Jsem potomek Čingischána, tvrdil sovětský kanibal. Snědl nejméně devět lidí

Základní vojenskou službu absolvoval u jednotek protichemické obrany v uzbeckém Samarkandu a kazachstánském Otaru. Zhruba v téže době začal sexuálně žít. Žádné problémy ve vztazích se ženami neměl, ale nikdy v žádném dlouho nevydržel, partnerky často střídal. V roce 1977 na to doplatil hned dvěma pohlavními chorobami, syfilisem a trochomoniázou.

Podobně jako ženy měnil po vojně také místa pobytu a profese. Protože se nedokázal vyučit ani na řidiče, začal se po vojně toulat a živil se nejrůznějšími námezdními pracemi – zkoušel to jako námořník, závozník, elektrikář nebo dokonce řidič buldozeru, nikde ale nezůstal dlouho. Na svých bezcílných toulkách procestoval Ural, Sibiř a dostal se až do Murmansku, nakonec se však vrátil do rodné vesnice Uzynagaš a začal pracovat jako hasič.

Lidské tělo v pelmeních

Svou první vraždu spáchal v lednu 1979, kdy mu bylo sedmadvacet let. Byla to mladá žena, která se po směně v místní továrně vracela domů a šla sama po tiché cestě vedoucí z Uzynagaše do sousední obce Majbulak. K cíli však nikdy nedošla.

„Chodil jsem lovit už jako kluk a lov jsem měl vždycky rád. Ale poprvé jsem lovil ženu. Kráčela sama. Všechno ve mně bušilo a skočil jsem po ní. Uslyšela moje kroky, otočila se, ale já ji dohonil, popadl rukou za krk a odtáhl ji ke skládce. Začala se bránit. Podřízl jsem jí nožem krk, a pak jsem se napil její krve,“ popisoval svou první vraždu o řadu let později vyšetřovatelům.

V té chvíli se objevil autobus, který přijížděl od vesnice Fabričnej. Džumagaljev proto zalehl vedle mrtvé ženy a čekal, až přejede. Na chladné zemi mu zkřehly ruce a napadlo ho, že by si je mohl ohřát o ženino tělo. Zasunul je tedy pod její oblečení, načež ho napadlo, že by ji mohl svléknout.

„Když byla nahá, začal jsem ji rozřezávat. Vyřízl jsem hruď a pruhy tuku, odřízl jí lýtka a oddělil pánev a stehna. Všechny tyto kusy jsem si dal do batohu a odnesl domů. Pak jsem část tuku rozpustil na kamnech, část jsem nasolil a snědl jako sádlo. Maso jsem rozemlel v mlýnku na maso,“ popisoval chladně metodu, jak se svým nákladem naložil.

Tělo jeho první oběti mu podle jeho slov vydrželo asi měsíc a k jídlu si ho připravoval opakovaně. Jednou si z namletých kousků připravil dokonce pelmeně, těstové taštičky plněné masem, v tradiční úpravě považované za ruské národní jídlo. Napoprvé se prý musel do jezení lidského masa nutit, ale pak si na to zvykl.

„Veškeré maso jsem jedl vždycky jen sám, nikoho jsem si k tomu nezval. Dvakrát jsem smažil srdce a ledviny. Také maso jsem smažil, ale bylo to těžké a na vlastním tuku to trvalo dlouho,“ líčil nesnáze, s nimiž se při úpravě lidského masa setkal.

Zbytek zohavených ženiných ostatků byl objeven 25. ledna a policie začala případ vyšetřovat jako vraždu, na Džumagaljeva však v té době ještě nenarazila.

Dopaden, propuštěn, opět chycen, na útěku

Ještě během roku 1979 spáchal Džumagaljev dalších pět vražd. V srpnu téhož roku mohlo jeho řádění konečně skončit – dne 21. srpna totiž v opilosti zastřelil jednoho ze svých hasičských kolegů, za což byl vzápětí také zatčen. Jeho nesouvislé a zmatené odpovědi vedly policisty k tomu, aby jeho případ konzultovali s psychiatry. Džumagaljeva proto vyšetřili v moskevském Ústavu soudní psychiatrie V. P. Serbského, kde mu lékaři diagnostikovali schizofrenii.

Kanibal tak namísto do vězení putoval do psychiatrické léčebny, odkud byl o necelý rok později propuštěn. Vrátil se do Uzynagaše a po svém návratu spáchal další tři vraždy.

Poslední z nich, jíž se dopustil v prosinci 1980, vedla k jeho druhému dopadení. Schizofrenický pachatel totiž změnil svůj zvyk „jíst sám“ a pozval si na návštěvu několik přátel a kamarádek. Pak bez ohledu na další lidi v domě vylákal jednu z dívek do vedlejší místnosti, tam ji zabil a hned na místě ji začal rozřezávat. Ostatním bylo divné, proč se nikdo z dvojice nevrací, takže nahlédli do vedlejších dveří a s hrůzou zjistili, co se děje. Okamžitě utekli z domu a zalarmovali policii.

Milicionáři našli Džumagaljeva, jak klečí úplně nahý nad tělem své oběti a je zamazaný krví. Policisty tato scéna natolik konsternovala, že nedokázali okamžitě zasáhnout. Vrah toho využil a se sekerou v ruce vyběhl z domu a utekl do hor – oblékáním se ani přes chladné prosincové počasí nezdržoval.

Na svobodě však dlouho nepobyl, protože milice okamžitě zalarmovala všechny rezervy a dala hlídat veškeré Džumagaljevovy známé, u nichž by se mohl objevit. Tato reakce se jí vyplatila, protože hned následujícího dne, 19. prosince 1980, byl Džumagaljev konečně zatčen u jednoho ze svých příbuzných.

Následoval další soud, který se konal o rok později, 3. prosince 1981. Džumagaljev byl opětovně prohlášen za duševně nemocného a poslán na povinné léčení, tentokrát však už do speciální uzavřené psychiatrické léčebny, kde strávil osm let.

Lidi děsil jeden vrah, zabíjel je druhý

Jakoby jedné hrůzy nebylo málo, souběžně s Džumagaljevem řádilo v tehdejším Sovětském svazu ještě několik šílených a nebezpečných maniaků.

Dva dny před Štědrým dnem roku 1978 začal svou chmurnou sérii Andrej Čikatilo, dnes vůbec nejznámější sovětský sériový vrah, který spáchal více než 50 vražd dětí a žen. Ten v onen předvánoční den ubodal ve starém opuštěném domě devítiletou Jelenu Zakotnovovou, za jejíž vraždu byl omylem odsouzen a popraven jiný muž (Alexandr Kravčenko, kterého milice donutila mučením k přiznání).

Čikatilo si pak dal zhruba na tři roky pauzu, ale od roku 1981 začal vraždit znovu a zanechával po sobě lesy plné mrtvol. Definitivně dopaden byl až po pádu komunistického režimu v listopadu 1990.

A moldavskou metropoli Kišiněv zase děsil zběsilec, který zabíjel ženy a nakládal s nimi podobně jako Džumagaljev: na místě porcoval jejich těla a uřezával jim prsa a genitálie. V roce 1980 tento neznámý zabiják zavraždil matku sedmiletého chlapce Irinu Trasinovou, které uřízl hlavu a pokusil se jejím prostřednictvím o vydírání – poslal ji totiž jednomu člověku jménem Feodosij Glucharjov (jak se později ukázalo, svému příteli) a připojil k ní dopis, že chce 10 tisíc, nebo se příští bezhlavou obětí stane Glucharjavova dcera.

Policie zprvu podezírala Glucharjavova, že je zřejmě členem nějaké zločinecké skupiny, která se ho pokouší zastrašit. Neznala však identitu oběti, proto se souhlasem moldavských úřadů udělala bezprecedentní krok a odvysílala záběry uříznuté hlavy s vypíchanýma očima v celostátní televizi. Oběť se jí tak skutečně podařilo ztotožnit, ale vraždění pokračovalo a v Kišiněvu vypukla panika – o Džumagaljevově případě se v té době již vědělo a městem se nyní šířily zvěsti, že tento zabiják znovu utekl a řádí teď v Kišiněvu.

Byl to omyl. Skutečným kišiněvským fantomem byl muž jménem Alexandr Skrynnik, shodou okolností Džumagaljevův vrstevník. Policie ho ještě v roce 1981 dopadla a Nejvyšší soud Moldavské sovětské socialistické republiky odsoudil k trestu smrti zastřelením. Poprava proběhla krátce po vynesení rozsudku, její přesné datum však nebylo nikdy zveřejněno.

Znovu na útěku, znovu chycen

Džumagaljev zatím trávil čas v uzavřené nemocnici, kde byl po osmi letech označen za natolik uzdraveného, že se ho rozhodli přemístit do běžné psychiatrické léčebny. Utekl rovnou z auta, které ho do ní převáželo, a dne 29. srpna 1989 se tak dostal opět na svobodu.

Dva roky se pak skrýval v horách, hlavně na území Kyrgyzstánu, kde se živil sběrem léčivých rostlin, které vyměňoval s místními lidmi za jídlo. Skrývat se však bylo stále těžší a těžší. Po informacích, jež policie o neznámém podivínovi žijícím v horách získala, byly do pátrání po kanibalovi zapojeny i kluzáky a sportovní letadla, která často přelétala nad oblastí, v níž se schovával.

Rozhodl se svést pronásledovatele ze stopy a požádal jednoho známého, aby jeho jménem odeslal z Moskvy příteli v Biškeku předem připravený dopis, který schválně zakončil děsivě znějícími slovy: „Je tu spousta krásných žen. Nikdo si nevšimne, když některá zmizí.“

Dopis splnil očekávání, mezi lidmi se jeho obsah rozkřikl a po Kišiněvu nyní zažívala obdobnou vlnu paniky Moskva. Samotný Džumagaljev však měl v té době svého partyzánství již plné zuby. Kyrgyzské hory nejsou pro celoroční pobyt právě pohostinné a on toužil po teple a jídle. Rozhodl se proto dát chytit za nějaký méně závažný zločin a uklidit se na nějaký čas do vězení.

V dubnu 1991 se tedy nechal na trhu ve městě Fergana přistihnout při krádeži ovce, zatknout a umístit do společné cely s několika dalšími pachateli drobné trestné činnosti. Právě tehdy se začal vydávat za Číňana a vyrukoval na překvapené policisty s historkou, že je potomkem slavného čínského panovníka. Nedokázal však vysvětlit, jak se dostal přes hranice.

Jeho plány nakonec zmařil kriminalista Jurij Ďubjagin, který se v roce 1980 podílel na jeho zatčení. Když se dozvěděl o tajemném „čínském“ zloději, jenž popisem odpovídal Džumagaljevovi, přijel se na něj podívat a jeho pravou identitu samozřejmě okamžitě odhalil.