Indiáni


Indiáni

Tento článek je o skupině původních amerických obyvatel. Další významy jsou uvedeny na stránce Indián (rozcestník).

Indiáni z kmene Bororo v Brazílii

Indiáni představují původní obyvatelstvo amerického kontinentu, jedinou výjimku tvoří Eskymáci a Aleuti na severu, v Arktické oblasti Aljašky, Grónska a Kanady.

Předchůdci indiánů přišli do Ameriky patrně v jediné migrační vlně v období okolo 12–13 tisíc let př. n. l., kdy probíhající doba ledová způsobila výrazný pokles hladiny oceánů, a tak mezi Sibiří a Severní Amerikou místo Beringovy úžiny existovala tzv. Beringova šíje.[1] Předchůdci indiánů pak následovali migrující lovnou zvěř na nový kontinent. Počinem Španělů a Angličanů dnes žije jen přes 50 000 indiánů.[zdroj?]

Obsah

Pojmenování

Označení indián jako první použil Kryštof Kolumbus v domnění, že se plavbou na západ přes Atlantik dostal k východnímu břehu Indie nebo přesněji k indonéským ostrovům. Označení indián pro původní obyvatele Ameriky je natolik vžité, že se běžně užívá v češtině i v dalších jazycích, ačkoli může být zavádějící. Například v angličtině slovo Indian znamená jak amerického indiána, tak Inda, proto se pro původní obyvatele Ameriky používá často označení American Indians nebo zkráceně Amerindians, případně American natives (Původní Američané), jemuž sami indiáni ve Spojených státech dávají přednost. Starší označení rudoch, anglicky redskin, by se pro svůj pejorativní kontext používat nemělo. Ačkoli bývá spojováno s barvou pleti indiánů, která má u většiny kmenů bronzový až červenohnědý odstín, jeho motivací zřejmě bylo spíš oblíbené červené malování obličeje i celého těla okrem (Severní Amerika) nebo barvivem z oreláníku (Amazonie, Karibská oblast, Mexiko).

Indiánská obydlí

Týpí v táboře kmene Siouxů na Velkých pláních

Hopiové v pueblu

Obydlí kanadských indiánů

Dlouhý dům – obydlí Irokézů a některých dalších etnik Severovýchodu

Hogan – obydlí Navahů

Pueblo – obydlí, podle něhož byla nazvána celá kultura Pueblanů. V pueblech dosud žijí příslušníci různých kmenů usedlých zemědělců: Zuňiové (mluví izolovaným jazykem), Hopiové (juto-aztécká jazyková rodina), Keresové (kereská jazyková rodina), Tevové, Tivové a Tovové (kajova-tanoská jazyková rodina). Keresové, Tevové, Tivové a Tovové jsou dnes nazýváni také podle jména puebla, např. Taos

Týpí – obydlí kočovných etnik Velkých plání a přilehlých oblastí

Vigvam

Vikiap

Indiánské děti z Ekvádoru

Kmen v Amazonii žijící izolovaně od zbytku světa

Výrazy přijaté z indiánských jazyků

Severoamerické

 

Čipmank

Hikory

Hogan

Howgh

Husky

Kačina

Karibu

Kiva

Mokasín

Opossum

Papoose

Pemikan

Potlač

Pow wow

Sačem

Saguaro

Skunk

Squash

Squaw

Tobogan

Tomahavk

Totem

Týpí

Vigvam

Vikiap

Wampum

Wapiti

Mezoamerické

 

Atlatl

Avokádo

Axolotl

Čokoláda

Chili

Kakao

Kojot

Kopál

Meskal

Ocelot

Pejotl

Pulque

Kvesal

Sapodila

Jihoamerické

Aguti

Alpaka

Ananas

Ara

Arapaima

Ayahuasca

Batáty

Čája

Činčila

Gaučo

Guacharo

Guanako

Guáno

Hamaka

Hoko

Chinin

Jaguár

Kanoe

Kipu

Koka

Kondor

Karančo

Lama

Pampa

Piraňa

Puma

Tukan

Vikuňa

 

 

Američtí indiáni

Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Američtí indiáni
Sedící býk, náčelník Siouxů
Populace
Američtí indiáni a původní obyvatelé Aljašky (2010 Census Bureau)[1]
Jedna rasa: 2 932 248
V kombinaci s jednou nebo více rasami: 2 288 331
Celkem: 5 220 579
Jazyk(y)
americká angličtina, navažština, indiánské jazyky
Náboženství
křesťanství
Příbuzné národy
Indiáni, mesticové

Američtí indiáni (anglicky American Indians, Native Americans) je označení pro indiány obývající území dnešních Spojených států amerických. Ne všechny původní obyvatele USA lze označit za indiány – neřadí se sem Havajci (Native Hawaiians), Eskymáci a Aleuti. Američtí indiáni se dělí do mnoha různých kmenů a skupin.

Předci dnešních indiánů dorazili do Spojených států před nejméně 15 000 lety, a to z Asie přes Beringii. Následně se vyvinula řada rozmanitých národů, kmenů a kultur. Indiány však výrazně ovlivnila evropská kolonizace Ameriky, která začala roku 1492, a jejich počty rapidně ubývaly kvůli zavlečeným chorobám, válkám a otroctví. Po založení Spojených států bylo mnoho kmenů vystaveno válčení, odsunům a jednostranným smlouvám a až do 20. století trpěly diskriminační vládní politikou. Od 60. let 20. století vedlo hnutí za nezávislost k mnoha změnám v životech amerických indiánů a dnes je ve Spojených státech více než pět miliónů domorodých Američanů.

Obsah

Dějiny

Související informace naleznete také v článku Indiánské války.

Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492 znamenalo pro indiány převratné změny. Především došlo k rozšíření evropských infekčních nemocí, v důsledku jejichž neustálých epidemií zahynulo 90 % obyvatel, populace prudce poklesla. V roce 1513 španělský objevitel Juan Ponce de León jako první Evropan vstoupil na území dnešních Spojených států na Floridu. Angličané na východním pobřeží Severní Ameriky založili 13 kolonií, které posléze získaly nezávislost jako Spojené státy americké. Indiáni měli jinou kulturu a koncept vlastnických práv než Evropané, a tak se s evropskými osadníky často dostávali do konfliktů. Američané se snažili Indiány civilizovat s tím, že se jednou stanou americkými občany, což navrhl prezident George Washington a Henry Knox. V roce 1830 schválil Americký kongres Indian Removal Act, který nařizoval odsun všech indiánů za řeku Mississippi, aby se předešlo násilným střetům mezi indiány a osadníky. S další americkou expanzí na západ nastaly další konflikty mezi evropskými osadníky, kteří chtěli Velké pláně začít obdělávat, a místními kočovnými indiány, kteří si osvojili Evropany dovezené koně a lovili bizony. V sérii indiánských válek však byli poraženi a umístěni do rezervací. V roce 1924 bylo všem americkým indiánům uděleno americké občanství. Podle Markéty Křížové rozklad indiánské civilizace nebyl způsoben expanzí Evropanů, indiánské říše byly oslabeny a vzhledem ke svému násilnému a často zaostalému způsobu života byl zánik předurčen a proto byl nevyhnutelný.[2] Podle Markéty Křížové celá kultura prérijních Indiánů je produkt styku s Evropou. Indiáni neznali např. koně, kovové zbraně, nože, korálky nebo kotle, v předkolumbovské době neměli jak ulovit bizony. Vyšší životní standard a větší bezpečí indiánům přinášely křesťanské misie. Při neúrodě pomáhaly ostatní misie. Misionáři se snažili zabránit nejhorším excesům – lidským obětem, mučení zajatců, kanibalismu, týrání manželek, ale i sirotků.[2][3][4][5]

Společnost, kultura a jazyk

I přesto, že se kmeny mezi sebou výrazně odlišují kulturními rysy, jazyky, oděvem a zvyky, jsou určité prvky, které mezi sebou sdílejí. První evropsko-američtí učenci popisovali indiány jako společnost, které dominují klany.[6]

První kmeny lovců-sběračů si vyráběly kamenné nástroje už před 10 000 lety; s tím jak nastával věk metalurgie, nastupovaly nové technologie a začaly se vyrábět účinnější zbraně. Před kontaktem s Evropany používala většina kmenů stejné zbraně. Nejběžnější zbraní byl luk a šíp, válečný kyj a kopí. Kvalita, materiál a design se ale od sebe velmi lišily. Využívání ohně bylo velmi důležitým prvkem jak pro zajištění a přípravu stravy, tak i pro rozkvět lidské populace a to tím, jak oheň měnil krajinu kontinentu.

Velcí savci jako mamuti a mastodonti byli už kolem roku 8000 př. n. l. na pokraji vyhynutí. Indiáni proto přešli k lovu jiné velké zvěře, a to k lovu bizonů. Kmeny z Velkých planin lovily bizony ještě v době, kdy se poprvé setkaly s Evropany. Znovuzavedení koně Španěly do Severní Ameriky v 17. století a tím, jak se je indiáni naučili využívat, výrazně pozměnilo jejich kulturu, včetně způsobu lovu velké zvěře. Koně se tak staly cenným a centrálním prvkem indiánských životů a pokládaly se za měřítko bohatství.

Zemědělství

Tykev byla jedna z prvních plodin, kterou domorodí Američané pěstovali. Mezi další plodiny patřily bavlna, slunečnice, dýně, tabák, merlík, truskavec a Iva annua..

Zemědělství se na jihozápadě začalo vyvíjet asi před 4000 lety, kdy obchodníci přivezli z Mexika kulturní odrůdy. Z důvodu různého podnebí byla pro úspěšné zemědělství zapotřebí určitá vynalézavost. Podnebí na jihozápadě se pohybovalo od chladných, vlhkých horských regionů až po písčitou půdu v poušti. V této době přišlo pár inovací v zemědělství, včetně zavlažování, které mělo přivádět vodu do suchých oblastí. Další technikou byl výběr semen podle vlastností rostlin, ze kterých pocházela.

Na jihozápadě indiáni pěstovali fazole v podstatě stejným způsobem jako jsou pěstovány i teď. Na východě však byly sázeny hned vedle kukuřice, aby se k jejím stonkům mohly uchytit fazolové stonky.

Avšak nejdůležitější plodinou, kterou pěstovali, byla kukuřice. Počátky pěstování kukuřice sahají až do Mezoameriky a dále se rozšiřovalo na sever. Asi před 2000 lety se dostalo na východ Ameriky. Kukuřice byla pro indiány velmi důležitá, protože byla součástí jejich každodenní stravy. Během zimy mohla být skladována v podzemních jámách a žádná část nepřišla nazmar. Slupka se používala k řemeslnictví a klas jako palivo do ohniště.

Od roku 800 n. l měli indiáni tři nejdůležitější plodiny—fazole, tykev a kukuřici—často také nazývané jako tři sestry.

Genderové role se u indiánů v zemědělství lišily region od regionu. Na jihozápadě to byli muži kdo připravoval motykou půdu a ženy se staraly o výsadbu, odstraňování plevele a sklizeň. Ve většině ostatních regionech se staraly o vše ženy, včetně vyčištění půdy. A protože domorodí Američané střídali pole poměrně často, bylo čištění půdy opravdu náročnou prací. Říká se, že to byl Squanto, kdo ukázal poutníkům v Nové Anglii jak používat ryby k hnojení půdy, ale o pravdivosti tohoto příběhu se diskutuje.

Indiáni sázeli fazole vedle kukuřice jednak proto, aby nahrazovaly dusík, který kukuřice brala ze země, ale také proto, že se pak kukuřičné stonky používaly jako podpora ke šplhání. Domorodí Američané požívali oheň také ke spálení plevele a vypálení půdy, aby se do půdy mohly navrátit živiny. Pokud to nepomohlo, tak nechali polem ladem a našli si pro pěstování nové místo.

Na východní části kontinentu si Evropané všimli, že indiáni čistí pro ornou půdu opravdu velké plochy. Jejich pole v Nové Anglii někdy pokrývala stovky akrů. Kolonisté ve Virginii zaznamenali tisíce akrů obdělávané domorodými Američany.[7]

K obdělávání půdy se běžně používaly nástroje jako motyka, palice a sázecí kolík. Motyka byla hlavním nástrojem pro orbu a přípravu půdy k výsadbě a k odstraňování plevele. První podoby motyky byly ze dřeva a kamene. Když osadníci dovezli železo, indiáni přešli na železné motyky a sekery. Sázecí kolík byl klacík ke kopání, který se používal k sázení semen. Jakmile byly plodiny sklizeny, ženy je připravovaly k jídlu. Palice používaly k mletí obilí na kaši. Poté ji v této formě uvařily a snědly nebo ji upekly jako kukuřičný chléb.[8]

Genderové role

Genderové role se liší kmen od kmenu. Spousta indiánů se vymykala koloniálním nebo náboženským očekáváním sexuality a pohlaví. Poměrně běžné byli například joyas nebo muži, kteří si přisvojili sociální a sexuální role žen.[9]

Ať už je kmen převážně matrilineární nebo patrilineární, mají obvykle nějaký stupeň rozhodovací pravomoci v rámci kmene obě pohlaví. Mnoho národů, jako třeba Haudenosaunee Five Nations a Jihovýchodní Muskogean kmeny, mají matrilineární nebo systém Klan Matek, ve kterém je majetek a dědičné vůdčí postavení řízeno a předáváno přes mateřskou linii. Děti náleží k matčině klanu. V kultuře kmenů Čerokiů vlastní rodinný majetek ženy. Když se tradiční mladé ženy vdají, jejich manželé se mohou připojit k domácnosti matky jejich manželky.

Matrilineární struktury umožňují mladým ženám asistenci u porodu a pomoc při výchově a ochraňují je v případě konfliktů mezi páry. Pokud se pár rozejde nebo muž zemře, žena má rodinu, o kterou se může opřít. V matrilineárních kulturách jsou to obvykle matčini bratři, kteří zastupují hlavní mužské role u dětí. Otcové nemají v manželčině a dětském klanu žádné postavení, protože patří do klanu své vlastní matky. Dědičné náčelnické pozice klanu se předávají skrz matčinu linii a náčelníci jsou odjakživa vybíráni na doporučení starších žen, které také mohou náčelníka odmítnout.

V patrilineárních kmenech, jako je Omaha, Osage a Ponca, se vůdcovství předává skrz linii muže a děti patří otci a jeho klanu. Pokud si žena v těchto kmenech vezme někoho jiného než domorodého Američana, už nadále není součástí kmene a její děti sdílí etnickou příslušnost a kulturu svého otce.[10]

V některých kmenech muži odjakživa lovili, obchodovali a válčili, zatímco ženy se, jako dárkyně života, staraly o přežití a blahobyt svých rodin (a budoucnost kmene).  Ve spoustě kmenů ženy sbírají a pěstují rostliny a byliny k léčbě nemocí, starají se o mladé a staré, vyrábí veškeré oblečení a nástroje, a zpracovávají a konzervují maso a kůži ze zvěře. Některé matky využívají při práci či cestování k nošení dětí takzvané kolébky.[11] V jiných kmenech nejsou genderové role tak jasné a v dnešní době o to více.

Přinejmenším několik desítek kmenů povoluje polygamii se sestrami s procesními a ekonomickými limity.[12]

Kromě toho, že se ženy starají o domov, mají i mnoho dalších povinností nezbytných pro přežití kmenů. Vyrábějí zbraně a nástroje, starají se o střechy domů a často pomáhají mužům lovit a rybařit.[13] V některých kmenech jsou to ženy, které sbírají byliny a léči nemocné,[14] zatímco v jiných mohou tuto úlohu vykonávat i muži.

Dívky z kmenů Lakota, Dakota a Nakota jsou podporovány ve výuce jezdectví, lovení a bojů.[15] I přesto, že boje jsou ve většině případů doménou chlapců a mužů, bojovali občas i ženy – jak ve válkách, tak i v obraně domova – zejména v případě, pokud byl kmen vážně ohrožen.[16]

Současnost

Nárůst indiánské populace se datuje okolo roku 1900, v roce 1970 žilo na území USA 0,827 mil. indiánů, v roce 1980 celkem 1,361 mil., v roce 2000 2,4 mil. indiánů a 1,8 mil. míšenců, celkem 4,2 mil. osob, v roce 2010 2,9 mil. indiánů a 2,3 mil. míšenců, celkem 5,22 mil. osob.[17]

V dnešní době indiáni často žijí v jedné z 314 rezervací, které mají vyjednány smlouvy s vládou USA a mají i občanství té které rezervace. Rezervace spadají výhradně pod jurisdikci indiánské rezervace a neplatí na jejím území většina zákonů USA, včetně daňových povinností. Mimo rezervace jsou indiáni osvobozeni od daní v taxativně vymezené oblasti činností, nejznámější je provozování hazardních her. V roce 2001, indiáni provozovali celkem 290 kasin v 28 státech USA s celkovým příjmem 12,7 miliard USD. Vedle toho je kultura indiánů dotována z federálního rozpočtu, v roce 2001 celkem 9,4 miliard USD. Indiáni mají nárok na nespočet sociálních dávek a podpor, včetně zdravotní péče a školství zdarma, jsou přijímáni přednostně na univerzity. I přes tuto podporu, se je mnohdy nedaří integrovat do běžného života. Peníze často končí u indiánských šéfů, mezi indiány je rozšířená konzumace alkoholu a drog. Situace se dá přirovnat k práci se sociálně vyloučenými skupinami u nás.[3][5][17]

Mírná většina indiánů žije mimo rezervace, hlavně ve velkých městech. Největší indiánskou komunitou je dnes národ Navahů, kteří žijí v rezervaci Navajo Nation. Největší populace indiánů dnes mají státy Oklahoma (bývalé Indiánské teritorium), Arizona, Nové Mexiko (rezervace Navahů), Aljaška (část z toho Eskymáci a Aleuti) a dále státy Velkých plání jako Severní Dakota, Jižní Dakota a Montana. Největšími kmeny jsou Čerokíové s počtem přes 1 mil. osob, Navahové s počtem 0,3 mil. osob a Siouxové s počtem 0,15 mil. osob. Například indiánská rezervace kmene Navahů má rozlohu větší než 9 států USA (Connecticut, Delaware, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, Rhode Island, Vermont, West Virginia).[17]

Podle Markéty Křížové nárůst finančních příjmů a podpor umožňuje indiánům platit vlastní historiky a kulturní a vzdělávací instituce, kde vyvářejí svou vlastní verzi dějin, která není opřena o evropské akademické standardy. To vede podle Křížové k nepřesnostem: “Minulý týden jsem byla v novém muzeu mimoevropských kultur v Paříži – Musée Branly. Nedozvíte se tam téměř nic o indiánském kolonialismu, kanibalismu, vražedných válkách kmenů, ženské obřízce, mnohoženství a útlaku žen. Toto je současný postoj daný ideologií multikulturalismu, která lakuje historii narůžovo”.[2]

Rezervace

Související informace naleznete také v článku Indiánská rezervace.

Mapa indiánských rezervací v USA

V USA jsou indiánské rezervace řízené indiánskými kmeny pod záštitou Úřad záležitostí Indiánů ministerstva vnitra USA. Protože rezervace mají omezenou suverenitu, jejich zákony se mezi sebou liší.

V USA existuje přibližně 314 indiánských rezervací, což znamená, že ne každý z téměř 550 kmenů má svou rezervaci. Ve skutečnosti mají některé kmeny dokonce více rezervací, jiné naproti tomu nemají žádnou. Z důvodů prodeje pozemků a parcelizace z minulosti jsou některé rezervace rozdělené na více částí.

Všechny americké rezervace dohromady zabírají 225 410 km², což představuje 2,3 % celého území USA.

V rezervacích nemají pravomoc lokální vlády, ani federální vláda, nýbrž kmenové rady. Různé rezervace mají různé systémy vlády. Ty mohou, ale nemusí kopírovat formy vlád mimo území rezervace.

 

 

 

Seznam indiánských kmenů

Skočit na navigaci

Skočit na vyhledávání

 

Indiánské kmeny obývaly před příchodem evropských kolonizátorů území celé Ameriky. Rozmanité přírodní podmínky zde zapříčinily vznik různorodých indiánských kultur, jež se plně přizpůsobily svému životnímu prostředí. Nejčastěji se proto jednotlivé indiánské kmeny zařazují do tzv. kulturních oblastí, kde žila etnika, která většinou hovořila nepříbuznými jazyky, ale sdílela podobnou kulturu. Kromě toho se indiánské kmeny klasifikují podle příslušnosti k jazykovým rodinám, jichž existuje na americkém kontinentu velké množství. Každý kmen či etnikum tato stránka uvádí pod nejběžnějším názvem, ostatní, alternativní pojmenování jsou uvedena v závorce, vlastní, sebeoznačující pojmenování je vyznačeno kurzívou.

Mapa kulturních oblastí Severní Ameriky

Obsah

Severní Amerika

Subarktická oblast

Kučinové v roce 1847

 

Obyvatelé severských lesů a tundry jsou tradičně především kočovní lovci, závislí na stádech sobů karibu. Významný je i lov kožešinové zvěře, rybolov a sběr jedlých rostlin. K dopravě sloužily v létě kánoe z březové kůry, v zimě ploché saně tobogan tažené psy. Lovci se často pohybovali na sněžnicích. Obydlím byl kupolovitý nebo konický vigvam krytý rohožemi, kůrou nebo kůží, západní kmeny stavěly i dřevěné boudy. Indiáni žili v malých rodinných tlupách, náčelníci neměli velkou moc. Velký význam měli medicinmani a víra v duchy, známé pod algonkinským jménem manito či kulturní hrdiny, jako byl u na-denejských kmenů Krkavec a u Algonkinů taškář Glooscap nebo Velký zajíc Manabozo.

Akaithco, náčelník Žlutých nožů, 1825

Náčelník Odžibvejů na obraze G. Catlina z roku 1835

 

Na-denéjská jazyková rodina

Ahtenové (Ahtena, Ahtna Nenn’, Copper River Athabascan)

Babinové (Babine, Nadot’en, Natooten, North Carrier)

Nataotinové (Nataotin, Nat’oot’en)

Bobří Indiáni (Beaver, Dane-zaa, Dunneza, Tsattine)

Čilkotinové (Chilcotin, Tsilhqot’in)

Čipevajané (Chipewyan, Denésoliné, Denesuliné, Athabasca)

Khotanové (Khotan)

Hanové (Dawson, Hän, Hängout, Hankutchin, Moosehide)

Holikačukové (Holikachuck, Holikachuk, Innoko, Tlëgon-khotana)

Horní Kuskokvimové (Goltsan, Kolchan, McGrath, Upper Kuskokwim, Dinak’i)

Ingalikové (Degexit, Deg Hit’an, Ingalik)

Kaskové (Caska, Kaska, Nahane, Nahani)

Takuliové (Takuli, Takutine)

Kojukoni (Koyukon, Denaakk’e)

Kučinové (Gwich’in, Dinjii Zhuu, Kootchin, Kutchin, Loucheux, Tukudh)

Nosiči (Dakelh, Carrier)

Witsuwiteni (Witsuwit’en)

Otroci (Dehcho, Dene Tha, Slavey, Slave)

Dogribové (Dogrib, Thlicho, Dog-flank)

Sekaniové (Sekani, Tse’khene)

Tagišové (Nahane, Nahani, Tagish)

Tahltani (Nahane, Nahani, Tahltan)

Tanainové (Kenai, Kenaitze, Tanaina, Dena’ina)

Tanakrossové (Tanacross, Dineh su)

Tananové (Minto, Nabesna, Tanana, Dena’na)

Tsetsautové (Tsetsaut, Wetaŀ )

Tučoni (Selkirk, Tutchone, Nahani)

Zaječí Indiáni (Sahtú, Sahdzo Got’ine, Hare, Northern Slavey)

Žluté nože ( T’atsaot’ine, Yellowknife, Copper Indians)

 

Demasduit, žena z kmene Beothuků 1819

 

Algická jazyková rodina

Kríové (Cree, Nehiyonuk, Nehiyaw)

Attikamekové (Attikamek, Tete de Boule, Atikamekw)

Kríové z bažin (Swampy Cree)

Lesní Kríové (Woodlands Cree, Kristinaux)

Losí Kríové (Moose Cree)

Východní Kríové (Eastern Cree)

Montaněsové (Montagnais, Innu)

Naskapiové (Naskapi, Innu)

Odžibvejové (Ojibwa, Anishinaabe)

Severní Odžibvejové (Northern Ojibwa, Anishinini)

Sújská jazyková rodina

Kamenní Indiáni (Stoney, Nakoda, Alberta Assiniboine)

Lesní Kamenní Indiáni (Wood Stoney)

Beothukové (Beothuk) †

 

Severovýchod (Východní lesy)

 

Jedná se o oblast s dávnou kulturní tradicí, vycházející z Adenské, Hopewellské a Missisippské kultury, spojené s rozvinutým zemědělstvím, uměleckými řemesly a budováním pohřebních i chrámových mohyl. Zemědělství převládalo i v pozdějším období, svůj význam si udržel i rybolov, sběr jedlých rostlin (např. divoká rýže, javorový sirup) i lov. Obydlím byly společné dlouhé domy nebo kupolovité vigvamy, obvykle kryté rohožemi či kůrou. Lesní indiáni si vážili obratnosti a odvahy, jíž muži prokazovali v boji i při sportech, jako byl lakros. Společnost byla často matrilineární, kmeny měly demokratické uspořádání a sdružovaly se do konfederací. V náboženství měly velký vliv tajné společnosti jako irokézské Nepravé tváře a algonkinský Midewiwin.

Mikmakové v roce 1865

Wa-pel-la, náčelník Liščích indiánů, 1836

Lapowinsa, náčelník Delawarů, 1735

 

Algická jazyková rodina

Abenakiové (Abenaki, Abnaki, Alnôbak, Wabanahkik, Wabanaki)

Východní Abenakiové (Eastern Abenaki)

Západní Abenakiové (Western Abenaki)

Algonkinové (Algonquin, Omàmiwinini)

Delavarové (Delaware, Lenape, Lenni Lenape)

Menhettenové (Manhattan, Manna hatta) †

Munsíové (Munsee, Ontario Delaware, Moravian indians, Mén’síw)

Unamiové (Unami, Wenámiw)

Wapingerové (Wappinger, Wappenger, Wawpings, Wápinkw)

Illinóové (Illinois, Illiniwek)

Kaskasikové (IKaskasika, Kaaskaaskia)

Kikapúové (Kickapoo, Kikapoo, Kikaapoi)

Liščí Indiáni (Fox, Meskwaki, Meshkwahkihaki)

Majamiové (Miami, Myaamiaki)

Malesitové (Malecite, Maliseet, Wolastoqiyik)

Menominíové (Menominee, Omeqnomenew)

Messečusettové (Massachusett)

Mikmakové (Micmac, Migmaw, Mi’kmaq)

Mohegani (Mohegan, Wolf Indians, Muhheconneok)

Mohykáni (Mahican, Mohican, Stockbridge Mohican, Muhhekunneuw)

Narragansetové (Narraganset)

Nehantkové (Niantic, Nehântick)

Nipmukové (Nipmuc, Nippimook, Loup)

Odžibvejové (Ojibwa, Otchipwe, Anishinaabe)

Východní Odžibvejové (Eastern Ojibwa)

Jižní Odžibvejové (Chippewa, Southern Ojibwa)

Missisaugové (Mississauga)

Odži-Kríové (Oji Cree, Severn Ojibwa, Northern Ojibwa)

Ottavové (Ottawa, Odaawaa)

Pauhatani (Powhatan, Paqwachowng, Virginia Algonquians )

Pamlikové (Pamlico, North Carolina Algonquin)

Passamakvoddyové (Passamaquoddy, Peskotomuhkati)

Pekvotové (Pequot, Pequttôog)

Penobskotové (Penobscot, Panawahpskek)

Potavatomiové (Potawatomi, Neshnabé)

Sekotové (Secota, Machapunga)

Sókové (Sac, Sauk, Odhákiiwaki)

Šinekokové (Shinnecock)

Šavané (Shawnee, Shaawanwaki)

Vampanoagové (Wampanoag, Wôpanâak)

 

Náčelník Seneků Galantwaké (ten, který sází kukuřici), 1796

 

Irokézská jazyková rodina

Eriové (Erie, Erieehronon, Nation du Chat)

Huroni (Huron, Wyandot)

Wendatové (Wendat)

Wyandotové (Wyandot)

Irokézové (Iroquois, Haudenosaunee)

Kajugové (Cayuga, Guyohkohnyo, Gayogohó)

Mohawkové (Mohawk, Kanienkeháka)

Oneidové (Oneida, Onyotáka)

Onongadové (Onongada, Onöndowága)

Senekové (Seneca, Osininka)

Mingové (Mingo, Ohio Iroquis)

Neutrálové (Neutral, Neutral Huron, Chonnonton)

Wenrové (Wenro, Wenrohronon)

Notovajové (Nottoway, Cheroenhaka)

Petunové (Petun, Tobacco people, Tionontati)

Suskvehannokové (Conestoga, Susquehannock)

Tuscarorové (Tuscarora, Skarù:renˀ)

Sújská jazyková rodina

Tutelové (Tutelo, Totelo, Yesan)

Vinnebagové (Winnebago, Ho-Chunk, Hoocagra)

 

Jihovýchod

 

Jihovýchod navazuje na oblast Východních lesů. I zdejší kulturní tradice mají kořeny v Hopewellské a Missisippské kultuře. Hlavní význam mělo zemědělství, méně lov, rybolov a sběr planých rostlin. Obydlím byly dlouhé domy, chýše s hlíny a rákosu i dřevěné sruby. Typická je matrilineární rodina a demokratické (Kríkové, Čerokíové) nebo monarchistické (Načezové) uspořádání společnosti. Osady někdy připomínaly města s chrámovými mohylami a palisádovou hradbou. Seminolové a Timukuové v bažinách Floridy žili v chýších čikí postavených na kůlech, prosluli výrobou kánoí, rybolovem i výrobou patchworkových oděvů. Náboženský život a rituály byly spojeny s pěstováním kukuřice.

Tullokčíško (Pije z kamene), čoktóský hráč lakrosu, 1834

Menawa, náčelník Kríků, 1837

Příslušník kanibalského kmene Atakapa, 1735.

 

Irokézská jazyková rodina

Čerokíové (Cherokee, Tsiloki, Aniyvwiya)

Kaddoská jazyková rodina

Kaddové (Caddo, Kadohadacho)

Adaiové (Adai)

Maskogijská jazyková rodina

Alabamové (Alabama, Albaamaha, Albaamaha)

Apalačíové (Apalachee, Appalachee)

Čatotové (Chatot, Chacato)

Čikasóové (Chickasaw, Chikashsha)

Čoktóové (Choctaw, Chahta, Hacha hatak)

Gualové (Guale, Iguaja, Ybaja) †

Hitčitiové (Hitchiti, Atcik-hata)

Houmové (Houma, Hooma, Acolapissa)

Jamasíové (Yamasee)

Koasatiové (Koasati, Coushatta, Kowassáti)

Maskogiové, Kríkové (Creek, Muskogee, Myskoke)

Dolní Kríkové (Lower Creek)

Horní Kríkové (Upper Creek)

Kusabové (Cusabo, Cosobay)†

Načezové (Natchez, Naacee, Theloel)

Seminolové (Seminole, Yat’siminoli)

Sújská jazyková rodina

Akonečiové (Occaneechi, Aconecho, Akonetzi) †

Biloxiové (Biloxi, Tanêks)

Jučiové (Yuchi, Euchee, Coyaha, Kojaha)

Katóbové (Catawba, Esaw, Usheree, Ushery, Yssa)

Monitonové (Moneton, Monyton) †

Ofové (Ofo, Mosopelea) †

Saponiové (Sapponey, Sapon)

Aravackáká jazyková rodina

Tekestové (Tequesta, Florida Taino)†

Aisové (Ais, Ays) †

Atakapové (Atacapa, Ishak)

Bidajové (Bidai)

Čitimačové (Chitimacha, Sitimacha, Chetimacha)

Kalusové (Calusa, Caloosa) †

Karankavové (Karankawa, Cocos, Auia) †

Timukuové (Timucua, Timuca, Thimogona) †

Tunikové (Tunica, Thonica, Luhchi Yoroni)

Jazuové (Yazoo)

 

Velké pláně

Mato Tohpe, náčelník Mandanů na obraze George Catlina

 

Kultura prérijních indiánů, zobrazená v mnoha knihách a filmech, je dobře známa i mezi neodborníky. Byla založena především na lovu bizonů, významný byl i sběr jedlých rostlin (hlízy dětelníku plody muchovníku) a od 16. stol. také chov koní. Koně indiánům velmi usnadnili kočovný život i lov bizonů. Usedle žijící Mandani a Pónýové byli zemědělci. Obydlím bylo týpí z bizoních kůží, u usedlých kmenů i hliněné zemnice. V životě mužů měl velký význam boj, úspěšní válečníci se zdobili orlími pery a nosili okázalé čelenky. V náboženství byl uctíván Velký duch a jeho poslové – hromoví ptáci. Obřady byly spojeny s očistou v potní chýši a kouřením dýmky. Významným obřadem byl Tanec slunce, později též Tanec duchů a Powow.

Osedžský bojovník, 1834

Ten, který drží nepřítele, náčelník Vraních indiánů na obraze E. A. Burbanka

 

Algická jazyková rodina

Arapahové (Arapaho, Arapahoe, Arrapahoe, Innun-ína)

Atsinové (Atsina, Gros Ventre)

Černonožci (Blackfoot, Siksika)

Kainahové (Kainah, Blood)

Pieganové (Piegan)

Vlastní Černonožci (Siksika)

Kríové (Cree, Nehiyonuk, Nehiyaw)

Kríové z Plání (Plains Cree, Nehiyaweni)

Odžibvejové (Ojibwa, Ojibway, Ojibwe)

Odžibvejové z Plání (Plains Ojibwa, Plains Ojibway, Plains Ojibwe, Anishinaabe)

Šajeni (Cheyenne, Sheyenne, Shahyena, Tsétsistas)

Juto-aztécká jazyková rodina

Komančové (Comanche, Néméne)

Kaddoská jazyková rodina

Arikarové (Arikara, Arikaree, Ree)

Kitsajové (Kichai, Kitsai)

Póníové (Pawnee, Paneassa, Pari, Pariki, Skidi, Chaticks-si-Chaticks)

Vičitové (Wichita, Kirikuru)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Kajovové (Kiowa, Kaigwu, Kútjai, Gaigwu)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache, Tindé)

Kajova-Apačové (Kiowa-Apache, Plains Apache, Naʼisha, Naisha Tindé, Kalth Tindé, Bácayéme)

Lipani (Lipan, Lépai Ndé)

Sarsíové (Sarcee, Tsu T’ina, Tsúùtínà)

 

Sedící býk v roce 1885

 

Siouxská jazyková rodina

Ajovové (Iowa, Ioway, Báxoje)

Assiniboini (Assiniboin, Assiniboine, Nakona)

Dakotové (Santee, Dakota)

Hidatsové (Gros Ventre, Hidatsa, Hiraaca)

Kamenní indiáni (Stoney, Nakota)

Horští Kamenní indiáni (Mountain Stoney)

Kanzové (Kansa, Kanza, Kaw)

Kvopóové (Quapaw, Arkansas)

Mandani (Mandan, Numakhkyki)

Mizuriové (Missouri, Niúachi, Niutachi)

Omahové (Omaha, Umoahoa)

Osedžové (Osage, Niúkonska)

Otové (Oto, Chiwere)

Ponkové (Ponca, Panká)

Siouxové (Sioux, Lakota)

Brúléové (Sikangu, Brúlé)

Hunkpapové (Hunkpapa)

Itazipčové (Itasipcho, Sans Arcs)

Minikonžuové (Mineeconju)

Oglalové (Oglala)

Ohenonpové (Oohenonpa, Two Kettles)

Sihasapové (Sihasapa)

Vraní indiáni (Absaroka, Apsáalooke, Crow)

Tonkawové (Tonkawa, Tonkaweya, Tikanwa-tik)

 

Náhorní plošina (Plateau)

 

Nejmenší kulturní oblast Severní Ameriky na území států Idaho, Washington, Montana a jihozápadní Kanady. Zdejší obyvatelé se živili hlavně sběrem jedlých rostlin (muchovník, cibulky ladoníku), lovem jelenů i rybolovem. Od 18. stol. se rozšířil chov koní a některé kmeny se přiblížily kultuře prérijních indiánů. Obydlím byly týpí nebo polopodzemní chýše ze dřeva a drnů. Indiáni žili v rodinných tlupách a byli méně bojovní než prérijní kmeny.

Žádný roh, bojovník Nez Perceů na obraze George Catlina

 

.

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Bannokové (Bannock, Numu)

Penutijská jazyková rodina

Jakimové (Yakima, Waptailnsim)

Klamathové (Klamath)

Modokové (Modoc, Modok)

Molalové (Molale, Molelle)

Propíchnuté nosy (Nez Percé, Numipu, Niimíípu)

Sahaptinové (Shahaptin, Ichishkíin Sɨ́nwit)

Umatillové (Umatilla, Tamalúut)

Valla Vallové (Walla Walla, Waluulapam)

 

Králičí ocásek, žena z kmene Bannoků

 

Selišská jazyková rodina

Coeur d’Alene (Coeur d’Alene, Skitsuish, Snchitsuʼumshtsn)

Lilluetové (Lillooet, St’at’imc)

Okanagani (Colville, Okanagan, Nsíylxcən)

Selišové (Salish)

Kalispelové (Kalispel, Séliš)

Pend d’Oreilles (Pend d’Oreilles, Kalispel, Séliš)

Ploskohlavci (Flathead, Bitterroot Salish, Séliš)

Spokani (Spokane, Séliš)

Vnitrozemští Selišové (Interior Salish, Wenatchi)

Šusvapové (Shuswap, Secwepemctsín)

Thompsonští Indiáni (Thompson, Nlakapa’mux)

Kajusové (Cayuse, Liksiyu)

Kutenajové (Kootenai, Kootenay, Kutenai, Ktunaxa)

 

Severozápadní pobřeží

 

Kultura severozápadních indiánů byla založená na lovu pravidelně migrujících lososů, ale i dalších druhů ryb a mořských živočichů. Menší roli hrál sběr bobulí a lov suchozemské zvěře. Tradičním obydlím byly dlouhé domy z dřevěných trámů, často zdobené totemovými sloupy, v nichž žilo pohromadě více rodin. Ze dřeva vyrábí i dlabané kánoe, masky či nářadí. Vynikají také v tkalcovství a košíkářství. Všechny předměty byly umělecky zdobené obrazy totemových zvířat. Náčelníci a jejich rodiny měli velkou moc, společnost byla strukturována. Významným obřadem byl potlač spojený s rozdílením darů. Zdejší indiáni znali otroctví a provozovali směnný obchod.

Anotkloš, náčelník Tlingitů, 1913

Bella Kúlové tančící v maskách při potlači

 

Na-denéjská jazyková rodina

Ejakové (Eyak, Iya-Gdelahgeyu)

Klatskaniové (Clatskanie, Tlatskanai)

Tlingitové (Tlingit, Klingit, Tlinkit, Kolosh)

Penutijská jazyková rodina

Alseové (Alsea, Alseya)

Cimšjanové (Tsimshian, Ts’msyan, Gyigyet, Gyikgyet)

Pobřežní Cimšjanové (Coast Tsimshian, Sm’algyax̣, Sm’algax)

Nisgaové (Nisg̱a’a, Nisqa’a)

Gitksanové (Gitxkan, Gitksanimx̣)

Činukové (Chinook, Clatsop, Tlatsop, Shoalwater Bay Indians)

Katlametové (Kathlamet, Guasámas, Guithlamethl, Kwillu’chini)

Multnomahové (Multnomaha)

Vaskové (Wasco, Watlala, Kigaltwalla)

Višramové (Whisram, Tlakluit)

Kalapujové (Kalapuya, Calapooya, Tsankupi)

Kúsové (Coos, Coosan, Hanis, Coquelle, Ko-Kwell)

Siuslavové (Siuslaw, Kuitsh)

Takelmové (Takelma, Dagelma, Rogue)

 

Žena z kmene Nutka, rytina z roku 1785

 

Selišská jazyková rodina

Bella Kúlové (Bella Coola, Nuxalk)

Selišové (Salish)

Kovičanové (Cowichan, Kw’amutsun)

Lumniové (Lumni, Lummi)

Pobřežní Selišové (Coast Salish, Squamich, Saanich, Skwxwu’mesh)

Tillamúkové (Tillamook, Nehalem)

Vakašská jazyková rodina

Bella Bellové (Bella Bella, Heiltsuk)

Haislové (Haisla, Xa’islak’ala, X̄a’islakala)

Kvakiutlové (Kwakiutl, Kwakwaka’wakw)

Makahové (Makah, Kwihdich-chuhaht)

Nutkové (Nootka, Nuuchaanul, Nuu-chah-nulth)

Haidové (Haida, X̱aayda, X̱aadas, X̱aad)

Kvileutové (Quileute, Quillayute, Kwo’lleyot)

Čimakumové(Chimakum, Aqokúlo, Öaxwókwolo Port Townsedn indians)

 

Kalifornie

 

V Kalifornii žilo na poměrně malém území velké množství kmenů, některé z nich však byly vyhubeny během 19. stol., zvláště v době Zlaté horečky. Kalifornští indiáni byli mírumilovní sběrači, rybáři a lovci drobné zvěře, živili se hlavně žaludy dubů. Obývali společné polopodzemní chýše nebo jen wikapy z trávy a větví. Při obřadech se zdobili složitými ozdobami z peří. Prosluli zpracováním lýka a košíkářstvím.

Matka z kmene Hupa, 1924

Indiáni z okolí San Francisca, pravděpodobně Miwokové, obraz Ludwiga Chorise, 1822

 

Algická jazyková rodina

Jurokové (Yurok, Olekwo’l)

Vijotové (Wiyot, Wee-’at, Wishosk)

Hokaská jazyková rodina

Ačumaviové (Achumawi, Pit river)

Atsugeviové (Atsugewi)

Čimarikové (Chimariko, Trinity River Indians)

Čumašové (Chumash,Shmuwich, Ysleño, Inezeño)

Janové (Yana) †

Severní Janové (Northern Yana, Yana) †

Jahiové (Yahi) †

Esselenové (Esselen, Huelel)

Karukové (Karok, Káruk)

Pomové (Pomo, Pómó)

Salinanové (Salinan, Te’po’ta’ahl)

Šastové (Shasta. Shastika)

Juto-aztécká jazyková rodina

Gabrieleňové (Gabrieleño, Tongva)

Kavijové (Cahuilla, Ivilyuqaletem)

Kitanemukové (Kitanemuk)

Kupeňové (Cupeño, Kuupangaxwichem)

Luiseňové (Luiseño, Payómkawichum)

Monové (Mono, Monachi)

Serranové (Serrano, Taaqtam)

Tataviamové (Tataviam, Kitanemuk)

Tubatulabalové (Tubatulabal, Tule River Indians, Pakaːnil)

 

Rafael Solares, náčelník Čumašů, asi 1895

Iši, poslední z Jahiů, 1916

 

Na-denéjská jazyková rodina

Četkové(Chetco, Chectco, Chit-dee-ne)

Hupové (Hoopa, Hupa, Natinookwa)

Čilulové (Chilula)

Vlastní Hupové (Hoopa Valley, Natinookwa)

Wilkutové (Whilkut, Redwood Creek)

Tolovové (Tolowa, Siletz Dee-ni)

Umpkvové (Umpqua, Upper Umpqua, Etnemitane)

Vailakiové (Wailaki, Eel River Athapascan)

Katové (Cahto)

Penutijská jazyková rodina

Jokutové (Yocut, Yokuts)

Mariposové (Mariposa, Wukchumni)

Severní Jokutové (Northern Yokuts, Buena Vista Yokuts, Tulamni )

Kostanové (Costano, Oholone)

Karkinové (Carquin, Ohlone) †

Maiduové (Maidu, Maidun, Májdy)

Horští Maiduové (Mountain Maidu, Yamani Maidu)

Jižní Maiduové (Nisenan)

Konkovové (Concow, Koyoomk’awi)

Miwokiové (Miwok, Miwuk, Miw·yk)

Jezerní Mivokové (Lake Miwok)

Pobřežní Mivokové (Coast Miwok)

Vnitrozemští Mivokové (Plains and Sierra Miwok, Yosemite)

Takelmové (Takelma, Takilma, Dagelma, Rogue)

Vintuové (Wintu, Wintun, Copeh)

Jazyková rodina Juki-Vappo

Jukiové (Yuki, Yukiah, Ukiah, Ukomno’m, Round Valley Indians)

Vappové (Wappo, Guapo, Ashochimi)

 

Velká pánev

 

Polopouštní oblast na území Nevady a Utahu obývají indiáni, živící se tradičně sběrem rostlin a lovem drobné zvěře včetně hadů a králíků, v příznivých oblastech i zemědělstvím. Od 18. stol. se rozšířil chov koní. Indiáni zde žili kočovně, obydlí byla jednoduchá, jen přístřešky z trávy a kůže, jednoduchý byl i oděv. Z umění a řemeslných dovedností vynikali zvláště v košíkářství.

Ma-wo-ma, náčelník Šošonů

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Čemeveviové (Chemehuevi, Colorado River Indians)

Jutové (Ute, Nyc, Núuc)

Monové (Mono, Monachi, Kucadikadi)

Pajutové (Paiute, Nume)

Pajutové z Owenského údolí (Owens Valley Paiute, Eastern Mono, Numa)

Avanečové (Ahwahnechee, Yosemite Valley Paiute)

Šošoni (Shoshone, Shoshoni, Neme, Newe)

Jižní Šošoni (Southern Shoshone, Goshute)

Západní Šošoni (Western Shoshone, Nevada Shoshone)

Timbišové (Timbisha, Coso, Death Valley Shoshone)

Hokaská jazyková rodina

Vašové (Washoe, Waashiw)

 

Jihozápad

 

Indiánské kultury v oblasti jihozápadu navazují na dávné kořeny v anasazijské, mogolloonské či hohokamské kultuře. Autochtonní obyvatelé žili v pueblech postavených z hliněných cihel a věnují se zemědělství. Vynikají v umění a řemeslech jako je košíkářství, tkaní nebo zpracování tyrkysu a stříbra. Náboženství je spojeno s rituály, vázanými na zemědělství a počasí, jako je např. hadí tanec Hopiů. Postupně do oblasti migrovali ze severu kočovní lovci a sběrači, kteří od Pueblanů převzali zemědělství a řemesla, žili však ve wikapech z větví a trávy nebo polopodzemních hliněných domech hogan. Byli obávaní válečníci a dlouho odolávali bílým kolonizátorům. Od 16. stol. se v oblasti rozšířil chov koní, částečně též ovcí.

Geronimo – Goyathlay, náčelník Apačů, 1887

 

Jumská jazyková rodina

Havasupajové (Havasupai)

Javapajové (Kwevkepaya , Tolkepaya)

Kečanové (Quechan, Kwtsaan, Yuma)

Marikopové (Maricopa, Piipaash)

Mohavové (Mohave, Hamakhav)

Valapajové (Walapai, Hualapai)

 

Mladá žena kmene Zuñi,1903

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Hopiové (Hopi, Moqui, Hopituh)

Papagové (Papago, Tohono O’odham)

Píseční Papagové (Hia C-eḍ O’odham, Sand Papago, Areneños)

Pimové (Pima, Akimel O’odham)

Kajova-tanoská jazyková rodina

Tevové (Nambe, Pojoaque, San Ildefonso, San Juan, Santa Clara, Tano, Tesuque, Tewa)

Tivové (Isleta, Picuris, Sandia, Taos, Tigua, Tiwa)

Tovové (Jemez, Towa)

Kereská jazyková rodina

Keresové (Keres, Laguna-Kawaika, San Felipe-Katishtya, Santa Anna–Tamaiya, Santo Domingo-Kewa)

Akomové (Acoma, Aak’u)

Kočitové (Cochiti, Kotyit)

Ciové (Zia, Tsia)

Na-denéjská jazyková rodina

Apačové (Apache, Inde, Dine)

Bělohorští Apačové (White Mountines Apache, Ndee)

Čirikavové (Chiricahua, Ch’úúkʾanén, Č’ók’ánéń, Chokonni)

Chikariljové (Jicarilla, Tinde)

Lipanové (Lipan, Lipan Apache, Ypandes, Lépai-Ndé)

Meskalerové (Mescalero, Shis-Inday, Mashgalénde)

Tontové (Tonto)

Západní Apačové (Western Apache, San Carlos, Arivaipa,Innee, Nnēē)

Navahové (Navaho, Navajo, Naabeehó, Diné)

Zuňiové (Zuni, Zuñi, Áshiwi)

 

Střední Amerika, Mexiko a Karibik

Aridoamerika

 

Polopouště severozápadního Mexika a polostrova Baja California měly řídké osídlení. Lovci drobné zvěře a sběrači se v příznivějších oblastech zabývali i zemědělstvím, spojeným s důmyslnými závlahami. Na pobřeží Kalifornského zálivu též lovili ryby. Žili v domech ze dřeva a hlíny, wikapech nebo týpí, jednotlivé rodiny často odděleně od sebe. Od 16. stol. se rozšířil chov koní i dobytka. V náboženství hrálo velkou roli užívání halucinogenního kaktusu peyotlu.

Jakijský bojovník, 1896

Huicholský medicinman

 

Hokaská jazyková rodina

Seriové (Seri, Comcaac)

Jumská jazyková rodina

Kiliwové (Kiliwa, K’olew)

Kočimové (Cochimí, Laymón)

Kokopové (Cocopah, Kwapa, Xawil kwñchawaay)

Juto-aztécká jazyková rodina

Jakiové (Yaqui, Hiaki, Yoeme)

Korové (Cora, Náayarite)

Majové (Mayo, Yoreme)

Opatové (Opata, Tegüimas)

Tarahumarové (Tarahumara, Rarámuri)

Tepevanové (Tepehuán, O’dam)

Vičolové (Huichol, Wirrarika, Wixáritari)

Zakatékové (Zacateco, Caxcan, Zacatecatl)

Zumanové (Zumana, Suma, Zuma)

Oto-mangeská jazyková rodina

Otomíové (Otomí, Hñähño, Ñuhu)

Čičimékové (Chichimeca Jonaz, Jonaz, Úza)

Koaviltékové (Coahuilteca, Pakawa)

Komekrudové (Comecrudo, Mulato, Carrizo)

Waikurové (Waicura, Guaicura, Waikurí)

 

Mezoamerika

 

Oblast nejvyspělejších kultur předkolumbovské Ameriky, spojených s budováním měst, monarchickými nebo teokratickými státními útvary, vysoce rozvinutým uměním i počátky věd, např. astronomie a matematiky. Společnost byla strukturována s vrstvami kněží, aristokracie, poddaných a otroků. Náboženské systémy byly polyteistické, velkou roli hrály kulty slunce a deště, spojované s lidskými oběťmi i míčovými hrami. Pro rituální účely byly budovány chrámy, pyramidy a další stavby. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, zvláště pěstováním kukuřice, agáve a zeleniny. Tradiční kultury byly v 16. stol. rozvráceny pod náporem španělských dobyvatelů.

Nezahualpili, vládce Texcoca, poč. 17. stol.

 

Juto-aztécká jazyková rodina

Korové (Cora, Náayarite)

Nahuové (Nahua, Nāhuatlācah)

Aztékové (Aztec, Azteca, Aztecah, Tenochcah, ‘Mēxihcah)

Alagvilakové (Alaguilac, Alagüilac)

Pipilové (Pipil, Cuzcatlecah)

Počutékové (Pochuteca, Poxutleca, Pochutlan) †

Tepanékové (Tepanec, Tepanecah)

Tlaskalové (Tlaxcalan, Tlaxcaltec)

Toltékové (Toltec, Tolteca, Tōltēcah) †

 

Mayský král K’inič Jahaab Pakal, Palenque, 7. stol.

Současní Mayové z Yucatánu

 

Jazyková rodina Lenka

Lenkové (Lenca, Lenka)

Šinkové (Xinca, Xinka, Yupiltepeque)

Mayská jazyková rodina

Čortíové (Chortí, Ch’orti’)

Kakčikelové (Cakchiquel, Kaqchikel)

Kekčíové (Cequchi, Q’eqchi’)

Kičéové (Quiché, K’iche’)

Mayové (Maya, Màaya)

Itzáové (Itza, Itzaj)

Lakandonové (Lacandón, Hach Winik)

Vlastní Mayové (Maya, Yucatec, Màaya)

Tzeltalové (Tzeltal, Sotz’il)

Tzotzilové (Tzotzil, Sotz’leb)

Vastékové (Huastec, Huasteco, Teneek)

Miše-sokeská jazyková rodina

Olmékové (Olmec, Olmeca, Tenocelome) †

Popolukové (Popoluca, Mixe, Yaak’awü)

Sokeové (Zoque, O’de püt)

Oto-mangeská jazyková rodina

Amuzgové (Amuzgo, Amoxco, Tzjon Non)

Činantékové (Chinantec, Tsa Jujmi)

Čorotegové (Chorotega, Choluteca, Mangue)

Išatékové (Popoloca, Ixatec, Xwja)

Mazatékové (Mazatec, Ha Shuta Enima)

Mištékové (Mixtec, Mixteco, Ñuù savi)

Tlapanékové (Tlapanec, Me’phaa)

Vabiové (Huabe, Huave, Wabi, Ikoots, Kunajts)

Zapotékové (Zapotec, Zapoteco, Didxažon)

Totonacká jazyková rodina

Totonakové (Totonac, Tutunacu)

Tepevové (Tepehua, Hamasipini)

Čontalové (Chontal, Tequistlateca, Huamelula)

Kuitlatékové (Cuitlateca) †

Purépečové (Purépecha, P’urhépecha, [Tarascan, Tarasco)

Tolové (Tol, Tolpan, Jicaque)

 

Karibská oblast

 

Tato oblast zahrnuje Velké a Malé Antily, pobřeží Střední Ameriky na jih od Yucatánu a poběží Jižní Ameriky mezi Panamou a ústím Orinoka. Původní obyvatelé se věnovali zemědělství a rybolovu, žili v chýších postavených na kůlech, oděv byl jen minimální. Kultura a náboženství byly ovlivněny Mezoamerikou, odkud převzali míčové hry a umělecká řemesla. Vynikali ve zpracování dřeva a výrobě dlabaných člunů. Obyvatelé ostrovů byli vesměs vyhubeni nebo zdecimováni zavlečenými nemocemi během 16. a 17. století, na pevnině původní obyvatelé dosud přežívají, často smíseni s obyvateli afrického původu.

Karibská žena, 1888

Žena z kmene Kuna v tradičním oděvu

 

Aravacká jazyková rodina

Lukajanové (Lucayan, Lucayo, Lukku-Cairi) †

Taínové (Taino, Taiíno) †

Kakaetiové (Caquetio, Caiquetia) †

Čibčská jazyková rodina

Bribriové (Bribri, Talamanca)

Talamankové (Talamanca, Cabécar)

Bronkové (Bronka, Boruca, Brúnkajk)

Gvajmíové (Guaymi, Ngäbe, Ngäbere)

Buglerové (Bugle, Buglere, Bokotá, Muoy, Murire)

Gvatuzové (Guatuso, Watuso-Wétar, Maleku, Maléku Jaíka)

Kunové (San Blas Kuna, Cuña, Guna, Dule)

Pajové (Paya, Pech)

Votové (Voto, Rama, Rama Cay Indians)

Čokóská jazyková rodina

Čokóové (Choco, Katío, Embera)

Vounanové (Wouraan, Wounan, Wuanana)

Darienové (Dariena, Cueva) †

Karibská jazyková rodina

Ostrovní Karibové (Island Caribs, Kalinago, Kalhíphona, Igneri, Iñeri, Inyeri)

Garifové (Garifuna, Kalhíphona, Karif, Garinagu)

Misumalpská jazyková rodina

Matagalpové (Matagalpa, Cacopera)

Miskitové (Miskito, Misquito, Moskito, Mosquito, Mískitu)

Sumové (Sumu, Sumo, Mayangna)

Oto-mangeská jazyková rodina

Čorotegové (Chorotega, Mangue)

Sibonejové (Ciboney, Siboney) †

Gvanahatabejové (Guanahatabey, Guanajatabey) †

 

Jižní Amerika

Andy

 

Oblast vyspělých kultur předkolumbovské Ameriky, spojených s monarchickými nebo teokratickými státními útvary, zemědělstvím, stavbou silnic a kamenných měst. Od 1. tis. př. Kr. se rozvíjelo umění, vědy a řemesla, na rozdíl od Mezoameriky zřejmě nebylo známo písmo, ale jen kipu. Společnost byla strukturována s vrstvami kněží, šlechty či úředníků a poddaných, existovaly stálé armády. Zdrojem obživy bylo zemědělství (brambory, kukuřice) a chov domácích zvířat (lamy, psi, krůty, morčata). Náboženské systémy byly polyteistické, někdy spojené s lidskými oběťmi. Pro rituální účely byly budovány chrámy, pyramidy a další stavby. Ve 14. stol. oblast politicky sjednotili Inkové, i přes násilné přerušení kontinuity vývoje pod náporem španělských dobyvatelů v 16. stol. tradiční kultura přežívá.

Močický bojovník, 5. stol.

 

Ajmarská jazyková rodina

Ajmarové (Aimara, Aimará, Aymar, Aymará)

Koljové (Colla, Qolla, Qulla) †

Lupakové (Lupaca, Lupaqa) †

Žakarúové (Jaquaru, Jaqui, Kawki)

Araukánská jazyková rodina

Mapučové (Araucanian, Araucano, Mapuche)

 

Kečujská žena

 

Aravacká jazyková rodina

Pichaové (Piajao, Pixao, Pinao, Oréma)

Jazyková rodina Barbaco-Paez

Kokonukové (Coconuco, Cauca, Namrrik)

Misakové (Misac, Mogues, Mogéz, Guambiano)

Paezové (Paez, Nasa)

Tsačilové (Tsáchila, Colorado, Tsafiqui, Tsáfiki, Colorado, Campaz, Colima)

Čibčská jazyková rodina

Arvakové (Arhuaco, Ika)

Čimilové (Chimila, Ette Ennaka)

Guaneové (Guane, Muysca) †

Karové (Cara, Caranqui) †

Kitové (Quitu, Pansaleo, Latacunga) †

Kogiové (Kogui, Cogui, Kágaba)

Kvaikérové (Awa, Coaiquer, Quaiquer, Kwaiker)

Muiskové (Muisca, Duit, Muysca, Muyska) †

Taironové (Tairona, Teijua, Tairuna, Teruna) †

Tunebové (Tunebo, U’wa)

 

Vládce Inků Sinči Roka, 1615

 

Čimújská jazyková rodina

Čimúové (Chimú, Chimor, Quingnam, Yunga, Yunca) †

Kaňariové (Cañari, Cañar, Kanyari))

Močikové (Mochica, Yunga, Yunca) †

Puruáové (Puruhá, Puruguay, Puruwá)

Čokóská jazyková rodina

Čokóové (Chocó, Embera, Wounaan, Noanamá, Woun Meu)

Kimbajové (Quimbaya, Kimbaya) †

Kečujská jazyková rodina

Inkové (Inca, Inka, Runakuna) †

Kaljavajové (Callahuaya, Callawalla, Callawaya, Kallawaya)

Kečuové (Quechua, Kichwa, Runakuna, Nunakuna)

Otavalové (Otavalo, Caranqui)

Salasakové (Salasaca, Kichwa)

Saragurové (Saraguro, Kichwa, Inga Kichwa)

Uru-čipajská jazyková rodina

Čipajové (Chipaya, Puquina, Uchun Maa Taqu)

Uruové (Uro, Uru, Oruro, Qhas Qut suñi)

Atakamové (Atacama, Atacameño, Ulipe, Kunza, Likan-antai, Likanantaí)

Čačapojové (Chachapoya, Sach’a phuyu, Sach’a-p-qulla) †

Čangové (Chango, Camanchaco, Camanchango, Chinchorro) †

Djagitové (Diaguita, Diaguitos, Calchacqui, Quilimes) †

 

Amazonie

 

Největší kulturní oblast Ameriky obývaná největším počtem etnických skupin. Někteří antropologové oblast Velké Amazonie rozdělují na více dílčích oblastí. Většinou žili zdejší indiáni usedle v osadách tvořených velkými společnými domy, kde se spí v hamakách. Např. u Janomamů je celá osada tvořena jediným domem šabono. Většina etnik se živí tropickým zemědělstvím, zvláště pěstováním manioku, rybolovem, sběrem (např. plodů palem chonta a pupuhna, léčivých rostlin i lovem drobné zvěře (např. opic, pekariů). Obyvatelé sušších oblastí na jihu a východě Brazílie, např. Ňambikwarové a Botokudové, jsou především lovci a sběrači. Významné je použití šípových jedů, léčivých, povzbudivých a psychotropních rostlin (např. guarana, ayahuasca), které mají význam i v náboženství.

Lovec kmene Jagua

Děti z kmene Ašáninka

Holčička z kmene Terena

 

Aravacká jazyková rodina

Amuéšové (Amuesha, Yanesha’ch)

Aravakové (Arawac, Arawak, Lokono)

Banívové (Baníwa, Baniva, Tayaine, Karu)

Baréové (Baré, Guarequena, Warekena)

Goachirové (Goajiro, Wayú)

Guahibové (Guahibo, Sicuani, Jiwi)

Javalapitíové (Yawalapití, Jaulapiti))

Kampové (Campa, , Anti, Asháninka)

Kulinové (Culina, Kulína, Kulyna, Madihá, Madija)

Mačigengové (Machiguenga, Matsigenka, Matsigenga)

Manaové (Manao, Manaus) †

Maškové (Mashco, Cujareño, Nomole)

Mochové (Mojo, Moxo, Mojeños, Moxeños)

Nantíové (Nanti, Pucapucari, Kogapakori)

Paresíové (Paresí, Parecís, Haliti)

Piapokové (Piapoco, Cháse)

Pirové (Piro, Yine, Machinere)

Sálumové (Sáluma, Saluma, Enawene Nawe)

Terenové (Terena, Etelena)

Vapišinové (Wapishina, Wapixana)

Altroariové (Altroari, Atorada)

Waurové (Waurá, Wauja, Mehinaku)

 

Chívarský muž

 

Čibčská jazyková rodina

Motilonové (Motilon, Bari, Dary, Yukpa)

Chívarská jazyková rodina

Ačuárové (Achuar, Achu Shuar)

Chívarové (Jíbaro, Jivaro, Xivaro, Shuar)

 

Janomamská dívka, 1997

 

Karibská jazyková rodina

Akawojové (Acawoy, Akawaio, Patamona, Kapóng)

Akuirové Akuiro, Acuilo, Oyaricoulet, Triometesem)

Garifové (Garif. Garifuna)

Hiškarájové (Hixcarya, Hixkaryana)

Jekvanové (Ye!kuana, Dekwana, Maquiritare)

Karibové (Carib, Cali’na, Kari’nja)

Makušiové(Macushi, Macuxi, Teweya)

Panarové (Panaré, Eñapa)

Taulipangové (Taulipang, Taurepang, Arecuna, Pemón, Pemong)

Wajanové (Wayana, Ajana, Alucuyana, Ojana, Orcocoyana, Pirixi, Urukuena)

Wajwajové (Waiwai, Oaioai, Wabui, Tunayana)

 

Tupinambové. Hans Staden, 1557

 

Panoská jazyková rodina

Jaminávové (Yaminawa, Yaminahua, Katukina)

Kašivové (Cashibo, Cacataibo, Managua, Hagueti)

Kašinávové (Kaxynawa, Caxinawa, Hantxa Kuin)

Konivové (Conibo, Kapanawa, Qunibu, Konibo)

Matsésové (Matsés, Mayoruna, Paud Usunkid)

Šipivové (Shipibo, Shipipu, Shipiwo)

Takanská jazyková rodina

Araonové (Araona, Cavina)

Eseechové (Eceeje, Huaraya, Tiatinagua)

Takanové (Tacano, Takana, Tumupasa)

Tukanská jazyková rodina

Desanové (Desano, Hup, Hupda, Winá)

Kotové (Coto, Orejón, Payawá, M`áíhyki)

Kubeové (Cubeo, Kobeua, Kubewa, Pãmié)

Sionové (Siona, Pijoe, Gantëya)

Tukánové (Tucano, Tukana, Dahseyé)

 

Bororové, kresba Hercula Florence, 1829

Botokudská žena

 

Tupijská jazyková rodina

Emerilonové (Emerillon, Mereo, Melejo, Teké)

Gvarajúové (Guarayo, Guarayu, Gwarayú)

Kamajuráové (Camayurá, Kamaiurá)

Kokamové (Cocama, Kokáma)

Mondéové (Mondé, Cinta Larga, Cinturão Largo)

Mundurukúové (Mundurucú, Mundurukú, Wuy Jugu)

Omaguové (Omagua, Umaua, Yhuata)

Parintintinové (Parintintin, Kawahi)

Sateré Mawéové (Sateré Mawé, Mabue, Maragua, Andira, Arapium)

Sirionóové (Sirionó, Mbia Chee)

Šetáové (Xetá, Hetá, Xé)†

Šipajové (Shipaya, Xipaya)

Tapirapéové (Tapirapé, Tapirape)

Teneteherové (Tenetehera, Guajajara)

Tuparíové (Tuparí, Mekem), Amniapé)

Tupí-Kawahibové (Kawahib, Kagwahiva)

Tupinambové (Tupinamba, Tupinambá) †

Tupinikimové (Tupiniquim, Tupí)

Urubu Kaaporové (Urubu Kaapor, Ka’apor, Kaaporté)

Žurunové (Jurúna, Yuruna, Yudjá)

Witótská jazyková rodina

Borové (Bora, Muinane, Meamuyna)

Okainové (Ocaina, Okiana)

Witótové (Huitoto, Witóto, Uitoto, Muinane)

Nípodeové (Nípode, Mamuina)

Mínikové (Mínica, Noaiko-Muína)

Mururíové (Mururí, Hutito, Búe)

Jazyková rodina Záparo-Jagua

Ikitové (Iquito, Amacacore, Hamacore, Quiturran, Puca-Uma)

Jaguové (Yagua, Yahua, Llagua, Nijyamïï Nikyejaada)

Záparové (Zaparo, Sáparo, Sápara)

 

Kofánský šaman, 2006

 

Žéjská jazyková rodina

Apinajéové (Apinajé, Afotigé, Otogé, Pinagé, Pinaré, Uhitische)

Bororové (Bororo, Coroados, Boe, Orarimogodo)

Botokudové (Botocudo, Aymoré’, Krenak, Naknakuk)

Kajapóové (Cayapó, Mẽbengokre)

Tšukahaméové (Txucahamae, Mekrangnoti)

Kaingangové (Caingang, kaingang, Kanhgág)

Aveikomové (Aweicoma, Xokleng)

Karažáové (Carayá, Karajá, Iny)

Krahöové (Krahô, Canela, Timbira)

Kreen Akaroréové (Kreen Akarore, Panara)

Rikbakcové (Rikbaktsa, Aripaktsa, Canoeiro, Erigpaksá)

Sujáové (Suyá, Kisêdjê)

Šavantové (Shavante, Xavante, A’uwe)

Ofajové (Opaié, Ofaié-Xavante, Ofayé)

Šerentové (Xerenté, Sherenté)

Harakmbatové (Harakmbut, Harakmbet, Mashco, Amarakaeri, Huachipaeri)

Irantšéové (Irantxé, Iranshe, Münkü, Mỹky)

Janomamové (Yanomamo, Xanomami, Yanõmami thëpë, Waica, Waiká)

Jurakaréové (Yuracaré, Yurakar, Yurujuré)

Kofáni (Kofán, Cofán, A’i)

Mosetenové (Mosetén, Santa Anna, Chimané)

Ňambikvárové (Nambicuara, Nambiquara, Nambikwara, Kitãulhu)

Piarové (Piaroa, Wothuha, De’arua )

Pirahové (Pirahã, Mura-Pirahá,Xapaitíiso)

Sálivové (Saliba, Sáliva)

Tikunové (Ticuna, Tucuna, Maguta, Duüxügu)

Trumájové (Trumai, Ho kod ke)

Urarinové (Urarina, Shimaku, Kaché)

Waraové (Warao, Guarauno, Guarao, Warrau)

 

Gran Chaco

 

Nejmenší kulturní oblast Jižní Ameriky na území dnešní Paraguaye a přilehlých oblastí Bolívie, Brazílie a Argentiny, pokrytá bušem a suchými lesy. Zdejší obyvatelé byli tradičně sběrači a lovci, u řek i rybáři. Důležitým zdrojem potravy jsou lusky stromu inga či listy cesmín, z nichž připravují čaj maté. Většina zdejších kmenů žila v menších, rodinných tlupách, ale například společnost Kaďuveů zahrnovala dědičné náčelníky, svobodné a otroky. velkou duchovní i politickou moc měli šamani. Ve výtvarném umění se nejvíce rozvinulo tetování a malování těla. Od 16. století se šířil chov koní i dobytka, způsob života domorodců byl ovlivněn budováním jezuitských redukcí.

Kaďuvejská žena s tradičním malováním, 1892

Lovec z kmene Guajakí

Žena z kmene Matako

 

Tupijská jazyková rodina

Čiriguanové (Chiriguaná, Tapiete, Ava Guaraní)

Guaraníové (Guaraní, Abá, Ka’aguygua)

Guajakíové (Guayakí, Aché)

Káguové (Caagua, Ava, Kaiowá, Caaiwá, Pai Tavytera)

Gvajkurúská jazyková rodina

Abiponové (Abipón, Callaga) †

Kaďuveové (Caduveo, Kadiwéu, Ediu-Adig)

Mbajové (Mbayá, Guaicurú, Waikurú, Eyiguayegis)

Mokoviové (Mocoví, Mbocoví)

Pilagové (Pilagá, Pilacá)

Tobové (Toba, Qom, Qom-lik, Chaco Sur, Namqom)

Aravacká jazyková rodina

Guanové (Guaná, Izoceño, Chané)

Lengujská jazyková rodina

Angaitové (Angaite, Enenlhet)

Lenguové (Lengua, Enxet, Enlhet, Vowak)

Sanapanové (Sanapane, Quiativis, Nenlhet)

Matacká jazyková rodina

Ašlušlajové (Ashlushlay, Chulupí, Nivaclé, Niwaklé )

Čorotíové (Choroti, Yofúaha, Iyo’wujwa)

Matakové (Mataco, Wichí, Lhamtés, Weenhayek, Noctenes, Matahuayo)

Makáové (Maká, Maˈka)

Zamucká jazyková rodina

Ajoréové (Ayoreo, Ayoreode, Morotoco, Poturero, Zamuco)

Čamakokové (Chamacoco, Xamicoco, Ishír, Bahía Negra, Ebidoso, Tumarahá)

Čikitano (Chicquitano, Bésiro, Tarapecosi)

Luléové (Lule, Lulés, Tonocote)

Vilelové (Vilela, Atalalá, Chulupí, Waqha-Umbawelte)

 

Patagonie a Ohňová země

Mapučové na konci 19. století

 

Řídce osídlená oblast pokrytá travnatými pampami a polopouštěmi, na západě i lesy. Původní obyvatelé byli většinou kočovní lovci, žijící v přístřešcích z kůží a větví zvaných toldo. Lovili lamy guanako a pštrosy nandu, oblíbenou zbraní byla bola. Od 16. stol. se rozšířil chov koní. U Mapučů a některých dalších skupin, se pod vlivem andských kultur rozšířil usedlý způsob života a počátky zemědělství. Na západním pobřeží a v oblasti Ohňové země žili rybáři, sběrači a lovci mořských savců v malých rodinných tlupách. Čluny i přístřešky zhotovovali z kůry a kůží. Obyvatelé jižní Patagonie a Ohňové země byli během 19. a 20. stol. vyhubeni nebo přežívají v malém počtu.

Tevelčéský muž

 

Alakalufská jazyková rodina

Alakalufové (Alacaluf, Alakaluf, Kawésqar, Halakwulup)

Araukánská jazyková rodina

Mapučové (Araucanian, Araucano, Mapuche)

Ngulučové (Nguluche, Moluche)

Pevenčové (Pehuenche, Pewenche)

Pikunčové (Picunche, Quillotanes, Maipochoes)

Rankilčové (Ranquel, Rankülche)

Viličové (Huilliche, Williché, Tsesungún)

 

Rodina Jaghanů, 1882

 

Čonská jazyková rodina

Čonové (Chono, Chona) †

Haušové (Haush, Manek’enk) †

Hetové (Het)

Čečehetové (Chechehet)

Didluhetové (Didluhet, Didiuhet )

Taluhetové (Taluhet)

Kerandíové (Querandi, Het) †

Onové (Ona, Shelk’nam)

Puelčéové (Puelche, Gennaken)

Tevelčové (Patagon, Patagone, Tehuelche, Aónikenk)

Tevšenové (Teushen, Teuéx) †

Gvajkurúská jazyková rodina

Čanáové (Chaná, Sari)

Čarrúové (Guenoa, Bohán, Charrúa) †

Jarové (Yaro, Yarro) †

Minuaneové (Minuane)†

Jagani (Yaghán, Yahgan, Yámana, Tequenica)

Kalčakíové (Cacán, Kaka, Calchaqui, Diguita)

Warpéové (Warpe, Huarpe, Cuyo, Puntano )

Alentiakové (Alyentiyak, Huarpe, Allentiac)

Milkajakové (Milykayak, Indiánské jazyky

Skočit na navigaci

Skočit na vyhledávání

ikona

Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Současné rozšíření indiánských jazyků. Červeně jazyky na-dené, zeleně algické jazyky, modře všechny ostatní (přibližně 84 rodin)

 

Indiánské jazyky jsou umělou skupinou jazyků. Zařazujeme sem jazyky domorodých obyvatel Severní a Jižní Ameriky, celkem zhruba 600 jazyků a několik tisíc nářečí. Z tohoto velkého množství je jen několik set prozkoumaných, ale i u nich máme problémy s jejich zařazením do genetického jazykového systému.

 

Těmito jazyky mluví přibližně 30 milionů lidí, drtivá většina však připadá na několik málo jazyků, jako je například kečuánština, guaraní, ajmarština, nahuatl, mayské jazyky a mapučština. Mnoha indiánskými jazyky naopak mluví jen malé skupinky osob a jazyky často již nejsou předávány do další generace. Odhaduje se, že v posledních staletích se celkový počet indiánských jazyků zmenšil zhruba na polovinu.

 

Většina těchto jazyků nemá vlastní písmo, nebo používá písmo obrázkové. Nejrozšířenější jazyky obvykle používají latinku.

 

Obrázkové písmo úzce souvisí se znakovými jazyky, které byly na americkém kontinentě velmi rozšířené a dlouhé časové období sloužily jako lingua franca pro mnoho indiánských kmenů. Tyto znakové jazyky jsou v současnosti rovněž na pokraji svého vymření. Vývoj a úpadek znakových jazyků mezi Indiány ilustruje Sněm indiánských mluvčí znakového jazyka nebo dílo Garricka Malleryho.

Obsah

Indiánská slova v češtině

 

Z indiánských jazyků bylo v období 16.-19. stol. přejato mnoho slov do evropských jazyků (španělština, portuglština, francouzština, angličtina) a jejich prostřednictím i do češtiny. Nejvíce z nich pochází z algických jazyků (např. karibu, Manitou, squaw, tomahavk, vigvam, wapiti) nahuatlu (avokádo, čokoláda, kojot, tomato), jazyků aravackých (hamaka, kajman, kánoe, mangrove, savana), tupíjských (ananas, ara, jaguár, maniok, piraňa) nebo kečujštiny (koka, kondor, lama, pampa). Naopak některá slova, obecně spojovaná s indiány a pokládaná za indiánská, pochází ze španělštiny (pueblo, mustang) nebo francouzštiny (lakros, kalumet). Z indiánských jazyků pochází také mnoho místních názvů v Severní, Střední i Jižní Americe, opět převažují názvy pocházejícíc z algických jazyků (Connecticut, Chicago, Kentucky, Manhattan, Massachusetts, Mississippi, Ohio, Ottawa), dále irokézských (Kanada, Ontario, Toronto), Siuských (Dakota, Iowa, Kansas, Minnesota, Omaha), juto-aztéckých (Chiapas, Chihuahua, Mexiko, Oaxaca, Utah), aravackých (Guyana, Jamajka, Orinoko), kečujsko-ajmarských (Andy, Cuzco, Quito, Titicaca) a tupijských (Iguaçu, Paraguay, Paraná, Uruguay).

Rozdělení

 

Počet indiánských jazykových rodin se obvykle pohybuje kolem čísla 86, izolovaných jazyků je asi 54. Tyto rodiny bývají sdružovány do tzv. jazykových kmenů – jejich členění se ovšem často liší podle jednotlivých autorů. Primárně se tyto jazyky dělí do dvou skupin na jazyky severní a jižní Ameriky. Stranou často stojí severoamerická rodina na-dené, která se řadí k širší americko-asijské rodině dené-jenisejských jazyků. Podle lingvisty Josepha Greenberga náleží většina domorodých amerických jazyků (krom jazyků na-dené a eskymácko-aleutských jazyků) do široce pojaté amerindské jazykové rodiny, tato teorie však dosud nebyla obecně přijata.

Indiánské jazyky Severní a Střední Ameriky

Nejpoužívanější indiánské jazyky na začátku 21. století: modře Kečuánština, žlutě Guaraní, oranžově Ajmarština, červeně Nahuatl, zeleně Mayské jazyky, černě Mapuche

 

Klasifikace byla zpracována na zákaldě klasifikace Josepha Greenberga, postavení některých jazyků je však sporné, ty jsou označeny otazníkem (?). Jedná se především o jazyky již vyhynule, o nichž není dostatek informací. Postavení maskogijských jazyků není dosud zcela jisté.

Klasifikace severoamerických jazyků

 

dené-jenisejské jazyky

jazyky na-dené

athabasko – eyacké jazyky

jazyk eyak

severní athabaské jazyky (např. jazyk kutčin, jazyk čipevajan)

pacifické athabaské jazyky (např, jazyky hupa, kato, tolowa)

jižní athabaské jazyky (např. navažština, apačština)

jazyk tlingit

jazyk haida(?)

makro-algonkinský kmen

algické jazyky

Jazyky wijot a jurok

algonkinské jazyky (např. kríjština, odzibvejština, mohykánština, šajenština, arapažština)

maskogijské jazyky

vlastní maskogisjké jazyky (např, jazyk maskogi, jazyk čokta)

jazyky načez-tunika (např jazyk načez)

jazyk čitimača

jazyk timukua (?)

mosanské jazyky

sališské jazyky (např. jazyk sališ)

wakašské jazyky (např. jazyky kwakiutl a nutka)

čimakujské jazyky (jazyk quileut)

jazyk kutenai

jazyk beothuk

makro-siuský kmen

siusko-katóbské jazyky (sújsko-katóbské j., siouxsko-katóbské j.)

siuské jazyky (např. lakotština)

katobské jazyky (např. jazyk katóba)

jazyk juči

irokézské jazyky (např. mohavština, kajugština, čerokíjština)

jazyky kaddo (např. pónyjština)

jazyky keres (např. keresština (akoma))

jazykový kmen hoka

jazyky juma (např. jumština, mojavština)

jazyky karok-pomo (např. karočtina, pomština janaština, ačumawština)

jazyky čumaš

jazyk wašo

jazyky karankawa-coahuliteca

jazyk tonkawa (?)

penutijský kmen

jazyky sahaptin-nez percé

jazyky modok-klamath

jazyky maidu-jokut

jazyky činuk-wintu (např. jazyk činuk)

jazyk tsimšjan

jazyk zuňi (?)

jazyky yuki-wappo (?)

aztécko-tanoský kmen

kajova-tanoské jazyky (j. kiowa-tano) (např. kajovština)

juto-aztécké jazyky (např. komančštinam šošonština, pajutština)

 

Klasifikace mezoamerických jazyků

 

penutijský kmen

mayské jazyky (např. yukatánská mayština, kičéština, lakandonština)

totonacké jazyky

jazyky miše-soke

jazyk taraska (?)

aztécko-tanoský kmen

juto-aztécké jazyky (např. nahuatl (aztéčtina))

jazyky oto-mangue

jazyky otomí-pame (např. mazatéčtina)

olmécké jazyky (popolocké j.)

mištécké jazyky (mixtecké j.)

zapotécké jazyky

jazyky mangue-čorotega

makro-čibčský kmen

čibčské jazyky (např. jazyk kuna)

jazyky misumalpa (např. jazyk miskito)

jazyky lenka-šinka

 

Indiánské jazyky Jižní Ameriky

 

Indiánské jazyky Jižní Ameriky jsou umělou skupinou jazyků, kterými se hovoří převážně v Jižní Americe, ale také v Americe Střední. Řadí se sem asi 1500 jazyků a nářečí, z nichž pouze 600 je víceméně probádaných a známých. U těchto jazyků se velmi těžko rozlišují dialekty a vzájemná příbuznoust. O některých jazycích se již ví jen jako o vymřelých. Tyto jazyky se řadí do tzv. „indiánských jazyků“ a dále se člení na 3 kmeny.

 

makro-čibčský kmen

jazyky čibča – (napŕ. jazyky čibča, barbako, kogi)

jazyky janomamo

jazyk warao

jazyk kofán

jazyk čiročara

jazyky paez-kotonuko (např. jazyky čimú, močika, čoko, paez)

žé-pano-karibský kmen

makrožéské jazyky

jazyky žé (např. kayapó, xavante, kaingang)

jazyk kariri

jazyky bororo

botokudské jazyky

makrokaribské jazyky

karibské jazyky (např. jazyky makiritari, jek’wana, wayana, pemón)

jazyky witoto-bora

makropanoské jazyky

jazyky pano (např. šipiva)

jazyky takana (např. jazyk eceˇje)

gvajkurúsko-matacké jazyky (např. jazyky matako, kaďuveo)

jazyk čarrúa (?)

andsko-ekvatoriální kmen

andská makrorodina

kečumaránské jazyky (např. kečuánština, ajmarština)

zaparské jazyky (např. jazyk iquito)

jazyk waroani (?)

jazyky hibito-čolo

araukánské jazyky (např. mapučština)

čonské jazyky (např. theulenče, šelknam)

jazyk alakaluf

jazyk jaghan (?)

ekvatoriální makrorodina

tukanské jazyky

jazyky tukano (např. tukanština, desanština)

jazyky tikuna-siona

jazyk ňambikwara

tupijské jazyky (např. guaraní, mundurukú, tupijština)

jazyky pirahá-mura (např. jazyk pirahá

jazyky timote (?)

jazyky sáliva.piraroa

jazyky zamuko (např. čamakočtina)

jazyk urarina (?)

chívarské jazyky (např. jazyk chívaro)

makroaravacké jazyky

aravacké jazyky (např. taínština, goachirština)

jazyky uru-čipaja Millcayac).

Indiánské války

Skočit na navigaci

Skočit na vyhledávání

Indiánské války

Malba z roku 1899 zachycující pronásledování indiánů

Malba z roku 1899 zachycující pronásledování indiánů

trvání:   1609 – 1924

místo:   Severní Amerika, Spojené státy americké, Kanada

výsledek:            Rozšíření území Spojených států do jeho současných hranic. Vytvoření systému Indiánských rezervací na základě dohod s jednotlivými kmeny.

strany

Domorodí Američané    Anglie Anglie (1622-1707)

 

Anglie Anglická Amerika

 

Royal Standard of the King of France.svg Francie (1609–1763)

 

Royal Standard of King Louis XIV.svg Nová Francie

 

Prinsenvlag.svg Spojené provincie nizozemské (1609–1664)

 

Flag of the Dutch West India Company.svg Nové Nizozemí

 

Flag of Great Britain (1707–1800).svg Království Velké Británie (1707–1801)

 

Red Ensign of Great Britain (1707-1800).svg Britská Amerika

 

Spojené království Království Velké Británie a Irska (1801–1867)

 

Spojené království Britská Severní Amerika

 

Rusko Ruské impérium (1799–1867)

 

Rusko Ruská Amerika

 

Mexiko Mexiko (1821–1846)

 

Royal Banner of the Crown of Castille (Habsbourg Style).svg Království Kastilie-León (1609–1714)

 

Royal Banner of the Crown of Castille (Habsbourg Style).svg Nové Španělsko

 

Flag of Cross of Burgundy.svg Španělsko (1714–1821)

 

Flag of Cross of Burgundy.svg Nové Španělsko

 

Švédsko Švédsko (1638–1655)

 

Sweden-Flag-1562.svg Nové Švédsko

 

1stBearFlag.svg Republika Kalifornie (1846) Canadian Red Ensign (1868–1921).svg Kanada (1868–1924) Flag of the Confederate States of America (1865).svg Konfederace (1861–1865) Spojené státy americké Spojené Státy (1783–1924) Texas Texaská republika (1836-1846)

velitelé

Powhatan

Opechancanough

Sassacus

Metacom

Pontiac

Cornstalk

Malá želva

Dragging Canoe

Tecumseh

Černý jestřáb

Osceola

Rudý oblak

Splašený kůň

Geronimo

Sedící býk           John Mason

Jeffrey Amherst

Lord Dunmore

Willem Kieft

Benjamin Church

Arthur St. Clair

Anthony Wayne

William Henry Harrison

Andrew Jackson

Zachary Taylor

George Armstrong Custer

Nelson A. Miles

William Tecumseh Sherman

Philip Henry Sheridan

 

Indiánské války je termín popisující sérii konfliktů mezi evropskými kolonizátory či později americkými osadníky a domorodými kmeny na území Severní Ameriky. Primárním důvodem konfliktu byla rostoucí poptávka po půdě vyvolaná imigrací z různých evropských zemí. Ta vedla k osídlování západních teritorií bělošskými kolonizátory a vytlačování Indiánů stále více na západ případně jejich odstranění do předem daných území – rezervací. Dalším problémem byla kulturní nekompatibilita obou etnických skupin. Při těsnějším soužití Indiánů a bělochů se objevovalo mnoho nedorozumění, nesrovnalostí a incidentů. Tyto faktory následně vedly ke konfliktům.[1]

Rozmístění indiánských etnik v hranicích dnešních USA v době kontaktu s bělochy

Obsah

Biologická “válka”

 

Často ještě dříve, než začaly skutečné války, zdecimovaly indiánskou populaci z Evropy zavlečené choroby. Jednalo se o nemoci jako neštovice, spalničky, zarděnky a jiné, na něž organismy domorodců neměly vypěstovanou žádnou imunitu. Evropané šířili tyto choroby zprvu nevědomky, ale posléze si všimli, že účinky nemocí mají na domorodce daleko zhoubnější vliv než na ně. V několika válkách toho následně chtěli využít. Nejznámějším příkladem je pokus o rozšíření neštovic během obléhání pevnosti Pitt za Pontiacova povstání. Jedná se o jeden z prvních případů použití biologických zbraní. Nicméně i Indiáni se snažili proti bělochům využít primitivní biologické zbraně – pokusili se otrávit studnu u Fort Ligonier v roce 1761, avšak s malým efektem.[2] Naopak v letech 1757-1758 si sami mezi sebou roznesli neštovice, kterými se nakazili mj. při drancování pevnosti William Henry. Evropské nemoci si vyžádaly daleko více indiánských životů než přímé vojenské akce. Odhady se různí, ale mnohé indiánské kmeny takto ztratily i 90 % své populace, což mělo samozřejmě zcela zásadní vliv na vojenskou sílu domorodců.[3]

  1. století

 

Příčiny, jež stály za vznikem konfliktů mezi kolonisty a Indiány, byly různé a zdaleka nesouvisely jen s územní expanzí, která nicméně hrála důležitou úlohu. V 17. století postupně narůstal počet obyvatel prvních kolonií na východním pobřeží dnešních Spojených států amerických a způsoboval tak čím dál větší tlak na získávání nové obdělávatelné půdy. Způsob, jakým ji od Indiánů kupovali, byl pro ně často nevýhodný. Indiáni nebyli zvyklí na evropský způsob chápání vlastnictví a neuvědomovali si plně dopad prováděných obchodů. Dalším problémem, který narušoval vzájemné vztahy s domorodými obyvateli, byl způsob, jakým kolonisté zajišťovali pastvu svého dobytka – nebrali ohled na neohrazená indiánská políčka a evropský dobytek pak na nich způsoboval těžké škody. Jiné třecí plochy vznikaly kvůli tomu, že Evropané občas nedokázali rozlišit jednotlivé indiánské skupiny. Indiáni, neorganizovaní do tak mohutných a tak dobře řízených celků jako byly například anglické kolonie, se proti zvůli svých sousedů mohli jen těžko bránit legální cestou, neboť soudní moc jim vnutily organizovanější evropské celky. Další příčinou rozmíšek, které někdy vedly i k válkám, byla různá nedorozumění vyplývající například z nedostatku kvalitních překladatelů a incidenty spáchané v opilosti. Svou roli hrála rovněž vzájemná podezíravost a obavy z útoku druhé strany. A v neposlední řadě byly konflikty způsobovány i kvůli ekonomickým zájmům (zejména obchod s kožešinami). Je nutno podotknout, že Indiáni nevystupovali nikdy jednotně a prakticky ve všech konfliktech získali kolonisté část domorodců na svou stranu jako spojence.[4]

Indiánský útok na osadníky ve Virginii v březnu 1622.

Anglo-powhatanské války

 

První válka, která byla zřejmě způsobena anglickým rozpínáním v údolí virginské řeky James a stavbou několika pevnůstek na území kmenového svazu Powhatanů bez jejich souhlasu, proběhla v letech 1609/1610-1614 a skončila nerozhodně. Druhá započala překvapivým útokem Indiánů na Evropany, který způsobil smrt v té době asi čtvrtiny obyvatelstva Virginie (347 osob) a pokračovala systematickými trestnými výpravami kolonistů v letech 1622-1632. Boje znovu skončily bez jasného vítěze. Ke třetí došlo v letech 1644-1646, kdy Indiáni nezvládli využít počáteční úspěšný překvapivý útok a byli postupně vytlačeni ze svého území. V důsledku válek byla vytyčena jasná hranice mezi anglickým osídlením a domorodci.[5]

Puritánští vojáci v boji s válečníky kmene Pequotů.

Pequotská válka

 

Pequotská válka probíhala v letech 1636-1638 na území jižní Nové Anglie (Connecticut) mezi Pequoty na jedné a Angličany spolčenými s některými sousedními indiánskými kmeny na druhé straně. Pequotové byli rozdrceni a ve válce krále Filipa již stáli na straně Angličanů.[6]

Válka se Susquehannocky

 

V letech 1642-1644 se osadníci katolické kolonie Maryland dostali do konfliktu s irokézským kmenem Susquehannocků. Ti získali zbraně od Švédů z Nového Švédska a podařilo se jim odrazit útok anglických kolonistů na svou tvrz. Způsobili jim při tom poměrně značné ztráty. Navíc zajali 15 kolonistů a umučili je, což byl mezi irokézskými kmeny relativně běžný postup vůči zajatcům (viz smuteční války). Mír byl uzavřen až roku 1652.[7]

Kieftova válka

 

Kieftova válka propukla mezi severními Delawary (Munsee – Lenni Lenape) a Nizozemci v roce 1643. Tento konflikt byl neobyčejně krvavý. Ještě v roce 1628 měla nizozemská kolonie asi 270 obyvatel, ve 40. letech to byl zhruba 1 000 osadníků. Zřejmě i z toho důvodu vedli Holanďané boj zcela bez slitování a ztráty dosáhly na straně Indiánů snad až půl druhého tisíce, přičemž na straně Evropanů zřejmě jen okolo 100. Nizozemce podpořili jako spojenci Angličané.

Broskvová válka

 

Rovněž v Novém Nizozemí začala v roce 1655 broskvová válka a proslavila se útokem Indiánů na Nový Amsterdam. V dalších letech pomalu doznívala do ztracena.

Esopské války

 

Dvě války mezi Nizozemci a Indiány z kmene Esopus, k nimž došlo v letech 1659-1663. První vypukla v důsledku napětí mezi osadníky a domorodci a následného opileckého incidentu. Druhá začala lstivým přepadem nizozemské osady Wiltwijck velkou skupinou Indiánů. Nizozemcům se stejně jako v předchozích konfliktech podařilo zažehnat nebezpečí porážky a získat převahu, ale již natrvalo ztratili v Indiány důvěru.[8]

Samuel de Champlain v čele Huronů a Algonkinů bojuje v roce 1609 s Irokézy.

Bobří války

 

Tato série konfliktů, do níž se zapojili Francouzi a mnoho indiánských kmenů, byla způsobená irokézskou expanzí a do značné míry se vymyká představě o obraných a spravedlivých indiánských válkách, která je sama o sobě sporná. Bobří války probíhaly v letech 1609-1701 s menšími či většími pauzami. Často uváděný důvod, že to bylo za účelem monopolizace obchodu s kožešinami (hlavně bobřími), je dnes zpochybňován. Spíše se předpokládá, že šlo o pokračování tradičních konfliktů, které Irokézové vedli proti okolním etnikům (Huroni, Algonkinové, Odžibwejové, Ottawové, Montagnaisové, Petunové, Neutrálové aj.) a Francouzi měli tu „smůlu“, že si tato etnika vybrali za spojence. Válka postupně utichala, neboť Francouzi měli zájem mocné sousedy neutralizovat a irokézská moc byla silně otupena na konci sedmnáctého století za války krále Viléma (součásti devítileté války). Irokézové od té doby nepředstavovali pro Novou Francii vážnější hrozbu, ačkoli část z nich zůstala spojenci Britů.[9]

Porážka Angličanů v bitvě u Krvavého potoka v září 1675, jednoho ze střetnutí války krále Filipa

Metacomovo povstání

 

Tento rozsáhlý konflikt většiny novoanglických kmenů s tamějšími osadníky se odehrál v letech 1675-1676 (někde až 1678). Podle jeho vůdce, náčelníka Metacoma, nazývaného král Filip, byla nazývána válka krále Filipa. Indiáni využívali znalosti terénu a dobrou vybavenost evropskými zbraněmi a zprvu slavili značné úspěchy. Začátkem léta 1676 se však situace obrátila. Indiánům docházely zásoby a Angličané v boji využívali množství spojeneckých Indiánů jako zvědů. V jižních oblastech válka skončila začátkem podzimu 1676, na severu trvaly menší boje ještě dva roky. Ztráty na životech a materiální škody byly obrovské. Angličané měli minimálně 1000 mrtvých z toho 2/3 vojáků padlo přímo v boji. Více než tucet měst lehlo popelem, přibližně dvacet dalších bylo poškozeno; samoty a malé vesnice byly téměř do kořene vyvráceny. Domorodci pobili velkou část dobytka (8000 kusů). Konflikt uvrhl kolonie do hluboké sociální a ekonomické krize, z níž se vymanily až počátkem 18. století. Indiáni však ztratili asi pětkrát více lidí a přestali působit jako politická síla, na kterou by osadníci museli brát ohled.[10]

Baconovo povstání

 

Tato koloniální občanská válka proběhla v roce 1676 na hranicích Marylandu a Virginie. Spouštěčem byly útoky indiánských kmenů Susquehannocků a Doegů na osadníky (někdy se uvádí samostatně jako druhá válka se Susquehannocky, 1675-1676). Výsledkem bylo zřízení vůbec prvních indiánských rezervací (pro každý kmen zvlášť) na území Virginie v roce 1677, kdy Cockacoeske, považovaná za nejvyšší náčelnici v té době velmi oslabené Powhatanské konfederace, podepsala smlouvu, podle níž si Indiáni podrželi právo lovu mimo rezervace.[11]

Válka krále Viléma

 

V této první imperiální válce mezi Francií a Anglií v letech 1688-1697 bojovaly na obou stranách různé indiánské kmeny. Větší podporu měli tradičně Francouzi, kteří nebyli tak početní, nevyvíjeli tlak na indiánskou půdu, intenzivně s nimi obchodovali a dokázali s domorodci obratně jednat. Liknavá politika a vojenská neschopnost Anglie způsobila, že jejich jediní významnější indiánští spojenci Irokézové raději uzavřeli s Francouzi v Montrealu v roce 1701 smlouvu o budoucí neutralitě, kterou v dalších desetiletích (s výjimkou Mohawků) v zásadě dodržovali.[12]

Markýz Louis-Joseph de Montcalm se snaží zabránit indiánským spojencům v masakrování britských zajatců po obléhání pevnosti William Henry v roce 1757 za francouzsko-indiánské války. Idealizovaná představa z 19. století

Útok kanadských Indiánů na Deerfield v roce 1704 (Kresba z roku 1900)

  1. století

 

Pronikání bělochů na západ nabralo na intenzitě, přesto územní expanze znovu nebyla jedinou příčinou válek (například Pontiacova vzpoura nebyla způsobena spory o území, ale především netaktní britskou politikou). Indiáni si nicméně začali uvědomovat, že jim hrozí trvalá ztráta území a případně “suverenity” a snažili se organizovat do větších celků, které by dokázaly lépe čelit euroamerické materiální, organizační a nyní už i početní převaze. To se projevilo za války s kmenem Yamasee, během Pontiacova povstání a za severozápadní války. Ve všech těchto konfliktech utrpěli běloši množství porážek a převahu získali jen za cenu těžkých ztrát a nasazením značných sil. Indiáni se kromě toho pokoušeli využít ve svůj prospěch nepřátelství mezi jednotlivými bělošskými národy. Ve francouzsko-indiánské válce tak většina domorodců podporovala početně slabší a přátelštější Francouze proti Britům. Naopak během americké války za nezávislost stála větší část domorodců na pro ně přijatelnější britské straně. Přesto byly indiánské úspěchy jen dočasné. Výsledkem bojů v 18. století bylo posunutí faktické hranice do oblasti Velkých jezer, západního Ohia a místy až k řece Mississippi.[13]

Válka královny Anny

 

Evropská válka o španělské dědictví se v Americe nazývá válka královny Anny (1702-1713). Jednalo se o druhý ze série francouzsko-britských imperiálních konfliktů v Severní Americe. Opět se do bojů zapojili na obou stranách Indiáni. Známou akcí provedenou kombinovanými silami kanadských Francouzů a spojeneckými Indiány byl útok na novoanglický Deerfield v roce 1704. Tento přepad stál anglické kolonisty 56 mrtvých a 112 zajatých. Válka skončila Utrechtským mírem potvrzujícím územní ztráty Francouzů.[14]

Válka s Tuscarory

 

V Severní Karolíně došlo v letech 1711-1715 ke konfliktu mezi britskými, nizozemskými a německými osadníky a irokézským kmenem Tuscarorů. Výsledkem byla porážka domorodců, jejich následná migrace a začlenění do Irokézské ligy.[15]

Bojovníci Lišek během rituálního tance

Války s kmenem Lišek

 

Jednalo se o dvě války, které vedli Francouzi a jejich spojenci Ottawové, Huroni, Potawatomiové a další s kmenem Lišek (Foxové) a jejich spojenci Mascouteny a Kickapuy. Proběhly v letech 1712-1716 a 1728-1733. Příčinou první války bylo vzrůstající přelidnění a napětí okolo pevnosti Detroit. Na pozvání Francouzů se v roce 1710 k Detroitu přesunula část Lišek a Mascoutenů, což byly kmeny zřejmě oprávněně považované v oblasti Velkých jezer za lupiče a potížisty. Francouzi věřili, že je zde “zkrotí”. Ostatní již dříve zde usazené kmeny se s nimi ale dostaly do konfliktu. Záhy se do bojů zapojili i Francouzi. Ti zorganizovali v roce 1716 velkou výpravu proti palisádové pevnosti Lišek u Green Bay, která je donutila k uzavření příměří. Příčinou druhé války bylo neutuchající nepřátelství Lišek vůči Francouzům a jejich útoky na kolonisty a francouzské indiánské spojence. Lišky byly v bojích drtivě poraženy a přišly o mnoho stovek svých příslušníků. Zbytky kmene v počtu asi 500 lidí se pak stáhly k Saukům, kteří je de facto začlenili do své komunity.[16]

Válka s kmenem Yamasee

 

Válka s kmenem Yamasee proběhla v letech 1715-1717 v Jižní Karolíně. Na jedné straně stáli britští kolonisté a na druhé množství kmenů a skupin (Muscogee = Kríkové, Cherokee, Chickasaw, Catawba, Apalachee, Apalachicola, Yuchi, Savannah River Shawnee, Congaree, Waxhaw, Pee Dee, Cape Fear, Cheraw) v čele s kmenem Yamasee. Indiáni zničili mnoho osad a pobili stovky kolonistů. V roce 1716 se na stranu Britů přidali Čerokíové (Cherokee) a rok nato byl uzavřen křehký mír. Jednalo se o jednu z nejkrvavějších indiánských válek vůbec, která připravila Jižní Karolínu o 7 % populace a vážně tuto kolonii oslabila.[17]

Smrt náčelníka Pauguse během bitvy u Pequawketu v závěru Dummerovy války v roce 1725.

Války s Načezy

 

Francouzi sice udržovali relativně bezkonfliktní vztahy s naprostou většinou indiánských etnik, ale přesto se ani oni nevyhnuli několika válkám. Kromě konfliktu s Liškami svedli přibližně ve stejné době na dolním toku Mississippi několik válek s Načezy (Natchez). Načezové byli starobylé hierarchicky uspořádané etnikum usazené na území dnešního státu Mississippi. Konflikty s Francouzi vznikly většinou z důvodů několika vzájemných vražd a následné pomsty a první tři (1716, 1722, 1723) se podařilo poměrně rychle vyřešit. V roce 1729 oznámili Francouzi části Načezů (vesnici Bílé jablko), že budou z důvodu zřízení tabákové plantáže odstěhováni ze svého území. Odpovědí byl nenadálý masivní útok na francouzské osady (29. listopad 1729), při němž kolonisté ztratili přes 240 lidí. Francouzi však situaci ustáli, na jejich stranu se přidali i bojovníci kmenů Tunica a Čoktavů (Choctaw), a do roku 1731 se jim podařilo Načezy rozprášit. Část Načézů byla zajata a odvezena do otroctví na Haiti, zbytek kmene se poté přestěhoval dál na sever, kde se spojil s Kríky a Čikasavy (Chickasaw).[18]

Dummerova válka

 

Tento konflikt nazývaný též “válka otce Ralea” (Father Rale’s War) proběhl v letech 1722-1725 v severní Nové Anglii a Novém Skotsku. Na jedné straně stáli britští osadníci z Maine a na druhé straně indiánští spojenci Nové Francie sdružení v konfederaci Wabanaki (Mikmakové, Maliseeti, Abenakové). Válku způsobilo pronikání britských osadníků na severovýchod, kterému se snažili zabránit místní Indiáni spolu s francouzskými misionáři. Zatímco v Maine získali Britové jednoznačnou převahu a upevnili své pozice, v Novém Skotsku si domorodci načas podrželi svou nezávislost a svou zem.[19]

Válka krále Jiřího

 

Americké dějství válek o rakouské dědictví nese jméno britského krále a trvalo v letech 1744-1748. Indiáni se opět aktivně účastnili především nájezdů na britské osady. Nejznámějším z těchto útoků se stalo napadení Saratogy v listopadu 1744.[20]

Britský generál Johnson chrání zajatého barona Dieskaua před hněvem Indiána, zřejmě Mohawka, po bitvě u jezera Jiří v roce 1755. Obraz Benjamina Westa.

Válka otce Le Loutrea

 

Tento konflikt přímo předcházel francouzsko-indiánské válce. Vypukl v roce 1749 a odehrával se v oblasti Akádie (Nový Brunšvik a Nové Skotsko). Zúčastnili se ho Indiáni kmenů Mikmak (Mi’kmaq) a Maliseet a francouzští Akaďané, kteří se pokusili zabránit pronikání Britů do této oblasti. Britům se přesto podařilo vztyčit několik pevností a roku 1755 vyhnat většinu Francouzů z Akádie (tzv. Grand Dérangement – Velké vykořenění).[21]

Francouzsko-indiánská válka

 

Sedmiletá válka začala v Americe téměř o dva roky dříve než v Evropě, ale trvala zde jen do roku 1760. Na rozdíl od předchozích konfliktů měla francouzsko-indiánská válka naprosto zásadní význam pro další směřování historického vývoje kontinentu. Do soupeření Velké Británie a Francie se znovu přimíchalo množství indiánských kmenů, a i když zpočátku hrály významnou úlohu (Braddockova porážka u Monongahely v roce 1755), jejich účast postupně ztratila na důležitosti. Hlavní bitvy byly vybojovány klasickými evropskými bojovými postupy čili poměrně rozsáhlými přímými střety pravidelných armád. Ztrátou Quebecu a Montrealu přišla Francie natrvalo o svá území v Kanadě. Mnozí Indiáni ztratili zásadního spojence proti britskoamerické rozpínavosti.[22]

Britsko-čerokíská válka

 

K britsko-čerokíské válce došlo v letech 1758-1761 v Jižní Karolíně a Virginii. Ačkoli byli Britové a Čerokíové (Čerokézové, Cherokeeové) během francouzsko-indiánské války nejprve spojenci, podezíraly se obě strany ze zrádných úmyslů. Napětí přerostlo v roce 1758 v konflikt. Indiáni napadali britské osídlení, dobyli mj. Fort Loudoun, ale několik větších vojenských výprav je donutilo uzavřít mír.[23]

Indiáni obléhají pevnost Detroit v roce 1763. Na rozdíl od mnoha jiných britských pevností tato Indiánům odolala

Pontiacovo povstání

 

Pontiacovo povstání probíhalo v návaznosti na ukončení bojů v Severní Americe mezi Francouzi a Brity v letech 1763 – 1766. Jednalo se o reakci Indiánů na britskou politiku v oblasti Velkých jezer a na rozmáhající se domorodé protibělošské hnutí. Počáteční úspěchy nezvykle dobře organizovaných útoků algonkinských kmenů (dobytí mnoha pevností a tvrzí) neměly dlouhého trvání, ale na druhou stranu se v zásadě udržel status quo ante bellum a Britové nevybudovali nové opevněné pozice.[24]

Válka lorda Dunmora

 

Válka lorda Dunmora byla konfliktem mezi kmeny Šónýů (Shawnee) a Mingů na jedné straně a kolonií Virginie na straně druhé. Došlo k ní v roce 1774 a je pojmenována po guvernérovi Virginie. Příčinou bylo britské (americké) pronikání do jižní části údolí řeky Ohio a následné indiánské nájezdy na skupiny osadníků a lovců. Válka skončila po virginském vítězství v bitvě u Point Pleasant 10. října 1774. Indiáni dočasně rezignovali na zastavení bělošské expanze do oblasti jižně od Ohia.[25]

Únos dcery Daniela Boona domorodci z kmenů Čerokí nebo Šóný v červenci 1776

Chickamaugské války

 

Chickamaugské války probíhaly v letech 1776-1794. Je tak označována série nájezdů, přepadů a bitev vedených Čerokíji, Kríky (Muscogee) a Šónyi a jinými Indiány proti americkým osadníkům během americké války za nezávislost a v letech následujících. Čerokíové bojovali nejprve jako spojenci Britů a po roce 1786 jako členové tzv. Západní konfederace, domorodého uskupení, které vedlo tzv. severozápadní indiánskou válku.[26]

Severozápadní indiánská válka

 

Severozápadní indiánská válka byla způsobena tím, že Britové po americké válce o nezávislost přenechali „kontrolu“ nad územím mezi Mississippi a Apalačským pohořím Američanům. Tamější indiánské kmeny se však postavily pronikání amerických osadníků, kterým do té doby Británie neumožňovala se na území příliš usazovat. Probíhala v letech 1785-1795. Indiánské kmeny byly po počátečních úspěších poraženy a musely se zříct velké oblasti v povodí Ohia. Válka stála Američany přibližně 1 700 mrtvých a zraněných.[27]

První polovina 19. století

 

V roce 1803 koupily Spojené státy od Francie Louisianu a tím se před dynamicky expandujícím státem otevřela cesta na západ. Bylo jen otázkou, jakou formou Američané s touto výzvou naloží. V letech 1804–1806 podnikli badatelé Lewis a Clark cestu napříč kontinentem, která přinesla první přesnější představy o území daleko na západě. Měli s sebou také několik indiánů, které používali jako tlumočníky. Stali se tak jedněmi z prvních bílých lidí, kteří se setkali s obyvateli severozápadu, jako byli Činúkové, Tlingitové a Haidové. Američanům se začalo otevírat obrovské území západně od řeky Mississippi, kde sídlilo množství indiánských kmenů a skupin, které už o existenci bílých mužů většinou věděly. Zatím však Američané nedokončili ani obsazování a kolonizaci území východně od této řeky. Stále zde žilo několik desítek kmenů, které byly připraveny bránit se pronikání bělošských vojáků a osadníků. Převaha Američanů se stala již velmi výraznou ve všech směrech. Jedna z mála šancí, kterou Indiáni měli, bylo využít nepřátelství mezi USA a Brity ve svůj prospěch, o což se také někteří pokusili.[28]

Tecumsehova válka

Tecumsehova smrt v bitvě na Temži 5. října 1813

 

Začátkem 19. století si podporu etnik z oblasti velkých jezer a Ohia získal náčelník Šónýů Tecumseh. Jeho neúnavné cestování a přesvědčování umožnilo vytvoření velké spojenecké konfederace mnoha kmenů. Bohužel od kmenů jihovýchodu získal jen malou pomoc v podobě části Kríků. Tecumsehovi válečníci se s Američany střetli v r. 1811 u řeky Tippecanoe, byli však poraženi. V roce 1812 vypukla mezi Brity a USA válka o hranice mezi USA a Kanadou. Indiáni viděli v Britech spojence v zápase o udržení svého území, a mnoho z nich se do války zapojilo. Hlavním indiánským spojencem Britů byl Tecumseh (získal dokonce hodnost generála) a bojovníci z jeho konfederace. Ti pomohli Britům zajmout pevnost Detroit a podíleli se na mnoha dalších akcích. V roce 1813 však Tecumseh padl v bitvě na Temži (nyní Chatham, Ontario). Výsledkem byl faktický rozpad konfederace. Vzhledem k tomu, že válka mezi Velkou Británií a Spojenými státy skončila nerozhodně (nepočítaje velmi malé reparace USA kvůli tomu, že vyhlásili válku oni), začali mnozí domorodí obyvatelé utíkat do Kanady.[29]

Válka Kríků

Útok Seminolů na americkou tvrz, litografie z roku 1837

 

Tento konflikt proběhl v době druhé britsko-americké války v letech 1813–1814. Začal jako občanská válka uvnitř kmene Kríků (“Red Sticks” Kríkové nazvaní podle červených rituálních palic proti Dolním Kríkům), ale poté přerostl ve válku mezi “Red Sticks” Kríky a Američany. Američanům pomáhali i Dolní Kríkové, Čerokíové a Čoktavové (Choctaw). V bitvě u Horseshoe Bend v březnu 1814 připravily jednotky Američanů a jejich spojenců “Red Sticks” Kríkům drtivou porážku, v níž zabili přes 800 domorodců. Ti museli rezignovat na další odpor. Výsledkem byla smlouva z Fort Jackson (9. srpen 1814), podle níž Kríkové odstoupili USA obrovské území (93 000 km²) v Alabamě a Georgii. Andrew Jackson, který tuto dohodu připravil, nebral ohledy na to, že šlo i o část území amerických spojenců v této válce – Čerokíů a Dolních Kríků.[30]

První seminolská válka

Bitva u Bad Axe, závěrečné střetnutí války Černého jestřába, bylo velmi jednostranné a stálo životy nejméně 150 Indiánů

 

Seminolové byli jakousi směsicí několika indiánských etnik, především Kríků, a černochů usazených na Floridě v průběhu 18. století. V roce 1814 začali první ze tří válek proti armádě a osadníkům USA. Válka proběhla ještě v době, kdy byla Florida španělská, ale pronikali sem už američtí “squateři” a armáda. Jednou ze záminek bylo i to, že Indiáni mezi sebe ochotně přijímali černé otroky uprchlé z plantáží v Georgii. V roce 1821 získaly USA Floridu. Boje byly dočasně přerušeny a v roce 1823 uzavřeli Seminolové s Američany dohodu, podle níž získali pod svou kontrolu poměrně rozsáhlé území (16 000 km²) v centru poloostrova.[31]

Válka s Arikary

 

Válka s Arikary proběhla v roce 1823 na území dnešní Jižní Dakoty a šlo o první konflikt armády Spojených států s Indiány západně od řeky Mississippi. Příčinou byly spory ohledně kožešinového obchodu. Arikarové napadli členy Missouri Fur Company a několik jich zabili. Americká armáda podporovaná Siouxy provedla kárnou expedici a Arikary porazila. Arikarové zprvu vyjednávali, ale pak uprchli a mír uzavřeli až v roce 1825. Později se přidali k Mandanům a Hidatsům.[32]

Válka s Winnebagy

 

Válka s Winnebagy byla drobným konfliktem, k němuž došlo v roce 1827 na území dnešního státu Wisconsin. Winnebagové napadli americké osadníky, kteří na jejich území hledali olovo. Výsledkem krátké války byla dohoda, v níž Winnebagové za každoroční poplatek postoupili Američanům oblast, kde se olověná ruda nacházela.[33]

Válka Černého jestřába

Mapa přesunu Indiánů v rámci Indian Removal Act ze 30. let 19. století

 

Černý jestřáb byl válečný náčelník kmene Sauků. Již v britsko-americké válce se s bojovníky svého kmene a s příbuznými Foxy zúčastnil bojů na britské straně a počínal si velmi aktivně. Krátce po uzavření míru mezi Brity a vládou USA (prosinec 1814) pokračoval v bojích. V roce 1815 napadli jeho bojovníci skupinu rangerů (bitva u Sink Hole neboli bitva na Psí prérii). V roce 1816 uzavřel Černý jestřáb s Američany mír, který trval 15 let. Mezitím, na základě smlouvy z roku 1804, postoupila větší část Sauků a Foxů své původní kmenové území v Illinois Američanům a v roce 1828 většina z nich odešla na západ za řeku Mississippi. Černý jestřáb a jeho přívrženci zvaní “Britská tlupa” s touto smlouvou nesouhlasili a nehodlali se smířit se ztrátou své domoviny. Po několika nenásilných demonstracích svého nesouhlasu v letech 1830-1831 se “Britská tlupa” v počtu asi 1500 lidí (z toho přibližně 500 bojovníků) přesunula začátkem roku 1832 do Illinois, kde měla v plánu získat indiánské spojence. V květnu 1832 se část bojovníků střetla s jednotkou americké milice, kterou rozprášila. Tím začal konflikt zvaný válka Černého jestřába. Následovalo několik srážek a přepadů, kdy bojovníci Černého jestřába (kromě Sauků a Foxů šlo o část Winnebagů, Potawatomiů, Ottawů, Kickapooů a dalších) napadali americké tvrze a osady. Americké jednotky tvořené převážně milicí Indiány pronásledovaly a v létě 1832 jim uštědřily dvě drtivé porážky, které válku ukončily – bitva u Wisconsinských výšin (Wisconsin Heights) a bitva u Bad Axe. Černý jestřáb byl následně zajat a spolu s dalšími náčelníky vzat na “inspekční” cestu po Spojených státech, aby pochopil, že bojovat nemá smysl.[34]

“Indian Removal Act”

Americká námořní pěchota pátrá po bojovnících Seminolů v mangrovových porostech

 

V roce 1830 podepsal prezident USA Andrew Jackson zákon o přesunu Indiánů na západ, který se nazýval Indian Removal Act. Všechny kmeny žijící na jihovýchodě především ve státech Georgia, Alabama, Tennessee, Mississippi a Florida se měly “dobrovolně” vystěhovat do oblastí rezervací na západ od řeky Mississippi do dnešní Oklahomy, kde vzniklo tzv. Indiánské teritorium. Ty, které odmítaly, byly obklíčeny a dovedeny pod dohledem armády Spojených států. Tento přesun, který probíhal na několik etap a vedl mnoha cestami se nazýval Stezka slz (Trail of tears). Odsuny trvaly až do roku 1847 a přesunuto bylo přes 50 000 Indiánů z tzv. Pěti civilizovaných národů (Kríkové, Čerokíové, Čoktavové, Čikasavové a Seminolové). Odhaduje se, že během té doby zemřelo nejméně 8 000 ale možná až 17 000 domorodců (nemoci, vysílení, násilnosti). Američané takto získali asi 100 000 km² území.[35]

Válka s Kríky z roku 1836

 

Krátký konflikt, který následoval poté, co část Kríků začala napadat spekulanty s půdou a squattery, kteří se je snažili podvodně připravit o území. Výsledkem bylo armádou zajištěné nucené přesunutí Kríků na západ v rámci zákona Indian Removal Act.[36]

Druhá seminolská válka

 

Jedni z mála, kteří se přesunu na západ nepodvolili bez boje, byli Seminolové. Odmítli opustit své území, vláda USA musela nasadit armádu a stát Florida milici. Začala tzv. druhá seminolská válka. Šlo o jednu z nejúspěšnějších indiánských válek a zároveň pro americkou stranu nejnákladnější boj s Indiány vůbec. Boje probíhaly v letech 1835-1842 a stály americkou stranu asi 1600 mrtvých vojáků (většinou následkem nemocí) a neznámé množství civilistů. Seminoly vedli slavní náčelníci Osceola (Asi-Yahola), Micanopy, Billy Bowlegs a další. Američané nakonec dosáhli Pyrrhova vítězství a přesunuli přes 3 000 Indiánů na západ. Nicméně ti co zůstali, pokračovali později v odporu. Výsledkem byla třetí seminolská válka, která trvala až do roku 1858. V té době žilo na Floridě už jen několik stovek Seminolů. Tento kmen je jeden z mála, který nikdy neuzavřel s vládou Spojených států mírovou smlouvu a mnozí floridští Seminolové se dodnes považují za neporažený svobodný národ.[37]

George Catlin – Komančský bojovník (1835). Komančové patřili k nejbojovnějším indiánským kmenům. Byli nazýváni “Páni jižních plání”.

Druhá polovina 19. století

 

Stále více bílých lidí mířilo na západ, a tak se vytvořily ve 40. letech 19. století stezky, vedoucí napříč prériemi a lovišti kmenů, které zde žily. Některé kmeny se proto k cestujícím chovaly nepřátelsky, zatímco jiné jim pomáhaly, protože věděly, že jen procházejí a míří do jiných krajů. Když ale byla napříč prériemi postavena železnice, situace se začala měnit. Do oblasti se přistěhovali horníci, dobytkáři a sedláci. Výsledkem bylo období uzavírání smluv mezi národy obývajícími prérie a vládou USA. Domorodí Američané podepisovali dohody, které však kolonizátoři často porušovali. Vláda USA byla přesvědčena o tom, že nejlepší možností pro domorodé Američany je soustředit je do rezervací, kde by mohli mít vlastní půdu a začít sedlačit jako osadníci. Postoj, který zaujímali k této myšlence domorodí Američané, shrnul náčelník Siouxů Velký orel, který řekl: “Bílí lidé se stále snažili přimět indiány, aby se zřekli svého způsobu života a žili jako oni. To Indiáni neuměli a každopádně ani nechtěli“. Pokud si Indiáni chtěli zachovat svou lovecko-sběračsko-válečnickou kulturu náročnou na prostor, museli se nevyhnutelně střetnout s osadníky a armádou. Převaha Američanů byla již tak zdrcující, že nebylo otázkou kdo zvítězí, nýbrž za jakých podmínek a za jak dlouho Indiáni prohrají.[38]

Bitva mezi kavaleristy a Kajovy v roce 1874 indiánským pohledem

Texasko-indiánské války

 

V roce 1836 vznikl na jihozápadě Severní Ameriky nový stát Texaská republika. Prakticky záhy navázal na konflikty s různými indiánskými etniky z let minulých. Hlavními domorodými soupeři Texasanů se stali mocní Komančové, následovaní Kajovy (Kiowové). Války začaly už v roce 1820, kdy bílí osadníci vyhubili mírumilovné indiány kmene Karankawa, žijící u pobřeží v oblasti dnešního Houstonu. Boje pokračovaly i po anexi Texasu Spojenými státy v roce 1845 a skončily až v roce 1875, kdy poslední vzdorující Indiáni z jižních plání odešli do rezervace v Oklahomě. Na straně bělochů bojovali také indiáni nepřátelští Komančům, zejména Tonkawové a v některých případech i Lipan Apačové – působili hlavně jako zvědové a stopaři. Boje se vyznačovaly značnou brutalitou na obou stranách. Právě zde snad nejvíce ze všech dějišť indiánských válek platilo z pohledu Euroameričanů heslo “mrtvý Indián, dobrý Indián”. Slovo Komanč se pro místní obyvatele stalo synonymem pro teroristu. V bojích na texaském pomezí se proslavily nepravidelné oddíly Texas Rangers. [39]

Apačský válečník po skalpování amerického vojáka

Kajuská válka

 

Před polovinou 19. století pronikli američtí osadníci a misionáři na západní pobřeží Severní Ameriky do oblasti Oregonu. Kromě jiného sem zanesli epidemii spalniček, která zdecimovala místní Kajusy. Indiáni obvinili misionáře z čarodějnictví a v listopadu 1847 zmasakrovali osazenstvo Whitmanovy misie. Tento čin odstartoval kajuskou válku. Na americké straně jí vedla především milice později posílená o armádu. Kajusové byli nakonec poraženi, v roce 1855 smluvně odstoupili vládě Spojených států značné území a následně odešli do rezervace.[40]

Válka s Jakimy

 

Válka s Jakimy (Yakima, Yakama) navazovala na kajuskou válku. Proběhla mezi léty 1855-1858 na území Washingtonského teritoria na severozápadě USA a skládala se z několika dílčích konfliktů (Puget Sound War, Coeur d’Alene War). Indiáni utrpěli porážku a buď uprchli do Kanady (náčelník Kamiakin) nebo odešli do rezervace. 24 jakimských náčelníků bylo popraveno.[41]

Apačské války

 

Války s Apači patřily mezi nejdelší indiánské války vůbec. Začaly v roce 1849, hlavní boje skončily v roce 1886, ale menší potyčky trvaly až do roku 1924. Apačové bojovali proti Španělům a Mexičanům již více než 40 let, než poprvé museli čelit armádě Spojených států v roce 1849. Až do roku 1875 spočíval konflikt především v nájezdech na americké a mexické osídlení, kdy se Apačové pokoušeli krást zbraně a zásoby a zabíjení bylo spíše vedlejším produktem těchto útoků. V letech 1875-1886 se americké úřady snažily za pomoci armády usadit a následně udržet Apače v rezervacích. Skupiny odbojných válečníků vedené různými náčelníky (Mangas Coloradas, Cochise, Victorio, Geronimo a další), se skrývaly na mnoha místech jihozápadu Spojených států (Arizona, Kalifornie, Nové Mexiko, Texas), prováděly menší přepady a více či méně úspěšně unikaly armádním útvarům, které je měly přivést k poslušnosti. V roce 1886 se vzdal Geronimo a poté pokračoval odpor již jen sporadicky. K poslednímu “nájezdu” došlo až v roce 1924, kdy skupina Apačů ukradla koně arizonským osadníkům.[42]

Válka s Yumy

 

Válka s Yumy proběhla v letech 1850-1853 v Arizoně a Kalifornii. Americké jednotky během této doby pronásledovaly partyzánskou taktiku využívající nepřátelské Indiány z kmenů Yumů, Mohavů, Cocopahů a jiných a chránily osadníky překračující řeku Colorado.[43]

Jedno z mnoha vyobrazení bitvy u Little Bighornu. George A. Custer střílí dvěma revolvery najednou na útočící Indiány

Válka s Uty

 

Tyto konflikty mezi Indiány ze skupiny Ute a Američany se prolínaly s válkami vedenými Apači a Navahy. Válek bylo celkem 10. Začaly v roce 1849, skončily až v roce 1923 a odehrávaly se především na území států Utah, Colorado a Nové Mexiko.[44]

Siouxské války

 

Siouxské války jsou patrně nejznámějším a nejlépe zmapovaným konfliktem mezi Indiány a bělochy na území Spojených států. Šlo o sérii několika válek, jichž se kromě Siouxů (Lakotové, Dakotové) zúčastnily i jiné prérijní kmeny – Čejeni (Šajeni), Assiniboinové, Arapahové, Kajovové a Komančové. Boje začaly v roce 1854 po tzv. Grattanově masakru (incident, při němž bylo v táboře Siouxů poblíže Fort Laramie pobito 31 vojáků) a skončily po masakru u Wounded Knee v roce 1890. Americké jednotky utrpěly několik porážek, válku s náčelníkem Rudým oblakem dokonce prohrály a musely opustit několik pevností, během siouxského povstání v roce 1862 došlo k pobití až 800 osadníků a k dočasnému vytlačení bílých osadníků z velké části Minnesoty, ale celkové vyznění konfliktu bylo očekávatelné – Siouxové byli nuceni přesunout se do rezervací. Během velké siouxské války se odehrála i nejslavnější bitva všech indiánských válek – porážka 7. kavalérie u Little Bighornu.[45]

Numaga, náčelník Paiutů v době války v roce 1860

Válka na řece Rogue

 

Řeka Rogue protéká jihozápadním Oregonem. Indiáni žijící v údolí tohoto toku (kmeny Latgawa, Takelma, Shasta, Coquille aj.) se setkávali s kolonisty již od 30. let 19. století a jako všude jinde docházelo k množství incidentů mezi nimi a přistěhovalci. Armáda se v tomto případě snažila domorodce chránit, ale guvernér teritoria Washington Isaac Stevens chtěl zabrat co nejvíce indiánské půdy pro bělochy a využíval k tomu osadníky a systém různých smluv. K otevřenému konfliktu došlo v roce 1855, kdy rozhněvaný dav napadl vesnici Indiánů a 27 jich pobil. Indiáni odpověděli zabitím stejného množství kolonistů – tím měla být celá záležitost z jejich pohledu vyřízena. Místo toho ale začala otevřená válka. 27. května 1856 došlo k bitvě mezi Indiány a armádou, domorodci byli nuceni ustoupit, měsíc na to se podvolili a odešli do rezervací.[46]

Válka s Paiuty

 

Válka s Paiuty (Pajuty) proběhla v roce 1860 u Pyramid Lake v dnešní Nevadě (tehdy Utah Territory). Boje skončily v podstatě nerozhodně, ale Paiutové odtáhli a přestali nadále ohrožovat místní bělochy.[47]

Válka s “Hadími Indiány”

 

V letech 1864-1868 došlo na západě USA ke krvavému konfliktu jménem válka s “Hadími Indiány”. Takto označovali Američané Severní Paiuty, Bannocky a skupiny Západních Šošonů žijících v údolí Hadí řeky (Snake river). Jednalo se o jednu z nejkrvavějších indiánských válek, jež si vyžádala dohromady na obou stranách 1 762 mrtvých a zraněných. Boje sestávající z menších přepadů a potyček probíhaly na území dnešních států Oregon, Idaho, Kalifornie a Nevada.[48]

Bojovníci Nez Perceů na jaře 1877 před zahájením války

Války s Navahy

 

Navahové válčili už se Španěly v 17. století. Ve 40. letech 19. století začali na jejich území pronikat Američané. Výsledkem byl mnohaletý konflikt tradičně sestávající z vzájemných potyček a přepadů. Navahové byli mezi lety 1864-1866 přinuceni odejít do rezervace Fort Sumner v Novém Mexiku. Tomuto přesunu se říká “Dlouhá túra” (Long Walk).[49]

Válka s kmenem Nez Perce

 

Válka s kmenem Nez Perce vznikla kvůli odmítnutí členů tohoto etnika odejít do rezervace v Idahu. Trvala relativně krátce – od června do října 1877. Nez Percey vedli náčelníci Ollokot, Poker Joe, Looking Glass, Josef a Bílý pták (White Bird) a počínali si více než zdatně. Dařilo se jim porážet či alespoň zadržovat americké jednotky, které migrující kmen pronásledovaly. Například v bitvě u White Bird Canyon uštědřili Američanům drtivou porážku (34 mrtvých na americké straně a jen 3 zranění na indiánské). Nakonec byli poraženi v několikadenní bitvě u Medvědí tlapy (Battle of Bear Paw). Část Nez Perceů uprchla do Kanady, část byla přesunuta do rezervací. Tato krátká válka stála americkou stranu téměř 300 mrtvých a zraněných, v naprosté většině vojáků, civilní ztráty byly minimální.[50]

Bitva u Fish Creek 24. dubna 1885 v níž zvítězila métisko-indiánská koalice nad kanadskými jednotkami

Války v Kanadě

 

Rebelie na Červené řece (Red River Rebellion) a povstání na Severozápadě byly jedinými významnějšími “indiánskými” konflikty v Kanadě. Vzpoury vedl Louis Riel, Métis a politik, který se snažil bojovat za práva a nezávislost svých soukmenovců francouzsko-indiánských Kanaďanů v oblasti Manitoby a Saskatchewanu. Nejprve v roce 1869 nechal vyhlásit na Kanadě nezávislý stát Assiniboia, ale na “métiskou” stranu se odmítli přidat angličtí Kanaďané a většina Indiánů a armáda rebelii potlačila. Riel obviněný z vraždy jednoho ze svých odpůrců uprchl do USA, kde zůstal 15 let. V roce 1884 se vrátil do Kanady a začal ozbrojený konflikt známý jako povstání na Severozápadě (North-West Rebellion). Na stranu Métisů se přidali i Indiáni kmene Krí (Cree) a Assiniboinové. Po počátečních úspěších byla métisko-indiánská koalice poražena a Louis Riel popraven (1885).[51]

Příčiny porážek

 

Indiáni většinu válek s Euroameričany prohráli. Proč tomu tak bylo? Zde je shrnutí hlavních příčin.

 

V důsledku epidemií přišlo mnoho kmenů o značnou část populace.

Kolonisté byli vojensky vyspělejší. Jeden příklad za všechny. Obvykle se zdůrazňují výhody luku oproti palným zbraním před zavedením opakovacích pistolí a pušek, nicméně neexistuje příklad větší bitvy, v níž by “luky” zvítězily na “puškami”. Indiáni sami dávali přednost používání pušek před luky už v 17. století.

Lepší organizovanost evropských osad a kolonií. Umožňovalo to mj. lépe vést vojenské operace.

Roztříštěnost domorodých kmenů. Mnohé kmeny byly mezi sebou nepřáteli na život a na smrt a ani “bělošské nebezpečí” je nedokázalo sjednotit.

Mnoho Indiánů bojovalo na straně kolonistů. Jen v minimu válek neměli běloši své indiánské spojence, kteří se osvědčili především jako průzkumné jednotky.

Indiáni nedokázali využít dlouholetých zkušeností ze setkávání s technicky vyspělejší civilizací a nedokázali převzít téměř žádné technické znalosti. Tak například při získávání železných a ocelových nástrojů a zbraní byli prakticky vždy závislí na dodávkách od svých koloniálních “nepřátel”.

Indiáni nebyli schopni vést dlouhodobé konflikty po evropském způsobu – tj. dobývat města, pevnosti, držet v poli delší dobu větší armády, využívat dobytá území k zásobování vlastních jednotek atd.

Euroameričané předčili domorodce ve schopnosti vést otevřené bitvy, které v 17.-19. století rozhodly většinu válek. Indiáni většinou ustoupili či utekli, když hrozilo nebezpečí větších ztrát.[52]

 

Důsledky válek

Populace

 

V Severní Americe žilo před příchodem evropských objevitelů a kolonizátorů zřejmě několik miliónů domorodců, velká většina z nich na území dnešních Spojených států. Přesná čísla nejsou známa, ale odhady vědců se pohybují v rozmezí 1-10 miliónů, nejpravděpodobnější se jeví údaje v rozmezí 3-5 miliónů. V roce 1800 žilo na území USA přibližně 600 000 Indiánů a koncem 19. století to už bylo jen 250 000. Tento úbytek domorodého obyvatelstva způsobily tři hlavní faktory – epidemie, snížení porodnosti a války. Ve 20. století se tento demografický trend prudce změnil. V současnosti představuje indiánská populace asi 1,37 % populace USA, což jsou přibližně 4 miliony (z toho více než třetina míšenců).[53]

 

Federální agentura U.S. Census Bureau v roce 1894 odhadla, že indiánské války na území Spojených států si v 19. století vyžádaly životy 20 000 bělochů a 30 000 Indiánů.[54]

Rozmístění rezervací a domorodých etnik v současných USA

Rezervace

 

Indiáni, kteří si chtěli podržet svou kulturu a styl života, museli odejít do rezervací. První “protorezervace” vznikly už koncem 17. století ve Virginii, nicméně skutečné rezervace s plnými právními aspekty se objevují až v první polovině 19. století. Naprostá většina plochy rezervací se nachází na západ od řeky Mississippi, kam začali být domorodci stěhováni od 30. let 19. století z východních území. V současnosti je na území USA 310 rezervací o celkové rozloze 225 410 km² a celkem 550 uznaných kmenů. Každá rezervace resp. každý indiánský národ obývající rezervaci má určitou právní suverenitu, která se může mírně lišit.[55]

Odkazy

Poznámky a reference

Základní přehled válek a vztahů obecně nabízí encyklopedie WASHBURN Wilcomb E. (ed.): Handbook of North American Indians: Vol. 4 – History of Indian-white relations. Washington, DC: Smithsonian Institution, 1988. Nejnovější prací je monumentální třísvazková encyklopedie TUCKER, Spencer C. (ed.): The Encyclopedia of North American Indian Wars, 1607-1890. ABC-CLIO, 2011.

Ještě je zaznamenán případ, kdy se v roce 1709 Irokézové pokusili otrávit mršinami zvířat vodní tok Wood Creek, aby zabránili Angličanům (svým spojencům!) v dalším tažení do Nové Francie. Zmiňuje se o tom nicméně jen jeden zdroj a moderní badatelé pravdivost této historky většinou zpochybňují.

CROSBY Alfred W.: Virgin soil epidemics as a factor in the aboriginal depopulation in America. William and Mary Quarterly. vol. 33, April 1976, s. 289–99; HAINES Michael R., STECKEL Richard H.: A Population History of North America. Cambridge University Press 2000. Dostupné online; FENN, Elizabeth A.: Biological Warfare in Eighteenth-Century North America: Beyond Jeffery Amherst. The Journal of American History, Vol. 86, No. 4 (Mar., 2000), s. 1552-1580.

Nejrozsáhlejší shrnující informace o vztazích Indiánů a kolonistů v 17. století nabízí starší ale stále základní přehled TRIGGER Bruce G. (ed.): Handbook of North American Indians: Vol. 15 – Northeast. Washington, DC: Smithsonian Institution 1978.

AXTELL, James: The rise and fall of the Powhatan empire: Indians in seventeenth-century Virginia. Colonial Williamsburg Foundation, 1995. Dostupné online.; STEELE, Ian K.: Warpaths: Invasions of North America. New York, Oxford: Oxford University Press, 1994.

STARÝ Miroslav: Pequotská válka. Puritáni a Indiáni 1630–1638. Historický obzor, ročník 15, červenec-srpen 2004, ISSN 1210-6097; CAVE, Alfred A.: The Pequot War. Univ of Massachusetts Press, 1996. Dostupné online.; RAKOVÁ, Svatava: Podivný příběh pekotské války 1636/7: historie a historiografie jednoho konfliktu. In: Breitfelder, M. – Krausová, M., (ed.): Dějepis XXII: sborník katedry historie : věnováno profesoru Janu Kumperovi. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita , 2006, s. 203-214. Dostupné online.

JENNINGS, Francis: Indians and frontiers in seventeenth-century Maryland, in: QUINN, David B. (ed.): Early Maryland in a Wider World. Wayne State University Press, Detroit 1982, s. 219-221.

Všechny války mezi Nizozemci a Indiány popisuje TRELEASE, Allen W.: Indian Affairs in Colonial New York: The Seventeenth Century, Ithaca, New York 1960. Novější prací je OTTO, Paul: The Dutch-Munsee Encounter in America: The Struggle for Sovereignty in the Hudson Valley. New York and Oxford 2006. Dostupné online.; edice pramenů je JAMESON, James F. (ed): Narratives of New Netherland, 1609-1664, New York 1909. Dostupné online

BRANDÃO, José A.: „Your fyre shall burn no more“: Iroquois Policy toward New France and Its Native Allies to 1701. Lincoln, London 1997; RICHTER, Daniel K.: The Ordeal of the Longhouse: The Peoples of the Iroquois League in the Era of European Colonization. The University of North Carolina Press 1992.

STARÝ, Miroslav: Válka krále Filipa. Indiánské povstání v Nové Anglii v 70. letech 17. století. Historie a Vojenství 51, 2002, č. 2, s. 338-372; DRAKE James D.: King Philip’s War: civil war in New England, 1675-1676. Univ. of Massachusetts Press, 1999. Dostupné online.; z přehledů na internetu viz např. King Philip’s War: 1675-1676 By Kennedy HICKMAN, About.com Guide

WEBB, Stephen Saunders: 1676, the end of American independence. Syracuse University Press 1995. Dostupné online.

LEAMON, James S.: King William´s War, in: Colonial Wars of North America 1512-1763: An Encyclopedia, GALLAY Allan (ed.), New York and London 1996; HAVARD, Gilles: The Great Peace of Montreal of 1701. French-Native Diplomacy in the Seventeenth Century. McGill-Queen´s University Press, Montreal, Kingston, London, Ithaca 2001.Dostupné online

Pokusy o sjednocení indiánských etnik v 18. a začátkem 19. století popisuje DOWD, Gregory E.: A spirited resistance: the North American Indian struggle for unity, 1745-1815. Johns Hopkins University Press, 1993.

OPATRNÝ Josef: Válka Mohykánů: Sedmiletá válka v Americe. Libri, Praha 2000, s. 34-57. PECKHAM, Howard H.: The colonial wars, 1689-1762. The University of Chicago Press 1964, s. 57-76. Dostupné online.

RICHTER, Daniel K.: The Ordeal of the Longhouse: The Peoples of the Iroquois League in the Era of European Colonization. The University of North Carolina Press 1992, s. 238-241.

EDMUNDS, Russell David; PEYSER, Joseph L. The Fox Wars: The Mesquakie Challenge to New France. University of Oklahoma Press, 1993. Dostupné online; WHITE, Richard: The Middle Ground: Indians, Empires, and Republics in the Great Lakes Region, 1650–1815. Cambridge University Press, 1991. Dostupné online.

RAMSEY, William L.: The Yamasee War: A Study of Culture, Economy, and Conflict in the Colonial South. University of Nebraska Press, 2008. Dostupné online.

BALVAY, Arnaud. La Révolte des Natchez. Paris, France: Éditions du Félin, 2008; BARNETT Jr., James F. The Natchez Indians: A History to 1735. Jackson, Mississippi: University Press of Mississippi, 2007. Dostupné online; DUMONT de Montigny, Jean-François-Benjamin (Sayre, Gordon; Zecher, Carla, eds.) The Memoir of Lieutenant Dumont, 1715–1747. Chapel Hill, North Carolina: The University of North Carolina Press, [1747] 2012.Dostupné online

ČERNÍK Jiří: S tomahawkem proti mušketám 1.díl — Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890, Libri, Praha 2010, s. 16-19; KESSEL, William B., WOOSTER Robert: Encyclopedia of Native American wars and warfare. Infobase Publishing, 2005, s. 119. Dostupné online.

PECKHAM, Howard H.: The colonial wars, 1689-1762. The University of Chicago Press 1964. Dostupné online.

PATTERSON, Stephen E.: 1744-1763: Colonial Wars and Aboriginal Peoples, in: BUCKNER, Phillip and REID, John (eds.): The Atlantic Region to Confederation: A History. Toronto: University of Toronto Press. 1994. s. 125–155. Dostupné online.; GRENIER, John: The far reaches of empire: war in Nova Scotia, 1710-1760. Univ. of Oklahoma Press, 2008. Dostupné online.

OPATRNÝ, Josef: Válka Mohykánů: Sedmiletá válka v Americe. Libri, Praha 2000; ANDERSON, Fred: Crucible of War: The Seven Years’ War and the Fate of Empire in British North America, 1754–1766. New York: Knopf, 2000.

OLIPHANT, John. Peace and War on the Anglo-Cherokee Frontier, 1756–63. Baton Rouge, LA: Louisiana State University Press, 2001.

DOWD, Gregory Evans: War under Heaven: Pontiac, the Indian Nations, & the British Empire. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2002; PECKHAM, Howard H.: Pontiac and the Indian Uprising. University of Chicago Press, 1947. Dostupné online.

HINTZEN, William: The Border Wars of the Upper Ohio Valley (1769–1794). Manchester, CT: Precision Shooting Inc., 2001.

KING, Duane H.: The Cherokee Indian Nation: A Troubled History. Knoxville: University of Tennessee Press, 1979.

DOWD, Gregory Evans: A Spirited Resistance: The North American Indian Struggle for Unity, 1745-1815. Baltimore and London: Johns Hopkins University, 1992; SKAGGS, David Curtis, NELSON, Larry L. (eds.): The Sixty Years’ War for the Great Lakes, 1754-1814. East Lansing: Michigan State University Press, 2001

Většina válek v 1. polovině 19. století proběhla na jihovýchodě. Základní informace o tamních Indiánech podává FOGELSON, Raymond D. (ed.): Handbook of North American Indians: Vol. 14 – Southeast. Washington, DC: Smithsonian Institution, 2004.

OWENS, Robert M.: Mr. Jefferson’s Hammer: William Henry Harrison and the Origins of American Indian Policy. Norman, Oklahoma: University of Oklahoma Press 2007. Dostupné online.; EDMUNDS, R. David. Tecumseh and the Quest for Indian Leadership. Boston: Little Brown, 1984; OPATRNÝ, Josef: Marný boj Padající hvězdy, in: Živá Historie, květen 2011, 28-30.

GREEN, Michael D.: The Politics of Indian Removal: Creek Government and Society in Crisis. University of Nebraska Press, 1985. Dostupné online.

BELKO, William S. (ed.): America’s Hundred Years’ War: U.S. Expansion to the Gulf Coast and the Fate of the Seminole, 1763-1858. University Press of Florida, 2011.

NESTER, William R.: The Arikara War: The First Plains Indian War, 1823. Mountain Press Publishing Company, 2001; TUCKER, Spencer C. (ed.): The Encyclopedia of North American Indian Wars, 1607-1890. ABC-CLIO, 2011, s. 35-36. Dostupné online.

HALL, John W.: Uncommon Defense: Indian Allies in the Black Hawk War. Harvard University Press, 2009.

JUNG, Patrick J.: The Black Hawk War of 1832. Norman, Oklahoma: University of Oklahoma Press, 2007. Dostupné online.

FOREMAN, Grant: Indian Removal: The Emigration of the Five Civilized Tribes of Indians. Norman, Oklahoma: University of Oklahoma Press, 1932; SATZ, Ronald N.: American Indian Policy in the Jacksonian Era. Norman: University of Oklahoma Press, 2002.

LEITCH WRIGHT, James: Creeks & Seminoles : the destruction and regeneration of the Muscogulge people, Lincoln : University of Nebraska Press, 1986.

MISSALL, John and MISSALL Mary Lou: The Seminole Wars: America’s Longest Indian Conflict. University Press of Florida, 2004; MAHON, John K.: History of the Second Seminole War. Gainesville, Florida: University of Florida Press, 1967; KNETSCH, Joe: Florida’s Seminole Wars, 1817-1858. Charleston, South Carolina: Arcadia Publishing, 2003. Dostupné online.

Přehled válek západně od Mississippi je například v McDERMOTT, John D.: A guide to the Indian wars of the West. Univ. of Nebraska Press, 1998. Dostupné online.

HÄMÄLÄINEN, Pekka: The Comanche Empire. Yale University Press, New Haven, Conn., 2008; WALLACE, Ernest, and HOEBEL E. Adamson: The Comanches: Lords of the Southern Plains. Norman: University of Oklahoma Press, 1952. Dostupné online.

RUBY, Robert H., BROWN John Arthur: The Cayuse Indians: imperial tribesmen of Old Oregon. University of Oklahoma Press, 1972. Dostupné online.

GLASSLEY, Ray Hoard: Indian Wars of the Pacific Northwest. Binfords & Mort, Portland, Oregon 1972; Major Gabriel Rains and 700 soldiers and volunteers skirmish with Yakama warriors under Kamiakin at Union Gap on November 9, 1855.

THRAPP, Dan L.: The Conquest of Apacheria. Norman, OK: University of Oklahoma Press, (1967) 1979. Dostupné online.; MICHNO, F. Gregory: Encyclopedia of Indian wars: Western battles and skirmishes 1850-1890. Missoula, Montana: Mountain Press Publishing Company, 2009.

THOMPSON, D. Jerry: Civil war to the bloody end: The life and times of Major General Samuel P. Heintzelman. San Antonio, Texas: Texas A&M University Press, 2006.

DECKER, Peter R.: The Utes Must Go!: American expansion and the removal of a people. Golden: Fulcrum Publishing, 2004.

OPATRNÝ Josef: Velká siouxská válka, Epocha, Praha 2005; OPATRNÝ Josef: Kde leží indiánská zem, Brána, Praha 1998; GREENE, Jerome A.: Battles and Skirmishes of the Great Sioux War, 1876-1877: The Military View. University of Oklahoma Press, 2003. Dostupné online.

SCHWARTZ E. A.: The Rogue River Indian War and its aftermath, 1850-1980. University of Oklahoma Press, 1997. Dostupné online.

Pyramid Lake War; EGAN, Ferol: Sand in a Whirlwind: The Paiute Indian War of 1860. Lincoln: University of Nevada Press, 1985.

MICHNO, Gregory: The Deadliest Indian War in the West: The Snake Conflict, 1864-1868. Caldwell: Caxton Press, 2007. Dostupné online.

MCNITT, Frank: Navajo Wars. University of New Mexico, 1972.

WEST, Elliott: The last Indian war : the Nez Perce story. Oxford: Oxford University Press, 2009; Krátká biografie Náčelníka Josefa, 1840 – 1904

BEAL, Bob, MACLEOD, Rod: Prairie Fire: The 1885 North-West Rebellion. Toronto: McClelland & Stewart 1984; FLANGAN, Thomas: Riel and the Rebellion: 1885 Reconsidered (2nd ed.), Toronto: University of Toronto Press 2000. Dostupné online.

Jeden z přehledů srovnávajících indiánský a evropský styl válčení je STARKEY, Armstrong: European and Native American warfare, 1675-1815. University of Oklahoma Press, 1998 Dostupné online.

THORTON, Russel: American Indian holocaust and survival: a population history since 1492. University of Oklahoma Press, 1990.

Thornton, Russell (1990). American Indian Holocaust and Survival: A Population History since 1492. University of Oklahoma Press. st. 48. ISBN 978-0-8061-2220-5

 

CASTLE, George Pierre and BEE, Robert L. (eds.): State and Reservation: New Perspectives on Federal Indian Policy. Tucson: University of Arizona Press, 1992; BAILEY, Garrick Alan (ed.): Handbook of North American Indians: Vol.2 – Indians in Contemporary Society, Washington, D.C.: Smithsonian Institution, 2008.

 

Poznámka k literatuře

 

V češtině existují kvalitní knižně publikované práce k válkám v 19. století. Války 17. a z větší části i 18. století nejsou v českém jazyce dosud zpracovány na potřebné úrovni. Vyšlo pouze několik článků v různých časopisech.

Literatura

 

ČERNÍK Jiří: S tomahawkem proti mušketám 1.díl — Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890, Libri, Praha 2010.

ČERNÍK Jiří: S tomahawkem proti mušketám 2.díl — Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890, Libri, Praha 2011.

OPATRNÝ Josef: Velká siouxská válka, Epocha, Praha 2005.

OPATRNÝ Josef: Kde leží indiánská zem, Brána, Praha 1998.

OPATRNÝ, Josef. Indiánské války v USA po roce 1865. Historický obzor, 1995, 6 (7/8), s. 146-151.

STINGL Miloslav: Války rudého muže, Mladá fronta, Praha 2004 (1986). Jeden ze základních a mnohokrát vydaných přehledů, obsahuje však závažné chyby.

TAUFER Boris: Tekumseh – Horský lev připravený ke skoku, Nová Forma, Praha 2010.

 

osnova

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Viku%C5%88a

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ameri%C4%8Dt%C3%AD_indi%C3%A1ni

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_indi%C3%A1nsk%C3%BDch_kmen%C5%AF

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indi%C3%A1nsk%C3%A9_jazyky

 

 

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indi%C3%A1nsk%C3%A9_v%C3%A1lky

 

 

zdroje

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Viku%C5%88a

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ameri%C4%8Dt%C3%AD_indi%C3%A1ni

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_indi%C3%A1nsk%C3%BDch_kmen%C5%AF

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indi%C3%A1nsk%C3%A9_jazyky

 

 

 

 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indi%C3%A1nsk%C3%A9_v%C3%A1lky

Výsledek obrázku pro indiániVýsledek obrázku pro indiáni