Problémy životního prostředí


 

Životní prostředí v Česku

 

Povrchový důl je jednou z významných forem poškozování životního prostředí

Životní prostředí v Česku tvoří soustava četných přírodních prvků (ovzduší, voda, půda, organismy, ekosystémy a energie) fungující jako komplexní a propojený systém.

Téměř všechna odvětví lidské činnosti přicházejí do styku s životním prostředím a vzhledem k vysoké úrovni využití krajiny, průmyslové i jiné výroby, je nezbytné zajistit dodržování určitých norem, které umožní využívání životního prostředí v takové míře, aby nedocházelo k jeho poškozování a udržitelnému rozvoji pro další generace. Česká republika jako země se zkušenostmi se socialistickým zřízením disponuje jistými znalostmi s možnostmi využívání vlastního životního prostředí a riziky jeho poškození. Ve své historii se obyvatelstvo České republiky potýkalo s nebezpečím znečištění ovzduší, hospodaří a využívá vodu, využívá zdroje povrchových i podpovrchových surovin, hospodaří s půdou. Nezanedbatelnou úlohu má i ochrana přírody, a životního prostředí jako takového. V neposlední řadě pak má na životní prostředí vliv i energetika spojená s předchozími způsoby využívání krajiny.

 

Historický vývoj

Rané osídlení

Stavba rybničních soustav byla významným zásahem do krajiny během středověku

Úprava krajiny byla vlastní obyvatelstvu na území dnešního státu již v dobách středověku. Tehdejší lidé vypalovali lesy, aby získávali půdu, přehrazovali vodní toky, aby získávali možnost chovu ryb v rybnících, odvodňovali močály, čímž vznikala kulturní krajina. Za časů vlády Marie Terezie byly sepsány první lesnické zákony, jejichž cílem bylo věnovat se regulaci lesnictví a těžby dřeva.[1] Ta byla do té doby zcela neomezená a, vzhledem ke stále se zvyšujícím potřebám dřeva ze strany rozvíjejícího se průmyslu, bylo nezbytné tento stav právně upravit. Proto byl vydán „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“. Následovaly podobné patenty pro další rakouské země. Mnohé státy již tehdy přišly o souvislé území lesa na vlastním území, Rakousko-Uhersko se však mezi tyto země nezařadilo (v současné době má Česká republika zalesněnou jednu třetinu svého území (2 637 290 ha)).[2] Naopak se podařilo lesy „zkulturnit“; podpořit rozvoj kulturních lesů a zlikvidovat nekulturní porosty, které se na území dnešního Česka v dobách 18. století rozkládaly.

Průmyslová revoluce

Zemědělské využití české krajiny

Životní prostředí se začalo v českých zemích měnit během prvních let průmyslové revoluce. Charakteristickým rysem krajiny se začaly stávat náspy pro železniční tratě, přibývalo průmyslu. Nové továrny si žádaly palivo a tak se začala rozvíjet těžba surovin. Byly zdokonaleny a rozšířeny uhelné doly v oblastech Mostecka, Ostravska a Kladenska. Ve větší míře byla také využívána i voda z říčních zdrojů, například pro výrobu skla, či papíru. Díky dostupnosti účinných vodních turbín mohly být budovány první vodní hráze, které byly využívány pro výrobu elektrické energie.[3] Jejich počet začal postupně růst spolu s tím, jak se začala zdokonalovat technologie přenosových soustav a jak byl český průmysl stále hladovější po energiích.

  1. století

S nástupem moderní doby v 20. století došlo k přebudování celých odvětví lidské činnosti a výroby. Průmysl byl zdokonalen, nicméně vzrostly opět jeho nároky, stejně jako množství škodlivých emisí, které byly vypouštěny do ovzduší. V zemědělství se přistoupilo k velkovýrobě; malá pole byla spojena v širé lány a meze rozorány. Začala se také používat průmyslová hnojiva. Zvýšila se sice výroba obilnin a dalších potravin, zároveň ale vyvstal nebezpečný problém erozeúrodná půda byla nyní odnášena vodními toky mnohem rychleji, než dříve. Četné řeky byly přehrazeny vodními díly, což znamenalo jednak zvýšení vodních rezerv například pro suchá období, potřeby průmyslu, nebo kapacity v případě povodní, též to mělo ale za následek znemožnění migrace ryb, vyvstalo riziko zanášení říčního dna a samozřejmě zábor půdy a likvidaci obcí.

Období socialismu

Tepelná elektrárna Dětmarovice

Socialistický systém nepřikládal ochraně životního prostředí, která se v 70. letech minulého století stala významným tématem jak v západní Evropě, tak i v USA, stejný význam, a proto se začala prudce zvyšovat míra znečištění. Vzhledem k rozložení tehdejšího průmyslu byla v ČSSR postižena hlavně západní polovina země, především oblasti s vysokou úrovní těžby a průmyslu (tehdejší Severočeský a Severomoravský kraj). Snížená kvalita ovzduší a zabírání půdy pro povrchové doly nakonec vedlo ke stavu, který bývá častokrát označován jako ekologická katastrofa. Tyto podmínky vedly k občanské nespokojenosti, která vyvrcholila na konci 80. let v Teplicích a samozřejmě také odchodem lidí z kraje. Na celém území republiky docházelo vlivem škodlivých látek k úbytku rozmanitosti různých živočišných druhů v přírodě. A to jak v otevřené krajině, tak i v řekách – například na Berounce, či Bílině, které obě protékají místy s rozvinutým průmyslem. Místa s vysokou mírou dopravy, hlavně velká města (Praha, Ostrava), také trpěla zhoršeným stavem ovzduší.

Po roce 1989

Suburbanizace a výstavba dopravní infrastruktury

K významné změně došlo po roce 1989, kdy bylo zřízeno samostatné ministerstvo životního prostředí a schválena nová ekologická legislativa (zákony o ochraně přírody, o vodách, o odpadech, o posuzování vlivů a životní prostředí (EIA) atd.). Z nich pak vyplynula např. povinnost odsíření tepelných elektráren a dalších velkých průmyslových zdrojů znečištění. Instalováno bylo celkem 28 odsiřovacích jednotek, díky nichž se i v Česku přiblížily tepelné elektrárny západoevropským standardům.[4] Do roku 1999 se tak podařilo snížit několikanásobně emise oxidu siřičitého, které trápily obyvatelstvo hlavně severních Čech a severní Moravy a české lesy. Byly rovněž stanoveny limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které měly ochránit zejména některá města a obce ohrožené plány těžařů. Podporována byla plynofikace řady obcí, která pomohla zlepšit kvalitu ovzduší díky omezení spalování uhlí v lokálních topeništích. Postupně také docházelo k zavádění řízených katalyzátorů u automobilů a v souvislostí s tím byl postupně omezován prodej olovnatých autobenzínů. Přesto vlivem nárůstu automobilové dopravy docházelo ke zhoršování kvality ovzduší zejména ve velkých městech s intenzivní silniční dopravou. V období mezi roky 19911997 se každoroční přírůstek počtu automobilů zvýšil oproti 80. letům více než šestinásobně na 38 tisíc a v prosinci 1997 česká metropole překročila hranici jednoho automobilu na dva obyvatele. Pozoruhodně se začaly zvyšovat emise i jiných látek, než byly NO2 a SO2. Sledována začala být především jemná frakce polétavého prachu , pro který začaly roku 2005 platit imisní limity[5], přízemní ozón a emise, způsobované dopravou.

Stavba dálnice D8 v Chráněné krajinné oblasti České středohoří (Opárenské údolí)

Stavba nových dopravních liniových staveb (silnice a dálnice) vedla ke zvýšení fragmentace krajiny, tedy jejího rozčlenění do stále menších částí a vytvoření bariér pro přirozenou migraci živočichů. Pro omezení těchto negativních vlivů začaly být na některých místech stavby doplňovány prvky, které by měly alespoň částečně umožnit migraci, např. zvířecí přechody (ekodukty) či „podchody“.

V nakládání s odpady byly sice vybudovány nové, zabezpečené skládky a byla postupně zaváděna třídění některých druhu druhů komunálních odpadů (plasty, papír, sklo, případně bioodpad), ale přesto se produkce odpadů významně zvyšovala.[6]

Začala být postupně snižována energetická náročnost průmyslové výroby, která byla, a i nadále zůstává, jednou z nejvyšších v porovnání s vyspělými zeměmi sdruženými v OECD.[6]

Stát se při privatizaci vybraných průmyslových podniků zavázal uhradit sanaci starých ekologických zátěži (kontaminace půd či podzemních vod), a to z prostředků, které shromažďoval Fond národního majetku ČR z výtěžku privatizace státního majetku.

Novým problémem se stala expanze příměstských nákupních komplexů, satelitních sídlišť, průmyslových zón či logistických areálů “na zelené louce”, která vedla k záboru rozsáhlých ploch zemědělské i nezemědělské půdy a ke zničení mnoha cenných biotopů.

Vliv člověka

Na životní prostředí v ČR má vliv mnoho faktorů, například osídlení a pohyb obyvatelstva, výroba a spotřeba, odpadové hospodářství, staré ekologické zátěže především z dob socialismu a v neposlední řadě změna klimatu. V rámci životního prostředí se posuzuje zejména stav ovzduší (znečištění ovzduší, ozónová vrstva), vodní poměry (znečištění vody, její spotřeba a nakládání s ní), znečištění a celkový stav půd, stav krajiny (lesnatost, chráněná území) či například hluk, světelné znečištění a radioaktivita.[7]

Staré ekologické zátěže

SpolchemieÚstí nad Labem

V České republice existují tisíce lokalit, které byly v minulosti kontaminovány v důsledku rozmanitých činností (průmyslová či zemědělská výroba, skládky, vojenské areály atd.). Celkově bylo k 30. září 2007 evidováno 9 437 starých ekologických zátěží. Z nich zhruba 80 % evidovalo ministerstvo životního prostředí, asi 15 % krajské úřady (1 185 případů) a asi 5 % (415 zátěží) další resorty.[8]

U části starých ekologických zátěží se po roce 1989 zavázal stát, že uhradí jejich dekontaminaci z výtěžku privatizace státního majetku. Celkové závazky státu týkající se sanací starých ekologických zátěží přesahovaly 100 miliard korun. Některé ze sanací už byly dokončeny, další probíhají a na desítky dalších byla vypsána obří kontroverzní státní zakázka, kterou má získat jediný zájemce.

Podrobnější informace naleznete v článku Státní zakázka na sanaci starých ekologických zátěží.

MAPE Mydlovary

Podrobnější informace naleznete v článku MAPE.

Úpravna uranové rudy MAPE u Mydlovar zpracovala od 60. do 80. let 20. stoleté asi 16,7 miliónů tun uranové rudy a zdevastovala více než 300 hektarů několika odkališti, ve kterých skončily nečištěné zbytky (rmut) z výrobního procesu a jejichž dno nebylo dostatečně zajištěno proti prosakování do podloží. Oblast je znečištěna těžkými kovy a radioaktivními látkami a pod areálem se nachází rozsáhlé pole kontaminovaných podzemních vod. Sanace lokality probíhá musí na ní být vynakládány stovky milionů korun.

Spolana Neratovice

Spolana Neratovice je z minulosti silně kontaminována rtutí a dioxiny

Podrobnější informace naleznete v článku Spolana Neratovice.

Spolana Neratovice patřila mezi lokality nejvíce zamořené dioxiny v Evropě v důsledku toho, že chemička koncem 60. let 20. století vyráběla herbicid, při jehož syntéze vznikaly dioxiny jako nežádoucí vedlejší produkty. Došlo k zamoření několika budov a vážně onemocněla část zaměstnanců Spolany.[9]. V roce 2002 organizace Greenpeace publikovala výsledky analýz vzorků půdy a zemědělských produktů, které prokázaly u sousedství Spolany koncentrace dioxinů mnohonásobně překračující limity Evropské unie.[10] a v roce 2004 zveřejnil Státní zdravotní ústav výsledky rozborů krve šedesáti obyvatel 3 obcí kolem chemičky a zjistil dvojnásobnou hladinu dioxinů ve srovnání s lidmi žijícími na Benešovsku.[11] V letech 20052008 byly kontaminované objekty a pozemky v areálu Spolany sanovány nákladem několika miliard korun ze státní rozpočtu.

Dodnes je několik výrobních objektů a desítky tisíc metrů kubických zeminy v areálu chemičky na břehu Labe kontaminováno více než 250 tunami kovové rtuti a jejích organických sloučenin jako důsledek výroby chloru tzv. amalgámovou elektrolýzou. Na zamoření upozornila v květnu 2002 organizace Greenpeace, která ve vzorcích povrchové vrstvy půdy u Labe nalezla až 37 gramů rtuti na kilogram zeminy.[12]

Těžba neobnovitelných surovin

Stavební suroviny

Zbraslavský lom

Česká republika má značné geologické zásoby stavebních surovin. Objem těžby stavebních surovin poklesl počátkem 90. let 20. století, k podstatnému zvýšení opět došlo od roku 2003, patrně v souvislosti s výstavbou dopravní infrastruktury. Stavebního drceného kameniva se v roce 2007 vytěžilo 16 milionů m3 a těžba štěrkopísků ve stejném roce činila 15,6 milionů m3. Těžba dekoračního kamene se dlouhodobě pohybuje mezi 250 až 350 tisíci m3 ročně. Těžba cihlářských hlín v roce 2007 činila 1,7 milionů m3.[8]

Energetické suroviny

Maximum těžby černého uhlí nastalo v 80. letech 20. století, kdy těžba kolísala kolem 35 milionů tun ročně, v současnost činí kolem 13 milionů tun ročně. Také vrchol těžby hnědého uhlí spadá do 80. letech, kdy roční těžba překračovala 90 milionů tun ročně. V současnosti činí okolo 50 milionů tun ročně. Těžba ropy dosáhla maxima v roce 2003, kdy činila 310 tisíc tun a stále se pohybuje kolem 250 až 300 tisíc tun ročně. Těžba zemního plynu se dlouhodobě udržuje na úrovni 120 až 150 milionů tun. Těžba uranových rud byla velmi intenzivní od konce 40. do poloviny 90. let 20. století, kdy se ročně těžily 2 až 3 tisíce tun uranu. V současnosti se těží uran už jen v jediném dole a roční těžba se pohybuje už jen kolem 300 tun, což představuje necelé 1 % celosvětové produkce. V roce 2007 bylo vytěženo 118 00 tun rudy, která obsahovala 285 tun uranu.[8]

Nerudné nerostné suroviny

Těžba kaolinu činí 3 až 4 miliony tun ročně

V minulosti významná těžba grafitu, pyritu, fluoritu, barytu a dalších surovin už skončila. Zůstává významná těžba kaolinu, sklářských písků, živce, jílů, vápence a cementářských surovin. Těžba kaolinů činí ročně 3 až 4 miliony tun, těžba sklářských a slévárenských písků se pohybuje mezi 1,6 až 1,8 miliony tun ručně, vápenců, cementářských surovin a dolomitů se ročně vytěží 10 až 12 milionů tun. Dlouhodobě roste objem těžby živce, které v roce 2007 činila 514 tisíc tun. Podstatná část vytěženého kaolinu, sklářských a slévárenských písků, vápence, jílu a živce je exportována.[8]

Odpady

Kontejnery na bioodpad zatím v mnoha českých městech chybí

V roce 2003 vládní plán předpokládal, že by Česko mělo v roce 2010 recyklovat polovinu komunálních odpadů. Míra recyklace komunálního odpadu zůstává v České republice poměrně nízká. Vrcholu dosáhla v roce 2007 s 21 procenty, ale v roce 2008 opět poklesla na pouhých 18 %, zatímco v Německu a dalších vyspělých zemích dosahuje 50 a více procent. Nejhorší je situace u biologicky rozložitelných odpadů, jehož v letech 20032008 přibylo 40 % a v roce 2008 činilo 169 kilogramů na osobu a rok. Problém je v tom, že v mnoha městech a obcích lidé nemají možnost třídit biologicky rozložitelných odpad do zvláštních nádob.[13]

Hluk

Počet obyvatel České republiky vystavených celodennímu obtěžování hlukem (Ldvn = 70 dB) je odhadováno téměř na 260 tisíc lidí. Nadlimitní hodnotě hluku pro rušení spánku (Ln = 60 dB) je vystaveno asi 320 tisíc lidí. Jako hlavní zdroj hluku byla identifikována silniční doprava. V Praze žije téměř 13 % obyvatel vystavených nadlimitní hodnotě hluku, v Ostravě a Brně je to mezi 10 a 11 procenty obyvatel.[14]

Stav složek životního prostředí

Znečištění ovzduší

Elektrárny Prunéřov patří k největším znečišťovatelům ovzduší v ČR

Podrobnější informace naleznete v článku Znečištění ovzduší v České republice.

Znečištění ovzduší je v současnosti v Česku stále aktuálním problémem. V souvislosti se zveřejněním Zprávy o životním prostředí 2009 uvedl tehdejší ministr životního prostředí Ladislav Miko, že je nutno se soustředit na další snižování emisí znečišťujících plynů do ovzduší.[6] Podle studie Evropské komise znečištění ovzduší jemným prachem v průměru zkracuje život každému obyvateli ČR o více než 10 měsíců, přičemž průměrnému Evropanovi o 8,6 měsíce.[15]

Dlouhodobě nejznečištěnější ovzduší má město Ostrava

V minulosti bylo významný problémem znečištění ovzduší oxidem siřičitým ze spalování uhlí, zejména v oblasti tzv. černého trojúhelníka (na pomezí Československa, Polska a východního Německa) nebo na Ostravsku)[16].

Dodnes zůstává problémem průmyslové znečištění na severu Moravy (zejména prachem a polyaromatickými uhlovodíky), ale roste význam emisí z dopravy, hlavně ve velkých městech (např. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň).

V roce 2005 v České republice dýchalo vzduch znečištěný prachem více než povolují zákonné limity 66 % všech obyvatel a 97 % Pražanů.[15] V roce 2008 byl na 69 % území překračován limit pro přízemní ozón, nevyhovující bylo znečištění prachovými částicemi (PM10) a benzo(a)pyrenen. Nejhorší znečištění bylo zaznamenáváno na severní Moravě (Ostrava, Karviná), v Praze a v Brně.[6]

Emise skleníkových plynů

Dlouhodobě má Česká republika velmi vysoké měrné emise skleníkových plynů, patřící mezi nejvyšší mezi členskými státy Evropské unie. Agregované emise skleníkových plynů navíc v Česku mezi lety 20052007 stoupaly. A to zejména v důsledku významného růstu emisí z dopravy, které v roce 2007 tvořily přes 13 % celkových emisí, zatímco v roce 1990 nedosahovaly ani 5 %. Nedaří se tak plnit cíl Státní politiky životního prostředí ČR ke snižování emisí skleníkových plynů.[6] Základ pro ochranu klimatu Česka tvoří Národním programem na zmírnění dopadů změny klimatu v České republice, který byl 3. března 2004 schválen usnesením vlády České republiky číslo 187. Program vychází ze směrnice Rady Evropské unie 99/296/EC, mapuje vlivy změny klimatu na jednotlivé sektory a vytyčuje strategii zmírňování negativních vlivů klimatické změny.[17]

Znečištění vod

Řeka Bílina patří k nejvíce znečištěným vodním tokům v Česku

Pražská čistírna odpadních vod už neodpovídá požadavkům dneška

Činností člověka se do vod ve zvýšené míře dostávají přirozené příměsi nebo syntetické chemikálie. Jde zejména o průsaky z půdy (např. pesticidy a hnojiva ze zemědělství), komunální nebo průmyslové odpadní vody, ale také o dálkový přenos znečištění. V současnosti v České republice představuje vážný problém nadměrný přísun živin, např. dusičnanů nebo fosforečnanů vznikajících jako rozkladné produkty organických zbytků, zemědělských hnojiv atd. Tento proces se označuje jako eutrofizace a vede k nárůstu spotřeby kyslíku. Tím může dojít k nedostatku kyslíku pro vodní organismy a ke zničení vodních ekosystémů.

Postupně se daří snižovat znečištění a zlepšovat kvalitu povrchových vod, zároveň se snižuje i odběr vod. Přesto je situace v této oblasti stále nevyhovující a Česká republika neplní evropské standardy pro čistění odpadních vod. Řada obcí zatím vypouští nečištěné odpadní vody a mnohé čistírny odpadních vod jsou neefektivní vzhledem k zastaralosti jejich technologického vybavení.

Nejznečištěnějšími řekami v České republice jsou hlavně menší toky Mračný potok, Trkmanka, Lomnice, Litava, Kyjovka, Hájecký potok, Mrlina, Skalice, Vlkava a Zákolanský potok, z větších toků Bílina a dolní toky Lužnice a Ostravice.[8]

Půda a horninové prostředí

Vodní eroze půdy podpořená nesprávnou orbou u Přerova nad Labem

Na kvalitu půdy negativně působí některé přírodními vlivy, např. sesuvy půd, i některé lidské činnosti, např. využívání kalů z čistíren odpadních a aplikace chemických látek v pro hnojení zemědělské půdy nebo používání pesticidů. Nejčastější dochází u čistírenských kalů k překročení limitních hodnot pro obsah rtuti, niklu, olova, polychlorovaných bifenylů nebo polyaromatických uhlovodíků. Kvalita půd je však v České republice ohrožena také erozí a zhutňováním půd těžkou zemědělskou technikou.

Vodní erozí je potenciálně ohroženo 1 797 tisíc hektarů zemědělských půd, z toho nejvyšším stupněm je ohroženo 14 % zemědělských půd. Větrnou erozí je potenciálně ohroženo 320 tisíc hektarů, z toho nejvyšším stupněm je ohroženo 0,3 % zemědělských půd.

Zhutněno nebo zhutněním ohroženo je v České republice asi 40 % zemědělských půd, přičemž průměr EU je 36 %. Zhutnění negativně ovlivňuje vodní režim půdy a zvyšuje energetickou náročnost jejího zpracování. Nejvíce postižen a ohrožen podorniční horizont a ornice, přičemž na odvodněných a dlouhodobě zavlažovaných půdách je tento negativní dopad silnější. Silně zhutněné jsou přitom i zrnitostně lehké půdy především v zavlažovaných oblastech.[8]

Lesy

Jizerské hory les poškozený kyselými dešti

Lesy pokrývají asi 33 % území České republiky a jsou přirozenými biotopy pro mnoho druhů rostlin a živočichů, určují ráz krajiny, jsou zdrojem dřeva, výrazně ovlivňují místní klima, zvyšují retenční kapacitu krajiny, brání erozi a slouží také pro rekreaci. [18]

I přes výrazný pokles emisí škodlivin do ovzduší během 90. let 20. století zůstává stav českých lesů nadále nejhorší ve střední Evropě. Stále roste míry defoliace, které je v České republice nejvyšší ze všech státu Evropské unie. V roce 2006 byla míra defoliace v Česku 56,2 %, v Bulharsku 37,4 %, ve Francii 35,6 % a Itálii 30,5 %.[6]

Poškození listů působením ozonu

Špatný stav českých lesů nesouvisí přitom jen s důsledky historického znečištění ovzduší a následného okyselení lesních půd. Problémy se v příštích desetiletích pravděpodobně budou zhoršovat vzhledem ke změněným klimatické podmínky, kterých nevyhovují převládajícím smrkovým lesům. Vlivem holosečné těžby a pěstování smrkových monokultur dochází také k degradaci lesních půd, odplavování živin, změnám struktury půdy a až k erozi. Podstatná část lesů je také silně poškozována okusem, loupáním a ohryzem přemnoženou spárkatou zvěří. Smrkové monokultury navíc trpí nadbytečnou depozicí dusíku, který se do ovzduší a lesních půd dostává zejména z výfukových plynů automobilů a z průmyslových exhalací. Nadbytek dusíku v lesních ekosystémech vede k nadměrnému růstu, který způsobuje snadno lámavost stromu a vyšší výskyt hmyzích a houbových škůdců.[18]

Zdravotní stav lesů také negativně ovlivňují vysoké koncentrace přízemního ozónu, které na většině území ČR výrazně překračují cílový imisní limit pro ochranu vegetace. Ozón narušuje fyziologické funkce rostlin, poškozuje listy a jehličí stromů a vede k jejich předčasnému odumření.[8]

Pesticidy a průmyslová hnojiva

Spotřeba pesticidů v českém zemědělství stále roste

Po značném poklesu na počátku 90. let 20. století se stále zvyšuje spotřeba průmyslových hnojiv a pesticidů. Vývoj spotřeby je nepříznivý i přes to, že roste výměra půdy obhospodařovaná ekologickým zemědělstvím, které tyto prostředky nepoužívá. Mezi lety 20002008 vzrostla celková spotřeba minerálních hnojiv o 46 %. Celková spotřeba pesticidů v zemědělství v roce 2008 v České republice činila přes 11 tisíc tun, přičemž od roku 2000 vzrostla o 15 %.

Průmyslová hnojiva a pesticidy jsou zdrojem kontaminace půdy a v důsledku splachům se podílejí na znečištění povrchových i podzemních vod, dusíkatá hnojiva i na eutrofizaci. Podílejí se též na snižování biodiverzity půdních mikroorganismů i na poklesu početnosti řady druhů živočichů a pronikají i do potravin.[6]

Pěstování geneticky modifikovaných plodin

České republice je doposud povoleno komerční pěstování pouze geneticky modifikované kukuřice firmy Monsanto typu MON 810, do které byla vložena bakteriální dědičná informace způsobující produkci tzv. Bt-toxinu, který je jedovatý pro určité druhy hmyzu.[19] Osetá plocha GMO je v Česku druhá nejvyšší v EU po Španělsku.[20], ačkoli v roce 2009 poprvé výměra GM plodin poprvé poklesla, a to z 8 380 ha v roce 2008 na 6 480 ha v roce 2009.[21]

Biodiverzita

Čejka chocholatá patří mezi indikátory biologické rozmanitosti

Díky své poloze má Česká republika poměrně vysokou rozmanitost druhů a stanovišť. Vyskytuje se zde více než 2700 druhů cévnatých rostlin, 2400 druhů nižších rostlin, 50 000 druhů bezobratlých a zhruba 390 druhů obratlovců. Podle české IUCN kategorizace z nich patří mezi ohrožené druhy 19 % savců, 50 % ptáků, 53 % plazů, 43 % obojživelníků, 40 % sladkovodních ryb a 43 % cévnatých rostlin. K nejzranitelnějším patří netopýři, šelmy a druhy vázané na mokřady.[22]

Mezi hlavní indikátory biologické rozmanitosti (biodiverzity) patří populační trendy vybraných rostlinných či živočišných druhů. Pro všechny součásti biodiverzity nejsou dostupná relevantní data, a tak se jako indikátory používají dobře prozkoumané druhy, mezi které v České republice patří ptáci. Výskyt lesních ptáků stagnuje, mírný vzestup populací mezi roky 1993 a 1997 byl pravděpodobně způsoben náhodnými jevy. Početnost běžných druhů polních ptáků klesala významně zejména do konce 80. let 20. století. Počátkem 90. let došlo k nárůstu, od té doby dochází opět k poklesu. Za hlavní příčinu úbytku polního ptactva je považována intenzifikace zemědělství. Dříve běžné druhy jako vrabec polní, čejka chocholatá nebo skřivan polní výrazně ubývají.

V roce 2008 bylo více než 70% typů evropsky přírodních stanovišť významných hodnoceno v nepříznivém nebo nedostatečném stavu z hlediska ochrany. Stav 37% druhů je hodnocen jako nedostatečný a 36% druhů jako nepříznivý.[6]

Krajina

České středohoří jedna z chráněných krajinných oblasti

Současná podoba české krajiny je výsledkem dlouhodobého působení člověka a přírodních sil a lidské společnosti. Různorodost krajiny České republiky je umožněna rozmanitostí přírodních podmínek a rozdíly ve využívaní krajiny člověkem v minulosti. Za pozitivní trend je považován pokles výměry orné půdy a naopak nárůst podílu trvalých travních porostů, vodních ploch a lesních pozemků.[8] Za negativní trend je považován rychlý nárůst zastavěných území zejména v okolí velkých měst a v důsledku toho ke ztrátě cenných biotopů mnoha rostlinných i živočišných druhů, což přispívá k poklesu biologické rozmanitosti. Negativní změny jsou také důsledkem intenzivní výstavby dopravní infrastruktury (zejména silnic a dálnic), růstu spotřeby hnojiv a pesticidů v zemědělství nebo rozvoje cestovního ruchu.[6]

Každý den výstavba pohltí v České republice asi 11 hektarů zemědělské půdy.[23]

Zvláště chráněná území

Národní park Šumava (Chalupská slať)

Podrobnější informace naleznete v článku Chráněná území v Česku.

Zvláště chráněných území jsou jedním z nástrojů životního prostředí v České republice. Jedná se o přírodovědecky nebo esteticky významná nebo jedinečné oblasti. Obvykle jde o lokality s unikátní nebo reprezentativní biologickou rozmanitostí na úrovni druhů, populací i společenstev, s jedinečnou geologickou stavbou nebo významná z hlediska vědeckého výzkumu. [24]

České zákony rozlišují šest kategorií zvláště chráněných území:

  • národní parky (NP) – Národní park Šumava, Krkonošský národní park, Národní park České Švýcarsko a Národní park Podyjí mají dohromady rozlohu 119 500 hektarů
  • chráněné krajinné oblasti (CHKO) – jde o 25 oblastí pokrývajících asi 13,78% území státu
  • národní přírodní rezervace (NPR) – vyhlášeno 110 chráněných území této kategorie
  • přírodní rezervace (PR) – asi 750 lokalit
  • národní přírodní památky (NPP) – 112 vyhlášených lokalit
  • přírodní památky (PP) – asi 1180 území a objektů.

Organizace v oblasti životního prostředí

Část krajiny je chráněná formou národních parků či chráněných krajinných oblastí

Státní orgány

Za ochranu životní prostředí je v České republice zodpovědné Ministerstvo životního prostředí, jehož úkolem je příprava legislativy a strategických dokumentů v oblasti životního prostředí.

Odborné zázemí poskytuje ministerstvu CENIA, česká informační agentura životního prostředí, který v letech 19922005 působil pod názvem Český ekologický ústav.

Dohledem a kontrolou naplňování ekologické legislativy je pověřena Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která kromě ředitelství v Praze disponuje oblastními inspektoráty. Činnost ČIŽP je zaměřena na tyto oblastí: ochrana ovzduší, ochrana vod, odpadové hospodářství, ochrana přírody, ochrana lesa a IPPC. Úkolem ČIŽP jsou kontroly přímo v terénu a případné porušování platné legislativy je následně řešena ve správních řízeních s cílem sankčním (např. vyměření pokuty) nebo nápravným (nařízení opatření k nápravě).[25]

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je institucí státní ochrany přírody s ústředím v Praze a řadou regionálních pracovišť, která zajišťuje metodickou, dokumentační, informační, výchovně-vzdělávací, vědeckovýzkumnou a poradenskou činnost v oblasti péče o přírodu a krajinu.[26]

Nevládní organizace

Ekologický institut Veronica poskytující ekologické poradenství pro veřejnost

V Česku působí v oblasti životního prostředí celá řada nevládních neziskových organizací, z nichž velká část je sdružena v asociaci Zelený kruh, která vznikla v listopadu 1989 a v současnosti (leden 2011) sdružuje 28 organizací. [27]. Některé organizace jsou členy mezinárodních sítí, jiné působí na národní úrovní, ale převážná většina má jen místní nebo regionální působnost.

Z dob komunistického režimu přežily do současnosti Hnutí Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody. Ještě před listopadem 1989 vznikly organizace Děti Země, která je známa například pořádáním ankety Ropák roku, a Pražské matky, jež se zabývají zejména problematikou dopravy a znečištění ovzduší v Praze. Krátce poté vzniklo Hnutí DUHA, které je dnes členem mezinárodní sítě Přátelé Země a zabývá se zejména oblastí odpadů, ochrany lesů a klimatu. Svou československou pobočku otevřela i mezinárodní ekologická organizace Greenpeace, která i do Česka přinesla své kampaně na ochranu velryb a oceánů, ochranu klimatu, proti zamoření toxickými látkám, proti jaderným zbraním a jaderným elektrárnám nebo za záchranu pralesů. V roce 1992 založil bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ). V roce 1995 byl založen Ekologický právní servis (EPS), který je sdružením právníků specializovaných na oblast práva v oblasti životního prostředí.[28] V roce 1996 vzniklo sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, které představuje celostátní síť organizací specializovaných na ekologickou výchovu, vzdělávání a osvětu.[29] Později vznikla celá řada organizací, z nichž na celostátní úrovni jsou aktivní například sdružení Arnika nebo Centrum pro dopravu a energetiku (CDE),

Vybrané nástroje ochrany životního prostředí

Integrovaný registr znečišťování (IRZ) je databází informací o emisích a přenosech vybraných znečišťujících látek do ovzduší, vody a odpadů, které ohlašují jednotlivé provozovny průmyslových a zemědělských podniků. Registr byl zřízen a je spravován ministerstvem životního prostředí a provozuje ho CENIA, česká informační agentura životního prostředí.[30]

Zelená úsporám je program poskytující dotace na zavedení vytápění na bázi obnovitelných zdrojů energie a na opatření k energetickým úsporám rekonstrukci nebo stavbě rodinných nebo bytových domů. Dotace mohou být čerpány od 22. dubna 2009 až do 31. prosince 2012. Celková částka vložená do programu se předpokládá až 25 miliard korun.[31]

Ekologicky šetrný výrobek je ekoznačka České republiky používaná v národním programu environmentálního značení. Značka dává spotřebitelům možnost dobrovolně při nákupu preferovat výrobky zohledňující požadavky ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje.[32]

Posuzování vlivů na životní prostředí je v České republice upraveno zákonem č. 100/2001 Sb. Týká se jak posuzování vlivů konkrétních záměrů staveb (továrny, silnice, velké zemědělské nebo obchodní komplexy, těžba surovin atd.), tak koncepcí na úrovni celostátní (operační programy, rozvojové strategie aj), regionální (plán odpadového hospodářství krajů, krajské dopravní koncepce atd.) a místní (např. plány rozvoje měst). Smyslem procesu je zjistit, popsat a vyhodnotit předpokládané vlivy záměrů a koncepcí na životní prostředí a zdraví lidí v různých souvislostech, s cílem případné negativní vlivy eliminovat nebo alespoň omezit.[33]

Integrovaná prevence a omezování znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control – IPPC) je způsobem regulace průmyslových a zemědělských činností ve vztahu k životnímu prostředí, založené na preventivním přístupu použitím tzv. nejlepších dostupných technik nebo technologií (BAT). Ty jsou stanoveny v referenčních dokumentech (BREF), které připravuje Evropská komise ve spolupráci s průmyslem, nevládními organizacemi a členskými státy EU. Základem IPPC je tzv. integrované povolování pro vybranou průmyslovou a zemědělskou činnost stanovenou zákonem 76/2002 Sb.[34], které nahrazuje většinu složkových povolení (pro znečišťovaní ovzduší, vod nebo nakládání s odpady) a které vydává příslušný krajský úřad nebo ministerstvo životního prostředí.[35]

Čistší produkce je preventivní strategie zaměřená na odstraňování příčin vzniku environmentálních problémů na úrovni podniků a organizací. Vláda České republiky usnesení z 9. února 2000 schválila Národní program čistší produkce, jehož cílem je prosazovat principy čistší produkce při přípravě oborových manuálů pro předcházení vzniku a minimalizaci odpadů pro textilní průmysl, papírenský průmysl, povrchové úpravy kovů a nakládání s autovraky. Jejich součástí jsou doporučení, jak nebezpečné chemikálie jejich bezpečnějšími variantami, jak snižovat spotřebu chemických látek a množství odpadních vod technikami efektivního opětovného využití, jak snižovat produkci odpadů atd.[36]

Životní prostředí v Česku

 

Povrchový důl je jednou z významných forem poškozování životního prostředí

Životní prostředí v Česku tvoří soustava četných přírodních prvků (ovzduší, voda, půda, organismy, ekosystémy a energie) fungující jako komplexní a propojený systém.

Téměř všechna odvětví lidské činnosti přicházejí do styku s životním prostředím a vzhledem k vysoké úrovni využití krajiny, průmyslové i jiné výroby, je nezbytné zajistit dodržování určitých norem, které umožní využívání životního prostředí v takové míře, aby nedocházelo k jeho poškozování a udržitelnému rozvoji pro další generace. Česká republika jako země se zkušenostmi se socialistickým zřízením disponuje jistými znalostmi s možnostmi využívání vlastního životního prostředí a riziky jeho poškození. Ve své historii se obyvatelstvo České republiky potýkalo s nebezpečím znečištění ovzduší, hospodaří a využívá vodu, využívá zdroje povrchových i podpovrchových surovin, hospodaří s půdou. Nezanedbatelnou úlohu má i ochrana přírody, a životního prostředí jako takového. V neposlední řadě pak má na životní prostředí vliv i energetika spojená s předchozími způsoby využívání krajiny.

Historický vývoj

Rané osídlení

Stavba rybničních soustav byla významným zásahem do krajiny během středověku

Úprava krajiny byla vlastní obyvatelstvu na území dnešního státu již v dobách středověku. Tehdejší lidé vypalovali lesy, aby získávali půdu, přehrazovali vodní toky, aby získávali možnost chovu ryb v rybnících, odvodňovali močály, čímž vznikala kulturní krajina. Za časů vlády Marie Terezie byly sepsány první lesnické zákony, jejichž cílem bylo věnovat se regulaci lesnictví a těžby dřeva.[1] Ta byla do té doby zcela neomezená a, vzhledem ke stále se zvyšujícím potřebám dřeva ze strany rozvíjejícího se průmyslu, bylo nezbytné tento stav právně upravit. Proto byl vydán „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“. Následovaly podobné patenty pro další rakouské země. Mnohé státy již tehdy přišly o souvislé území lesa na vlastním území, Rakousko-Uhersko se však mezi tyto země nezařadilo (v současné době má Česká republika zalesněnou jednu třetinu svého území (2 637 290 ha)).[2] Naopak se podařilo lesy „zkulturnit“; podpořit rozvoj kulturních lesů a zlikvidovat nekulturní porosty, které se na území dnešního Česka v dobách 18. století rozkládaly.

Průmyslová revoluce

Zemědělské využití české krajiny

Životní prostředí se začalo v českých zemích měnit během prvních let průmyslové revoluce. Charakteristickým rysem krajiny se začaly stávat náspy pro železniční tratě, přibývalo průmyslu. Nové továrny si žádaly palivo a tak se začala rozvíjet těžba surovin. Byly zdokonaleny a rozšířeny uhelné doly v oblastech Mostecka, Ostravska a Kladenska. Ve větší míře byla také využívána i voda z říčních zdrojů, například pro výrobu skla, či papíru. Díky dostupnosti účinných vodních turbín mohly být budovány první vodní hráze, které byly využívány pro výrobu elektrické energie.[3] Jejich počet začal postupně růst spolu s tím, jak se začala zdokonalovat technologie přenosových soustav a jak byl český průmysl stále hladovější po energiích.

  1. století

S nástupem moderní doby v 20. století došlo k přebudování celých odvětví lidské činnosti a výroby. Průmysl byl zdokonalen, nicméně vzrostly opět jeho nároky, stejně jako množství škodlivých emisí, které byly vypouštěny do ovzduší. V zemědělství se přistoupilo k velkovýrobě; malá pole byla spojena v širé lány a meze rozorány. Začala se také používat průmyslová hnojiva. Zvýšila se sice výroba obilnin a dalších potravin, zároveň ale vyvstal nebezpečný problém erozeúrodná půda byla nyní odnášena vodními toky mnohem rychleji, než dříve. Četné řeky byly přehrazeny vodními díly, což znamenalo jednak zvýšení vodních rezerv například pro suchá období, potřeby průmyslu, nebo kapacity v případě povodní, též to mělo ale za následek znemožnění migrace ryb, vyvstalo riziko zanášení říčního dna a samozřejmě zábor půdy a likvidaci obcí.

Období socialismu

Tepelná elektrárna Dětmarovice

Socialistický systém nepřikládal ochraně životního prostředí, která se v 70. letech minulého století stala významným tématem jak v západní Evropě, tak i v USA, stejný význam, a proto se začala prudce zvyšovat míra znečištění. Vzhledem k rozložení tehdejšího průmyslu byla v ČSSR postižena hlavně západní polovina země, především oblasti s vysokou úrovní těžby a průmyslu (tehdejší Severočeský a Severomoravský kraj). Snížená kvalita ovzduší a zabírání půdy pro povrchové doly nakonec vedlo ke stavu, který bývá častokrát označován jako ekologická katastrofa. Tyto podmínky vedly k občanské nespokojenosti, která vyvrcholila na konci 80. let v Teplicích a samozřejmě také odchodem lidí z kraje. Na celém území republiky docházelo vlivem škodlivých látek k úbytku rozmanitosti různých živočišných druhů v přírodě. A to jak v otevřené krajině, tak i v řekách – například na Berounce, či Bílině, které obě protékají místy s rozvinutým průmyslem. Místa s vysokou mírou dopravy, hlavně velká města (Praha, Ostrava), také trpěla zhoršeným stavem ovzduší.

Po roce 1989

Suburbanizace a výstavba dopravní infrastruktury

K významné změně došlo po roce 1989, kdy bylo zřízeno samostatné ministerstvo životního prostředí a schválena nová ekologická legislativa (zákony o ochraně přírody, o vodách, o odpadech, o posuzování vlivů a životní prostředí (EIA) atd.). Z nich pak vyplynula např. povinnost odsíření tepelných elektráren a dalších velkých průmyslových zdrojů znečištění. Instalováno bylo celkem 28 odsiřovacích jednotek, díky nichž se i v Česku přiblížily tepelné elektrárny západoevropským standardům.[4] Do roku 1999 se tak podařilo snížit několikanásobně emise oxidu siřičitého, které trápily obyvatelstvo hlavně severních Čech a severní Moravy a české lesy. Byly rovněž stanoveny limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které měly ochránit zejména některá města a obce ohrožené plány těžařů. Podporována byla plynofikace řady obcí, která pomohla zlepšit kvalitu ovzduší díky omezení spalování uhlí v lokálních topeništích. Postupně také docházelo k zavádění řízených katalyzátorů u automobilů a v souvislostí s tím byl postupně omezován prodej olovnatých autobenzínů. Přesto vlivem nárůstu automobilové dopravy docházelo ke zhoršování kvality ovzduší zejména ve velkých městech s intenzivní silniční dopravou. V období mezi roky 19911997 se každoroční přírůstek počtu automobilů zvýšil oproti 80. letům více než šestinásobně na 38 tisíc a v prosinci 1997 česká metropole překročila hranici jednoho automobilu na dva obyvatele. Pozoruhodně se začaly zvyšovat emise i jiných látek, než byly NO2 a SO2. Sledována začala být především jemná frakce polétavého prachu , pro který začaly roku 2005 platit imisní limity[5], přízemní ozón a emise, způsobované dopravou.

Stavba dálnice D8 v Chráněné krajinné oblasti České středohoří (Opárenské údolí)

Stavba nových dopravních liniových staveb (silnice a dálnice) vedla ke zvýšení fragmentace krajiny, tedy jejího rozčlenění do stále menších částí a vytvoření bariér pro přirozenou migraci živočichů. Pro omezení těchto negativních vlivů začaly být na některých místech stavby doplňovány prvky, které by měly alespoň částečně umožnit migraci, např. zvířecí přechody (ekodukty) či „podchody“.

V nakládání s odpady byly sice vybudovány nové, zabezpečené skládky a byla postupně zaváděna třídění některých druhu druhů komunálních odpadů (plasty, papír, sklo, případně bioodpad), ale přesto se produkce odpadů významně zvyšovala.[6]

Začala být postupně snižována energetická náročnost průmyslové výroby, která byla, a i nadále zůstává, jednou z nejvyšších v porovnání s vyspělými zeměmi sdruženými v OECD.[6]

Stát se při privatizaci vybraných průmyslových podniků zavázal uhradit sanaci starých ekologických zátěži (kontaminace půd či podzemních vod), a to z prostředků, které shromažďoval Fond národního majetku ČR z výtěžku privatizace státního majetku.

Novým problémem se stala expanze příměstských nákupních komplexů, satelitních sídlišť, průmyslových zón či logistických areálů “na zelené louce”, která vedla k záboru rozsáhlých ploch zemědělské i nezemědělské půdy a ke zničení mnoha cenných biotopů.

Vliv člověka

Na životní prostředí v ČR má vliv mnoho faktorů, například osídlení a pohyb obyvatelstva, výroba a spotřeba, odpadové hospodářství, staré ekologické zátěže především z dob socialismu a v neposlední řadě změna klimatu. V rámci životního prostředí se posuzuje zejména stav ovzduší (znečištění ovzduší, ozónová vrstva), vodní poměry (znečištění vody, její spotřeba a nakládání s ní), znečištění a celkový stav půd, stav krajiny (lesnatost, chráněná území) či například hluk, světelné znečištění a radioaktivita.[7]

Staré ekologické zátěže

SpolchemieÚstí nad Labem

V České republice existují tisíce lokalit, které byly v minulosti kontaminovány v důsledku rozmanitých činností (průmyslová či zemědělská výroba, skládky, vojenské areály atd.). Celkově bylo k 30. září 2007 evidováno 9 437 starých ekologických zátěží. Z nich zhruba 80 % evidovalo ministerstvo životního prostředí, asi 15 % krajské úřady (1 185 případů) a asi 5 % (415 zátěží) další resorty.[8]

U části starých ekologických zátěží se po roce 1989 zavázal stát, že uhradí jejich dekontaminaci z výtěžku privatizace státního majetku. Celkové závazky státu týkající se sanací starých ekologických zátěží přesahovaly 100 miliard korun. Některé ze sanací už byly dokončeny, další probíhají a na desítky dalších byla vypsána obří kontroverzní státní zakázka, kterou má získat jediný zájemce.

Podrobnější informace naleznete v článku Státní zakázka na sanaci starých ekologických zátěží.

MAPE Mydlovary

Podrobnější informace naleznete v článku MAPE.

Úpravna uranové rudy MAPE u Mydlovar zpracovala od 60. do 80. let 20. stoleté asi 16,7 miliónů tun uranové rudy a zdevastovala více než 300 hektarů několika odkališti, ve kterých skončily nečištěné zbytky (rmut) z výrobního procesu a jejichž dno nebylo dostatečně zajištěno proti prosakování do podloží. Oblast je znečištěna těžkými kovy a radioaktivními látkami a pod areálem se nachází rozsáhlé pole kontaminovaných podzemních vod. Sanace lokality probíhá musí na ní být vynakládány stovky milionů korun.

Spolana Neratovice

Spolana Neratovice je z minulosti silně kontaminována rtutí a dioxiny

Podrobnější informace naleznete v článku Spolana Neratovice.

Spolana Neratovice patřila mezi lokality nejvíce zamořené dioxiny v Evropě v důsledku toho, že chemička koncem 60. let 20. století vyráběla herbicid, při jehož syntéze vznikaly dioxiny jako nežádoucí vedlejší produkty. Došlo k zamoření několika budov a vážně onemocněla část zaměstnanců Spolany.[9]. V roce 2002 organizace Greenpeace publikovala výsledky analýz vzorků půdy a zemědělských produktů, které prokázaly u sousedství Spolany koncentrace dioxinů mnohonásobně překračující limity Evropské unie.[10] a v roce 2004 zveřejnil Státní zdravotní ústav výsledky rozborů krve šedesáti obyvatel 3 obcí kolem chemičky a zjistil dvojnásobnou hladinu dioxinů ve srovnání s lidmi žijícími na Benešovsku.[11] V letech 20052008 byly kontaminované objekty a pozemky v areálu Spolany sanovány nákladem několika miliard korun ze státní rozpočtu.

Dodnes je několik výrobních objektů a desítky tisíc metrů kubických zeminy v areálu chemičky na břehu Labe kontaminováno více než 250 tunami kovové rtuti a jejích organických sloučenin jako důsledek výroby chloru tzv. amalgámovou elektrolýzou. Na zamoření upozornila v květnu 2002 organizace Greenpeace, která ve vzorcích povrchové vrstvy půdy u Labe nalezla až 37 gramů rtuti na kilogram zeminy.[12]

Těžba neobnovitelných surovin

Stavební suroviny

Zbraslavský lom

Česká republika má značné geologické zásoby stavebních surovin. Objem těžby stavebních surovin poklesl počátkem 90. let 20. století, k podstatnému zvýšení opět došlo od roku 2003, patrně v souvislosti s výstavbou dopravní infrastruktury. Stavebního drceného kameniva se v roce 2007 vytěžilo 16 milionů m3 a těžba štěrkopísků ve stejném roce činila 15,6 milionů m3. Těžba dekoračního kamene se dlouhodobě pohybuje mezi 250 až 350 tisíci m3 ročně. Těžba cihlářských hlín v roce 2007 činila 1,7 milionů m3.[8]

Energetické suroviny

Maximum těžby černého uhlí nastalo v 80. letech 20. století, kdy těžba kolísala kolem 35 milionů tun ročně, v současnost činí kolem 13 milionů tun ročně. Také vrchol těžby hnědého uhlí spadá do 80. letech, kdy roční těžba překračovala 90 milionů tun ročně. V současnosti činí okolo 50 milionů tun ročně. Těžba ropy dosáhla maxima v roce 2003, kdy činila 310 tisíc tun a stále se pohybuje kolem 250 až 300 tisíc tun ročně. Těžba zemního plynu se dlouhodobě udržuje na úrovni 120 až 150 milionů tun. Těžba uranových rud byla velmi intenzivní od konce 40. do poloviny 90. let 20. století, kdy se ročně těžily 2 až 3 tisíce tun uranu. V současnosti se těží uran už jen v jediném dole a roční těžba se pohybuje už jen kolem 300 tun, což představuje necelé 1 % celosvětové produkce. V roce 2007 bylo vytěženo 118 00 tun rudy, která obsahovala 285 tun uranu.[8]

Nerudné nerostné suroviny

Těžba kaolinu činí 3 až 4 miliony tun ročně

V minulosti významná těžba grafitu, pyritu, fluoritu, barytu a dalších surovin už skončila. Zůstává významná těžba kaolinu, sklářských písků, živce, jílů, vápence a cementářských surovin. Těžba kaolinů činí ročně 3 až 4 miliony tun, těžba sklářských a slévárenských písků se pohybuje mezi 1,6 až 1,8 miliony tun ručně, vápenců, cementářských surovin a dolomitů se ročně vytěží 10 až 12 milionů tun. Dlouhodobě roste objem těžby živce, které v roce 2007 činila 514 tisíc tun. Podstatná část vytěženého kaolinu, sklářských a slévárenských písků, vápence, jílu a živce je exportována.[8]

Odpady

Kontejnery na bioodpad zatím v mnoha českých městech chybí

V roce 2003 vládní plán předpokládal, že by Česko mělo v roce 2010 recyklovat polovinu komunálních odpadů. Míra recyklace komunálního odpadu zůstává v České republice poměrně nízká. Vrcholu dosáhla v roce 2007 s 21 procenty, ale v roce 2008 opět poklesla na pouhých 18 %, zatímco v Německu a dalších vyspělých zemích dosahuje 50 a více procent. Nejhorší je situace u biologicky rozložitelných odpadů, jehož v letech 20032008 přibylo 40 % a v roce 2008 činilo 169 kilogramů na osobu a rok. Problém je v tom, že v mnoha městech a obcích lidé nemají možnost třídit biologicky rozložitelných odpad do zvláštních nádob.[13]

Hluk

Počet obyvatel České republiky vystavených celodennímu obtěžování hlukem (Ldvn = 70 dB) je odhadováno téměř na 260 tisíc lidí. Nadlimitní hodnotě hluku pro rušení spánku (Ln = 60 dB) je vystaveno asi 320 tisíc lidí. Jako hlavní zdroj hluku byla identifikována silniční doprava. V Praze žije téměř 13 % obyvatel vystavených nadlimitní hodnotě hluku, v Ostravě a Brně je to mezi 10 a 11 procenty obyvatel.[14]

Stav složek životního prostředí

Znečištění ovzduší

Elektrárny Prunéřov patří k největším znečišťovatelům ovzduší v ČR

Podrobnější informace naleznete v článku Znečištění ovzduší v České republice.

Znečištění ovzduší je v současnosti v Česku stále aktuálním problémem. V souvislosti se zveřejněním Zprávy o životním prostředí 2009 uvedl tehdejší ministr životního prostředí Ladislav Miko, že je nutno se soustředit na další snižování emisí znečišťujících plynů do ovzduší.[6] Podle studie Evropské komise znečištění ovzduší jemným prachem v průměru zkracuje život každému obyvateli ČR o více než 10 měsíců, přičemž průměrnému Evropanovi o 8,6 měsíce.[15]

Dlouhodobě nejznečištěnější ovzduší má město Ostrava

V minulosti bylo významný problémem znečištění ovzduší oxidem siřičitým ze spalování uhlí, zejména v oblasti tzv. černého trojúhelníka (na pomezí Československa, Polska a východního Německa) nebo na Ostravsku)[16].

Dodnes zůstává problémem průmyslové znečištění na severu Moravy (zejména prachem a polyaromatickými uhlovodíky), ale roste význam emisí z dopravy, hlavně ve velkých městech (např. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň).

V roce 2005 v České republice dýchalo vzduch znečištěný prachem více než povolují zákonné limity 66 % všech obyvatel a 97 % Pražanů.[15] V roce 2008 byl na 69 % území překračován limit pro přízemní ozón, nevyhovující bylo znečištění prachovými částicemi (PM10) a benzo(a)pyrenen. Nejhorší znečištění bylo zaznamenáváno na severní Moravě (Ostrava, Karviná), v Praze a v Brně.[6]

Emise skleníkových plynů

Dlouhodobě má Česká republika velmi vysoké měrné emise skleníkových plynů, patřící mezi nejvyšší mezi členskými státy Evropské unie. Agregované emise skleníkových plynů navíc v Česku mezi lety 20052007 stoupaly. A to zejména v důsledku významného růstu emisí z dopravy, které v roce 2007 tvořily přes 13 % celkových emisí, zatímco v roce 1990 nedosahovaly ani 5 %. Nedaří se tak plnit cíl Státní politiky životního prostředí ČR ke snižování emisí skleníkových plynů.[6] Základ pro ochranu klimatu Česka tvoří Národním programem na zmírnění dopadů změny klimatu v České republice, který byl 3. března 2004 schválen usnesením vlády České republiky číslo 187. Program vychází ze směrnice Rady Evropské unie 99/296/EC, mapuje vlivy změny klimatu na jednotlivé sektory a vytyčuje strategii zmírňování negativních vlivů klimatické změny.[17]

Znečištění vod

Řeka Bílina patří k nejvíce znečištěným vodním tokům v Česku

Pražská čistírna odpadních vod už neodpovídá požadavkům dneška

Činností člověka se do vod ve zvýšené míře dostávají přirozené příměsi nebo syntetické chemikálie. Jde zejména o průsaky z půdy (např. pesticidy a hnojiva ze zemědělství), komunální nebo průmyslové odpadní vody, ale také o dálkový přenos znečištění. V současnosti v České republice představuje vážný problém nadměrný přísun živin, např. dusičnanů nebo fosforečnanů vznikajících jako rozkladné produkty organických zbytků, zemědělských hnojiv atd. Tento proces se označuje jako eutrofizace a vede k nárůstu spotřeby kyslíku. Tím může dojít k nedostatku kyslíku pro vodní organismy a ke zničení vodních ekosystémů.

Postupně se daří snižovat znečištění a zlepšovat kvalitu povrchových vod, zároveň se snižuje i odběr vod. Přesto je situace v této oblasti stále nevyhovující a Česká republika neplní evropské standardy pro čistění odpadních vod. Řada obcí zatím vypouští nečištěné odpadní vody a mnohé čistírny odpadních vod jsou neefektivní vzhledem k zastaralosti jejich technologického vybavení.

Nejznečištěnějšími řekami v České republice jsou hlavně menší toky Mračný potok, Trkmanka, Lomnice, Litava, Kyjovka, Hájecký potok, Mrlina, Skalice, Vlkava a Zákolanský potok, z větších toků Bílina a dolní toky Lužnice a Ostravice.[8]

Půda a horninové prostředí

Vodní eroze půdy podpořená nesprávnou orbou u Přerova nad Labem

Na kvalitu půdy negativně působí některé přírodními vlivy, např. sesuvy půd, i některé lidské činnosti, např. využívání kalů z čistíren odpadních a aplikace chemických látek v pro hnojení zemědělské půdy nebo používání pesticidů. Nejčastější dochází u čistírenských kalů k překročení limitních hodnot pro obsah rtuti, niklu, olova, polychlorovaných bifenylů nebo polyaromatických uhlovodíků. Kvalita půd je však v České republice ohrožena také erozí a zhutňováním půd těžkou zemědělskou technikou.

Vodní erozí je potenciálně ohroženo 1 797 tisíc hektarů zemědělských půd, z toho nejvyšším stupněm je ohroženo 14 % zemědělských půd. Větrnou erozí je potenciálně ohroženo 320 tisíc hektarů, z toho nejvyšším stupněm je ohroženo 0,3 % zemědělských půd.

Zhutněno nebo zhutněním ohroženo je v České republice asi 40 % zemědělských půd, přičemž průměr EU je 36 %. Zhutnění negativně ovlivňuje vodní režim půdy a zvyšuje energetickou náročnost jejího zpracování. Nejvíce postižen a ohrožen podorniční horizont a ornice, přičemž na odvodněných a dlouhodobě zavlažovaných půdách je tento negativní dopad silnější. Silně zhutněné jsou přitom i zrnitostně lehké půdy především v zavlažovaných oblastech.[8]

Lesy

Jizerské hory les poškozený kyselými dešti

Lesy pokrývají asi 33 % území České republiky a jsou přirozenými biotopy pro mnoho druhů rostlin a živočichů, určují ráz krajiny, jsou zdrojem dřeva, výrazně ovlivňují místní klima, zvyšují retenční kapacitu krajiny, brání erozi a slouží také pro rekreaci. [18]

I přes výrazný pokles emisí škodlivin do ovzduší během 90. let 20. století zůstává stav českých lesů nadále nejhorší ve střední Evropě. Stále roste míry defoliace, které je v České republice nejvyšší ze všech státu Evropské unie. V roce 2006 byla míra defoliace v Česku 56,2 %, v Bulharsku 37,4 %, ve Francii 35,6 % a Itálii 30,5 %.[6]

Poškození listů působením ozonu

Špatný stav českých lesů nesouvisí přitom jen s důsledky historického znečištění ovzduší a následného okyselení lesních půd. Problémy se v příštích desetiletích pravděpodobně budou zhoršovat vzhledem ke změněným klimatické podmínky, kterých nevyhovují převládajícím smrkovým lesům. Vlivem holosečné těžby a pěstování smrkových monokultur dochází také k degradaci lesních půd, odplavování živin, změnám struktury půdy a až k erozi. Podstatná část lesů je také silně poškozována okusem, loupáním a ohryzem přemnoženou spárkatou zvěří. Smrkové monokultury navíc trpí nadbytečnou depozicí dusíku, který se do ovzduší a lesních půd dostává zejména z výfukových plynů automobilů a z průmyslových exhalací. Nadbytek dusíku v lesních ekosystémech vede k nadměrnému růstu, který způsobuje snadno lámavost stromu a vyšší výskyt hmyzích a houbových škůdců.[18]

Zdravotní stav lesů také negativně ovlivňují vysoké koncentrace přízemního ozónu, které na většině území ČR výrazně překračují cílový imisní limit pro ochranu vegetace. Ozón narušuje fyziologické funkce rostlin, poškozuje listy a jehličí stromů a vede k jejich předčasnému odumření.[8]

Pesticidy a průmyslová hnojiva

Spotřeba pesticidů v českém zemědělství stále roste

Po značném poklesu na počátku 90. let 20. století se stále zvyšuje spotřeba průmyslových hnojiv a pesticidů. Vývoj spotřeby je nepříznivý i přes to, že roste výměra půdy obhospodařovaná ekologickým zemědělstvím, které tyto prostředky nepoužívá. Mezi lety 20002008 vzrostla celková spotřeba minerálních hnojiv o 46 %. Celková spotřeba pesticidů v zemědělství v roce 2008 v České republice činila přes 11 tisíc tun, přičemž od roku 2000 vzrostla o 15 %.

Průmyslová hnojiva a pesticidy jsou zdrojem kontaminace půdy a v důsledku splachům se podílejí na znečištění povrchových i podzemních vod, dusíkatá hnojiva i na eutrofizaci. Podílejí se též na snižování biodiverzity půdních mikroorganismů i na poklesu početnosti řady druhů živočichů a pronikají i do potravin.[6]

Pěstování geneticky modifikovaných plodin

České republice je doposud povoleno komerční pěstování pouze geneticky modifikované kukuřice firmy Monsanto typu MON 810, do které byla vložena bakteriální dědičná informace způsobující produkci tzv. Bt-toxinu, který je jedovatý pro určité druhy hmyzu.[19] Osetá plocha GMO je v Česku druhá nejvyšší v EU po Španělsku.[20], ačkoli v roce 2009 poprvé výměra GM plodin poprvé poklesla, a to z 8 380 ha v roce 2008 na 6 480 ha v roce 2009.[21]

Biodiverzita

Čejka chocholatá patří mezi indikátory biologické rozmanitosti

Díky své poloze má Česká republika poměrně vysokou rozmanitost druhů a stanovišť. Vyskytuje se zde více než 2700 druhů cévnatých rostlin, 2400 druhů nižších rostlin, 50 000 druhů bezobratlých a zhruba 390 druhů obratlovců. Podle české IUCN kategorizace z nich patří mezi ohrožené druhy 19 % savců, 50 % ptáků, 53 % plazů, 43 % obojživelníků, 40 % sladkovodních ryb a 43 % cévnatých rostlin. K nejzranitelnějším patří netopýři, šelmy a druhy vázané na mokřady.[22]

Mezi hlavní indikátory biologické rozmanitosti (biodiverzity) patří populační trendy vybraných rostlinných či živočišných druhů. Pro všechny součásti biodiverzity nejsou dostupná relevantní data, a tak se jako indikátory používají dobře prozkoumané druhy, mezi které v České republice patří ptáci. Výskyt lesních ptáků stagnuje, mírný vzestup populací mezi roky 1993 a 1997 byl pravděpodobně způsoben náhodnými jevy. Početnost běžných druhů polních ptáků klesala významně zejména do konce 80. let 20. století. Počátkem 90. let došlo k nárůstu, od té doby dochází opět k poklesu. Za hlavní příčinu úbytku polního ptactva je považována intenzifikace zemědělství. Dříve běžné druhy jako vrabec polní, čejka chocholatá nebo skřivan polní výrazně ubývají.

V roce 2008 bylo více než 70% typů evropsky přírodních stanovišť významných hodnoceno v nepříznivém nebo nedostatečném stavu z hlediska ochrany. Stav 37% druhů je hodnocen jako nedostatečný a 36% druhů jako nepříznivý.[6]

Krajina

České středohoří jedna z chráněných krajinných oblasti

Současná podoba české krajiny je výsledkem dlouhodobého působení člověka a přírodních sil a lidské společnosti. Různorodost krajiny České republiky je umožněna rozmanitostí přírodních podmínek a rozdíly ve využívaní krajiny člověkem v minulosti. Za pozitivní trend je považován pokles výměry orné půdy a naopak nárůst podílu trvalých travních porostů, vodních ploch a lesních pozemků.[8] Za negativní trend je považován rychlý nárůst zastavěných území zejména v okolí velkých měst a v důsledku toho ke ztrátě cenných biotopů mnoha rostlinných i živočišných druhů, což přispívá k poklesu biologické rozmanitosti. Negativní změny jsou také důsledkem intenzivní výstavby dopravní infrastruktury (zejména silnic a dálnic), růstu spotřeby hnojiv a pesticidů v zemědělství nebo rozvoje cestovního ruchu.[6]

Každý den výstavba pohltí v České republice asi 11 hektarů zemědělské půdy.[23]

Zvláště chráněná území

Národní park Šumava (Chalupská slať)

Podrobnější informace naleznete v článku Chráněná území v Česku.

Zvláště chráněných území jsou jedním z nástrojů životního prostředí v České republice. Jedná se o přírodovědecky nebo esteticky významná nebo jedinečné oblasti. Obvykle jde o lokality s unikátní nebo reprezentativní biologickou rozmanitostí na úrovni druhů, populací i společenstev, s jedinečnou geologickou stavbou nebo významná z hlediska vědeckého výzkumu. [24]

České zákony rozlišují šest kategorií zvláště chráněných území:

  • národní parky (NP) – Národní park Šumava, Krkonošský národní park, Národní park České Švýcarsko a Národní park Podyjí mají dohromady rozlohu 119 500 hektarů
  • chráněné krajinné oblasti (CHKO) – jde o 25 oblastí pokrývajících asi 13,78% území státu
  • národní přírodní rezervace (NPR) – vyhlášeno 110 chráněných území této kategorie
  • přírodní rezervace (PR) – asi 750 lokalit
  • národní přírodní památky (NPP) – 112 vyhlášených lokalit
  • přírodní památky (PP) – asi 1180 území a objektů.

Organizace v oblasti životního prostředí

Část krajiny je chráněná formou národních parků či chráněných krajinných oblastí

Státní orgány

Za ochranu životní prostředí je v České republice zodpovědné Ministerstvo životního prostředí, jehož úkolem je příprava legislativy a strategických dokumentů v oblasti životního prostředí.

Odborné zázemí poskytuje ministerstvu CENIA, česká informační agentura životního prostředí, který v letech 19922005 působil pod názvem Český ekologický ústav.

Dohledem a kontrolou naplňování ekologické legislativy je pověřena Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která kromě ředitelství v Praze disponuje oblastními inspektoráty. Činnost ČIŽP je zaměřena na tyto oblastí: ochrana ovzduší, ochrana vod, odpadové hospodářství, ochrana přírody, ochrana lesa a IPPC. Úkolem ČIŽP jsou kontroly přímo v terénu a případné porušování platné legislativy je následně řešena ve správních řízeních s cílem sankčním (např. vyměření pokuty) nebo nápravným (nařízení opatření k nápravě).[25]

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je institucí státní ochrany přírody s ústředím v Praze a řadou regionálních pracovišť, která zajišťuje metodickou, dokumentační, informační, výchovně-vzdělávací, vědeckovýzkumnou a poradenskou činnost v oblasti péče o přírodu a krajinu.[26]

Nevládní organizace

Ekologický institut Veronica poskytující ekologické poradenství pro veřejnost

V Česku působí v oblasti životního prostředí celá řada nevládních neziskových organizací, z nichž velká část je sdružena v asociaci Zelený kruh, která vznikla v listopadu 1989 a v současnosti (leden 2011) sdružuje 28 organizací. [27]. Některé organizace jsou členy mezinárodních sítí, jiné působí na národní úrovní, ale převážná většina má jen místní nebo regionální působnost.

Z dob komunistického režimu přežily do současnosti Hnutí Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody. Ještě před listopadem 1989 vznikly organizace Děti Země, která je známa například pořádáním ankety Ropák roku, a Pražské matky, jež se zabývají zejména problematikou dopravy a znečištění ovzduší v Praze. Krátce poté vzniklo Hnutí DUHA, které je dnes členem mezinárodní sítě Přátelé Země a zabývá se zejména oblastí odpadů, ochrany lesů a klimatu. Svou československou pobočku otevřela i mezinárodní ekologická organizace Greenpeace, která i do Česka přinesla své kampaně na ochranu velryb a oceánů, ochranu klimatu, proti zamoření toxickými látkám, proti jaderným zbraním a jaderným elektrárnám nebo za záchranu pralesů. V roce 1992 založil bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ). V roce 1995 byl založen Ekologický právní servis (EPS), který je sdružením právníků specializovaných na oblast práva v oblasti životního prostředí.[28] V roce 1996 vzniklo sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina, které představuje celostátní síť organizací specializovaných na ekologickou výchovu, vzdělávání a osvětu.[29] Později vznikla celá řada organizací, z nichž na celostátní úrovni jsou aktivní například sdružení Arnika nebo Centrum pro dopravu a energetiku (CDE),

Vybrané nástroje ochrany životního prostředí

Integrovaný registr znečišťování (IRZ) je databází informací o emisích a přenosech vybraných znečišťujících látek do ovzduší, vody a odpadů, které ohlašují jednotlivé provozovny průmyslových a zemědělských podniků. Registr byl zřízen a je spravován ministerstvem životního prostředí a provozuje ho CENIA, česká informační agentura životního prostředí.[30]

Zelená úsporám je program poskytující dotace na zavedení vytápění na bázi obnovitelných zdrojů energie a na opatření k energetickým úsporám rekonstrukci nebo stavbě rodinných nebo bytových domů. Dotace mohou být čerpány od 22. dubna 2009 až do 31. prosince 2012. Celková částka vložená do programu se předpokládá až 25 miliard korun.[31]

Ekologicky šetrný výrobek je ekoznačka České republiky používaná v národním programu environmentálního značení. Značka dává spotřebitelům možnost dobrovolně při nákupu preferovat výrobky zohledňující požadavky ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje.[32]

Posuzování vlivů na životní prostředí je v České republice upraveno zákonem č. 100/2001 Sb. Týká se jak posuzování vlivů konkrétních záměrů staveb (továrny, silnice, velké zemědělské nebo obchodní komplexy, těžba surovin atd.), tak koncepcí na úrovni celostátní (operační programy, rozvojové strategie aj), regionální (plán odpadového hospodářství krajů, krajské dopravní koncepce atd.) a místní (např. plány rozvoje měst). Smyslem procesu je zjistit, popsat a vyhodnotit předpokládané vlivy záměrů a koncepcí na životní prostředí a zdraví lidí v různých souvislostech, s cílem případné negativní vlivy eliminovat nebo alespoň omezit.[33]

Integrovaná prevence a omezování znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control – IPPC) je způsobem regulace průmyslových a zemědělských činností ve vztahu k životnímu prostředí, založené na preventivním přístupu použitím tzv. nejlepších dostupných technik nebo technologií (BAT). Ty jsou stanoveny v referenčních dokumentech (BREF), které připravuje Evropská komise ve spolupráci s průmyslem, nevládními organizacemi a členskými státy EU. Základem IPPC je tzv. integrované povolování pro vybranou průmyslovou a zemědělskou činnost stanovenou zákonem 76/2002 Sb.[34], které nahrazuje většinu složkových povolení (pro znečišťovaní ovzduší, vod nebo nakládání s odpady) a které vydává příslušný krajský úřad nebo ministerstvo životního prostředí.[35]

Čistší produkce je preventivní strategie zaměřená na odstraňování příčin vzniku environmentálních problémů na úrovni podniků a organizací. Vláda České republiky usnesení z 9. února 2000 schválila Národní program čistší produkce, jehož cílem je prosazovat principy čistší produkce při přípravě oborových manuálů pro předcházení vzniku a minimalizaci odpadů pro textilní průmysl, papírenský průmysl, povrchové úpravy kovů a nakládání s autovraky. Jejich součástí jsou doporučení, jak nebezpečné chemikálie jejich bezpečnějšími variantami, jak snižovat spotřebu chemických látek a množství odpadních vod technikami efektivního opětovného využití, jak snižovat produkci odpadů atd.[36]

 

 

Příčiny chřadnutí lesů:

co říká vládní zpráva

Přestože znečištění vzduchu kleslo, české lesy

stále chřadnou. Příčiny zkoumala obsáhlá

odborná zpráva, kterou si zadala vláda. Tento

informační list Hnutí DUHA shrnuje její obsah,

včetně hlavních návrhů opatření.

Vládní zpráva

V roce 2000 vláda řešila spory kvůli poškozování

lesů v Krušných horách. Rozhodla se

zadat studii, která by vyčíslila ekonomické

dopady exhalací a ověřila, jaké jsou vlastně

průkazné příčiny hynutí lesních porostů. Na

zprávě pro ministry se dohromady podílelo

skoro 40 expertů z různých výzkumných institutů

a univerzit. Editory byli Jakub Hruška

z Českého geologického ústavu a Emil Cienciala

z Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů

v Jílovém u Prahy. Dokončili ji o rok

později.

Více než stopadesátistránková studie zatím

nejpodrobněji hodnotí oficiální důvody,

proč stromy v lesích dodnes, navzdory poklesu

znečištění, nadále chřadnou. Shrnuje výsledky

stovek vědeckých prací domácích i zahraničních

expertů. Zpráva zároveň navrhuje

opatření potřebná k obnově lesních půd

a ozdravění lesů. Sloužila jako podkladový

materiál pro „Návrh komplexního a systémového

řešení směřujícího k zastavení degradace

lesních půd pod vlivem imisí“, který společně

připravila ministerstva životního prostředí

a zemědělství.

Hruška, J., et Cienciala, E. (eds.): Dlouhodobá

acidifikace a nutriční degradace

lesních půd – limitující faktor současného

lesnictví, Ministerstvo životního

prostředí, Praha 2001

Kompletní znění odborné zprávy publikovalo

v roce 2001 ministerstvo životního

prostředí, které vláda pověřila vedením projektu;

druhé vydání potom Česká geologická

služba na podzim 2005. Objednat si ji můžete

na www.geology.cz (On-line obchod publikací),

případně zakoupit v prodejně ČGS

(Klárov 3, Praha 1). Editoři zprávy navíc vydali

její čtyřdílný výtah v profesním časopise

Lesnická práce (čísla 11-12/2001 a 1-

2/2002).

Znečistění ovzduší

Vlivem lidské činnosti se do ovzduší uvolňují

exhalace znečisťujících látek, například oxidů

dusíku (NOx) nebo oxidu siřičitého (SO2).

Z nich se vytvářejí kyseliny, které poškozují

půdu i vody. Takzvané kyselé deště nabyly

nadnárodního rozměru. Poškozování lesů

v důsledku znečistění ovzduší je známo v oblasti

Krušných hor už od padesátých let. V šedesátých

až osmdesátých letech docházelo

k rozsáhlému poškozování a odumírání lesů.

V roce 1999 bylo dokončeno odsíření elektráren

a dalších velkých zdrojů znečištění, což

vedlo ke snížení celkových emisí síry v České

republice na úroveň 10 % poloviny osmdesátých

let. Emise oxidů dusíku klesly v průběhu

devadesátých let zhruba o 50 %, ale poslední

dobou opět rostou. „Relativní snížení emisí síry

je sice obrovské, ale i tak jsou dnešní emise

stále na úrovni, která pravděpodobně nepovede

k významné samovolné regeneraci

půdního prostředí v postižených oblastech,“

varuje ovšem zpráva (str. 6 druhého vydání).

Zdravotní stav lesů

Paradoxně navzdory razantnímu poklesu znečištění

„se v 90. letech defoliace [tj. odlistění,

zde ztráta jehličí] jehličnanů mírně zvyšovala…,

zatímco u listnatých dřevin je pozorováno

mírné zlepšení“ (str. 85). Proč tomu tak je?

Zpráva shrnuje hlavní faktory, které k chřadnutí

lesů přispívají. Jde zřejmě o složitou kombinaci

více účinků. „Přesný mechanismus…

není dodnes znám…Jedinou jasnou spojitostí

jsou kouřící komíny na začátku a mrtvé lesy

na konci.“ (str. 60)

Oxid siřičitý může ve vysokých koncentracích

přímo poškozovat listy a jehlice. To se

u nás v posledních letech díky menším exhalacím

už neděje. Ale kyselina sírová, která

vzniká z SO2, také mění chemické složení lesní

půdy, okyseluje ji a vyplavuje toxické kovy,

jež stromům škodí. Výzkumy ukázaly, že hlavní

bezprostřední příčinou poškození stromů je

vlastně otrava hliníkem. „[Hliník] je…v půdě

přítomen vždy (jedná se o prvek s druhou největší

četností výskytu v zemské kůře). K jeho

výraznějšímu rozpouštění však dochází až po

příslušném snížení pH [tj. zvýšení kyselosti]

půdního prostředí.“ (str. 21) Také zde přibývá

kyselin, jež vytlačují zásadité látky (zejména

vápník a hořčík), které potom lesu chybí. „Nerozhoduje

jen absolutní koncentrace hliníku,

ale poměr mezi hliníkem a vápníkem. Čím je

poměr nižší (méně vápníku vůči hliníku), tím

hůř.“ (str. 61)

Zároveň vinou vysokých dávek dusíku (NOx

z dopravy, amoniak ze zemědělství) stromy

rostou nadměrně rychle: jde vlastně o docela

dobré hnojení. Jenomže se jim proto začíná

nedostávat velmi důležitého hořčíku, jehož je

v půdě méně, než rapidně rostoucí organismus

potřebuje. Jehlice postupně žloutnou

a opadávají. Kvůli tomu ještě stromy neumřou.

Oslabený lesní ekosystém ovšem není schopen

vyrovnat se s vlivy přírodních faktorů, například

působením teplotních a srážkových

výkyvů, větrnými polomy a hmyzími kalamitami.

Nemocní jedinci jsou také náchylnější

k houbovým nákazám. „Imise nejčastěji působí

podobně jako AIDS. Svoji oběť fatálně

oslabí, ale přímo neusmrtí. Smrt přijde ve formě

choroby, se kterou by se zdravý organismus

dokázal vypořádat.“ (str. 86)

Půda

Vinou exhalací se od padesátých let postupně

okyselovala. Podrobné a dlouhodobé údaje

jsou třeba z Krkonoš, kde pH půdy kleslo ze

zhruba 5-5,5 na přibližně 3,5 kolem roku

  1. Ovšem „v průběhu 90. let [se kyselost

půdy v Krkonoších]…nijak statisticky významně

nezměnila“, navzdory velkému poklesu

znečištění (str. 14). „V současné době se

pravděpodobně nijak neuplatňuje přímý efekt

SO2 na stromy, ale acidifikace [tj. okyselování]

půd dále probíhá. Proto se stav lesů nelepší.“

(str. 20) Souvisí to významně také se způsobem

hospodaření.

Smrkové monokultury

Imise totiž nejsou jediná příčina, proč se chemické

složení půdy mění. K okyselování půdy

přispívá také nevhodný způsob obhospodařování

lesů, zejména pěstování jehličnatých monokultur.

„Je zřejmé, že dosud převažující

způsoby lesního hospodaření zaměřené na

smrkové porosty přispívají k acidifikaci a degradaci

lesních půd…jeho podíl je významný

i v kombinaci s imisemi“ (str. 88). Ilustrují to

opět údaje z Krkonoš. Měření zde ukázala, že

vinou znečištění vzduchu se půda okyselila

zhruba o 1 stupeň pH. Vlivem přechodu z bučin

na smrčiny došlo ke zvětšení kyselosti asi

o 0,2-0,3 pH (str. 20). Podobné výsledky měla

například měření v Rakousku (str. 19). Má to

několik důvodů. Opadávající listy mají příznivější

obsah živin než jehličí a urychlují koloběh

látek. Navíc jehličnany obecně zachytávají

daleko více síry ze vzduchu než listnáče,

protože jehlice mají větší plochu povrchu než

listy (str. 60). Přitom právě smrk je daleko méně

odolný vůči vyšší koncentraci rozpuštěného

toxického hliníku v půdě než buk (str.

21).

V půdě jehličnatých lesů je také méně živin,

protože jehličí se rozkládá hůře než listy (str.

26). Kvůli tomu „opad listnatých dřevin vesměs

umožňuje tvorbu živinami bohatších forem

humusu…Některé studie vztahu vegetace

a půdy z posledních let dokládají, že lesní

porosty v závislosti na druhové skladbě mění

podstatnou měrou stav humusu a zároveň živin

v půdě,“ shrnuje zpráva (str. 26-27). Konečně

za třetí ekosystémy listnatých porostů

dokážou lépe zpracovat nadměrné množství

dusíku, které je ve vzduchu vinou znečištění

(str. 30-31). Způsobují to odlišné biologické

vlastnosti stromů i charakter půdy.

Holosečné kácení

Podobně k poškození lesních půd přispívá také

holosečné kácení. „Při vzniku holiny dochází

k rychlému rozkladu organické hmoty.

Pokud na ploše chybí vegetace, která by využila

uvolněné živiny, jsou produkty rozpadu

humusu zpravidla vyplavovány…Ztráty humusu,

ke kterým dochází, mohou být značné“

(str. 52). Stanoviště se pak vyznačuje dlouhodobým

snížením kvality půdy.

Odvážení veškerého dřeva

Za třetí lesu škodí také úplné odvážení dřeva.

Strom během svého růstu odčerpává živiny

a další látky z půdy. V přirozeném ekosystému

by se po odumření vrátily do země. Ale při

těžbě se velká většina mrtvého dřeva z lesa

odstraňuje. Dlouhodobě tedy dochází ke zvyšování

kyselosti a úbytku živin obsažených

v lesní půdě. Zejména to platí pro holosečné

kácení, při kterém zmizí veškeré stromy z velké

plochy.

Navíc dřevaři neodstraňují jen kmeny. Odváží

se i kůra a větve se pálí. K omezení okyselování

půdy je nutné, aby „klest [byl] po těžbě

využit pro pomalé doplňování živin do půdy

…K deacidifikaci [tj. snižování kyselosti] dochází

jen při pomalém rozkladu organické

hmoty…V protikladu s tím dnes ve většině lesů

v ČR převažuje likvidace klestu pálením

nebo vyklízením na hromady i mimo vytěženou

plochu.“ (str. 51-52) Pokud ve smrkovém

porostu větve zůstanou na místě, ztráta zásaditých

látek a živin (vápníku a hořčíku) se ve

srovnání s úplným vytěžením celých stromů

sníží na zhruba 40 % (str. 52).

Budoucnost lesů

Američtí vědci v polovině osmdesátých let vyvinuli

metody, které umožňují propočítávat

další vývoj kyselosti půdy podle velikosti imisí,

druhu porostu, typu půdy a dalších hledisek.

Výsledky takových kalkulací pro Českou republiku

přináší také vládní zpráva.

Odborníci na několika místech v Krkonoších

zkoumali dva scénáře: co se stane, zůstanouli

na studovaných místech i nadále smrkové

porosty, a co by nastalo, kdyby je zcela nahradily

buky. Propočetli přitom prognózu do

roku 2030. Výsledek je varující. V prvním případě

se totiž během tří desetiletí prakticky nic

nezmění. Stromy tedy budou nadále chřadnout.

Pouze pokud dojde k obnově původních

listnatých lesů, kyselost půdy, koncentrace síranů

či toxického hliníku a množství zásaditých

látek se postupně zlepší na úroveň před

rapidním růstem průmyslových exhalací.

Ještě horší byly výsledky výzkumu ve Slavkovském

lese, který patří mezi takzvaná citlivá

území s přirozeně poměrně kyselými půdami.

Ukázalo se, že v takových místech se „v blízké

budoucnosti…může lesnictví stát dominujícím

mechanismem ochuzujícím půdy“ (str.

71). Pokud znečištění zůstane na současné

úrovni, „okolo roku 2030 by [zde] lesnictví přispělo

již zhruba 40 % k dlouhodobému ochuzení

půd“ (str. 71). Jenom vlivem klasického

lesního hospodaření – tedy po odečtení veškerých

důsledků imisí – se množství zásaditých

látek v půdě do roku 2030 sníží na

zhruba polovinu přirozené úrovně (str. 71).

Oteplování podnebí

Problém dále komplikuje postupné oteplování

podnebí. „Současné změny klimatu ve střední

Evropě tak vytváří nepříznivé podmínky pro

chladnomilné a vlhkomilné horské dřeviny,

jejichž typickým a hospodářsky významným

zástupcem je smrk“ (str. 33). Tím spíše, varuje

zpráva, je potřeba změnit způsob hospodaření

tak, aby lesy byly schopny měnícímu se

klimatu přizpůsobit.

V současné době už není pochybnosti o

tom, že lze očekávat zřetelné změny přírodních

podmínek. Avšak o rozsahu těchto změn

a jejich působení na lesy můžeme zatím jen

spekulovat. Jedinou cestou, jak reagovat na

takto nejistou budoucnost, je zvyšovat druhovou

rozmanitost. V podmínkách střední Evropy

to znamená tvorbu smíšených lesů. Lesní

porosty tak budou odolnější a zdravější a mohou

schopny lépe čelit vlivům, které na ně budou

působit.

Vápnění

Kyselost půdy lze snížit vápněním. Tato metoda

se u nás používá například v Krušných nebo

Orlických horách. Stát do ní investoval

stovky milionů korun dotací. Při použití vápnění

ve vhodných podmínkách a správným způsobem

lze příznivé změny v půdě i ve výživě

lesních porostů sledovat už po deseti až patnácti

letech. Má však vážná rizika: „prudce

a na relativně krátkou dobu mění chemické

podmínky“ půdy, „dochází k homogenizaci

půdního prostředí“ a vede k tomu, že kořeny

rostou blíže povrchu země, kde jsou více vystaveny

mrazu a suchu (str. 89). „Půdy holin

jsou náchylné k degradaci“, kterou „vápnění

ještě zrychluje“, takže jeho „vhodnost se nyní

jeví stále menší“ (str. 105). „Za nejvýznamnější

riziko vápnění je však považován zvýšený

rozklad humusu“ v některých místech, kde tuto

metodu aplikují (str. 88).

„Při různorodosti podmínek v lese je běžné,

že zatímco na jednom stanovišti může chemická

meliorace vápněním přinést výrazný

příznivý efekt, v jiných podmínkách může být

tento efekt minimální nebo i záporný.“ (str. 90)

Proto je nutné nepodporovat vápnění plošně,

ale podrobně zkoumat dopady jednotlivých

projektů a rozhodovat případ od případu. Navíc

„úpravu výživy porostu lze s úspěchem použít

pouze tehdy, stane-li se prvkem komplexní

péče o porosty“ (str. 90). Je tedy nutné

s vápněním kombinovat další opatření, která

zpráva doporučuje, tj. změny lesního hospodaření.

Nutná opatření

Kvalita půdy je hlavním faktorem, který bude

limitovat zdravotní stav lesů v mnoha oblastech

České republiky. „Prohloubila se situace,

kdy administrativou byly výsledky…výzkumu

ignorovány a nebyly zohledněny v rozhodovacích

procesech“, varuje zpráva (str. 104).

Proto doporučuje konkrétní opatření, která

by mohla zmírnit okyselování půd:

  • Protože na chemismus půdy má velký vliv

druhová skladba lesa, zpráva žádá ji razantně

změnit: „lze jen doporučit výrazné

snížení zastoupení smrku v našich lesích

ve prospěch listnatých porostů“ (str. 33).

Prvním krokem k tomu bylo vytváření takzvaných

náhradních porostů na krušnohorských

hřebenech a dalších místech,

kde vznikly holiny po odtěžení imisemi

poškozených lesů. Používaly se zde

druhy stromů odolné vůči působení imisí

a schopné růstu ve zhoršených životních

podmínkách, zejména břízy, jeřáby či

americký smrk pichlavý (tzv. stříbrný

smrk). Hlavním cílem bylo rychlé obnovení

prostředí, ve kterém by zase mohly růst

hospodářsky cennější dřeviny.

Ale to je velmi specifická situace. K ozdravění

půd je nutné plošně využívat meliorační

působení listnatých stromů. „Stav

půd může být výrazně zlepšen i změnou

dřevinné skladby. Zejména náhrada jehličnatých

monokultur porosty s vysokým

podílem listnáčů včetně tzv. přípravných

dřevin vede k poměrně rychlému zlepšení

stavu půd.“ (str. 105) Nejde o žádnou novinku.

Už v roce 1983 v Krušných horách

sledovali rozdíly ve vlivu bukových a smrkových

porostů. Při výsadbě buků pod

ochranou stojících smrků ve vyšších polohách

se už ve fázi, kdy byly stromky ještě

mladé, půda pod nimi vyznačovala zřetelně

lepšími vlastnostmi než pod smrčky.

  • Lesní hospodaření by také mělo opustit

kácení holosečným způsobem. V německé

spolkové zemi Dolní Sasko se podíl

holin na těžbě dřeva v letech 1978-94 snížil

ze 68 % na méně než 20 % (str. 52).

Kácí-li se les a znovu vysazuje bez holosečí,

  1. po jednotlivých stromech, potom

se „pod mateřským podrostem vytváří

podmínky pro snazší zavádění listnatých

dřevin do porostů smrků“ (str. 52), a příznivě

se tak upravuje druhová skladba lesních

porostů.

Kácení po jednotlivých stromech nebo

skupinách stromů také umožní, aby se les

skládal z porostů různého věku. Je důležité

nezakládat monokultury tvořené jedinci

stejného stáří.

  • V lese by mělo zůstávat mrtvé dřevo, jež

do půdy vrací důležité živiny. Díky tomu

dochází ke zpomalení nebo zvrácení procesu

okyselování půd. Klestí po těžbě by

tedy mělo být ponecháno v lese. Stejně

tak je možné využít i kůru poražených

stromů. V kůře je dokonce ještě vyšší

koncentrace živin než ve vlastním dřevě.

  • Rajonizace českého území. Republika by

měla být rozdělena na zóny podle toho,

jak citlivé jsou zde půdy a jaké zde působí

znečištění. Podmínkám by se

přizpůsobila opatření.

  • Coby ilustrační příklad může sloužit třeba

navržená zóna středního narušení půd.

Druhové složení lesů zde mělo víceméně

respektovat přirozené podmínky. Stačí tedy

vyloučit smrkové monokultury. Porosty

by zde měly být různověké, nikoli tvořené

stejně starými stromy. Těžba by měla

ustoupit od holosečného kácení. Do této

zóny by spadaly hlavně Českomoravská

a Drahanská vysočina, Nízký Jeseník,

velká část jižních Čech, většina Brd, Českého

lesa či Ašského výběžku.

Hnutí DUHA s úspěchem prosazuje ekologická řešení, která zajistí zdravé a čisté prostředí pro

život každého z nás. Navrhujeme konkrétní opatření, jež sníží znečištění vzduchu a vody, pomohou

omezit množství odpadu, chránit krajinu nebo zbavit potraviny toxických látek. Naše práce zahrnuje

jednání s úřady a politiky, návrhy zákonů, kontrolu průmyslových firem, pomoc lidem, rady

domácnostem a vzdělávání, výzkum, informování novinářů i spolupráci s obcemi. Hnutí DUHA působí

celostátně, v jednotlivých městech a krajích i na mezinárodní úrovni. Je českým zástupcem Friends of

 

 

  1. Klíčové problémy životního prostředí v ČR
  • Ovzduší – jemné částice – je zapotřebí výzkum
  • Voda – voda v malých tocích, podzemní vody, potřeba komplexního pohledu – voda v krajině
  • Rizika havárií – environmentální bezpečnost (viz projekt) – přírodní i antropogenní
  • Nebezpečné chemikálie – zdroje, šíření, účinky. Podpora REACH – potřeba výzkumu
  • Zlepšení nakládání s tuhým odpadem – recyklace, biologický odpad – podpora pilotních projektů

 

  1. Zelená ekonomika
  • Výzkum ekonomických nástrojů, distributivní efekty, ekonomie životního prostředí
  • Řešení „dvojího zisku“ – meze – rebound efekt
  • Analýza dotací včetně tzv. perverzních
  • Dobrovolné aktivity podniků – příležitosti a omezení
  • Energetika – zdroje, uchovávání, sítě (viz „chytré energie“)
  • Udržitelná doprava – bariéry implementace
  • Implementace moderních technologií – bariéry
  • Efektivní využití veřejných prostředků včetně EU – analýza

 

  1. Česká krajina a ochrana přírody
  • Regionální rozvoj – neblahá „suburbanizace“, posílení územního plánování
  • Harmonický rozvoj zemědělské krajiny, správná zemědělská praxe, agroenvironmentální opatření
  • Ochrana přírody a veřejný zájem, kompenzace újmy
  • Synergie protipovodňových opatření, ochrany proti erozi, retence vody v krajině, posílení samočisticích schopností vody v drobných tocích, ochrana podzemních vod
  • Účinná sanace starých ekologických zátěží

 

  1. Životní prostředí a společnost
  • Úloha občanské společnosti
  • Metody předcházení konfliktům a jejich řešení
  • Posílení horizontální spolupráce mezi resorty a vertikální spolupráce veřejné správy – good governance

 

  1. Vzdělávání, věda, výzkum
  • Reorientace, posílení, větší efektivita
  • Výzkum – včetně indikátorů, blond GDP
  • Osvěta, postoje veřejnosti, informační kampaň

 

  1. Mezinárodní rozměr
  • Reorientace rozvojové pomoci
  • Mezinárodní závazky – analýza mezer
  • Přeshraniční spolupráce – řešení konfliktů (vody, krajina, ESPOO)
  • Vyšší úroveň kooperace v rámci EU – např. změna klimatu

Předmět: Ekonomie životního prostředí

  1. Ekonomická činnost a životní prostředí

Jakákoli ekonomická činnost se nutně dotýká životního prostředí. Tento vztah má několik základních forem. Životní prostředí poskytuje:

  • vstupy pro ekonomickou činnost – obnovitelné i neobnovitelné přírodní zdroje (rostliny, zvířata, paliva, nerostné suroviny),
  • stanoviště pro průmysl, zemědělství, komunikace i obytná sídla,
  • místo pro zbytkové látky z výroby a spotřeby (emise, odpady, teplo, hluk),
  • spotřební materiální i imateriální statky (vodu, čistý vzduch, estetické hodnoty).

 

Člověk životní prostředí využíval a ovlivňoval od nepaměti. Po celá staletí však tento vztah nebyl společností vnímán jako konfliktní nebo negativní. K zásadnímu obratu dochází s růstem počtu obyvatelstva a zejména s růstem potřeb. Ukazuje se, že zatímco potřeby rostou neomezeně (ať jsou již vyvolávány skutečně či uměle), stávají se statky životního prostředí stále více omezenými, a tím stále více v ekonomickém smyslu “vzácnými” (ekonomický zákon vzácnosti říká, že statky jsou vzácné, když neexistuje dostatek zdrojů k produkci všech výrobků a služeb, které lidé chtějí spotřebovávat).

  1. Ekonomie životního prostředí

Mezi životním prostředím a ekonomickým systémem lidského společenství tedy existuje a vyvíjí se nepřeberné množství interaktivních vztahů, které se kvantitativně i kvalitativně stále rychleji proměňují. Vzniká široká a velmi komplikovaná oblast ekonomických vzájemných souvislostí a determinancí.

Touto problematikou se zabývá tzv. ekonomie životního prostředí, která má interdisciplinární charakter a zabývá se primárně těmito základními problémovými okruhy:

  • jak ovlivňuje stav a ochrana životního prostředí hlavní ekonomické problémy (hospodářský růst, dostupnost zdrojů, rozdělování statků atd. atd.),
  • jak ovlivňují hlavní ekonomické aktivity (produkce a spotřeba výrobků a služeb) životní prostředí.

 

Společným jmenovatelem všech teoreticky i prakticky zaměřených studií je snaha o optimalizaci životní úrovně chápané stále častěji nejen jako rozšiřování spotřeby materiálních statků, ale i zvyšování dostupnosti imateriálních hodnot – včetně zdravého a esteticky hodnotného životního prostředí.

Do popředí zájmu ekonomie životního prostředí se proto stále častěji dostávají otázky praktické politiky životního prostředí:

  • jak maximalizovat životní úroveň společnosti, obsahující nejenom spotřební konzumní statky, ale i vysokou kvalitu životního prostředí,
  • jak dosahovat politicky stanovené environmentální cíle s co nejnižšími společenskými náklady,
  • jak dosahovat s potenciálními finančními prostředky co nejvyšší environmentální efekty,
  • jak zvýšit racionalitu, účinnost a efektivnost státní politiky životního prostředí,
  • jak integrovat politiku životního prostředí s hospodářskými politikami, zejména s odvětvovými politikami, se strukturální politikou, s regionální politikou a s energetickou a surovinovou politikou,
  • jak optimalizovat celkový hospodářský rozvoj a jeho cíle s cíli politiky životního prostředí.

 

Vyspělý svět již dospěl k poznání, že je nejen nutné, ale i možné a žádoucí pozitivně integrovat ekonomiku a ochranu životního prostředí. Tento přístup výstižně charakterizuje heslo Komise OECD pro integraci ekonomiky a životního prostředí: “Silná ekonomika vyžaduje zdravé životní prostředí a zdravé životní prostředí vyžaduje silnou ekonomiku.”

  1. Nezbytnost racionálního ovlivňování dalšího vývoje

Vazby mezi společností a životním prostředím se utvářejí na základě mnoha rozhodnutí. Je proto nezbytné vytvořit nějaký základ pro racionální volby, jež jsou podstatou tohoto rozhodování. Jestliže se nebude postupovat podle určitého záměru, “projektu” žádoucího vývoje, hrozí nebezpečí, že naše další rozhodování o osudu lidského společenství a následně o osudu Země bude chybné (ale platí i opačné pořadí: chybné rozhodování o životním prostředí může mít zásadní vliv na další osud lidského společenství).

Všechny problémy se odehrávají dnes v prostředí tzv. tržní ekonomiky. Ta je definována jako ekonomika (hospodářství), v níž jsou základní ekonomické otázky (“co”, “jak”, “pro koho”) týkající se zdrojů, výhradně řešeny prostřednictvím nabídky a poptávky na trzích. V tomto prostředí hospodářské podnikatelské subjekty, motivovány primárně snahou o maximalizaci svého zisku, nakupují vstupy (suroviny, energii, pracovní sílu, kapitál) a vyrábějí a prodávají výstupy (výrobky a služby). Domácnosti vybavené svými důchody (příjmy) vstupují na trh a určují poptávku po zboží. Vzájemné působení finální nabídky podniků a poptávky domácností určuje ceny a množství statků.

Bezprostřední příčiny vzniku věcných problémů životního prostředí jsou poměrně dobře definovány (růst světové populace, spojený s předimenzovaným spotřebním chováním).

Jaké jsou však systémové příčiny vzniku věcných problémů životního prostředí v tržní ekonomice?

Vznik “environmentálního problému” ve volné tržní ekonomice je dnes převážně vysvětlován na základě teorie externalit. Ústředními pojmy této interpretace jsou externality a problém jejich internalizace, veřejné a soukromé statky a problematika vlastnických práv.

  1. 1. Selhání trhu, externality

Tržní ekonomika produkuje – mimo jiné – nechtěně také tzv. vnější efekty neboli externality. K externalitám dochází tehdy, když výroba nebo spotřeba jedněch způsobuje nedobrovolné náklady nebo přínosy jiným. Jinak řečeno, náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kteří tyto náklady způsobují, nebo ti, kteří tyto přínosy získávají, za to platí.

Externality se objevují vždy, když trh neregistruje vedlejší efekty výroby nebo spotřeby. Chybí odpovídající cenové signály, které by odrážely ony vnější, externí náklady. Podniky poškozující životní prostředí vynakládají pak náklady na zmírnění poškozování jen do výše odpovídající nákladům, které jim vznikají „interně“, tedy které pro ně představují skutečné nákladové položky. A ty jsou výrazně, často mnohonásobně, nižší než náklady celkové, „společenské“. To platí v národním i mezinárodním rámci.

  1. 2. Veřejné statky

Environmentální statky (vzduch, voda, fauna a flóra, krajinný reliéf atd. atd.) se postupně staly v důsledku enormní spotřeby postupně omezenými, nedostatkovými. Jak přitom působil tržní mechanismus?

U soukromých statků se jejich nedostatkovost odráží v ceně. Čím omezenější, “vzácnější” je statek, tím vyšší je jeho cena. Cena odděluje ty, kteří si určitý statek mohou – a chtějí koupit a využívat od těch, kteří si jej koupit nemohou – nebo nechtějí, a proto jej využívat nemohou. Cena tedy funguje nejen jako indikátor “vzácnosti”, resp. nedostatkovosti, ale i vylučovací mechanismus. Zabezpečuje alokaci statku v situaci, kdy je větší potřeba (poptávka) než disponibilní množství daného statku (nabídka). Environmentální statky však nejsou většinou statky soukromé, ale tzv. statky veřejné.

Veřejné statky – na rozdíl od soukromých statků – mají některé specifické rysy, které neumožňují volné působení cenového mechanismu. Je to zejména nevylučitelnost: žádný jedinec nemůže být vyloučen ze spotřeby environmentálního statku, ať již technicky nebo eticky. Proto jsou v neregulované (= fakticky jen ideální) volné tržní ekonomice veřejné statky k dispozici bezplatně.

Problémy začínají v okamžiku, kdy se veřejné environmentální statky stávají nedostatkovými a mezi různými uživateli, kteří nejsou selektováni cenovým mechanismem (statky jsou zadarmo), začíná konkurence a rivalita.

  1. 3. Vlastnická práva

Účinná struktura vlastnických práv, která může produkovat efektivní alokace v dobře fungující tržní ekonomice, vykazuje čtyři hlavní charakteristiky:

  • univerzalita – všechny zdroje jsou v soukromém vlastnictví a všechna oprávnění jsou kompletně specifikována,
  • exkluzivita – všechny užitky a náklady vzniklé jako výsledek vlastnictví a využití zdrojů by měly vzejít vlastníkovi a pouze vlastníkovi, a to přímo či nepřímo jejich prodejem jiným,
  • převoditelnost – všechna vlastnická práva by měla být převoditelná z jednoho vlastníka na druhého na základě dobrovolné směny,
  • vymahatelnost – vlastnická práva by měla být zabezpečena proti neoprávněnému přivlastnění či podobným zásahům jinými osobami či institucemi.

 

Jestliže není přístup k veřejným statkům nějakým mechanismem omezován či jinak kontrolován, mohou být využívány jakýmkoli způsobem – tedy i společensky nežádoucím. Při působení aktivní poptávky a neomezeném přístupu dochází v naprosté většině případů k jejich drancování.

Environmentální problémy vznikají také tehdy, když může některý z účastníků tržní směny vlastnických práv (prodeje a koupě) uplatnit mimořádnou moc na dosažení výsledku. K tomu dochází zpravidla tehdy, když existuje monopol na produkci, resp. prodej určitého statku.

  1. Selhání vlády, teorie veřejné volby

Deformované tržní procesy nejsou jedinou příčinou vzniku neefektivností. Dalším významným zdrojem poruch jsou politické vlivy. Dnes se soudí, že environmentální problémy vznikají dokonce častěji v důsledku politických chyb než selhání ekonomických institucí.

“Selhání vlády” spolu s tržními poruchami (“selháváním trhu”) způsobuje, že se zdrojem problémů stávají neadekvátní podněty. Specifické zájmové skupiny vyvíjejí politickou aktivitu k tomu, aby dosáhly “mimořádnou rentu”. Lobbováním ovlivňují rozhodování vlády a dalších institucí ve prospěch svých zájmů a v tomto smyslu usilují rovněž o změny v legislativě. Tak dosáhnou vyššího čistého užitku, ovšem na úkor celkového společenského užitku. Díky své agresivitě si “ukrajují větší část z koláče, než která jim náleží”.

Proč není rozhodování vlády a zákonodárných sborů vždy racionální, proč se neřídí doporučeními odborníků (v našem případě především ekologů a environmentálních ekonomů), proč neodráží přání a požadavky voličů?

Tyto otázky jsou předmětem tzv. teorie veřejné volby. Tato teorie zkoumá politiku jako ekonomickou aktivitu. Předpokládá, že se lidé chovají racionálně nejenom v hospodářské, ale i politické oblasti, to znamená, že se snaží uspokojovat především své potřeby a že sledují především svůj užitek. Tento postulát (který není chápán jako etický nedostatek, ale jako faktum) platí pro politiky, úředníky státní správy, platí ale také pro voliče a reprezentanty zájmových skupin. Teorie veřejné volby předpokládá, že politická hra, podobně jako trh, má svá pravidla a své hráče, kteří se chovají ve smyslu maximalizace svých zájmů. Říká, že vládu nelze personifikovat a chápat jako jednolitý útvar, ale naopak jako soubor individuí, která prosazují různé zájmy. Je proto nereálné očekávat od rozhodování státu stejný stupeň konzistence a racionality jako v případě jedince rozhodujícího se na trhu o soukromých statcích. Proto je efektivnost výdajů z veřejných prostředků výrazně nižší než výdajů ze soukromých prostředků – a proto mají být výdaje státu minimalizovány.

  1. Nezbytnost korekce selhání trhu

Existence negativních externalit vedoucí k „selhání trhu“ i mechanismus veřejné volby vedoucí k občasnému „selhání vlády“ vyvolávají – spolu s dalšími důvody – nutnost volnou tržní ekonomiku environmentálně regulovat. Demokratické země tak činí prostřednictvím státních (vládních) politik životního prostředí.

Stát má řadu různých možností, jak se této role zhostit. Může zvolit administrativní přístup, kdy prosazuje požadované chování jednotlivých aktérů (znečišťovatelů a poškozovaných) formou normativních ustanovení (příkazů a zákazů, limitů, technických standardů). Může zvolit tržně orientovaný přístup, jehož podstatou je pomocí různých opatření doplňovat působení trhu – i zde má k dispozici širokou paletu možností (může pomocí poplatků a daní tzv. internalizovat externality, může vytvořit simulovaný trh environmentálními statky formou obchodovatelných povolení, může jasným vymezením vlastnických práv vytvořit prostor pro vzájemné jednání mezi zúčastněnými stranami atd. atd.).

  1. Prostředky politiky životního prostředí

Jaké prostředky mají demokratické vlády při potírání neefektivností vznikajících vlivem externalit, resp. vyvolaných narušeným životním prostředím?

  1. 1. Normativní nástroje

Normativní nástroje politiky životního prostředí jsou založeny na donucovací pravomoci orgánů státní správy (administrativy – proto jsou někdy také označovány jako administrativní nástroje). Jsou to především:

  • nařízení (zákazy a příkazy),
  • limity (věcné, časové),
  • standardy a technické normy.

Normativní nástroje, na kterých byla (a stále je) založena politika životního prostředí vyspělých zemí, byly environmentálně účinné, prokázaly však také mnoho nedostatků:

  • přímá regulace je makroekonomicky velmi nákladná a relativně málo efektivní, neboť žádoucí environmentální cíle nejsou dosahovány nejmenším možným vynakládáním prostředků, resp. s minimálními celkovými společenskými náklady. Obecně závazná řešení v podobě normativního předpisu působí plošně a neberou zřetel na to, že každý znečišťovatel má jiné náklady na redukci znečišťování;
  • tím, že jsou znečišťovatelé donucováni ke splnění předepsaných normativních předpisů bez stimulace k jejich dalšímu pozitivnímu překračování, chovají se vysoce defenzivně. Tak jako každý donucovací systém, tak i systém přímé environmentální regulace vyvolává u znečišťovatelů a priori odmítavé postoje promítající se pak do jejich nepříliš vstřícných postojů k ochraně životního prostředí;
  • plošná aplikace normativních požadavků má často za následek také tvrdé ekonomické důsledky pro mnoho subjektů. Ty pak, často na základě sociální argumentace (zejména hrozby ztráty pracovních míst), vytvářejí silný a mnohdy úspěšný tlak na politiky a orgány státní správy ve smyslu “změkčení” normativních předpisů či udělení výjimek, čímž původní záměr ztrácí význam;
  • účinná realizace systému přímé regulace vyžaduje rozsáhlý administrativní aparát. Tím uvádí v život i množství neduhů, které fungování takovéhoto aparátu provází (neúměrnou byrokracii, nákladnost, nebezpečí korupce, atd.).
  1. 2. Ekonomické nástroje

Ekonomické nástroje byly – mimo jiné – zkonstruovány ve snaze vyhnout se mnohým nevýhodám normativních nástrojů, resp. neefektivnostem systému přímé administrativní regulace.

Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace.

Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. omezení poškozování životního prostředí nebo životní prostředí poškozovat a platit za to (poplatky, daně apod.).

Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus. K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách v důsledku popsaného selhání trhu, tj. v případech, kdy dochází ke vzniku ekologických negativních externalit.

Internalizaci externalit do nákladové kalkulace původců znečišťování zabezpečují ekonomické nástroje podstatně efektivněji než nástroje normativní, na kterých je historicky primárně založen systém přímé regulace ochrany životního prostředí zemí OECD. Je to možné proto, že:

  • minimalizují celkové společenské náklady nutné na dosažení stanovených environmentálních efektů (nepůsobí plošně, ale přihlížejí k různým nákladům jednotlivých subjektů na zamezení znečištění),
  • podněcují subjekty k ekonomicky optimálnímu snižování znečištění (nikoli pouze ke splnění nařízených norem a limitů),
  • minimalizují nároky na státní administrativu (neboť působí v rámci hry tržních sil) a díky tomu snižují náklady, omezují nebezpečí korupce
  1. 3. Klasifikace ekonomických nástrojů

Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem ekonomických nástrojů. Podle pragmatické klasifikace, kterou ve svých materiálech používá OECD, je lze strukturovat do několika hlavních skupin:

  1. Poplatky za znečišťování životního prostředí:
  • poplatky za znečišťování ovzduší,
  • poplatky za vypouštění odpadních vod,
  • poplatky za ukládání odpadů na skládky,
  • poplatky za spalování odpadů,
  • poplatky za hluk,
  • administrativní, resp. místní poplatky.
  1. Poplatky za využívání přírodních zdrojů:
  • poplatky za odběry podzemní vody,
  • poplatky za odběry vody z vodních toků,
  • odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu,
  • poplatky za odnětí pozemků plnění funkcí lesa,
  • úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých vyhrazených nerostů,
  • poplatky za kácení dřevin.
  1. Uživatelské poplatky:
  • poplatky za spotřebu látek poškozujících ozonovou vrstvu,
  • poplatky za užívání vybraných umělých hnojiv a pesticidů,
  • poplatky za používání tašek z umělých hmot, apod.
  1. Daně:
  • daně k ochraně životního prostředí,
  • komunální (místní) daně.
  1. Sankční platby:
  • pokuty,
  • přirážky.
  1. Daňové úlevy:
  • v rámci DPH,
  • v rámci spotřebních daní,
  • v rámci daní z příjmů,
  • v rámci silniční daně,
  • v rámci daně z nemovitostí,
  • v rámci daně dědické a darovací.
  1. Finanční podpory:
  • granty, dotace, dary:
  • ze státního rozpočtu,
  • z účelových fondů,
  • výhodné půjčky (soft loans),
  • garance úvěrů.
  1. Úlevy:
  • v placení poplatků,
  • ostatní úlevy.
  1. Depozitně refundační systémy:
  • zálohování,
  • recyklační poplatky.
  1. Obchodovatelná emisní povolení.
  2. Environmentální pojištění.
  3. 4. Ostatní nástroje

Soukromé přístupy. Ne všechny situace vyžadují přímou aktivitu vlády. V řadě případů mohou poskytnout nejefektivnější řešení přístupy opírající se o soukromou iniciativu – tzv. soukromé vyjednávání a soudní jednání.

Dobrovolné dohody s garancí státu. V poslední době se úspěšně rozvíjejí také některé přístupy založené na dobrovolném rozhodnutí faktického nebo potenciálného znečišťovatele zavázat se k mimimalizaci narušování životního prostředí. Patří sem především environmentální označování výrobků, budování ekologicky orientovaných systémů řízení podniků (EMS) a dobrovolné dohody mezi státem a průmyslovými podniky.

Označování ekologicky šetrných výrobků (ecolabelling). Má za účel informovat spotřebitele o tom, že daný výrobek je k životnímu prostředí “přátelský”, že jeho spotřeba má menší nebo žádné negativní environmentální důsledky než jiné srovnatelné, ale neoznačené výrobky. Spotřebitel se může (zcela dobrovolně) rozhodnout, zda se chce chovat šetrně k životnímu prostředí a preferovat takto označený výrobek, či nikoli. Aby bylo označování ekologicky šetrných výrobků důvěryhodné, musí být garantováno uznávanou autoritou (státním orgánem či jím pověřenou a veřejně kontrolovatelnou institucí).

  1. 5. Nástrojový mix

Mají-li být jednotlivé nástroje politiky životního prostředí dostatečně účinné, musí být dostatečně integrovány do “nástrojového mixu”. Předpokladem jeho racionální ho sestavení je:

  1. identifikace a zřetelné definování environmentálních problémů,
  2. stanovení jasných cílů, které by měly být jako jejich řešení dosaženy (pokud možno v operacionálním tvaru, tj. vymezených kvalitativně, kvantitativně a časově),
  3. návrh a hledání optimálního souboru ekonomických, normativních a informačních nástrojů (vytváření nástrojového mixu),
  4. modelové hodnocení environmentální účinnosti a ekonomické efektivnosti působení navrhovaného nástrojového mixu.

 

Jedním z nejdůležitějších instrumentálních kroků je posouzení optimální skladby nástrojového mixu. Pro jeho hodnocení slouží ucelený systém kritérií:

  1. Environmentální účinnost: míra a relevance dosažení sledovaných cílů politiky životního prostředí.
  2. Ekonomická efektivnost: minimalizace společensky nutných nákladů k dosažení stanovených environmentálních cílů.
  3. Směr působení: znečišťovatelé by měli být ovlivňováni nástroji politiky životního prostředí prioritně k preventivním opatřením, nikoli opatřením následným a dodatečným. Stimulace strategie “ex ante” podněcuje zavádění inovací, technologický pokrok, změnu vzorců spotřebního chování, tlak ústící do strategie “ex post” zakonzervovává zastaralé provozy, prolonguje neefektivní strukturu výroby i spotřeby.
  4. Stimulativnost: trvalé působení na motivaci ke snižování znečištění a k technickým inovacím. Měla by být jasně vymezena dominantní funkce toho kterého nástroje adekvátní situaci, záměrům politiky životního prostředí i možnostem nástroje:
  • kompenzační funkce (sledující primárně finanční kompenzaci ekologických externalit, které způsobuje ten který znečištovatel), tato funkce je současně ideálním společným jmenovatelem působení všech ekonomických nástrojů,
  • stimulativní funkce (sledující primárně dosažení určitého environmentálního cíle, např. snížení úrovně znečišťování nebo omezení spotřeby přírodních zdrojů),
  • fiskální funkce (sledující primárně dosažení určitého finančního výnosu, potřebného např. pro likvidaci starých zátěží),
  • redistributivní funkce (sledující primárně změnu finančních, resp. nákladových dopadů na různé subjekty, např. zdanění fosilních paliv),
  • komparativní funkce (sledující primárně vyrovnání různých ekonomických podmínek znečišťovatelů vytvořených předchozím vývojem nebo působením normativních nástrojů) – je specifická pro transformační období nových nezávislých států.
  1. Flexibilita: vytvoření dostatečného prostoru pro různé cesty, kterými mohou znečišťovatelé dospět k naplnění požadavků politiky životního prostředí (měli by mít možnost variantního výběru technických zařízení a adaptačních strategií, aby mohli minimalizovat svoje náklady).
  2. Jednoduchý způsob aplikace: používání nástrojů by nemělo být neúměrně složité a nemělo by poskytovat prostor pro vyhýbání se povinnostem, pro podvody a byrokratický šlendrián.
  3. Náklady na zavedení a správu: administrace nástrojového mixu by měla být nákladově přiměřená dosahovaným efektům.
  4. Integrace s odvětvovými politikami: nástroje musí být konsistentní se záměry a cíli ostatních odvětví, která mají výrazné vazby na životní prostředí (zejména energetika, doprava, průmysl a zemědělství).
  5. Minimalizace regresivních distribučních efektů: nástroje mohou vyvolávat nežádoucí sociální a ekonomické důsledky, ty je třeba minimalizovat, popřípadě kompenzovat.
  6. Politická přijatelnost: nástroje by měly působit transparentně, umožňovat participaci veřejnosti, být pro většinu společnosti přijatelné.
  7. Ekonomické dopady: musí být předem simulovány a průběžně sledovány a vyhodnocovány. Nejdůležitější jsou důsledky pro:
  • hospodářský růst,
  • zaměstnanost,
  • konkurenční schopnost,
  • exportní výkonnost,
  • míru inflace.
  1. Nenarušování mezinárodního obchodu: nástroje politiky životního prostředí nesmí narušovat svobodu a rovnost mezinárodního obchodu ani nesmí být k tomuto účelu zneužity, musí být v souladu s podmínkami GATT/WTO.
  2. Soulad s mezinárodními dohodami: politika životního prostředí musí respektovat závazky vyplývající z mezinárodních úmluv, protokolů a dohodnutých principů.
  3. Konvergence k nařízením a doporučením Evropské unie: pro aplikaci ekonomických nástrojů jsou významné zejména dva stěžejní principy EU:
  • chápání EU jako jednotného hospodářského prostoru,
  • princip subsidiarity.

Literatura:

  • Heyne, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha 1990.
  • Samuelson, P. A., Nordhaus, D. W.: Ekonomie, Svoboda, Praha 1991.
  • Šauer, P., a kol.: Úvod do ekonomiky životního prostředí, VŠE – učební text, Praha 1997.
  • Štěpánek, Z.: Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí, UP – učební text, Olomouc 1997.
  • Tietenberg, T.: Environmental and Natural Resource Economics, Harper Collins Publishers, N. Y. 1992.

Wicke, L.: Umweltökonomie, Verlag Franz Vahlen, München 1991.

 

Politika životního prostředí

 

Literatura

  • Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Management Press, Praha 1993.
  • Kružíková, E.: Ekologická politika a právo životního prostředí v EU. NVLS, Praha 1997.
  • Mezřický, V. a kol.: Základy ekologické politiky. MŽP/PHARE, Praha 1996.
  • Mezřický, V. a kol.: Teorie a praxe environmentální politiky. Vysoká škola báňská-Technická univerzita Ostrava, 1999.
  • Státní politika životního prostředí České republiky. MŽP ČR, Praha 1995.
  • Statistická ročenka životního prostředí České republiky.

 

Politika životního prostředí jako druh sociální aktivity

  1. program, koncepce, programové nebo koncepční jednání,
  2. soupeření o moc, oblast mezilidských vztahů, v níž se setkávají různé programy.

 

Politika (dle bodu a) řeší různé sociální problémy (zahraniční, hospodářská zdravotní, dopravní atd.). Je výsledkem složitých vztahů a střetů mezi různými subjekty politického systému. (Viz např. předvolební programy politických stran.)

Politika životního prostředí je také reakcí politického systému na sociální problémy. Je zvláštní tím, že zahrnuje do svého systému řešení zachování samotných předpokladů existence lidské společnosti.

Základem politiky životního prostředí je souhrn představ různých subjektů o vyváženosti problémů životního prostředí, prioritách a způsobech jejich řešení a šetrného hospodaření s přírodními zdroji a jejich ochrany. Představ o způsobech nastolování vztahů celkové rovnováhy mezi lidskými činnostmi a přírodou.

Zatímco většina politik  je zaměřena na cílevědomou činnost vlády, politika životního prostředí je výsledkem aktivity celého sociálního systému.

 

Vznik politiky životního prostředí

Výsledek poznání nepříznivých důsledků lidských činností na životní prostředí. Různé prostorové rozměry (londýnský smog z r. 1952 – 4 000 obětí). Vnímáno jako sociální problémy nového typu. Sledování a analýza v 60. letech. Vznik politiky životního prostředí – počátek 70. let.

 

Na vznik politiky životního prostředí nejvíce působila

  • Konference OSN o životním prostředí člověka v roce 1972 (definice globálních problémů, vymezení základních principů, akční plán),
  • První zpráva Římského klubu z roku 1972 nazvaná „Limity růstu“ (dosavadní exponenciální růst spotřeby povede ke kolapsu),
  • embargo na vývoz ropy v roce 1973.

 

Vznik nevládních organizací, politických stran, uznání ochrany životního prostředí jako součásti politických koncepcí, institucionalizace ochrany životního prostředí.

 

Dva druhy politiky životního prostředí

Zpočátku se politika životního prostředí zaměřovalo na ochranu jednotlivých složek a postupně zahrnovala širší souvislosti.

V roce 1987 byly tyto dva přístupy teoreticky vymezeny jako odpověď na ekologické účinky a důsledky na jedné straně a formulace cílů, postupů, zaměřených na příčiny těchto účinků na straně druhé.

 

Z důvodu spjatosti těchto přístupů s institucemi je lze pojmenovat jako politiku životního prostředí rezortní a všestrannou.

Všestranná politika životního prostředí je široce koordinovaná činnost institucí, občanů, vládních a nevládních organizací, veřejné správy, obecní samosprávy a výrobních organizací, zaměřenou na nastolování vztahů rovnováhy mezi lidskými činnostmi, uspokojováním potřeb současných i budoucích generací a schopnosti přírody se trvale obnovovat.

Rezortní politika životního prostředí je především činností specializované exekutivy, založené na konceptu cílů a strategií, zaměřených na prevenci, snižování nebo odstraňování nežádoucích účinků lidských aktivit na životní prostředí. přírodní zdroje a veřejné zdraví. Resortní politika má na rozdíl od všestranné krátkodobé cíle a je rutinní činností veřejné správy (ministerstev). Všestranná politika je založena na udržitelném rozvoji a bude nabývat na významu.

 

Cíle politiky životního prostředí

  • Cílem rezortní politiky je předcházet, snižovat, případně vyloučit znečišťování životního prostředí prostřednictvím administrativních a ekonomických nástrojů.
  • Cíle všestranné politiky jsou širší. Musí dojít ke změnám v orientaci ekonomiky a řízení (ekologičtí ekonomové).

 

Přechod od limitujícího faktoru rozvoje společnosti – člověkem vytvořeného kapitálu k přírodnímu kapitálu.

Dosažení tohoto cíle  vyžaduje:

  • zvyšovat účinnost využití přírodních zdrojů,
  • investovat do obnovování přírodních zásob,
  • investovat do schopnosti přírody absorbovat odpady,
  • investovat do veřejných statků a služeb,
  • rozvíjet právní systém, orientovaný v nejširší míře na cíle udržitelného rozvoje.

Všestranná ekologická politika může využívat k realizaci svých cílů převážně ekonomické nástroje (environmentální daně). Využití konkrétních nástrojů závisí především na co nejširším sociálním konsenzu.

 

4 etapy historického vývoje:

  1. malé nároky na přírodní zdroje
  2. průmyslová revoluce – znehodnocování životního prostředí regionálního charakteru
  3. vědeckotechnická revoluce – globální charakter problémů
  4. současnost – hrozba nevratných změn, strategie prevence

 

Globální problémy ochrany životního prostředí

  • globální změny (změna klimatu, ztenčování ozónové vrstvy Země, kyselé srážky, ohrožení biologické diverzity)
  • lokální problémy dalekosáhlého významu (degradace půdy, kontaminace vod, růst spotřeby zdrojů, produkce odpadů)

 

Globální oteplování

Skleníkové plyny – mají schopnost pohlcovat infračervené záření (vodní pára, oxid uhličitý, metan, ozón, oxid dusný aj.).

Důsledky – rozkolísání klimatu, změna režimu srážek, zesílení a změna výskytu tropických a subtropických bouří, intenzivní tání ledovců, stoupání hladiny oceánu.

Ztenčování ozónové vrstvy Země

Ozónová vrstva (ve výšce 25 km nad zemí) zabraňuje dopadu ultrafialového záření na povrch Země. Vliv některých látek na ztenčování ozónové vrstvy (např. tzv. freony – chlorované a fluorované uhlovodíky).

Důsledky – tlumení fotosyntézy, poškození buněk sítnice oka, riziko rakoviny kůže.

Kyselé srážky

Vznik slabých kyselin v důsledku spalovacích procesů (z oxidu siřičitého a oxidů dusíku).

Důsledky – změna prostředí sladkých vod (nevhodné pro život řady organizmů). Kyselé půdy ovlivňují stabilitu lesů, snižují vitalitu půdních organizmů. V kombinaci s přízemním ozónem – úhyn lesů. Ohrožení staveb, v kombinaci s jinými látkami ohrození zdraví.

Ohrožení biologické diverzity

V období let 1970-2000 zmizelo 15-50 % druhů (v dlouhodobém průměru je 10 % za 1 milion let). Rychlost úbytku druhů se odhaduje na 1 druh za den až hodinu.

 

Důvody k ochraně – ekonomické, vědecké, estetické, etické, „ekologický servis“.

Ekologický servis přírody – ochrana proti kosmickým vlivům, stálé fyzikálně-chemické podmínky pro život, cyklus vody, zdroje látek, přirozená dekontaminace, fertilita půdy, zdroje energie, biologické zdroje, životní prostor.

 

Hlavní věcné příčiny jsou

 

  • růst světové populace
  • překotná urbanizace
  • prudký hospodářský růst
  • některé technologické změny
  • způsoby chování lidí (spotřeba)
  • problém energetických zdrojů
  • hrozba potravinové krize
  • konfliktní vztahy sever-jih
  • ostatní problémy globálního významu (zdravotní stav, ekologičtí uprchlíci, negramotnost, informační šumy, obchodování s nebezpečným odpadem)
  • faktor času

 

Koncepce udržitelného rozvoje

 

Definice Světové komise pro životní prostředí (World Commission on Environment and Development) z roku 1987: „Udržitelný rozvoj je rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby“.

Zpráva Světové komise pro životní prostředí z roku 1987 chápe udržitelný rozvoj jako proces změny, ve kterém využívání zdrojů, směřování investic, orientace technologického rozvoje a institucionální změny jsou v harmonii a zvyšují současný i budoucí potenciál uspokojování lidských potřeb a aspirací.

V nejširším smyslu je udržitelný rozvoj zaměřen na prosazování, resp. podporu souladu mezi lidskými bytostmi a mezi lidstvem a přírodou.

Maastrichtská smlouva o Evropské unii pak zavedla pojem „trvale udržitelný růst“ do Římské smlouvy. „Úkolem Společenství je vytvořit společný trh a hospodářskou a měnovou unii a prováděním společných politik nebo činností podporovat harmonický a vyvážený rozvoj hospodářských činností ve Společenství, trvale udržitelný a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí“.

Zákon o životním prostředí (č. 17/1992 Sb.) definuje trvale udržitelný rozvoj jako rozvoj, který současné společnosti i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.

 

Pojetí udržitelného rozvoje – dvě názorové skupiny

Reformismus je dominující přístup. Zahrnuje vlády rozvinutých zemí, nadnárodní společnosti, mezinárodní instituce. Nalézá cesty k udržitelnému rozvoji prostřednictvím ekonomického růstu.

Sociální cíl – rozšíření účasti veřejnosti na rozhodování.

Environmentální managerismus – vychází z optimální rovnováhy mezi využívání přírodních zdrojů a udržitelností ekologických procesů, z toho, že je třeba řešit sociální a environmentální problémy.

Reformátorský přístup zastávají nevládní organizace a místní iniciativy. Cílem je vytvořit udržitelné komunity. Účast veřejnosti chápou vysoce pluralisticky.

 

Scénáře dalšího vývoje

Scénáře dalšího vývoje bývají obsaženy v politikách životního prostředí.

Cíle pátého akčního programu jsou zaměřeny na

  • snížení emisí do ovzduší
  • minimalizace produkce odpadů
  • podpora recyklace
  • podpora ekonomických nástrojů politiky životního prostředí

Jako skutečné problémy označuje současný charakter lidského chování a spotřeby. Zásadní obrat v dalším vývoji je proto možný jen na základě změny těchto konzumně orientovaných charakterů chování. Je proto třeba vytvořit udržitelné hospodaření s přírodními zdroji, integrovat ochranu životního prostředí a prevenci v nakládání s odpady, snižovat spotřebu energie atd.

 

Tokijská deklarace

Poslední jednání Světové komise pro životní prostředí se konalo 27. 2. 1987. Komise dospěla k závěru, že lze očekávat budoucnost, která bude prosperující, spravedlivá a bezpečná. Realizace však předpokládá, že se všechny země zaměří na udržitelný rozvoj jako na rozhodující cíl a kritérium národní politiky a mezinárodní spolupráce. Zároveň komise doporučila uplatnit tyto principy:

  1. Oživit hospodářský růst (podpora zvláště v rozvojových zemích)
  2. Změnit kvalitu růstu (udržitelnost, nestrannost, sociální spravedlnost, bezpečnost, bezpečná a životnímu prostředí příznivá energetika, stav zásob přírodních zdrojů)
  3. Uchovávat a obohacovat bázi přírodních zdrojů (uchovávat životní prostředí a přírodní zdroje)
  4. Zajistit udržitelnou úroveň populace (plánované rodičovství)
  5. Nově orientovat techniku a odstraňovat rizika (technický rozvoj orientovat s ohledem na ekologická rizika)
  6. Při rozhodování integrovat ekologické a ekonomické aspekty
  7. Reformovat mezinárodní hospodářské vztahy
  8. Posílit mezinárodní spolupráci (obchod, investice, konstruktivní dialog)

 

Konference v Rio de Janeiro v roce 1992

Cílem bylo, dohodnout se na tom, jak přesně má vypadat udržitelný rozvoj, jakým způsobem se ho má dosáhnout a jakou má mít podobu v různých zemích, zejména v rozvojových.

Dokumenty:

  1. Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji (27 článků, které se týkají zejména rozvojových zemí, principy předběžné opatrnosti, zahrnutí nákladů na ochranu životního prostředí do cen, využívání ekonomických nástrojů, EIA, informace o životním prostředí)
  2. Agenda 21 (40 kapitol, První část se týká cílů Agendy 21, druhá část jednotlivých oblastí v globálním měřítku, třetí část skupinami lidí, které mají být osloveny a čtvrtá část prostředky, jakými má být realizována)
  3. Zásady obhospodařování lesů

Z průběhu konference vyplynulo, že je nutné a možné nastoupit cestu k udržitelnému rozvoji v celosvětovém měřítku. Konkretizovat jednotlivé kroky se však podařilo jen částečně. Podstatou myšlenky udržitelného rozvoje je pronikavé zvýšení účinnosti technologií a všech činností.

Dopad metabolismu lidstva na životní prostředí (D) podle Ehrlicha a Ehrlichové: D = P.Ú.M

kde P je počet lidí, Ú je životní úroveň a M úroveň „metabolismu společnosti“.

Meze růstu od Donelly a Denise Medowsových z roku 1972 „v žádném systému s omezenými zdroji nemůže pokračovat růst po libovolně dlouhou dobu; dříve nebo později zde spotřeba zdrojů překročí přirozené hranice a dojde ke kolapsu systému jako celku“.

Překročení mezí od Medowsových a Jörgen Randers. Obsahuje optimističtější model se simulacemi v období let 1900 až 2100.

 

 

Indikátory udržitelného rozvoje, národní účty

 

Jedním z důvodů obtížnosti přechodu k UR – chybí kvantitativní měřítko (zda se postupuje v předpokládaném směru), tzn. indikátory.

Agenda 21 obsahuje v paragrafu 40.4: „Všeobecně používané indikátory, jako je například hrubý národní produkt nebo údaje o jednotlivých přírodních zdrojích či míře znečištění, neindikují dostatečně jasně, do jaké míry je nastoupena cesta směrem k trvalé udržitelnosti. Nepoužívá se metod, které by hodnotily interakce mezi rozvojem v jednotlivých sektorech, jako je životní prostředí, růst populace, sociální a ekonomické otázky. Tyto metody zatím nejsou k dispozici. Je třeba vytvořit indikátory udržitelného rozvoje tak, aby se postupně vytvořila pevná základna pro rozhodovací procesy na všech úrovních a aby se tak přispělo k dosažení trvalé udržitelnosti integrovaných systémů životního prostředí a rozvoje.“

 

Kritéria indikátorů:

  • významnost,
  • měřitelnost,
  • náklady a užitek,
  • správnost,
  • spolehlivost,
  • srovnatelnost dat (standardizace),
  • průhlednost,
  • využitelnost.

Indikátory vychází z rozvoje lidské osobnosti (odstranění chudoby, dosažení dostatečné zdravotní péče, vzdělání atd.), základny přírodního kapitálu, obnovitelných zdrojů, technologické báze, biodiverzity.

Na vývoji indikátorů pracuje řada institucí.

 

V roce 1995 vydala Komise OSN pro udržitelný rozvoj seznam doporučených indikátorů, které vyjadřují ekonomický rozměr udržitelného rozvoje:

 

  • růst HDP na osobu,
  • export zboží a služeb,
  • import zboží a služeb
  • čerpání nerostných surovin (% z prokázaných zásob),
  • roční spotřeba energie,
  • poměr čistého transferu zdrojů z HDP,
  • HDP na osobu,
  • environmentálně upravený HDP,
  • podíl průmyslu na tvorbě HDP,
  • míra koncentrace exportu,
  • ověřené zásoby nerostných surovin,
  • ověřené zásoby energetických zdrojů,
  • životnost ověřených energetických zásob,
  • podíl surovinově a energeticky náročných průmyslových odvětví na celkové průmyslové výrobě,
  • podíl průmyslových výrobků na celkovém objemu exportovaných výrobků,
  • celková rozvojová pomoc poskytnutá nebo přijatá (% z HDP),
  • poměr státního dluhu k HDP,
  • poměr dluhové služby k exportu,
  • podíl investic na HDP,
  • účast v regionálních obchodních smlouvách,
  • poměr spotřeby obnovitelných zdrojů ke spotřebě neobnovitelných,
  • výdaje na ochranu životního prostředí jako podíl k HDP,
  • celkový podíl výnosu environmentálních daní a plateb (% příjmu státního rozpočtu a SFŽP),
  • objem dodatečných zdrojů pro financování programu udržitelného rozvoje

 

 

Studie Světové banky – analýza skutečného bohatství národů, navrhuje srovnávat také zásoby. Skládá se ze čtyř částí. Vyrobeného kapitálu, přírodního kapitálu (úhrn přírodních zdrojů), lidského kapitálu (zhodnocení lidského zdraví, vzdělání a výživy) a společenského kapitálu.

Integrace do rozhodovacích procesů (na všech úrovních).

 

Environmentální účetnictví

Základní informační základna systém národních účtů.

Kritika – nezahrnují všechny aspekty reprodukčního procesu včetně životního prostředí. V roce 1993 se zavádějí tzv. satelitní účty, které umožňují získání doplňkových informací. Umožňují propojit údaje ve fyzických jednotkách s monetárně vyjádřeným účetním systémem.

 

Nedostatky systému národních účtů

  • nepostihuje interakce mezi aktivitami společnosti a degradací ŽP,
  • není schopen zachytit vyčerpávání přírodních zdrojů.

Systém environmentálního a ekonomického účetnictví. Cíle systému:

  • identifikovat materiálové a finanční toky a zásoby,
  • rozpracovat a kvantifikovat environmentálně upravené makroekonomické,
  • vytvořit vazby mezi účty ve fyzických a peněžních jednotkách,
  • kvantifikovat náklady a výnosy (při využívání ŽP),
  • rozšířit pojetí účetního systému (trvalé zachování národního bohatství).

Přístupy k environmentálnímu účetnictví:

  • monetární satelitní účetnictví,
  • účetnictví přírodních zdrojů,
  • vyjádření dopadu na blahobyt společnosti.

 

 

4.

Důvody státní reglementace

  1. a) zanedbanost problémů ochrany životního prostředí (staré zátěže, v rozvojových zemích exploatace přírodních zdrojů)
  2. b) omezenost finančních prostředků (vysoké požadavky, efektivnost)
  3. c) časová naléhavost ekologických problémů
  4. d) mezinárodní závazky (nevyhnutelné při řešení globálních problémů)
  5. e) jednota životního prostředí (integrovaný přístup)
  6. f) nutnost koordinace veřejné správy
  7. g) signalizační význam politiky životního prostředí (včasná formulace cílů a strategií, možnost připravit se na budoucí požadavky politiky životního prostředí)

 

Cíle politiky životního prostředí

Objevování problémů

  • musí být společensky uznán
  • musí ji vzít na vědomí státní, resp. politická instituce
  • musí získat pozornost politické reprezentace.

Pokud se environmentální problém stane předmětem pozornosti a rozhodování politické reprezentace, stává se jeho řešení součástí politiky životního prostředí.

Politika životního prostředí se realizuje prostředky, které se dělí na metody a nástroje.

 

Principy

 

  1. na základě formulace cílů a nástrojů vytvořit optimální systém (nalezení společensky přijatelné míry rizik při zohlednění společenského rozvoje)
  2. východisko je optimální míra znečištění
  3. stát se podílí tam, kde je jeho úloha nezastupitelná
  4. princip udržitelného rozvoje-sladění ekonomických, environmentálních a sociálních aspektů, tři kritéria udržitelnosti (minimalizace čerpání neobnovitelných zdrojů a negativních vlivů na prostředí, ochrana a zkvalitnění přírodního a lidského kapitálu
  5. princip předběžné opatrnosti
  6. princip prevence
  7. princip snižování rizika u zdroje
  8. princip ekonomické odpovědnosti (znečišťovatel platí)
  9. princip sdílené a diferencované odpovědnosti
  10. princip subsidiarity
  11. princip integrace
  12. princip nejlepší dostupné technologie
  13. princip substitu

 

 

Metody politiky životního prostředí

  1. plánování (inventarizace stavu životního prostředí a návrh řešení) – národní strategie ochrany životního prostředí, Akční program životního prostředí pro střední a východní Evropu, národní akční plány tropických lesů, zelené plánování (dimenze – prostor, témata, cílové skupiny, čas, ekologické funkce životadárných systémů, ochrana sociálně biologických funkcí lidských sídel),
  2. stanovování priorit – hodnocení naléhavosti a výsledného efektu,
  3. hodnocení naléhavosti (míra ohrožení lidského života a zdraví, míra ohrožení různých ekosystémů nebo biologických druhů, míra poškození staveb, ztráta ekologických funkcí lidských sídel); metodika hodnocení rizik – ve vztahu k lidem zahrnuje (identifikaci škodliviny, hodnocení míry expozice – vztah obsahu látky a stupněm toxických účinků, hodnocení expozice – kolik lidí, jak dlouho, z jakých zdrojů, charakteristika rizika – celkové hodnocení),
  4. hodnocení výsledného efektu (porovnávání různých rizik a naléhavosti k dosažení maximálního efektu při omezených finančních zdrojích); metoda hodnocení rizik je čistě vědecká, při hodnocení naléhavosti a výsledného efektu je proces, v němž se zvažují vědecké závěry s dalšími hledisky (sociální politické, ekonomické, legislativní rámec), tento proces je v kompetenci nositelů politického rozhodování,
  5. metoda integrované ochrany (cesty, cykly znečišťujících látek, koordinace)
  6. definování požadavků ochrany životního prostředí (povinnosti, limity – technická obtížnost, nákladnost)
  7. prosazování požadavků na ochranu životního prostředí (vedle názvu metody má význam jako fáze politiky životního prostředí a uplatnění sankčních opatření při neplnění povinností); tato metoda zahrnuje soubor akcí veřejné správy a soudů, které jsou zaměřeny na dosažení shody s požadavky ochrany ŽP – cílem je prosadit již legalizované požadavky v praxi; dílčí programy k řešení nejnaléhavějších priorit obsahují tyto prvky:
  8. identifikace regulované skupiny
  9. vypracování programu priorit
  10. podpora dosahování shody (vzdělávání, technická pomoc, positivní ekonomické nástroje, EMAS, dobrovolné dohody)
  11. monitorování shody (inspekční činnost, monitoring)
  12. prosazování (odpověď na nedodržení požadavků na ochranu ŽP)
  • nápravná opatření
  • požadování informací (ekoaudit, kvalifikace ap.)
  • ukládání sankce
  1. vyjasnění odpovědnosti mezi ústředními a územními orgány
  2. příprava programu (týmová práce)

 

Nástroje politiky ŽP dle kategorizace OECD

  1. Normativní nástroje (licence, povolení, imisní a emisní limity znečištění, výrobní a výrobkové standardy)
  2. Ekonomické nástroje (poplatky, daně, obchodovatelná emisní povolení, obchodovatelné limity, environmentální podpory, zálohové systémy, platby za čerpání přírodních zdrojů)
  3. Platební povinnosti a kompenzace škod (pravidla rpo platební povinnost, kompenzační fondy, povinné pojištění, rozšířená odpovědnost producenta)
  4. Vzdělávání a informace (vzdělávací kampaně pro širokou veřejnost šíření technických informací, zveřejňování sankčních postihů, ecolabelling)
  5. Dobrovolné přístupy (jednostranné závazky, veřejné dobrovolné systémy, sjednané smlouvy)
  6. Řízení a plánování (environmentální systém řízení, vymezování chráněných oblastí, využití krajiny)

 

Legislativa a institucionální rámec

Právo řeší konfliktní situace tam, kde nestačí regulovat etické normy – legalizace prostředků k dosažení cílů politiky.

Výraznější rozvoj práva v polovině 20. století zejména jako odezva na problémy vznikající ze znečištění životního prostředí. Zpočátku byla řešena ochrana jednotlivých součástí životního prostředí a zdrojů.

Vznikal systém zákazů a příkazů omezující nejnebezpečnější nepříznivé vlivy lidských aktivit. Začaly se vyvíjet další prostředky politiky životního prostředí a vznikla resortní politika.

Později se přijímaly jiné právní předpisy (účast veřejnosti – právo na informace), což bylo základem pro vznik všeobecné politiky.

Vznik nového právního odvětví – právo životního prostředí.

 

Základy jednoty práva životního prostředí

Předmětem práva životního prostředí je ochrana životního prostředí. Základem jednoty zásady (principy) a pojmy.

Systém práva životního prostředí

  1. a) normy a předpisy ústavního práva,
  2. b) normy a předpisy obecné
  3. normy a předpisy v ochraně jednotlivých složek životního prostředí
  4. normy a předpisy v ochraně jednotlivých zdrojů
  5. normy a předpisy sledující ochranu před specifickými zdroji ohrožování
  6. normy upravující ochranu lidského života a zdraví
  7. normy upravující odpovědnost za ohrožování a poškozování životního prostředí
  8. normy upravující organizaci státní správy

Trendy vývoje

  • od soukromoprávních úprav k veřejnoprávních
  • hlavním garantem ochrany životního prostředí se stává stát
  • cílem sjednocení práva v oblasti ochrany životního prostředí je snaha o komplexní kodifikaci práva.

Úloha práva při nastolování udržitelného rozvoje

  • udržitelný rozvoj postihuje širší soubor vztahů a problémů – nelze ztotožňovat s pojmem práva v ochraně životního prostředí, ale hraje tu důležitou roli
  • formalizace a definování mechanizmů občanské participace
  • klíčový význam mají vlastnická práva k přírodním zdrojům – je třeba hledat adekvátní formy vlastnických vztahů
  • ekologizace ostatních právních odvětví.

 

 

Institucionální zajištění ochrany ŽP

Číslo Název
I. Právní základy a hlavní principy ochrany životního prostředí
1/1993 Ústava České republiky
2/1993 Listina základních práv a svobod
17/1992 o životním prostředí
II. Státní orgány ochrany životního prostředí a jejich kompetence
2/1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR
282/1991 o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa
388/1991 o Státním fondu životního prostředí ČR
287/1993 o působnosti Státního úřadu pro jadernou bezpečnost
123/1998 o právu na informace o ŽP
III. Specifické prostředky ochrany životního prostředí
50/1976 o územním plánování a stavebním řádu
100/2001 o posuzování vlivů na životní prostředí
20/1966 o péči o zdraví lidu
IV. Ochrana složek životního prostředí a ekosystémů
309/1991 o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami
389/1991 o státní správě v ochraně ovzduší  a poplatcích za jeho znečišťování
86/1995 o ochraně ozonové vrstvy Země
254/2001 o vodách
274/2001 o vodovodech a kanalizacích …
334/1992 o ochraně zemědělského půdního fondu
289/1995 o lesích
44/1988 horní zákon
114/1992 o ochraně přírody a krajiny
16/1997 o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů…
161/1999 kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko
115/2000 o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy
V. Ochrana před zvláštními zdroji ohrožování životního prostředí
185/2001 o odpadech
477/2001 o obalech
18/1997 atomový zákon
157/1998 o chemických látkách a chem. přípravcích
353/1999 zákon o prevenci závažných havárií
153/2000 o nakládání s geneticky modifikovanými organizmy…
IV. Ekologicko-právní odpovědnost
140/1961 Trestní zákon
200/1990 o přestupcích
40/1964 Občanský zákoník

 

Stát prostřednictvím svých orgánů garantuje ochranu ŽP.

Ministerstvo životního prostředí (zákon 2/1969 Sb., kompetenční zákon) zajišťuje výkon státní správy, plní funkci koordinační a funkci vrchního státního dozoru ve všech věcech ŽP.

Rozsah pravomoci vymezují jednotlivé zákony vymezující předmět ochrany životního prostředí.

K výkonu působnosti a pravomocí je Ministerstvu životního prostředí podřízena Česká inspekce životního prostředí, správy národních parků, vědecké instituce. Ministerstvo životního prostředí spravuje Státní  fond životního prostředí ČR.

Pro lepší výkon rozsáhlých kompetencí zřízeno devět územních odborů ministerstva (usn.vl. 282/1990).

Některé kompetence v oblasti ŽP náleží jiným ministerstvům. Státní úřad pro jadernou bezpečnost.

Okresní úřady zřizují referáty životního prostředí. (Zákon 425/1990 Sb., o OÚ a jednotlivé environmentální zákony.)

Obce vykonávají dvojí působnost – samostatnou (samospráva) a přenesenou (výkon státní správy).

Orgány ochrany životního prostředí obecné a zvláštní.

 

Cyklus politiky životního prostředí

 

Politika životního prostředí je kontinuální proces zahrnující jednotlivé fáze, jejichž souhrn  se nazývá politickým cyklem. Vlastnímu politickému cyklu předchází objevení konkrétního problému životního prostředí.

Fáze:

  • formulace cílů politiky
  • legitimizace (politická podpora, společenský konsenzus, přijetí zákonů
  • prosazování (veřejná správa, cílem je shoda chování s cíli politiky)
  • rozvíjení (porovnání výsledků činnosti veřejné správy s cíli), revize (korekce s cíli)
  • ukončení.

 

Subjekty politiky životního prostředí

Schvaluje a koordinuje vláda.

Prováděcí program připravují ústřední úřady státní správy, zpracovatelem a koordinátorem bývá Ministerstvo ŽP. Základní představy o cílech, strategiích a prioritách formulují politické strany. V případě vítězství ve volbách jsou tyto představy součástí vládního programu.

Parlament v některých státech projednává politiku ŽP, prováděcí programy a zprávu o stavu ŽP. Schvaluje zákony k ochraně ŽP.

Nevládní organizace a občanské iniciativy. Zejm. v oblasti odhalování problémů ochrany ŽP a navrhování řešení.

Vědecký výzkum (vědci). Odhalování problémů ochrany ŽP, hodnocení rizik, formulace limitů, standardů aj.

Obecní samospráva (obce). Monitoring, řešení problémů, podněty k přijetí příslušných zákonů, zpracování vlastních programů.

Byrokracie veřejné správy. Odhaluje rizika a problémy, navrhuje jejich řešení sestavuje programy. Správní činnost, příprava právních předpisů.

Inspekce ŽP – kontrola dodržování právních předpisů v ochraně ŽP, ukládání nápravných opatření a sankcí.

Speciální policejní útvary – příprava podkladů pro rozhodnutí o trestní odpovědnosti.

Dále – Soudy. Zájmové organizace, svazy (Svaz průmyslu a dopravy) atd. Banky a pojišťovny.

 

Státní politika životního prostředí ČR

 

Na počátku 90. let „Duhový program“

První SPŽP schválena vládou 25. srpna 1995

Druhá SPŽP schválena vládou 10. ledna 2001

Důvody aktualizace SPŽP:

  • docílit další zlepšení kvality životního prostředí jako celku i stavu jeho složek,
  • uplatnit princip udržitelného rozvoje a dále prosazovat hlediska životního prostředí v sektorových politikách,
  • aplikovat ekonomická hlediska a přístupy ve všech záměrech a cílech ochrany životního prostředí.

 

Doporučení z hodnocení politiky životního prostředí ČR v rámci OECD:

  • navázat na tradici Duhového programu a první SPŽP,
  • stanovit kvantifikované cíle a časové horizonty pro jejich dosažení vzhledem k přípravě na vstup do EU,
  • zlepšit úroveň informací a dat o stavu a kvalitě životního prostředí v souvislosti se zák. č. 123/1998 Sb.,
  • více uplatnit a přejít od složkově pojaté ochrany ŽP k horizontálním přístupům (IPPC, EMAS),
  • posílit uplatňování zákonů na ochranu životního prostředí a jeho monitorování,
  • posílit kapacitu ministerstva na ekonomické rozbory týkající se problémů životního prostředí.

 

Struktura státní politiky životního prostředí ČR

  1. Výchozí podmínky
  2. Prioritní problémy životního prostředí
  3. Zásady SPŽP
  4. Cíle a opatření SPŽP
  5. Cíle a opatření v sektorových politikách
  6. Nástroje realizace SPŽP
  7. Náklady a efektivnost navrhovaných cílů
  8. Konkretizace cílů SPŽP
  9. Přehled vybraných indikátorů a cílů

 

 

  1. Výchozí podmínky
  • demokratické přeměny v 90. letech,
  • instituce a jejich rozvoj,
  • právní východiska,
  • výchova a vzdělání,
  • vybraná témata životního prostředí a jejich dosavadní řešení
  • ovzduší
  • těžba nerostů
  • krajina
  • živá příroda
  • odpady
  • staré zátěže
  • lesy
  • environmentální vzdělávání
  • zapojení veřejnosti
  • přetrvávající problémy:
  • nakládání s odpady
  • mobilní zdroje znečištění
  • růst zastavěných ploch
  • nedostatečně jsou řešeny ekonomické aspekty ochrany ŽP
  • konzumní způsob života
  • evropské a globální problémy
  • příprava vstupu do EU
  • ekonomické souvislosti
  1. Prioritní problémy ŽP
  • akutní problémy kvality složek ŽP
  • problémy environmentální infrastruktury
  • naléhavé strukturální problémy
  • globální problémy, mezinárodní závazky
  1. Zásady SPŽP
  • udržitelný rozvoj
  • participace veřejnosti
  • další principy
  • předběžné opatrnosti
  • prevence
  • snižování rizika už u zdroje
  • ekonomické odpovědnosti
  • sdílené a diferencované odpovědnosti
  • subsidiarity
  • integrace
  • nejlepší dostupné techniky
  • nákladově efektivních řešení
  • substituce
  • mezisektorová spolupráce a provázanost sektorových politik
  1. Cíle a opatření SPŽP
  • obecné cíle SPŽP
  • cíle a opatření v rámci jednotlivých složek ŽP
  • atmosféra
  • hydrosféra
  • litosféra
  • biota (flora, fauna, krajina)
  • fyzikální pole
  • lidská sídla
  • soustava vybraných indikátorů
  1. Cíle a opatření v sektorových politikách
  • těžba nerostných surovin
  • energetika
  • průmysl a obchod
  • nakládání s odpady
  • doprava
  • zemědělství a lesní hospodářství
  • vodní hospodářství, péče o vodu
  • zdraví obyvatel a životní prostředí
  • cestovní ruch a turistika
  • regionální rozvoj
  • vzdělávací systém
  1. Nástroje realizace SPŽP
  • právní nástroje
  • ekonomické nástroje
  • dobrovolné nástroje
  • informační nástroje
  • vzdělávací, výchovné a osvětové nástroje
  • institucionální nástroje
  • participace obyvatel a Agenda 21
  • výzkum a vývoj
  • územní plánování
  • ekosystémový přístup
  • mezinárodní spolupráce
  1. Náklady a efektivnost navrhovaných cílů
  • strategie financování cílů SPŽP
  • investice a financování výdajů na ochranu ŽP v 90. letech
  • dopady vstupu ČR do EU
  • strategie financování vstupu do EU
  • kontinuální ekonomické vyhodnocování cílů
  1. Konkretizace cílů SPŽP
  • minimální vývojový scénář „Evropa 1990-1995“
  • optimální vývojový scénář „Evropa 2005

 

  1. Mezinárodně právní souvislosti politiky ŽP

 

  1. Hlavní mezinárodní organizace zabývající se otázkami ŽP

Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Programme)

Organizace vznikla z podnětu Konference OSN o životním prostředí člověka konané v roce 1972. Sídlo má v Nairobi.

Cílem stimulovat a koordinovat v mezinárodním měřítku akce na ochranu životního prostředí a poskytovat podklady pro rozhodování. Činnost se orientuje na významné globální problémy.

Komise OSN pro trvale udržitelný rozvoj (United Nations Commision for Sustainable Development)

Úkolem komise je zajistit realizaci závěrů Konference OSN o životním prostředí a rozvoji konané v roce 1992 v Rio de Janeiru včetně uplatnění Agendy 21 na všech úrovních.

Světový svaz ochrany přírody (World Conservation Union)

Založen v roce 1948 z iniciativy UNESCO. Členy jsou státy (76), státní agentury (104) a nevládní organizace (720). Česká republika je členem od roku 2000. Hlavním úkolem je rozvíjení spolupráce při ochraně životního prostředí a při racionálním využívání přírody.

Světový fond ochrany přírody (World Wildlife Fund)

Je největší nevládní organizací ochrany přírody na světě (nevládního charakteru).

Cílem této organizace je

  • záchrana zvířat ohrožených vyhubením
  • potlačení nelegálního obchodu se vzácnými druhy rostlin a živočichů
  • pomoc obyvatelům uspokojovat své potřeby a zároveň chránit přírodní zdroje
  • školení správců chráněných území, strážných skupin a skupin specializovaných na boj s pytláky
  • podporu vědeckého výzkumu zaměřeného na vznik a realizaci dlouhodobých programů ochranu přírody.

 

 

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development)

Byla založena v roce 1961. Její sídlo je v Paříži. Má 30 členů. Zatím posledním členským státem se stala Slovenská republika v roce 2000.

S členstvím je spojeno uznání  za ekonomicky vyspělý, demokratický stát. Mimoto členství  zavazuje ke zvýšené pozornosti v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Světová obchodní organizace (World Trade Organization)

Založena v roce 1995 na základě Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade). Výbor pro obchod a životní prostředí byl zřízen 31. ledna 1995. Jeho úkolem je zabývat se vztahem mezi obchodem a opatřeními k ochraně životního prostředí s cílem podporovat udržitelný rozvoj.

Světová zdravotnická organizace (World Health Organization)

Zaměřuje se i na zlepšení stavu životního prostředí a zásobení nezávadnou pitnou vodou. Světová zdravotnická organizace stanovila emisní limity škodlivých látek platné na celém světě.

Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization)

Podporuje a koordinuje mezinárodní i národní akce související i s ochranou životního prostředí.

Evropská hospodářská komise

Rada Evropy

Zaměřovala se především na otázky lidských práv a základních svobod, sociální a ekonomické, výchovu, kulturní dědictví, sport, životní prostředí, místní a regionální samosprávy, modernizaci a harmonizaci právních předpisů členských států. V Radě Evropy byla uzavřena řada úmluv.

Světová meteorologická organizace (World Meteorological Organization)

Zapojuje se do programů ochrany životního prostředí především soustavným sledováním stavu ovzduší. Světová meteorologická organizace je jednou z nejdůležitějších organizací tzv. Mezinárodního panelu OSN o změně klimatu (UN Intergovernmental Panel on Climate Change), který sleduje, jak probíhá globální změna klimatu a jaké jsou její příčiny.

Mezinárodní agentura pro  atomovou energii (International Atomic Energy Agency)

Mezinárodní agentura pro  atomovou energii byla založena v roce 1957. Jejím cílem je přispívat k zajišťování mírového a bezpečného využívání atomové energie.

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development)

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj vznikla v roce 1944 na mezinárodní konferenci v Bretton Woods spolu s Mezinárodním měnovým fondem. Tato banka poskytuje půjčky i na ochranu životního prostředí.

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development)

Evropská banka pro obnovu a rozvoj byla založena v roce 1991 a má sídlo v Londýně. Má za cíl podporovat soukromé a podnikatelské iniciativy v zemích střední a vhodní Evropy, které uplatňují principy demokracie, pluralismu a tržní ekonomiky. Banka má pomoci urychlit přechod těchto zemí k otevřené tržní ekonomice. Poradním orgánem prezidenta banky je Poradní výbor pro otázky životního prostředí.

The Global Environment Facility (GEF)

GEF byl založen pro posílení mezinárodní spolupráce vedoucí k zamezení aktuálních ohrožení životního prostředí. Jeho cílem je především ochrana biodiverzity, ozónové vrstvy, zemského klimatu a degradace vod.

 

Přístup k informacím o životním prostředí

 

Čl. 35, odst. 2 Listiny základních práv a svobod:

„Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů“.

Environmentální informace má strategickou povahu, popisuje realitu, je základem pro rozhodování a vyhodnocuje efektivitu politik ŽP.

Zásady na základě zkušeností EPA:

  • využívat informace strategicky
  • aktivně informace předávat
  • vybudovat integrovanou informační infrastrukturu
  • zvolit efektivnější organizaci řízení zdrojů informací.

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí odpovídá směrnici ES (90/313/EHS).

Aarhuská úmluva (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí) 3 pilíře:

  • právo na informace
  • právo na participaci v rozhodovacích procesech
  • právo na přístup k soudům.

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí

Zákon upravuje

  • podmínky výkonu práva na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů
  • přístup veřejnosti k informacím

Informace může být v písemné, obrazové nebo zvukové formě.

Informace o stavu ŽP a přírodních zdrojů vypovídají zejména o

  • stavu a vývoji ŽP, o jeho příčinách a důsledcích
  • připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu ŽP
  • stavu vody, ovzduší, půdy, živých organizmů a ekosystémů atd.
  • využívání přírodních zdrojů
  • vlivech staveb, činností a technologií a výrobků na ŽP
  • správních řízeních ve věcech ŽP
  • ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování
  • mezinárodních, státních, místních strategiích a programech
  • mezinárodních závazcích
  • zdrojích informací.

Žadatel může za účelem získání informace o životním prostředí požádat orgán o zpřístupnění informace o životním prostředí. Svou žádost nemusí odůvodňovat. Informace bude podána do 30 dnů, výjimečně do 60 dnů.

Omezení přístupu, pokud jej vylučují jiné předpisy

  • o skutečnostech utajovaných ve státním zájmu
  • o ochraně osobních nebo individuálních údajů
  • o ochraně duševního vlastnictví
  • o ochraně obchodního tajemství.

Další omezení přístupu:

  • o místě výskytu zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů nebo nerostů
  • informace v rámci přípravného řízení v trestních věcech ap.
  • žádost je nesrozumitelná a žadatel ji nedoplnil
  • týká se dosud nevyhodnocených údajů
  • žádost je formulována zjevně provokativně nebo obstrukčně
  • žadatel již má požadovanou informaci prokazatelně k dispozici.

Informace se zpřístupňují zpravidla bezplatně, orgány jsou oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií ap.

Vláda projednává a schvaluje zprávu o stavu ŽP jedenkrát za rok a předkládá ji k projednání Parlamentu.

Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s ostatními příslušnými ministerstvy je povinno podporovat osvětu, výchovu a vzdělávání široké veřejnosti v oblasti ochrany ŽP se zvláštním zaměřením na výchovu dětí a mládeže.

Přehled vybraných informačních zdrojů v oblasti ŽP

Přehled provozovaných a budovaných informačních systémů:

  • kvality ovzduší
  • hydroekologický
  • surovinový
  • ochrany přírody
  • o odpadech
  • posuzování vlivů na ŽP
  • ekologická výchova, vzdělávání a osvěta

Tištěné informace souhrnného charakteru se vztahem k ŽP.

Vztah zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím k zákonu č. 123/1998 Sb.

 

 

  1. Hodnocení vlivu na životní prostředí

 

EIA (Environmental Impact Assessment)

Odpovídá principu předběžné opatrnosti

Zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (na svoji dobu byl velmi moderní zákon).

Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí).

Důvody pro přípravu nového zákona:

  1. Nezbytná harmonizace české právní úpravy s právem EU.
  2. Naplnění závazku ČR ve vztahu k Úmluvě EHK OSN o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících státní hranice (ESPOO konvence).
  3. Transpozice požadavků tzv. druhého pilíře Úmluvy EHK OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a o přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí Aarhuská úmluva).
  4. Odstranění nedostatků platné právní úpravy, jak byly zjištěny při aplikaci zákona 244/1992 Sb.

Rozdíly oproti dosud platnému zákona

  • povinnost příslušných úřadů na žádost investora předběžně konsultovat nároky na informace,
  • zavést zjišťovací řízení, zda musí být daný záměr na dané lokalitě plně posuzován,
  • zavést specifikaci obsahu a rozsahu dokumentace,
  • stanovit pevné lhůty pro jednotlivé kroky v procesu EIA,
  • umožnit včasnější zapojení dotčených správních úřadů, obcí a veřejnosti (před zpracováním dokumentace),
  • všechny dokumenty musí být zveřejněny na úředních deskách, na internetu a dalším vhodným způsobem,
  • určit podmínky a postup pro odebírání autorizace zpracovatelů dokumentací a posudků,
  • odměna posudkářů bude stanovena obdobně jako u soudních znalců, bude ji vyplácet příslušný úřad a ten ji vyúčtuje investorovi.

Doplnění ze strany poslanců

  • právo vlády zcela vyjmout v jednotlivých případech záměry z povinnosti posouzení vlivu na životní prostředí,
  • platnost oprávnění získaných podle současného zákona a vyhlášky jako autorizace podle zákona nového,
  • zkrácení maximální lhůty pro zpracování posudku oproti současné době o 120 dnů,
  • omezení účasti veřejnosti v následných řízeních, kde se rozhoduje o povolení daného záměru.

Odmítnutí ze strany Parlamentu

  • vypuštění posuzování vlivů koncepcí na ŽP,
  • samostatné stanovení obsahu a rozsahu dokumentace,
  • veřejná projednání v časných fázích posuzování,
  • širší kompetence ministerstva zdravotnictví,
  • liberalizace zpracování dokumentace.

Obsah zákona 100/2001 Sb.

  • Předmět úpravy (v zákoně vymezené záměry, jejichž provedení by mohlo závažně ovlivnit ŽP).
  • Rozsah posuzování.
  • Základní pojmy (záměr stavby, dotčené území, dotčený územní samosprávný celek).
  • Předmět posuzování.
  • Způsob posuzování.
  • Oznámení.
  • Zjišťovací řízení.
  • Posuzování vlivů na ŽP přesahujících hranice ČR

 

  1. Podnik a životní prostředí

 

Působení nástrojů regulace ochrany životního prostředí (legislativy) na konkrétního znečišťovatele (podnikatelský subjekt, jednotlivce, obec).

Regulací jsou ohroženy zejména podniky které

  • nejsou dostatečně rentabilní
  • se nacházejí v platební neschopnosti
  • mají neúměrně malý majetek a nemají jinou možnost poskytnout bance garanci
  • nemají přesvědčivý podnikatelský záměr.

Nebezpečí ohrožení konkurenceschopnosti v případě výrazného zvýšení nákladů vyráběné produkce resp. zpomalení rozvoje je třeba posuzovat s přihlédnutím k

  • úrovni konkurence v daném oboru
  • rozpětí mezi výrobní a prodejní cenou
  • stupni vyčerpání vnitřních rezerv
  • způsobu cenotvorby (cenová regulace).

Environmentální legislativa může přispět k rozhodnutím progresivního charakteru. Jen ojediněle působí likvidačně (na ekonomicky slabé subjekty).

Nevýhoda tuzemského exportéra v případě uplatnění přísnějších požadavků na ochranu ŽP než v zahraničí.

Dopad internalizace negativních externalit na rovnováhu na trzích zboží a služeb (ekonomicky optimální vliv jednoho znečišťovatele na životní prostředí)

Druhy nákladů

Společenské náklady zahrnují součet interních (individuálních, soukromých) nákladů a externích nákladů.

Výdaje na ochranu ŽP jsou zpravidla používány v souvislosti s veřejnými rozpočtu, které financují náklady (obdobně jako podniky), ale také poskytují dotace, půjčky ap.

Sociální dopady

  • přechodné zvýšení cen (životních nákladů)
  • zvýšení cen přímé, nepřímé (v důsledku zvýšení cen energie a surovin), nepřímé v důsledku zákazu používání některých výrobků (surovin)
  • je žádoucí podpora sociálně slabší vrstvy při výrazném zvýšení životních nákladů.

 

Strategie podniků v ochraně životního prostředí

  • pasivní (jaké cíle jsou reálné, jaké nástroje by se měly používat)
  • aktivní (snaha o integraci hledisek ochrany ŽP a udržitelného rozvoje do systému řízení).

Příčiny změn strategie

  • snaha být více připraveni
  • roste env. vědomí a sílí tlak veřejnosti
  • zvýšení image firmy
  • vědeckotechnický rozvoj je schopen snižovat negativní vliv na ŽP ekonomicky efektivními cestami
  • systém environmentálního managementu může snížit náklady spojené s vyhledáváním nových technologií
  • snaha započítávat do efektivnosti investic položky související s ochranou ŽP (lepší image-větší tržby)
  • růst vzdělání a hodnotové orientace lidí ve vztahu se ŽP
  • v transformujících se ekonomikách je tento proces podporován ze strany rozvinutých zemí
  • motivem je také je-li tato strategie podporována státem.

Důležitým rysem uplatnění proaktivní strategie je přechod od koncových opatření k preventivním a to pokud možno v celém cyklu (live cycle).

Podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (1991)

  • výsledek proaktivního chování
  • cílem přimět co nejvíce podniků zlepšovat svoji činnost v oblasti ochrany ŽP v souladu se zásadami
  • přijato 16 zásad
  1. zásada společné priority (systém environmentálního managementu)
  2. zásada integrovaného managementu
  3. zásada procesu neustálého zdokonalování
  4. zásada vzdělávání zaměstnanců
  5. zásada předběžného posouzení dopadů na ŽP
  6. zásada týkající se výrobků a služeb (life cycle)
  7. zásada podávání informací jak bezpečně používat výrobky
  8. zásada týkající se provozu (úspora energie, materiálů atd.)
  9. zásada týkající se výzkumu
  10. zásada preventivního přístupu
  11. zásada rozšiřování Charty
  12. zásada připravenosti čelit mimořádným událostem
  13. zásada týkající se přenosu šetrných technologií
  14. zásada účasti na společném úsilí (programy, semináře)
  15. zásada otevřenosti v otázkách vyvolávajících znepokojení
  16. zásada udržování souladu s uloženými požadavky včetně zajišťování informovanosti

Světová podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (1993)

Česká podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (1993)

 

Ekolabeling

(označování výrobků, které jsou k životnímu prostředí šetrnější jejich „substituenti„).

Úkolem ekolabelingu je

  • výběr kategorií (skupin) výrobků
  • stanovení směrnice (souboru požadavků)
  • udělování označení
  • provádění kontrol.

První SRN „Modrý anděl„ od roku 1978. Platí se registrační poplatky, poplatek s obratu a příspěvek do fondu informování veřejnosti.

Kanadský program „Volba životního prostředí„ (1988). Poplatek za testování, licenční poplatek (před a po získání licence).

První nadnárodní systém „Bílá labuť„ (1989). Placení testování (přímo), poplatek při podání žádosti, licenční poplatek (podle ročního obratu) se platí ročně.

V České republice „Ekologicky šetrný výrobek„ (1994). Úhrada nákladů na zkoušky výrobků a vyhotovení nákladů, registrační poplatek (20 000 Kč).

Cíle programu:

  • dávat spotřebiteli státní garanci, že u označeného výrobku jsou minimalizovány nepříznivé vlivy na životní prostředí
  • zajistit bezpečnou orientaci
  • zvýšit odbyt ekologicky šetrných výrobků (vyvolat soutěžení).

 

Dobrovolné dohody

Aktivity znečišťovatelů a určitých autorit, které:

  • představují specifický nástroj prosazování cílů dané politiky ŽP, a to v případě, že daná oblast není pokryta jinými nástroji,
  • jdou nad rámec toho, co vyžaduje stávající ekologická legislativa, případně ji nahrazují,
  • jsou založeny na aktivitě znečišťovatelů, která je charakteristická zpravidla určitým stupněm dobrovolnosti,
  • vytváří vyšší prostor pro větší variabilitu řešení,
  • jsou v některých případech spojeny s vyjednáváním,
  • mohou být součástí kombinací nástrojů politiky ŽP v dané oblasti,
  • jsou používány jak k oslabení ekonomického dopadu nové legislativy v oblasti ŽP na ty sektory, které by jinak byly obzvláště postiženy, tak i jako prostředek pro povzbuzení inovačního procesu a odstranění znečištění, které nevyhovuje existujícím limitům,
  • přináší oboustranný prospěch – společnost může dosáhnout zlepšení stavu ŽP a firmy mohou získat vyšší reputaci, zvýšit efektivnost ve využívání svých zdrojů a vyhnout se potenciálně “nepříjemnější” environmentální legislativě,
  • spolu s klasickými ekonomickými nástroji by měly vést k méně společensky nákladným řešením daných environmentálních problémů.

 

Členění dobrovolných přístupů:

Jednostranné závazky znečišťovatelů (Program odpovědné péče v chem. průmyslu)

Iniciovaná dobrovolná řešení (EMAS, ISO 14000, Dobrovolné programy EPA)

Systém environmentálního managementu

Předpisy:

  • technické normy řady ISO 14 000
  • nařízení Rady EHS č. 1836/93 (EMAS)
  • usnesení vlády ČR č. 466 z 1. července 1998

Cílem EMS je

  • zavedení pořádku
  • dosažení úplného souladu s právními požadavky
  • redukce provozních nákladů, úspory energií, surovin a dalších zdrojů
  • snížení rizika environ. havárií
  • zvýšení podnikatelské důvěryhodnosti
  • zlepšení vztahů s veřejností
  • získání obchodně využitelné vizitky.

Integrovaná prevence a omezování znečišťování ŽP

Opuštění složkového pohledu na ochranu ŽP.

Integrovaný přístup posuzuje komplexně vliv činností na ŽP.

Princip nejlepší dostupné technologie (BAT).

Návrh zákona, který je v ČR v současné době připraven, je založen na principu posuzování všech technologií z hlediska jejich vlivu na životní prostředí. Vydávají se povolení na použití technologií.

Čistší technologie

Cílem je snížit produkci odpadů a zvýšit podíl recyklace. Je zaměřena na výběr a použití zdrojů, na technologii, získávání sekundárních surovin z odpadů ap.

 

 

Sektorové politiky

 

Energetika

Energetika nejvíce znečišťuje ovzduší v ČR.

V roce 1999 čistá výroba elektřiny 59 474 GWh. Podíl tepelných elektráren 77 %. Podíl centralizovaného vytápění 34 %, kombinovaná výroba elektřiny a tepla 23 %.

Environmentální požadavky:

  • využívání ušlechtilých paliv
  • podporovat vyšší využití obnovitelných a druhotných zdrojů energie
  • podporovat zavádění moderních energetických technologií
  • snižovat energetickou náročnost
  • podporovat poradenství a osvětu v oblasti efektivního využití energie
  • urychlit řešení konce palivového cyklu u jaderných zařízení.

 

Průmysl

Přechod od koncových opatření ke změnám technologií.

Důraz na zavádění systémů environmentálního řízení.

Environmentální požadavky:

  • dosáhnout zásadního snížení zátěže ŽP,
  • rozvinout strukturální záměry průmyslové výroby,
  • zpracovat program podpory nízkoemisních, nízkoodpadových, energeticky úsporných technologií,
  • podporovat rozvoj tzv. ekoprůmyslu,
  • rozvíjet ekolabeling a LCA (Life Cycle Assessment),
  • podporovat environmentálně orientované systémy řízení,
  • podporovat dobrovolné aktivity,
  • omezovat výrobu, dovoz a používání nebezpečných chem. látek
  • omezovat hlukové emise.

 

Zemědělství

Zastaralý park mechanizačních prostředků, růst podílu ekologického zemědělství (2,6 %  z celkové rozlohy).

  • stanovit a udržovat optimální podíly orné půdy, luk, pastvin ap.,
  • zajišťovat zdravotní nezávadnost potravin,
  • vytvořit podmínky pro rozvoj multifunkčního zemědělství,
  • omezovat plošné znečištění vod,
  • podporovat ekologicky šetrné způsoby hospodaření,
  • podporovat snížení podílu orné půdy,
  • zajistit označování výrobků obsahujících geneticky modifikované mechanismy.

 

Doprava   

  • prosazovat opatření ke snižování přepravních nároků,
  • podporovat postupnou změnu podílu osobní a nákladní přepravy,
  • podporovat výraznější podíl železnice v rámci regionální dopravy,
  • podporovat veřejnou osobní dopravu, zavádět integrované dopravní systémy a environmentálně přijatelná vozidla,
  • podporovat vybavení pro cyklistickou a pěší dopravu,
  • podporovat používání bionafty,
  • podporovat vývoj a zavádění standardů dopravních prostředků a alternativních pohonů,
  • zvyšovat pozornost při přepravě nebezpečných věcí,
  • podporovat opatření k redukci hluku.

 

Domácnosti

Dochází k přesunu osídlení do velikých aglomerací

Udržitelná spotřeba, spotřební způsoby.

Šetření energií (energetické štítkování), využívání obnovitelných zdrojů energie, snižování spotřeby vody, snižování, resp. třídění odpadů.

 

Osnova

 

životní prostředí

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_v_%C4%8Cesku

 

 

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_v_%C4%8Cesku

 

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD

 

  • Příčiny chřadnutí lesů:
  • co říká vládní zpráva

 

 

  • http://www.moldan.cz/index.php/starsi-clanky/83-aktuality/187-klicove-problemy-zivotniho-prostredi-v-cr

 

 

 

 

 

 

 

  • Ekonomie životního prostředí
    • Ekonomická činnost a životní prostředí

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_v_%C4%8Cesku

 

 

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_v_%C4%8Cesku

 

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD

 

  • Příčiny chřadnutí lesů:
  • co říká vládní zpráva

 

 

  • http://www.moldan.cz/index.php/starsi-clanky/83-aktuality/187-klicove-problemy-zivotniho-prostredi-v-cr

 

 

 

 

 

 

 

  • Ekonomie životního prostředí
    • Ekonomická činnost a životní prostředí

Zdroje

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_v_%C4%8Cesku

 

 

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_v_%C4%8Cesku

 

 

 

 

 

  • https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD

 

  • Příčiny chřadnutí lesů:
  • co říká vládní zpráva

 

 

  • http://www.moldan.cz/index.php/starsi-clanky/83-aktuality/187-klicove-problemy-zivotniho-prostredi-v-cr

 

 

 

 

 

 

 

  • Ekonomie životního prostředí
    • Ekonomická činnost a životní prostředí

sepsal :Jiří Šoltýs