podstata křeťanství

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

výklad náboženství

 

„Podstata křesťanství je rozvržena do dvou částí, s předmluvou a úvodem. To nejdůležitější je shrnuto v předmluvě a v prvních dvou kapitolách o podstatě člověka a náboženství.

Při analýze náboženství vychází Feuerbach z podstaty člověka, z rozdílu mezi zvířetem a člověkem. Člověk se liší od zvířete vědomím, proto také jen člověk má náboženství, kdežto zvíře je nemá. Člověk má možnost myslet – myšlení je vlastně rozmluva člověka se sebou – člověk si uvědomuje svou podstatu, svůj rod, myslí.

Podstata člověka je neomezená jako podstata druhu, nekonečná, její omezení se zakládá na omylu – člověk si totiž uvědomuje svou konečnost, sovu nicotnost, své meze, a to ho zahanbuje. Připisuje své vlastní zahanbující vlastnosti druhu, člověku vůbec. Vady jednotlivce se tak přenášejí na druh. Zbavuje to člověka odpovědnosti. Z této nedokonalosti jednotlivce těží náboženství. Člověk totiž promítá do náboženství, zejména do boha, dokonalost své vlastní podstaty a stejně tak všechny vlastnosti onoho dokonalého, ideálního člověka, který ovšem existuje jen v druhu, zbaven svých individuálních nedokonalostí, jen v abstrakci. Záměna této abstraktní podstaty člověka za domnělou podstatu boží je základem náboženství. Jeho tajemství tkví tedy v projekci člověka na nebesa, v projekci podstaty člověka do nadpřirozeného světa, do oblasti náboženství. Tak se vlastní podstata člověka jeví člověku jako jiná, od něho odlišná, cizí bytost – bůh. Poměr člověka k bohu není tedy nic jiného nežli poměr člověka k jeho vlastní rodové podstatě1.

Bůh je u člověka jen abstraktní podstatou člověka, jeho skutečnost je skutečnost člověka, jeho nekonečnost je nekonečnost lidského rodu, jeho kterýkoliv přídomek je jen lidskou vlastností, zabsolutněnou a přenesenou na nebesa. Vědomí o bohu je vědomí o člověku, poznání boha je poznání člověka. V bohu si člověk uvědomuje, poznává a ctí jen sám sebe. Lze tedy shrnout, že co člověk vypovídá o bohu, vypovídá ve skutečnosti o sobě samém. Celé Feuerbachovo dílo je vlastně parafrází jedné základní myšlenky: „Náboženství abstrahuje z člověka síly, vlastnosti, podstatné znaky a zbožšťuje je jako samostatnou bytost.“

Odtud pak Feuerbach vyvozuje myšlenku: tím, že člověk promítá do boha své vlastnosti, ochuzuje sám sebe, zbavuje sám sebe obsahu, jak se přibližuje bohu, odcizuje se sám sobě, jak obohacuje náboženství, ochuzuje své lidství.2 Tím Feuerbach postihl protihumanistický obsah náboženství. Člověk je rozdělen mezi boha a sebe, vzniká rozpolcenost člověka s jeho vlastní podstatou – náboženství. (Návaznost na Hegela: zdroj neustálého dialektického napětí: rozpor. Náboženství je rozpolcenost člověka se sebou samým.)

 

Jestliže platí, že v našem vědomí nemůže být nic jiného než to, o čem nás zpraví naše smysly3, pak tato zásada nám dává závěr Feuerbachův: v podstatě náboženství nemůže být nic jiného nežli v podstatě člověka samého. Tím je a priori vyloučeno zjevení, mystika, náboženský přístup k věci.

 

Náboženství má podle Feuerbacha dvojí obsah: určité racionální jádro vedle iracionálního obsahu, lidské vedle nelidského. Dává si úkol oddělit obojí od sebe, zachránit pozitivní lidské jádro a odvrhnout nerozum. (Antropologická podstata náboženství). Základem jeho úvah je vždy jedna a táž myšlenka: teologie je antropologie. (Je to aplikace již vyložené obecné Feuerbachovy teorie na zvláštní případy různých náboženských jevů. Tajemství božího utrpení se např. vysvětluje tím, že lidská láska je schopna největšího sebeobětování, utrpení pro druhé.) Feuerbach se domnívá, že všechny náboženské představy mají hluboký filosofický smysl4.

 

Druhou část věnuje Feuerbach pravému opaku prvního oddílu. Dokazoval-li dříve souhlasnost náboženství s podstatou člověka – odhaluje nyní náboženství v jeho rozporu s podstatou člověka. Náboženství je zde formulováno jako zdroj všeho zla. Feuerbach odsuzuje náboženství proto, že náboženství popírá rozum, že je nepřátelské vědění. Jestliže Feuerbach přijímá náboženství, pokud jsou v něm ztělesněny lidské principy, odmítá je dále proto, že je apotheosou lidského utrpení. Velmi dobře chápe, že právě utrpení přibližuje člověka bohu. Zatímco štěstí člověka od boha oddaluje, v utrpení, v neštěstí, v bolesti ztrácí člověk pochopení pro svět a potřebuje subjektivní útěchu, oporu, hrouží se do svého citu, do sebe, hledá boha. A právě proto zasluhuje náboženství odsouzení.

Rozpor mezi vírou a láskou se zakládá na tom, že láska je totožná s rozumem a svobodou, je skutečnou ctností, má boha mimo sebe, v člověku. Víra je opak lásky, je zákonem, zdánlivou ctností, má svého boha jen v sobě. Feuerbach vytýkal křestan., že nechápe lásku jako absolutní princip, že ji podrobuje víře. Vystihuje, že víra je v rozporu s mravností, že věřící člověk nekoná dobro pro ně samo, ale z příkazu bytosti, jíž se bojí. Feuerbach tak rozbíjí legendu, že jen náboženský člověk může být mravný. Víra odděluje boha od člověka, tedy člověka od člověka. Pravá lidská láska je bezprostřední, kdežto křesťanská náhražka potřebuje prostřednictví boha.

Podstata křesťanství Proti náboženství bojovala zvláště radikální skupina přívrženců Hegelových, tzv. mladohegelovci. Nejvýznamnějším byl právě L. Feuerbach. Podstata křesťanství vychází roku 1841. Kniha měla ohlas jak v Německu tak i v zahraničí a byla překládána do světových jazyků.

V čem je podstata křesťanství?Říkají v lásce. Ne, počkejte. Láska – to je kvetoucí a plody přinášející sad. Nejprve je, ale zapotřebí očistit půdu, zorat jí, zasít a až pak může vše růst. Co řekl Hospodin o Svém Příchodu? Proč přišel? Nalézt a spasit ztracené, hynoucí. A hynoucí budou jak spaseni? Odkládajíce staré a oblékajíc se v nové. Především, je třeba svléci, shodit ze sebe a zahodit od sebe všechnu tu veteš vášní a hříchů, a z toho potom se zrodí nové. Přichází bázeň Boží a rodí se pokání, pokání přivádí k činění dobrých skutků, z nichž se poté už zrodí láska. Svatý Izák Syrský, mluví takto: «Tak jako je nemožné přeplout velké moře bez lodi a člunu, tak nikdo nemůže bez bázně dostihnout lásky. Páchnoucí moře mezi námi a myšleným duchovním rájem, můžeme překonat jen na lodi pokání, na které jsou veslaři bázně. Jestliže, ale tito veslaři, neřídí loď pokání, na které po moři tohoto světa přicházíme k Bohu, pak v tomto páchnoucím moři toneme. Pokání je lodí, korábem, a bázeň – ta je jejím kormidelníkem, láska pak, Božským přístavem. Proto nás bázeň přivádí do lodi pokání, převáží nás po onom páchnoucím moři života a přivádí nás do

Božského přístavu, kterým je láska. K tomuto přístavu, přicházejí všichni, kdož se namáhají a jsou obtížení pokáním.

 

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.

 

První část Bible tvoří Starý zákon, který obsahuje soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z judaismu. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje; v akademickém prostředí se spisy společné judaismu i křesťanství označují jako hebrejská bible.[1] Ve 3. století př.n.l. byl pořízen překlad hebrejské bible do helénistické řečtiny (koiné) zvaný podle počtu překladatelů Septuaginta, a tuto verzi většinou používali první křesťané. Starý zákon byl původně převážně napsaný v hebrejštině, malá část aramejsky. Některé jeho nejmladší části, tak zvané deuterokanonické spisy, jež však za součást kánonu neuznávají židé ani všechny křesťanské církve, byly napsány nebo se dochovaly řecky.

 

Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry všech křesťanských církví je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu, naplněním očekávání starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je helénistická řečtina.

Slovo „bible“ pochází z řeckého neutra βιβλίον (biblion zdrobnělina slova biblos), které označuje papyrový svitek (původně označovalo pouze dřeň této rostliny, z níž se svitky vyráběly). Papyrové svitky se velkou měrou vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, Řeky zvaném Byblos (dnes Džubajl v Libanonu), které se na tuto výrobu úzce specializovalo, až se stalo synonymem pro papyrus jako takový. Plurál tohoto slova, τὰ βιβλία (ta biblia svitky, knihy) byl později v latině zaměněn se singulárem feminina, a slova Bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle

 

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה) ještě Proroky (נְבִיאִים neviím) a Spisy (כְּתוּבִים ketúvím), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ־ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

 

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů Hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

 

Od 40. let 1. století vznikaly až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně staly společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných Bible.V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

 

Prohloubené porozumění Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království, v němž bude dobro, pro něž zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice “dobra”, “dokonalosti” a že ji nemůžou dosáhnout a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí), dovedeno k dokonalosti. Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid, který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část Bible přeložena do 2454 jazykůPřeklady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3.století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem je je tzv. Vulgata, jejímž autorem je Jeroným na přelomu 4. a 5.století našeho letopůočtu.V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS)[10] a WBT.[11] Jen tyto dvě organizace vydávají Bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. V současné době (2007) pracuje IBS na překladu Bible do dalších 50 jazyků, na němž se podílí přes 500 odborníků. WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících Bibli v 90 zemích na světě. Kromě již existujících překladů je Bible i nadále překládána, a to z pochopitelného důvodu, neboť každý jazyk podléhá změnám. Různá biblická vydání se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem internetu se objevil na sklonku 20. století online anglický překlad NET Bible.Velmi významným počinem byl překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem (26. října 883) během jejich velkomoravské mise (počátek 862). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

 

Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

 

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715.

 

Ve 20.století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 1961–1979. V roce 2008 vyšla Česká synoptická Bible, která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad kralický, tak ekumenický.[13]

 

Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na šesti nových překladech Bible:

 

 

Codex Leningradensis – rukopis Tanachu z roku 1008 či 1009, ze kterého pro jeho úplnost vycházejí dnešní kritická vydání Starého zákona.

 

Starý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. Vzhledem k tomu, že tuto sbírku užívají jak židé, tak i různé proudy křesťanství, nepanuje v mnoha otázkách shoda – ani v tak základních, jako je rozsah či název sbírky

Rozsah biblického kánonu se mezi těmi, kdo Starý zákon užívají, liší. Židé uznávají 39 samostatných knih (resp. 24, jelikož nerozdělují některé knihy na více částí jako křesťané). Protestanté přejali židovský kánon, tak jak se ustálil okolo roku 100. Katolická církev uznává kánon rozšířený i o deuterokanonické knihy, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje tak za závazných celkem 46 spisů. Nejvíce knih má ve svém kánoně Etiopská ortodoxní církev – 54.

 

 

Označení Starý zákon je křesťanské a „starý“ zde stojí v protikladu či jako doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Toto pojmenování je do jisté míry problematické, jelikož svádí k tomu, aby toto označení bylo chápáno jako „zastaralý zákon“.[1] Již i křesťanští autoři navrhují používat buď židovské označení Tanach (akronym složený z Tóra, Nevi’im (proroci) a Ktuvim (spisy); toto označení však nepostihuje deuterokanonické knihy), anebo např. První zákon (a pro Nový zákon pak užívat Druhý zákon).[1]

 

Podle klasického židovského dělení má Starý zákon 3 části: Tóra, Proroci a Spisy. Křesťané jej obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy.

Vznik a charakter

Starý zákon vznikal v průběhu cca 1000 let. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. n. l. Existují však i teorie, opírající se o literární skladbu a historické skutečnosti první části knihy Genesis, které posunují stáří těchto textů před rok 1500 př. n. l. (některých až před potopu) a tvrdící, že zápisy historie, jak bylo tehdy zvykem a považováno za důležité, pořizovali již praotcové (kolem r. 2000 př. n. l.) nejspíše na hliněné tabulky, které se předáváním dostaly až do rukou Mojžíšových. Ten z nich udělal soubor, opatřil vysvětlivkami, převedl jednotky, místní názvy a Boží jména do podoby obecně známé a doplnil tento soupis vyprávěním o Josefovi. Nejmladší texty byly sepsány v posledních staletí př. n. l. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. n. l. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a v případě deuterokanonických knih řecky.

 

Pro správné porozumění je nutné si uvědomit záměr textu a okolnosti, ve kterých text vznikal. Cílem tvůrců totiž ve většině případů nebylo objektivně vylíčit historické události, ale spíše tyto události interpretovat. Teprve po uchopení záměru textu je možné se přiblížit skutečnému průběhu historické události. Problematika historicity událostí je ztížena navíc ještě tím, že Starý zákon je mnohdy jediným pramenem židovských dějin.[2]

 

Mnohé knihy také původně nebyly určeny pro literární užití, ale byly určeny k určité příležitosti (liturgie, běžný život). Texty Starého zákona procházely mnohdy dlouhým vývojem a v první fázi byly předávány ústně. Postupem doby však vznikala potřeba tyto texty zapisovat – zmínky o tomto procesu obsahuje i samotný text Starého zákona.[3] Převedením ústní tradice do písemné podoby se však většinou modifikoval žánr, jelikož původní text byl vytržen z původního kontextu a vložen do prostředí nového. Zároveň byl text také ucelován – tato redakce, probíhající v 2. pol. 1. tis. př. n. l., tak textu dala jeho konečnou podobu. I přes snahu text sjednotit v něm lze často rozlišit jednotlivé původní části a švy mezi nimi.

Název Nový zákon, řecky hé kainé diathéké, latinsky Novum testamentum, jej na jedné straně odlišuje od židovské Bible, v křesťanském pojetí Starého zákona, na druhé straně na něj zřejmě navazuje už užitím pojmu “zákon”. Toto slovo však mělo ve staré češtině posunutý význam a původně znamenalo něco jako “odkaz”, což odpovídá latinskému Novum testamentum i ruskému Novyj zavět. Hebrejské berit, jež se slovy diathéké a testamentum překládalo, může však znamenat také “smlouva”.[1]

 

V původním chápání tak název Nového zákona naznačoval, že jde o závaznou smlouvu (německy Das neue Bund, také Český studijní překlad překládá “Nová smlouva”), její strany však nejsou rovnoprávné, nýbrž iniciativa vychází jednoznačně od Hospodina. Tím se biblický zákon podobá odkazu. Proto se hovoří o “Zjevení Božím”, toto zjevení však člověka zároveň zavazuje jako zákon.

Složení a původ

 

Nový zákon tvoří:

 

* Čtyři evangelia, která líčí kázání a působení Ježíše z Nazareta, jeho umučení a vzkříšení.

o Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše, která jsou si obsahem i líčením bližší, se nazývají synoptická a vznikla pravděpodobně v letech 65 až 80 na základě staršího podání. [zdroj?]

o Čtvrté evangelium podle Jana se obvykle považuje za nejmladší, vzniklé krátce před rokem 100. Ovšem o dataci novozákonních knih se vedou debaty a názory nejsou jednotné. [zdroj?]

* Skutky apoštolů popisují vznik křesťanské Církve v Jeruzalémě a počátky jejího šíření ve Středomoří, zejména misijní činnost apoštola Pavla.

* Soubor 21 dopisů (epištol) a kratších textů z první křesťanské doby, jež se dělí na

o 13 listů apoštola Pavla jednotlivým církevním obcím a jejich představeným, jež vznikly mezi lety 51 až 100.

o 8 listů či kázání, připisovaných apoštolům Pavlovi, Petrovi, Jakubovi a Janovi, jež nemají určitého adresáta a nazývají se někdy obecné či katolické. Pocházejí patrně z konce 1. nebo začátku 2. století.

* Knihu Zjevení Janova či Apokalypsu, která v symbolických obrazech kritizuje jednotlivé křesťanské obce a předjímá budoucnost křesťanství. Knihu je obtížné datovat, už od 2. století se však zmiňuje v jiných textech.

 

Podstatným krokem při vzniku Nového zákona byl výběr a sestavení závazného souboru (kánonu) z jednotlivě vzniklých textů. Evangelia a Pavlovy listy se už ve 2. století citují v jiných křesťanských spisech jako nepochybné autority, kolem roku 200 vznikl nejstarší zachovaný soupis knih vznikajícího Nového zákona (Zlomek Muratoriho), kdežto o postavení některých obecných listů a Apokalypsy se diskutovalo až do 4. století. Naopak v některých církevních obcích se četly a uznávaly i další spisy, které se nakonec součástí Nového zákona nestaly. Kromě toho vznikla v této době řada dalších spisů, které se sice také odvolávaly na autoritu apoštolů, nikdy však nedosáhly obecného uznání (List Laodicejským, Evangelium Tomášovo atd.). Obvykle se označují jako (novozákonní) apokryfy; některé z nich byly objeveny až v 19. století.

Nový zákon jako nejčastěji používaná část Bible měl a má pro evropskou i českou kulturu nesmírný význam. Biblické překlady patřily v řadě evropských jazyků k prvním psaným textům vůbec, takže silně ovlivnily vznik spisovných jazyků. Druhou vlnu tohoto jazykového vlivu způsobily překlady reformační, například Bible kralická, která i pro české národní obrození představovala téměř normu.

 

Při překladech se do národních jazyků dostala řada slov, slovních spojení, úsloví a podobně, které dnes patří k běžnému jazykovému fondu. Nejenom biblická jména (Alžběta, Anna, Jakub, Jan, Josef, Marie, Pavel, Petr, Tomáš aj.), která dodnes patří mezi nejčastější, ale i slova jako “farizej”, “talent”, “pokušení”, “kříž” nebo obraty jako “ztracený syn” nebo “kdo nepracuje, ať nejí” pocházejí z biblického jazyka. Podobně velký byl i vliv novozákonních metafor nebo podobenství a nedávná publikace ukazuje, že je tomu tak i v současné české poezii.

Překlady do staroslověnštiny a později do češtiny se vytvářely od okamžiku, kdy se na území Čech a Moravy dostalo křesťanství a s ním i Písmo. Až na výjimku, kterou je Bible kralická, byly všechny staročeské překlady Bible vytvořeny na základě nikoli původních textů (hebrejských, aramejských a řeckých), ale na základě latinské Vulgáty, neboť ta byla oficiálně používaným textem katolické církve od doby, kdy pronikla na Západ a kdy přerušila kontakty s řeckým Východem.

 

Překlady Bible byly velmi důležité pro vývoj českého spisovného jazyka, neboť představovaly „vznešené použití jazyka“ pro posvátný text. Díky překladům se také vytvořil a ustálil psaný český jazyk a ze sporu o český jazyk používaný v biblických překladech vznikly i první české gramatiky (srov. Grammatika česká v dvojí stránce).

Nejstarší dochované české překlady nejsou celé bible, ale překlady různých úryvků. Z 11. a 12. století pocházejí tzv. staročeské glosy, tedy glosy vpisované mezi řádky latinské bible. První souvislé překlady biblických textů (evangelia a žalmy) vznikaly v 13. a 14. století, zvláště v ženských klášterech, kde byla znalost latiny omezená, a kde tedy byla potřeba porozumění textu v mateřštině větší.

 

Dochované žaltáře z této doby pocházejí ze dvou překladových verzí. První (2. pol. 13. stol.) je dosvědčena v pozdějších textech Žaltáře Wittemberského nebo v glosách tzv. Glosovaného žaltáře. Objevuje se též v Bibli drážďanské. Druhá překladová verze (pol. 14. stol.) je snahou opravit a vylepšit verzi první; je doslovnější, bohatší na české neologismy, vyznačují se i větší snahou o poetičnost. Text je dochován např. v Žaltáři klementinském.

 

První nám známý překlad evangelií pochází pravděpodobně z Břevnova z přelomu 13. a 14. století. Je dochován ve zlomcích a vznikl v polovině 14. století

Nejstarší známý (bohužel nedochovaný) překlad celé Bible je tzv. Bible leskovecko-drážďanská z doby okolo roku 1360. Stejnou verzi překladu najdeme i v Bibli olomoucké a v litoměřicko-třeboňské. Kromě těchto úplných verzí překladu se nám první redakce dochovala u evangelií v Čtenie zimnieho času (60. léta 14. stol.), v Prorocích kutnohorských či Rajhradských glosách. Do první redakce se řadí i Matoušovo evangelium s homiliemi.

 

Překlad byl vytvořen dvěma překladateli nebo skupinami překladatelů. Jeden pocházel patrně z Břevnova, druhým byl jinak neznámý pražský dominikán, autor mimo jiné i Života Krista Pána a Staročeského pasionálu. I tento překlad, podobně jako překlady předchozí, vznikl pro potřeby ženského kláštera. Na to ukazuje mimo jiné například i zmírňování popisu násilných a sexuálních scén v biblickém textu. Překlad začal vznikat pravděpodobně před rokem 1357, jeho předlohou byla Vulgáta pařížského typu.

 

Tato redakce měla velký vliv i na mimočeské slovanské překlady, zvláště na polský. Jeho znalost se odráží např. v polském žaltáři Jadwigy. Verzi evangelií této redakce najdeme i v latinsko-německo-českém evangeliáři královny Anny (sestry Václava II. provdané do Anglie, kam si s sebou svůj exemplář odvezla).

 

Bible této redakce nebyly obvykle opatřovány prology s výjimkou Genesis, před Matoušovým evangeliem, obecného prologu k novozákonním listům a obsahů Pavlových listů. Poprvé se překlad prologů objevuje v Bibli litoměřicko-třeboňské.

Začátkem 15. století došlo k závažné revizi prvního překladu Bible, čímž se objevuje tzv. 2. staročeská redakce. Zrevidován byl částečně Starý zákon (od knih Královských dále) a celý Nový zákon. Mudroslovné knihy byly původně opsány. Do této skupiny patří následující bible: Bible boskovická (nejstarší, s novým diakritickým pravopisem), Bible Bočkova, Bible litoměřická jednosvazková, Bible hlaholská, Bible moskevská, Mlynářčina bible, Bible Duchkova a další. První náznaky a části se však objevují již v Bibli olomoucké (epištoly a Skutky apoštolů). Fonetika zůstala zachována, z jazykového hlediska došlo k částečnému ústupu aoristů a imperfekt. Změny nastaly též v syntaxi a lexiku.

 

Žaltář (celkově již třetí staročeský překlad) druhé redakce se promítl opět do polštiny v Žaltář floriánský.

 

Mezi biblemi druhé redakce je možné rozlišit tři fáze:

 

  1. Střídání přepracovaných a starých částí (2. a 1. redakce)
  2. Různé složení redakcí, přeloženy i knihy mudroslovné (Bible litoměřická jednosvazková)
  3. Kontaminace vznikající 3. redakcí, jazykové revize

 

Třetí redakce staročeského textu byla vytvořena kvůli potřebě přetlumočení textu Starého zákona. Jedná se o úplný nový překlad Starého zákona a o revizi druhé redakce překladu Nového zákona. Tato redakce začala vznikat v okolí Husově okolo roku 1410. Překlad je založena na opraveném textu Vulgáty pařížského typu. Překlad je dílem jediného autora, vykazuje jednotnou terminologii. Překladatel omezil aoristy, jeho dílo vykazuje značné množství latinismů a germanismů. Dochází k vypouštění pomocného slovesa u třetích osob préterita.

 

Nejstarším známým užitím této redakce překladu je Husova Postilla nedělní (1413), kde ji Hus kombinuje s druhou redakcí. Třetí redakce pronikala často formou glos. V rámci této redakce vznikly Bible Padeřova, Bible nymburská a další.

Čtvrtá a poslední staročeská redakce vznikla za doby Jiřího z Poděbrad nebo Vladislava Jagellonského, někdy v 80. letech 15. století. Tento český text byl pořízen pro první české tištěné bible. První český biblický tisk, který vyšel jen 20 let po prvním tištěném vydání latinském (Bible Mazarinova), byl Dlabačův Nový zákon (před 1487) a český žaltář. První tištěné české bible jsou Bible pražská, Bible kutnohorská, první v zahraničí tištěná česká Bible benátská, 2 Bible Severýnovy, Bible norimberská, 5 biblí Melantrichových či Bible Veleslavínova. Objevuje se i Klaudyánův Nový zákon (1518), který je významný tím, že jako bratrský tisk otevírá dlouholetou polemiku o biblický sloh a pravopis.

 

V tisku Bible v národním jazyce je čeština výzamná, neboť spolu s francouzštinou a němčinou jsou to jediné národní jazyky, v nichž vyšla Bible tiskem ještě před rokem 1501.

 

Tato redakce je spíše revizí redakce třetí, používá i některé prvky z prvních dvou redakcí. Překlad je nejednotný, dílem více autorů, více dbá na srozumitelnost než na přesnost (oproti 3. redakci

Samostatné překlady

 

Prvním samostatným překladem, dokonce z původních biblických jazyků, byl Blahoslavův Nový zákon (přeložen z latiny s přihlédnutím k řeckému textu)[1] a následná Bible kralická (1579-1588). Částečně konkurenční bylo katolické (jezuitské) vydání nového českého překladu, Bible svatováclavská (1677-1715). Tato bible byla oficielní biblí používanou od té doby v česky mluvících zemích Rakouské monarchie. Její 3., lidové vydání (na popud Marie Terezie) se nazývá Bible císařská (1778-1780), 4. vydání ilustrované významnými světovými malíři, Zlatá bible (1884-1894).

Moderní překlady

 

Hlavní článek: Moderní české překlady Bible

 

Další překlady již byly tvořeny na základě původních biblických jazyků (nebo aspoň s přihlédnutím k nim) a řadí se mezi moderní české překlady. Pocházejí z 20. a počátku 21. století. Z nich nejvýznamnější je český ekumenický překlad, který začal vycházet v roce 1968, ale celý vyšel až v roce 1979.

 

 

Sepsal Šoltýs Jiří

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *