členové Nato

 

Belgie

NATO FLAG

Bulharsko

Česká Republika

Dánsko

Estonsko

Francie

Holandsko

Itálie

Kanada

Lotyšsko

Litva

Lucembursko

Maďarsko

Německo

Norsko

Polsko

Slovensko

Slovinsko

Spojené státy americké

Španělsko

Turecko

Velká Británie

Portugalsko

Rumunsko

Řecko

 

 

 

SVĚT ZÁPADU A VZNIK NATO

 

     Studená válka přesvědčila většinu západní veřejnosti, že je nutné čelit sovětskému tlaku. I přes časté názorové rozdíly bylo nutno vytvořit západoevropskou a následně euroatlantickou spolupráci v oblasti vojenské, politické, hospodářské a kulturní. Navíc USA sice hodlaly posílit své pozice v Pacifiku, ale zároveň hledaly cesty, jak pomoci nově vzniklé Spolkové republice Německo.

První krokem k vojenské a politické spolupráci bylo uzavření spojenecké smlouvy mezi Francií a Velkou Británií v březnu 1947. Hlavně Francie se dlouhou dobu bála Německa. Nakonec britský ministr zahraničí Ernest Bevin vzhledem k rostoucímu nebezpečí sovětské rozpínavosti zaslal návrh na vytvoření obranného svazu americkému prezidentu Trumanovi.

  1. 3. 1948 vznikl tzv. Bruselský pakt, jehož členy byly Belgie, Francie, Lucembursko, Velká Británie a Nizozemí. Zahrnoval smlouvy o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a o kolektivní obraně. Vrchním velitelem se stal britský maršál Bernard Law Montgomery.

Obavy o bezpečnost demokracie v Evropě stouply v době první berlínské blokády v létě 1948. Členové paktu nebyli schopni vzdorovat případné sovětské agresi. Proto v červnu 1948 americký Senát povolil americké vládě, aby přijímala účast v regionálních vojenských blocích.

Poté začala rozsáhlá jednání ve Washingtonu a v říjnu 1948 došlo ke shodě o vytvoření obranné vojenské aliance. Severoatlantická smlouva nakonec vznikla 4. 4. 1949. Zakládajícími členy byly: Belgie, Dánsko, Francie, Nizozemí, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie. V roce 1952 přistoupily Řecko a Turecko, v roce 1955 SRN a v roce 1982 Španělsko.

Vývoj v USA.  V politickém životě USA byli až do roku 1952 vládnoucí stranou demokraté. Po smrti F. D. Roosevelta stál v čele státu Harry Truman, který pokračoval v politice New Dealu (Nového údělu) a podnikl řadu opatření ve prospěch černochů i přes opozici ve vlastních řadách – demokratů z jižních států. Aby se vyhnul hospodářské krizi, uplatnil Marshallův plán, který pomohl obnovit západní Evropu. Poslal však americké vojáky do korejské války.

Američané toužící po míru to jeho straně neprominuli a v roce 1952 zvolili za amerického prezidenta republikánského generála Dwighta Davida Eisenhowera přezdívaného Ike. V té době vrcholila studená válka, což se odráželo na domácí politické scéně. Období neustálé hrozby komunismu se projevilo ve formě mccarthismu – tažení vlivného wisconsinského senátora Josepha McCarthyho (1908 – 1957) proti údajným komunistům v USA nebo jejich přívržencům (za tzv. neamerickou činnost). Během let 1950 – 1954 nařkl z údajného komunismu celou řadu lidí. Proti většině z nich sice neměl žádné důkazy, ale v tehdejší rozjitřené době i takové neopodstatněné obvinění mnoha lidem zničilo kariéru i život. Často se zaměřoval na hollywoodské celebrity nebo umělce obecně, postižen byl např. Charlie Chaplin, který musel USA opustit.

Metody, které používal během vyšetřování, byly zcela bezohledné a často také protizákonné, přesto mu americká veřejnost věřila. Rychlý konec jeho kariéry přišel, když se dostal do konfliktu s prezidentem Eisenhowerem, v té době nejpopulárnějším Američanem, který se zastal některých neprávem obviněných armádních generálů. McCarthy pak ztratil důvěru veřejnosti poté co byly v televizi uveřejněny některé jeho výslechy a lidé se mohli přesvědčit o jeho metodách.   Ne všichni představitelé americké levice však byli bez viny. Manželé Julius a Ethel Rosenbergovi byli obviněni z toho, že v letech 1944 – 1946 pracovali pro sovětskou rozvědku, které předali plány pro výrobu atomové bomby. Rosenbergovi se nikdy nepřiznali, zveřejněné důkazy nebyly zcela průkazné, přesto byli odsouzeni k trestu smrti a v newyorské věznici Sing Sing v roce 1953 popraveni. O jejich vině se dlouho spekulovalo, až teprve po otevření archívů NKVD v roce 1955 bylo prokázáno, že prosovětskými špióny určitě Julius Rosenberg byl, spekuluje se zatím, do jaké míry byly jeho informace pro Sověty závažné. Sovětský svaz vyrobil svou atomovou zbraň v roce 1949, kterou poprvé otestoval v Kazachstánu. David Dwight Eisenhower (1890 – 1969) byl díky své popularitě zvolen prezidentem dvakrát (1952 – 1956, 1956 – 1961). V zahraniční politice ukončil korejskou válku a přistoupil na konání mezinárodní konference v Ženevě. Vedením americké zahraniční politiky pověřil Johna Fostera Dullese, který vycházel z přesvědčení, že sovětské ústupky po Stalinově smrti jsou výrazem slabosti a že je v americkém zájmu, aby USA a západní Evropa přešly od politiky zadržování komunismu (Trumanovy doktríny) k politice zatlačování komunismu, zároveň se však obě velmoci držely v šachu – obě vlastnily atomové zbraně a pokračovaly v jaderném zbrojení. V roce 1957 byla přijata Eisenhowerova doktrína, kterou USA reagovaly na zvyšování vlivu SSSR mezi arabskými státy na Blízkém východě a která byla ještě tvrdší než Trumanova. Někdy se označuje jako politika zatlačování komunismu. Kongres vyčlenil na uskutečnění této doktríny zpočátku 200 miliónů dolarů. Část z tohoto finančního obnosu byla použita ještě téhož roku na vnitřní stabilizaci Jordánska, část pak byla vyčleněna na misi 15 000 vojáků námořní pěchoty do Libanonu v roce 1958, který byl ohrožen občanskou válkou. Eisenhowerova zahraniční politika byla ještě více konfrontační než politika jeho předchůdce, často balancoval na okraji války. Nevěřil však tomu, že lze východní blok porazit vojensky, ale věřil v jeho samovolný rozpad. Na druhé straně došlo k vítězství SSSR v dobývání vesmíru – v roce 1957 vypustil SSSR jako první do vesmíru umělou družici Sputnik 1, která vydržela na oběžné dráze 92 dnů a učinila cca 1 400 obletů. V dubnu 1961 pak vzlétl jako první člověk do vesmíru Jurij Alexejevič Gagarin. To upozornilo USA, že za SSSR v dobývání vesmíru zaostává.

 

cíle Nato

Hlavním posláním NATO je stručně řečeno ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho členů, a to jak politickými, tak i vojenskými prostředky ( avšak v souladu se zásadami Charty OSN). NATO představuje nepostradatelné základy pro stabilní společnost v Evropě založené na rozvoji demokratických institucí a odhodlání řešit spory mírovou cestou. Snaží se vytvořit prostředí, ve kterém nebude žádný stát schopen zastrašovat nebo činit nátlak na kterýkoli evropský národ, nebo prosazovat svoji nadvládu prostřednictvím hrozby silou nebo jejím použitím.

* Slouží jako transatlantické fórum pro spojenecké konzultace k problémům dotýkajícím se jejích členů, včetně takového vývoje, které by mohl ohrozit jejich bezpečnost.

* Napomáhá koordinaci jejich úsilí na poli společných zájmů.

* “Odstrašuje“ a brání se jakékoli formě agrese zaměřené proti území libovolného státu NATO.

* Zachovává strategickou rovnováhu v Evropě.

* Umožňuje konzultace a spolupráci na poli politiky a ekonomiky i v dalších nevojenských oblastech, stejně jako formulování integrovaných plánů společné obrany; budování infrastruktury, která je nezbytná pro zajištění operační infrastruktury potřebné pro zajištění operační schopnosti ozbrojených sil, a organizování programů společného výcviku a cvičení. Severoatlantická Aliance je ztělesněna spoluprací mezi jejími evropskými členy a Spojenými státy americkými a Kanadou. Hlavním důvodem přátelství mezi evropskými a severoamerickými členy Aliance je plnění politických cílů, podložených vojenskou spoluprací a spoluprací při tvorbě obranného systému, stejně jako spoluprací a konzultacemi na poli ekonomickém, vědeckém, životního prostředí či na dalších relevantních úkolech. V dobách studené války se NATO soustředilo především na zlepšování a udržování společné obrany a na překonání sporných bodů rozdělujících Evropu. Dnes se zaměřuje na vytváření stability v Evropě na základě společného řízení a zajišťování míru.

 

NATO je organizace, která má za hlavní úkol politickou a vojenskou spolupráci všech jejích členů. Jak je řečeno v úvodním ustanovení Severoatlantické smlouvy, všichni členové Aliance jsou povinni chránit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.

 

Článek 4 Severoatlantické smlouvy poskytuje možnost konzultace v rámci Aliance vždy, když podle názoru kteréhokoli ze členů bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany. Členové NATO jsou zavázáni k vzájemné ochraně. To znamená, že ozbrojený útok proti jednomu ze členu Aliance v Evropě či v Severní Americe by měl být brán jako útok proti všem jejím členům.

 

Zpracoval Šoltýs Jiří

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *