V koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim byli židovští vězni vystaveni nejen hladu, nuceným pracím a plynovým komorám, ale také repertoáru krutých mučení, jejichž cílem bylo fyzicky i psychicky zlomit jejich oběti. Dozorci SS uplatňovali exemplární tresty od brutálního bití až po nelidské lékařské experimenty, to vše v prostředí, kde lidský život neměl žádnou hodnotu. Osvětim se tak stala laboratoří bolesti, kde mučicí metody byly součástí mechanismu teroru a kontroly.
Jednou z nejběžnějších metod bylo tzv. „mučírna“, kde byli vězni zavěšeni za zápěstí svázaná za zády, což způsobovalo vykloubení ramen a nesnesitelnou bolest. Mnozí z nich byli po tomto trestu doživotně invalidní. Běžné bylo také bití železnými tyčemi nebo pažbami pušek, které bylo působeno až do bezvědomí. Toto bití bylo často prováděno veřejně jako způsob zastrašování ostatních vězňů.
Lékařské experimenty byly dalším z nejstrašnějších aspektů utrpení v Osvětimi. Pod dohledem Josefa Mengeleho a dalších lékařů SS byly tisíce vězňů podrobeny smrtícím injekcím, nuceným sterilizacím, mrzačení a testům na nemoci. Zejména děti byly podrobeny dvojitým experimentům, které je degradovaly na pouhé laboratorní objekty. Tyto praktiky neměly žádnou skutečnou vědeckou hodnotu, ale byly to akty krutosti maskované jako lékařský výzkum.
Navíc bylo neustále doprovázeno psychologické mučení. Veřejné ponižování, vyčerpávající práce k smrti, extrémní zima bez dostatečného oblečení a nedostatek jídla byly součástí každodenního trestu. Vězni byli nuceni být svědky poprav spoluvězňů nebo členů rodiny, což bylo mučení, které se snažilo zničit jakoukoli jiskřičku naděje. V Osvětimi se utrpení neomezovalo pouze na fyzické ničení, ale mělo také za cíl vymazat důstojnost a lidskost těch, kteří prošli ostnatým drátem.
