Po Amsterodamské smlouvě

Vzrůstá politický význam schengenské spolupráce a tak byla začleněna do právního a institucianálního rámce Smlouvy založení ES a Smlouvy o EU. Tedy Amsterodamská smlouva začlenila Schengenský systém do rámce Evropské unie. Narůstal počet předpisů a další opatření související s ochranou společného území (Schengenské Acquis). Vzniká základní právní dokument pro tento proces a nazýváme ho Schengenský protokol.

Toto je reakce na stále sílící kritiku, že oblast justice a vnitřních věcí byla mimo kontrolu Evropského parlamentu a Evropského soudního dvora. Pro státy, které jednají o přistoupení k Evropské unii je důležité, že Schengenský protokol jim udává podmínku, že při jednání nových členských států do EU platí schengenské acquis a musí toto acquis všichni kandidáti na přijetí převzít v plném rozsahu.

Schengenský protokol

Je to protokol o začlenění schengenského acquis do rámce EU, který je připojen k Amsterodamské smlouvě a má závazný charakter. Acquis Schengenu zahrnuje Schengenské dohody z let 1985 a 1990, protokoly a dohody o přistoupení k schengenskému systému, rozhodnutí a prohlášení schengenského Výkonného výboru (ustanovený na základě Schengenské prováděcí dohody).

Schengenský protokol k Amsterodamské smlouvě stanoví, že to, co již bylo schváleno či vytvořeno, bude nyní pro třináct signatářských států součástí práva. Velká Británie a Irsko nejsou stranami Schengenských dohod, ale mohou přistoupit buď k části, nebo i ke všemu, co již bylo v rámci schengeského systému dosaženo. Mohou se účastnit přijímání nového návrhu nebo opatření.

Cílem schengenské spolupráce je podle protokolu dále prohloubit evropskou integraci a zejména umožnit Evropské unii rychleji se rozvinout v „prostor svobody, bezpečnosti a práva“.

Ne všechny státy Evropské unie jsou členy Schengenského systému, ale mají možnost přístupu k Schengenským dohodám a přitom můžou využívat výhody plynoucí z těchto dohod. Rada v souladu se Schengenským protokolem jednomyslně určila právní základ všech dokumentů, které tvoří schengenské acquis. Zabývala se tím, kam má zařadit ve struktuře evropského práva dokumenty o Schengenu (jednotlivá ustanovení a schengenské acquis). Dokumenty se rozdělili do komunitárního práva Společenství a Smlouvy o EU. Určitě politiky je nutné začlenit do rámce komunitárního. Kdyby se tak neučinilo, použil se jiný přístup „unijní“, znamenalo by to faktické promarnění toho, co bylo investováno do schengenského procesu.

Evropský dvůr vykonává své pravomoci v souladu s příslušnými ustanoveními Smluv o ES/EU. Evropský soudní dvůr nemá žádné pravomoci rozhodovat o opatření nebo rozhodnutí, která se týkají udržování a zajišťování vnitřní bezpečnosti členského státu.

Dánsko má výjimku v tom, že pokud bude mít námitky proti začlenění kterékoliv části schengenskéo acquis, budou námitky považovány za nástroje nové IV. hlavy Smlouvy o EU a budou mít pouze mezivládní základ. Takže Dánsko má právo volby neúčastnit se plné spolupráce v rámci nové IV. hlavy. Ostatní práva a povinnosti Dánska k ostatním státům Schengenu zůstávají nedotčeny.

Velká Británie a Irsko mohou kdykoliv rozhodnout o přijetí části nebo celého Schengeského acquis. Rozhoduje o tom Rada a zástupce státu, který žádost podává.

Dublinksá smlouva

Vznikla 15. června 1990 v Dublinu v souvislosti vytvořit trh bez vnitřních hranic mezi státy evropského společenství. Dublinská úmluva vstoupila v platnost až 1. září 1997. Týká se především azylu a nahradila dřívější ustanovení Schengenské dohody.

Dublinská úmluva sjednocuje postup při udělování azylu. Zajišťuje žadateli, že nebude dlouho čekat na vyjádření a zaručuje, že nebude vrácen z jednoho členského státu Unie do druhého, aniž by některý z těchto států uznal svoji kompetenci. Vylučuje to možnost podat žádost o azyl ve více zemích.

– Odpovědnost za posouzení žádosti o azyl náleží státu, který kontroluje vstup cizince na území členských států.

K přistoupení k schengenským dohodám musí stát, který chce být zařazen do schengenského systému, splňovat podmínky:

  • Zajištění důsledných a účinných kontrol na vnějších hranicích
  • Zřízení a fungování Schengenského informačního systému
  • Zabezpečení plnění závazků na úseku drog
  • Zavedení jednotného schengenského víza a navazujících opatření zvláště na letištích
  • Zajištění možnosti účinného potírání kriminálních aktivit, včetně možnosti přeshraničního sledování a pronásledování pachatele
  • Zajištění v právním i věcném slova smyslu plnění závazků na ochranu

Zajištění podmínek pro zjednodušení vzájemné právní spolupráce ve věcech trestních, včetně extradice

Další rozšíření Shengenu

V Bruselu 5. prosince bylo rozhodnuto o přijetí dalších států do Schengenu. Ministři vnitra EU dohodli datum 21. prosince 2007. Týká se to těchto zemí: Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. V České republice se vstup datuje na 30. Prosince 2007. Definitivně se, ale zapojili až 30. března 2008, kdy zmizely kontroly z mezinárodních letišť při letech uvnitř Schengenu.

 

Sepsal Jiří Šoltýs

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *