Home / POSLOUCHEJTE ŽIVĚ / Online Rádio G6 / Televízia Romapožomatar / ČESKO SLOVENSKO ROMSKÝ ZLATÝ HLAS

Co frčelo v 80. letech, a co byl naopak pořádný propadák?

Vlny retro nostalgie po starých dobrých časech se vracejí neustále. A to i po dobách jen nedávno minulým. O to silnější emoce vyvolávají, protože vzpomínky na ně ještě nadobro nesetřel čas. Co bylo na 80. letech tak zvláštního, že i dnes je občas slyšet “zlatý komunisti”? A co na nich bylo naopak tak nehorázného, že by tu dobu leckdo nevrátil ani za milion?

Osmdesátá léta jsou natolik svébytná a specifická, že jejich zástupce rozpoznáte téměř okamžitě. A při srovnání s dnešní dobou vyniká, nakolik je proměna radikální. Nejen technologicky či politicky. Změnil se i celý způsob přemýšlení o spoustě drobných, každodenních věcech.

Ekologie a “bio” kvalita

Ačkoliv se tenkrát o ekologii téměř nemluvilo, některé věci byly k přírodě mnohem šetrnější než dnes. Například vratné skleněné lahve na nápoje. Dnes se tomu říká recyklace obalů. O nekonečných horách vyhozených plastových lahví na jedno použití neměl v té době nikdo ani potuchy.

Mléko a šlehačka se ovšem někdy balily i do prapodivných sáčků z neprůhledného, bílého igelitu. Ty ale často praskaly a pak jste si nesli domů nákup zalitý bílou, mazlavou tekutinou. Nejčastěji v síťovce – dalším atributu doby.

Mléko v retro obalu.

Nikdo nic nevěděl o “bio” kvalitě. Přesto měl téměř každý nějakého vesnického strýčka nebo babičku, kteří mu dodávali domácí vajíčka, jitrnice, klobásy, nakládané okurky či třešně. Progresivnější zahrádkáři té doby začínali pěstovat například brokolici, lilek nebo cukety, zeleninu v české kotlině doposud nepříliš známou.

Vegetariáni ani vegani v té době v Čechách snad ještě ani neexistovali – patřili k prapodivným exotům, o kterých se většina obyvatel domnívala, že bez jedení masa stejně nakonec onemocní a zemřou.

Odpady nikdo extra netřídil. I když se zase hromadně, ve školách a továrnách, sbíral papír a železo. Nanejvýš se odnášely zbytky z kuchyně na kompost. Když tedy někdo nějaký měl. Krajina nebyla prostoupená vlnovými signály mobilních operátorů, o kterých se říká, že propékají lidem mozky jako mikrovlnka večeři.

Jídlo a potraviny

V obchodech provozovaných Jednotou se prodávaly základní produkty a k tomu se v 80. letech začal razit trend polotovarů, který měl zaměstnaným ženám usnadnit “druhou směnu”. Na některé výrobky se s láskou vzpomíná dodnes – žvýkačka Pedro, dezert Miláček, Vitacit, který byl sice určený především do nápojů, ale děti ho raději ustavičně lízaly z dlaní a pak na sebe vesele vyplazovaly do oranžova nebo do ruda zbarvené jazyky. Stával 1,50 Kčs – korun československých.

Mlsaly se Šumavské jahůdky, karamelky Sisi, Hašlerky, Ledovky. Hitem bývalo ruské vejce, kterému se v Rusku samotném paradoxně říká vejce à la Henry. K pití býval například jablečný mošt za 2,55 Kčs, řecký pomerančový džus Olympia v plechovce za 8 Kčs nebo jahodový koktejl v mléčném baru.

Samoobsluha v 80. letech.

Objevují se první samoobsluhy. Když je někdo označí za první supermarkety, jeho příměr kulhá úplně stejně jako přirovnání jízdy ve Škodě 105 ke svezení v BMW X5. Obojí vás sice doveze k cíli, ale požitek z jízdy se nekonečně, diametrálně liší.

Při vzpomínce na jídla z 80. let nelze nevzpomenout UHO – univerzální hnědou omáčku, která se podávala s jakýmsi neidentifikovatelným plátkem masa a k tomu s rýží nebo houskovými knedlíky. Spolu s mlékovou polévkou a restovanými játry patřila k největším hororům školních a závodních jídelen.

Na hranolky, pizzu či lasagne jste mohli v té době úplně klidně zapomenout.

Móda

Říká se, že doba byla režimem sešněrovaná. To bezpochyby ano. V módě – a hlavně v účesech – lidem ale procházely takové extravagance, které by na sebe dnes nikdo nevzal, ani kdyby mu za to královsky platili.

Trvalou nosily i známé české herečky. Na fotce je Jaroslava Kretschmerová.Trendu trvalé ondulace měnící svého nositele v roztomilého pudlíka podlehla nejedna krásná herečka – například hollywoodská Susan Sarandonová nebo česká Dagmar Havlová, v té době ještě pořád Veškrnová.

Nosila se trička se Sandokanem, vycpávky na ramenou, plísňáče a mrkváče. Vietnamci, kterých sem přišlo v rámci mezinárodní družby několik desítek tisíc, šili cenově dostupné džínové oblečení. Nosily se na těsno obtažené legíny a papírové bundy ze západního Německa.

Absolutním hitem byla céčka, ze kterých si ti nejšikovnější (tzn. ti, kteří jich dokázali sehnat nejvíc) mohli udělat doma závěsy a ostatní třeba řetězy na krk či k poutkům u kalhot.

Legendární céčka.

Mladí lidé se dělili na veksláky či diskofily, depešáky, sabaty či máničky a vandráky, čundráky či trampy. První se vzhlíželi v jemných chlapcích z Modern Talking, nosili bílé ponožky, řetízky na krku a nagelované vlasy. Druzí v Daveu Gahanovi z Depeche Mode a jeho poněkud temnějším stylu hudby a oblékání. Třetí v tvrdé rockové a metalové hudbě, nosili dlouhé vlasy a džísky, ke konci 80. let pruhované metálky a kožené stahováky na rukou a trávili své dny a noci posedáváním po hospodách.

Poslední skupina chodila nejraději v zeleném či maskáčích a s teletem či usárnou na zádech jezdívali víkend co víkend do přírody s nepostradatelnou kytarou a kotlíkem na vaření. Mladí lidé se nejen módou, ale celým svým životním stylem odkláněli od systému do prostoru, kde chtěli prožívat svůj vlastní příběh bez jakéhokoliv vnějšího ideologického zasahování.

Televize

Česká televize měla v té době dva programy. Nic víc nebylo. Pokud k tomu tedy člověk ještě nechytal přes hranici německé, rakouské nebo polské programy. A tak se skoro všichni dívali na totéž a pak o tomtéž také mluvili.

Hitem byly Dietlovy seriály, zejména jeho nejslavnější Nemocnice na kraji města. Téměř neměnný televizní program nabízel nedělní chvilku poezie, pondělní večer s filmem či inscenací ze slovenské produkce, nestárnoucí Indru Vostrou s jejím Nad dopisy diváků v sobotu podvečer. Děti sledovali nedělní Studio Kamarád s plyšovými Jú a Hele nebo Malý televizní kabaret.

Český filmový mág Václav Vorlíček se svým dvorním scenáristou Milošem Macourkem přešel od crazy komedií 70. let ke komerčně úspěšným seriálům pro děti. Nejúspěšnějším z nich byl patrně pohádkový příběh na pokračování Arabela.

Karel Kachyňa v té době natáčí nadčasový seriál Vlak dětství a naděje, ve kterém exceluje Helena Růžičková spolu s do té doby nepříliš známým Stanislavem Zindulkou. Vznikají Návštěvníci, My všichni školou povinní, Panoptikum Města pražského nebo Malý pitaval z velkého města. V těchto dílech se tvůrci víceméně oprostili od politiky a především vyprávěli příběhy.

Ideologické působení vládnoucích komunistů se projevuje v takovým opusech režimu jako například Okres na severu, Chlapci a chlapi, Rodáci či Synové a dcery Jakuba skláře. Vrcholem pak byl životopisný seriál o Klementu Gottwaldovi, kde hlavní roli ztvárnil Jiří Štěpnička. Jeho matka přitom v 50. letech strávila z politických důvodů svá nejlepší léta ve vězení.

Herec Jiří Štěpnička v roli prezidenta Klementa Gottwalda.

Film

Filmové produkci dominovaly ztřeštěné francouzské a italské komedie s Louisem de Funèsem, Jean-Paulem Belmondem či Paolem Villagim v roli nepřekonatelného smolaře Fantozziho. Hollywoodská plátna v té době válcují Indiana Jones, Terminátor, Vetřelci, Dustin Hoffman a Tom Cruise v Rain Manovi nebo Formanův Amadeus.

V době, kterou ještě tolik nepoznamenal AIDS ani politická korektnost, jsou muži mužní a ženy svůdné. V téměř v každém filmu spolu hlavní hrdinové skončí v posteli, i když jejich fyzické sblížení je ještě pořád znázorněno poměrně dost cudně. Někteří herci a herečky – například Alain Delon či Annie Girardotová – na plátně prakticky nevyndají cigaretu z pusy.

U nás Jiří Menzel točí Vesničku mou střediskovou, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak si získávají široký ohlas cimrmanovskou poetikou, Vladimír Menšík zápasící s démonem alkoholu hraje v podstatě sám sebe v dramatech Jiřího Hubače Dobří holubi se vracejí, Ikarův pád a Tažní ptáci. Filmy podle knih Bohumila Hrabala – Postřižiny a Slavnosti sněženek – patří k tomu nejlepšímu, co se kdy v Čechách natočilo.

Začíná dnes již legendární série o básnících se Štěpánkem Šafránkem a jeho nejlepším kamarádem Kendym, která spolu se svými diváky postupně dospěla až k pátému pokračování v roce 2016 s názvem Jak básníci čekají na zázrak. Zdeněk Trošku ovládne letní kina s nejbláznivější českou komedií Slunce, seno, jahody.

Osmdesátá léta jsou natolik barvitá a zajímavá, že by se o nich dalo psát ještě hodně dlouho. Dotkli jsme se jen několika témat, ale určitě bychom mohli zmínit i styl bydlení, auta brázdící v těch dobách české silnice, Tuzex a bony, šmelináře a meloucháře, chataře a chalupáře nebo dovolené na německé Rujáně, bulharských Zlatých pískách a jugoslávském Jadranu.

Už teď si ale může každý z vás odpovědět na otázku, jestli by se chtěl do té – z dálky čtyřiceti let tak idylicky vypadající – doby vrátit. Anebo jestli je rád, že už je konečně ta divná doba pryč. A nejen proto, že tehdy nebyl žádný internet, mobily ani počítače. I když to je tedy vážně síla! Nebo ne?

Foto: Karel Šanda, ČTK/Khol Pavel, Humpálová Zuzana, Kouba Karel, Vlček Karel, Švancara Petr

Autor: -kaj-

Zdroj: https://t.tyden.cz

Sdílej článek ...
Share on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email
Print this page
Print

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *