Záhady v ČR


 

Záhady V ČR

Rituální vražda?

Malé městečko útulné Českomoravské vysočiny, skryté tenkrát ještě v lůně Rakousko-Uherské monarchie, zrovna slavilo svátky. Křesťané Velikonoce a židé z místní židovské čtvrti zase Pesach*. Odlišné svátky ale nebyly, jak se ve světle příštích událostí ukázalo, to jediné, co obě místní komunity rozdělovalo. Kriminální čin, k němuž se schylovalo, měl nadlouho poznamenat život místních obyvatel, dotknout se bolestně osudu mnoha lidí a ´proslavit´ malé město po celé Evropě.

Vše začalo na Bílou sobotu 1.4.1899, kdy bylo u pěšiny, při okraji lesa Březina u Polné severovýchodně od Jihlavy, nalezeno zčásti nahé tělo zavražděné devatenáctileté Anežky Hrůzové. Ležela na břiše s rukama pod hlavou a nohama nepřirozeně ohnutýma v kolenou, takže trčely do vzduchu, jako by naznačovaly, že tělo sem bylo přemístěno až po posmrtném ztuhnutí. Mrtvolu našly děti při pátrací akci, kterou zorganizoval polenský četník třetího dne po zmizení Anežky.

Místní lékaři ještě toho večera pitvou zjistili, že zavražděná nebyla znásilněna, měla na hlavě osm ran, na krku strangulační rýhu a také až k páteři sahající 5 cm hlubokou a 8 cm dlouhou řeznou ránu na hrdle, vedenou zprava zdola šikmo nahoru doleva. Mrtvola Anežky měla vlasy nasáklé a slepené krví, silně zakrvácený obličej a v očích čistou hrůzu. V protokolu o pitvě však chybělo například přesné zjištění množství krve, která zůstala v těle po smrti, což se později stalo jedním ze sporných bodů celého případu. Z této lékařské zprávy a ze stop odhalených na místě činu se později vyvodil možný průběh zločinu.

Na Škaredou středu 29.3.1899 se mladá dívka vracela k večeru z Polné od švadleny, u které se učila šít, domů do Malé Věžnice, ležící na jih od Polné. Žila zde chudým omezeným vesnickým životem s matkou a bratrem. Domů se vracela po okraji lesa úzkou pěšinou, podél vozové cesty a mezi stromy již na ni čekal její vrah. Ten byl na svůj čin již přichystán. Měl připravený silný provaz, nůž, kámen i čerstvě uříznutou a kůry zbavenou hůl. Neznámým útočníkem byla Anežka Hrůzová pravděpodobně zezadu napadena a omráčena údery holí a kamenem. Potom z ní vrah strhal šaty, škrtil jí provazem a nakonec jí velkým nožem hluboce prořízl hrdlo. Tělo své oběti se vrah po činu pokusil schovat blízko cesty pod malé, předem uříznuté smrčky a poté se poblíž snažil ukrýt i zbytky oděvu zavražděné. Snad k fetišistickým účelům si odnesl sebou část Anežčiny košile, její šátek, rukavice a růženec.

Právě díky hluboké řezné ráně na krku vzniklo v houfu lidí, kteří se k tělu ihned seběhli, nešťastné podezření na židovskou rituální vraždu, od kterého se celý případ již nikdy zcela neoprostil. Dá se říci, že jen na základě výkřiku, že byla Anežka ´zakošerovaná´, který někdo v přihlížejícím davu lehkovážně vypustil z úst, se vyšetřování rozběhlo do slepé uličky temných rituálů. Židovská komunita v té době obývala svou čtvrť v Polné a určitá část nejen polenského obyvatelstva tehdy projevovala proti židům skrytou averzi. Teorii rituální vraždy navíc podpořil i fakt, že se v blízkosti těla zavražděné na první pohled našlo, vzhledem k charakteru zranění na krku, jen velmi málo krve. Anežka Hrůzová by podle lékařů, kteří mrtvolu ohledávali, měla ránou na hrdle ztratit velkou část ze svých asi čtyř litrů této tělesné tekutiny. Pod tělem však byla jen menší rudá skvrna a tak to vypadalo, že si krev vrah odnesl. Jak jsem se už ale zmínil, lékaři bohužel nestanovili, kolik krve skutečně v mrtvém těle zůstalo.

Pověra a soud

Podle mnohokráte vyvrácené a přece znovu oživované pověry prý židé používali k zadělávání svátečních macesů (bezkvasové pečivo) křesťanskou krev. Nejlépe se jim pak k tomu prý hodila krev z pacholátka nebo z neposkvrněné panny. Z historie je známo mnoho případů, kdy byli židé kvůli podezření z praktikování této pověry štváni, mučeni, souzeni a popravováni. Polenský případ byl jedním z posledních, kdy se toto obvinění židů v Evropě objevilo. Rozpoutalo však takové vášně a vyvolalo takovou antisemitskou náladu u obyvatelstva Rakouska – Uherska, že si celá kauza vysloužila po svém hlavním aktérovi pojmenování Hilsneriáda a ve známost vešla po celé Evropě. Tam byla ale vnímána především jako špatná zpráva o stavu České a Rakousko – Uherské společnosti. Uvnitř monarchie však nebylo síly, která by dokázala změnit veřejné mínění. Naopak, na antisemitské vlně se zviditelňovali politici (poslanec Karel Baxa), novináři, umělci i křesťanská církev. Obětí této nezadržitelné averze proti ´jiným´ židům se měl navždy stát člověk, který se neuměl účinně bránit, člověk který byl snadným terčem, člověk, který se hodil k zosobnění ničemnosti celého židovstva.

Ten na kom jako neodstranitelné lepidlo ulpělo podezření, koho později obžalovali a dokonce odsoudili, byl dvaadvacetiletý Leopold Hilsner. Žil s matkou, bratrem a nemocnou sestrou své matky bídným životem ve sklepě bývalé židovské školy polenského Židovského města. Pologramotný, nezaměstnaný žid, potulující se často po Polné i okolních lesích se stal vhodným zosobněním zla pro sílící antisemitské nálady. Bez přímých důkazů, přes odporující si svědectví a neobjektivní vyšetřování byl Hilsner porotou skutečně shledán vinným z rituální vraždy a odsouzen k smrti. Termín rituální vražda se přitom v rozsudku neobjevil. Předpokládaný průběh zločinu, za který byl Hilsner odsouzen však rituální charakter skutku potvrzoval. Podle soudem vyslyšené obžaloby měl spolu se dvěma společníky naplánovat a provést brutální vraždu Anežky Hrůzové, zbavit jí krve a skrýt její tělo pod nařezané větve. Zachycenou krev pak měli pachatelé odnést z místa činu k blíže nespecifikovaným účelům. Oba údajné kumpány Hilsnera se ale nikdy nepodařilo najít a kupodivu se po nich ani moc nepátralo, stejně jako se nikdy nezjišťovalo, kam zmizela odebraná Anežčina krev.

Leopold Hilsner s Anežkou Hrůzovou pravděpodobně nikdy nemluvil. Znali se možná od vidění, neboť Anežka se učila šít blízko domu, kde Hilsner bydlel. Do prvního podezření se Hilsner dostal v okamžiku, kdy se ukázalo, že se v době vraždy, nedaleko Březiny, oddělil od skupiny svých kamarádů a vydal se směrem k místu kde ke zločinu došlo. Navíc to nejprve, zřejmě ze strachu, proti tvrzení svých přátel popíral a lží se sám dostal do nesnází, kterých policie, vyšetřovatelé i soud později využili. Jako lavina se náhle valilo na bezvýznamného žida jedno usvědčující svědectví za druhým. Svědkové si náhle zázračně po několika týdnech vzpomínali na podezřelé Hilsnerovo chování, na to jak slyšeli rozhovory tajemného židovského spolku, shánějícího krev a jmenovali dokonce dva spolupachatele, kteří Hilsnerovi s odběrem krve pomáhali. Někteří ho prý dokonce viděli na místě činu i s oběma společníky krátce před vraždou. Přestože si tato svědectví často odporovala, jmenovaní údajní spoluvrazi měli dokonalé alibi a mnoho dalších výpovědí bylo přinejmenším nevěrohodných, od začátku se na taková svědectví kladl mnohem větší důraz, než na fakta, která Hilsnerovu vinu zpochybňovala.

Někteří obyvatelé Polné ale kupodivu nepodlehli hromadné psychóze a uvedli například, že v den spáchání zločinu i v dnech předcházejících, viděli v okolí místa vraždy podivného neznámého muže s nepříjemným uhrančivým pohledem a podezřelým chováním. Dokonce se o něm s obavou zmiňovala krátce před smrtí i Anežka Hrůzová své kamarádce. Viděla ho prý několikrát se potulovat po lese a měla z něj skutečný strach. Podezření padlo i na bratra a matku Anežky. Oba byli po vraždě viděni s neobvyklým zraněním a podle výpovědí sousedů, nebylo soužití v jejich rodině zrovna ideální. Říkalo se dokonce, že Marie Hrůzová utrápila svého manžela – otce Anežky, kterého přinesli jednoho dne mrtvého z lesa. Zajímavý se zdál také fakt, že se matka začala po zmizelé dceři shánět až třetí den poté, co se nevrátila domů. Podezřelí byli i další lidé, vina ale nakonec zůstala na Hilsnerovi.

Z výpovědí dalších svědků vyplynulo, že se v době vraždy po lese Březina toulal podezřelý muž v šedém obleku s holí v ruce a byl dokonce ztotožňován s tajemným uhrančivým tulákem. Na základě těchto výpovědí byl u Hilsnera hledán šedý oblek. Ten však Hilsner zřejmě nikdy neměl. Našly se u něj ale šedé kalhoty s několika skvrnami. Žádné rozbory nepotvrdily, ale ani nevyvrátily, že jde o skvrny od krve, přesto však byl tento nález předložen a dále s ním bylo pracováno jako s důkazem Hilsnerovy viny. Paradoxní je, že lidé, kteří v lese viděli muže v šedém obleku vypověděli, že nebyl podobný obžalovanému. Jiní svědci zase prohlásili, že se Hilsner před kamarády v Polné předváděl s velkým košerákem – nožem s tupou špičkou. Přestože ani tento nůž se nikdy nenašel a patologové se vyjádřili, že rána na krku Anežky Hrůzové mohla být spáchána jakýmkoliv jiným nožem, soud znovu přičetl svědectví o noži k indiciím podporujícím obvinění Hilsnera z rituální vraždy.

První soud s Leopoldem Hilsnerem, při němž byl odsouzen k trestu smrti, proběhl v Kutné hoře roku 1899. Díky iniciativě několika intelektuálů a Hilsnerova obhájce Auředníčka se však zároveň s rozsudkem objevily první pokusy o revizi soudního procesu. Bylo upozorňováno na podstatné nedostatky v řízení jednání, pochybné konstrukce, protichůdné a nedůvěryhodné výpovědi mnoha svědků, vypracovávaly se nové odborné posudky. Zcela chybné bylo směšování sexuálního a rituálního motivu vraždy. Domnělý postup Leopolda Hilsnera při činu byl obžalobou vykreslen jako počínání nemocného sexuálního devianta, kterého se zúčastnili dva jeho kumpáni a provedli při té příležitosti ještě odběr krve. Toto spojení motivů však odporuje všem studiím psychologů i praktickým kriminálním poznatkům a navíc podle všech svědectví byl Hilsner po sexuální stránce zcela normální. Z důvodů tohoto zmatení motivů vraždy byla také pokaždé jinak vysvětlována Anežčina nahota a její roztrhané šaty. Jednou byl tento fakt připisován řádění sexuálního maniaka, podruhé bylo naznačováno, že těsné oblečení bránilo snadnému odtoku krve z těla a tak bylo odstraněno.

O případ se začal zajímat i profesor Pražské university Tomáš Garrigue Masaryk. Osobně navštívil několikrát Polnou, prohlédl a přeměřil si místo činu, promluvil si s několika místními, inicioval vypracování nových znaleckých posudků a zveřejnil vlastní teorii polenského mordu. Podle něj byla Anežka zavražděna v místnosti a do lesa dopravena již mrtvá. Tomu by nasvědčovaly například její nepřirozeně posmrtně ztuhlé nohy nebo, jak se domnívali někteří, nůžkami odstřižená část oděvu. Nedalo se prý předpokládat, že lesní vrah by byl vybaven i nůžkami. Přestože noc po vraždě pršelo, bylo oblečení zavražděné jen lehce vlhké. Podle Masaryka Anežka nekrvácela z rány na krku proto, protože byla podříznuta až po smrti. To naznačovaly i nově vypracované posudky renomovaných lékařů. I Masaryk se přikláněl k teorii, že vraždu mohli spáchat Anežčiny rodinní příslušníci. Možná, že mezi sourozenci propukla hádka a rvačka, při které byla Anežka smrtelně raněna a další počínání bratra a matky vedlo k odstranění stop vedoucích do Malé Věžnice a podstrčení jiných motivů vraždy.

Druhý soud, druhá vražda

Nakonec opravdu k novému soudu s Leopoldem Hilsnerem došlo. Bylo to roku 1900 v Písku a Hilsner byl znovu odsouzen k trestu smrti. Tentokrát již ale za napomáhání při vraždě Anežky Hrůzové a za spoluúčast při vraždě Marie Klímové!

O půl roku dříve, než bylo v Březině nalezeno bezvládné tělo Anežky Hrůzové, se v lese Mršník na sever od Polné, našla kostra zmizelé třiadvacetileté Marie Klímové. Byla identifikována podle stavby kostí, zbytku vlasů a cárů šatů. Klímová zmizela v létě roku 1898 a přestože podle prvních šetření neměla s Leopoldem Hilsnerem nic společného, po čase se opět zázračně objevili svědci, kteří prý Marii s Hilsnerem a jeho židovskými společníky v den jejího zmizení viděli. Ani tato vražda nebyla objasněna a tak se teď nabídla možnost ´přišít´ ji Leopoldu Hilsnerovi. V tomto novém procesu již bylo přísně dbáno na to, aby se neobjevila zmínka o rituálním motivu vraždy, která byla uznána za neopodstatněnou pověru. Celá obžaloba však paradoxně tiše vycházela z toho, že se Hilsner účastnil rituální vraždy Hrůzové a proto je podezřelý i z vraždy Klímové. Opět chyběly jakékoliv důkazy, svědectví byla nevěrohodná a teorie ukazující na to, že pachatelem je Hilsner snad ještě chatrnější než v případě Anežky Hrůzové. Přání veřejnosti však bylo zřejmé: Hilsner je vrah! Svou polívčičku si na kauze znovu přihřáli politici, křesťanské církve i část tisku nepokrytě antisemitsky zaměřená. Soud veřejnou objednávku vyslyšel, viník byl odsouzen a teorie o rituální vraždě zůstala živá, přestože o ní u soudu nepadlo ani slovo.

Jiný vrah?

Zajímavé bylo, že poměrně brzo po objevení těla Hrůzové padlo bez závažnějších důvodů podezření vyšetřovacích orgánů právě na Hilsnera. Je podivné, že i policie velmi rychle podlehla hysterii rituální vraždy a zatkla prvního žida, kterého měla po ruce a až poté začala proti němu shánět nějaká vážnější usvědčující fakta. Když se jich však potom nedostávalo, muselo dojít k manipulacím, nepřirozeným konstrukcím a přehlížení jakéhokoliv zpochybnění. Přitom se nedá říci, že by v Polné nebylo několik osob vhodnějších k obvinění z vraždy. Jedním z nich byl i Hilsnerův známý Vincenc Zelinger, tou dobou obyvatel městského chudobince. Po něm dokonce Hilsner u soudu chtěl, aby mu na dobu vraždy poskytl alibi. Zelinger však odmítl Hilsnerovo tvrzení, že se spolu zrovna procházeli městem, když byla Anežka Hrůzová zavražděna. Svědkové dokonce tvrdili, že se toho večera a následujícího rána choval Zelinger velmi podezřele. Vrátil se do chudobince mnohem později než sám tvrdil, snažil se pohybovat velmi tiše a nenápadně. Druhého dne ráno si dokonce již v půl šesté pral potmě, ve studené vodě svou košili, které se v následujících dnech rychle a neznámo jak zbavil. Neustále se také později naléhavě vyptával, jaký osud čeká vraha Hrůzové, bude-li dopaden. Zelinger byl v následujících letech několikrát hospitalizován v psychiatrické léčebně, jeho trestní rejstřík byl velmi bohatý a v roce 1908 spáchal dokonce vraždu, za kterou nebyl souzen, neboť byl uznán jako duševně nemocný.

Snad ještě větší pozornost by si zasloužil jistý řezník Josef Zatřepálek. Řádil v okolí Polné velmi nebezpečně. Dopustil se prokazatelně několika znásilnění a pokusů o znásilnění na malých holčičkách, mladých i starších ženách. Toulal se po lesích i pastvinách a útočil brutálně na všechno co nosilo sukni. Byl při tom často ozbrojen nožem, dopouštěl se hrubého násilí, způsobil některým přepadeným vážnější zranění a počínal si i jinak velmi krutě. Zatřepálek byl za tyto útoky nakonec odsouzen na 13 let vězení, kupodivu ale nebyl zpočátku nikdy spojován s případem Anežky Hrůzové. Přeci však se nakonec i on stal jednou z mnoha figurek, které se alespoň otřely o slavný Hilsnerův případ. Snad ze strachu před možností, že by i na něj mohlo padnout podezření, poté co jeho dům navštívili četníci, vypustil do světa postupně několik vzájemně si odporujících verzí báchorky, nasvědčujících, že je Hilsner vrahem Anežky. Jeho výplody však byly tak nevěrohodné, že se jimi ani nešlo vážně zabývat. Možná se mu ale tak opravdu podařilo vyhnout se nějakému vyšetřování vlastní osoby.

Oběti a viníci

Leopold Hilsner dostal na návrh ministra spravedlnosti od císaře Františka Josefa v roce 1901 milost a trest smrti mu byl změněn na doživotí. Jak vypověděl jeho spoluvězeň, Hilsner pociťoval po celou dobu svého věznění velkou křivdu a pobyt za mřížemi nesl velmi těžce. Často a vytrvale prý opakoval, ze je nevinen a tím se zřetelně lišil od ostatních trestanců. I nadále probíhaly pokusy některých vytrvalců obnovit soudní proces a dokázat jeho nevinu. I počet těchto vytrvalců však s neúspěchem řídl a na hlavního hrdinu slavné Hilsneriády svět pomalu zapomínal. Potom však byl nečekaně a bez zřejmého důvodu Leopold Hilsner roku 1918 propuštěn císařskou milostí Karla I. na svobodu. Žil pak pod cizím jménem převážně ve Vídni ještě deset let, než zemřel na nemoc, kterou si sebou zřejmě přinesl z vězení.

Kdo tedy opravdu zavraždil Anežku Hrůzovou a jak? Byl to snad její bratr a vlastní matka? Byl vrahem mladé ženy Hilsnerův známý, blázen a vrah Vincenc Zelinger, nebo později odsouzený brutální sexuální deviant Zatřepálek? Byl tím kdo naposled viděl Anežku živou záhadný tulák s uhrančivým pohledem, z kterého šel skutečný strach? Bála se ho i sama Anežka, měl z něj velmi nepříjemný pocit každý kdo ho potkal. Viděli ho mnozí, ale nikdy se nepodařilo zjistit jeho totožnost. Bylo na místě vraždy málo nebo přiměřeně krve? Jaký byl motiv vraždy? A kdo zabil Marii Klímovou? Je rituální židovská vražda skutečně jen pověrou? Nebyl polenským netvorem opravdu Leopold Hilsner a jeho vraždící košerácká tlupa?

Přestože jde o jeden z nejznámějších kriminálních případů naší minulosti, ví se o samotném zločinu podezřele málo. O motivu, způsobu, místu i pachateli nebo pachatelích byly vysloveny různé hypotézy, vypracovány odporující si znalecké posudky, vyslechnuta protiřečící si svědectví a vynesen pochybný rozsudek. Ani v Polné jako by se nedalo na dávný zločin zapomenout. Květinami uctívaný pomníček na místě nálezu těla, svatý obrázek na blízkém stromě a udržovaný hrob Anežky Hrůzové nedávají zapomenout na zmařený lidský život, ani na zneklidňující nezodpovězené otázky. Vrah si možná nerušeně našel další oběti, možná i sledoval velké pozdvižení okolo činu který spáchal. Možná se v duchu smál jak ´moudří´ vláčejí bahnem nevinného a on sám malý, bezvýznamný člověk je převezl. Sledoval snad se zvrácenou pýchou jak je nízký čin jeho nemocného zkaženého ducha povyšován na rituální obřad celého židovského národa. Byl tím snad dokonce znovu uspokojen a povzbudilo ho to k dalším krutostem? S mnoha přetrvávajícími otazníky se rozšiřuje jen prostor pro naši fantazii, skutečné odpovědi však již nikdo nenabídne. Kdo ví, jak se tehdy na Českomoravské vysočině žilo, co štvalo lidi proti sobě, co je spojovalo. To my z dnešního pohledu již soudit nemůžeme.

U Hilsnera

Polná je dnes příjemné zapomenuté městečko. Místní ale stále vzpomínají na dva mladé lidi, kteří se možná ani neznali, ale jejichž jména budou navždy vyslovována společně. Kousek nad náměstím, blízko bývalého gheta a synagogy, můžete dokonce navštívit restauraci U Hilsnera, vedenou v židovském stylu. Kromě košer pokrmů tu dobře vaří i klasická česká a internacionální jídla, která si lze vybrat z jídelního lístku v podobě denního tisku zabývajícího se Hilsneriádou. Přes vitráže, ve tvaru židovských hvězd, dopadá dovnitř usměrněné denní světlo a podporuje tajemnou útulnost interiéru hospůdky. Vstupovali jsme sice dovnitř trochu nejistě, ještě nikdy jsme v takto ryze židovsky vyhlížející restauraci nebyli a tak jsme nevěděli, co nás tam čeká. Z kuchyně však na nás překvapivě nevyběhl ani krvelačný Hilsner s košerákem v ruce, ani jsme se nestali obětí žádného jiného temného židovského rituálu. Naopak, obsluha byla příjemná a jídlo chutné. Navíc nás mile překvapila pozornost podniku v podobě ošatky chleba s miskou domácích škvarků, kterou jsme dostali jako předkrm. Trochu nás sice zarazilo, že v Polné mají hospodu tohoto kdysi velké emoce vzbuzujícího jména, zřejmě však jde již o historii přeci jen poněkud vzdálenou dnešním obyvatelům tohoto kraje.

V polenské židovské čtvrti dnes nežije jediný žid. Poslední příslušníci tohoto národa byli z Polné odvlečeni nacisty do koncentračních táborů za 2. světové války a žádný z nich se do malého městečka na Českomoravské vysočině již nevrátil.

*Pesach a maca

Velikonoční svátky se jako významné a již nábožensky organizované svátky objevují poprvé u Židů. Byly to svátky přesnic (pascha) slavené na památku vysvobození Izraelitů z Egypta vždy 14.dne měsíce nisanu. Svátek pascha (hebrejsky pesach = přejití, ušetření) je oslavou toho, že Hospodin, když hubil prvorozence v Egyptě, přešel a ušetřil domy Židů, které byly označeny krví beránka. Symbol beránka přešel významně do křesťanského pojetí Velikonoc. Kristus je nazýván Beránkem Božím na znamení čistoty, nevinnosti a poslušnosti. Je velikonočním Beránkem nového Izraele, jehož krev zachránila pokřtěné od hříchu a smrti. Původní podstata svátků se promítá i do křesťanského symbolu smrti a následného vzkříšení Ježíše Krista. Ježíš snímá svojí obětí hříchy světa. Jeho oběť je křesťansky chápána jako naplnění starozákonné paschy – Hospodinovo přejití a ušetření Božího lidu záchrannou krví Beránka.

(z Tiskového prohlášení České astronomické společnosti č. 15 vydané 30. března 2000)

Slovo pesach je hebrejský výraz znamenající ´přeskočení´. Do řečtiny byl přepsaný jako ´pascha´. Pesach je biblická slavnost udržovaná pro připomínku toho, že YHWH přeskočil dům každé hebrejské rodiny, věřící božímu slovu v zemi ´Omezovaných´ (Egypt), a nedal smrtícímu spiritu vejít do domu, aby tam ´nabodnul na rohy´ prvorozeného rodiny: ´Protože YHWH přejde (ábar) bodnout Omezované (Egypťany) a když uvidí krev na nadpraží a na veřejích a YHWH přeskočí (pasach) dveře a nedá kazícímu přijít do vašich domů vás nabodnout´ (Ex 12:23). Hlava – otec rodiny musel zabít ročního beránka a dát jeho krev na rám dveří – na horní příčný trám a na oba boční svislé. Z příčného horního rámu vždy padly nějaké kapky krve na práh a takto byl ve spirituální dimenzi ve dveřním rámu vytvořený kříž z krve, který nedovolil smrtícímu spiritu projít. Prorocký význam: Ježíš udělal mír ´skrze krev jeho kříže´ (Kol 1:20), proto i řekl – Já jsem dveře! A my skrze něho vejdeme do božího jeho krví chráněného domu. Aby byl Israel chráněný tou krví, každý musel poslechnout a zůstat uvnitř, nesměl projít dveřmi ven, krev jej chránila jen v domě (Ex 12:22). První adam v neposlušnosti vyšel ven ze zahalení božskou glory a podřídil se tak smrtícímu, poslední adam (Ježíš) v poslušnosti vešel nazpět do božské glory. Ukázal nám všem cestu nazpět domů. Proto je Ježíš jedinou cestou k božskému otci, do jeho domu. Pesach byl daný Israeli jako slavnost, aby jej Ježíš naplnil na Golgotě. Význam Pesachu je v poslušnosti božímu slovu – jak v Egyptě, tak poslechnutí Ježíše, toho hlavního obětního beránka, udělat to, co nám říká slovo božského – jeho cestou, ne po svém.

(Zpravodaj shromáždění vyvolaných – Cesta panujícího, Olomouc)

Na obou sederových večerech bychom měli jíst Maca šmura. Macu jíme při Sederu celkem třikrát: 1. Poté co dovyprávíme příběh exodu z Egypta sníme 57.2 g macesů – Moci maca. 2. Jíme macu jako ´Hilelův sendvič´ – Korech – 28.8 g. 3. Jako poslední jídlo Sederu jíme Afikomen 28.8 g – Cofun. Macu bychom v každém případě měli sníst během čtyř minut. Když jíme Macu, připomínáme si, že Židé opustili Egypt v takovém spěchu, že nepočkali ani až vykyne těsto. Na cestu do Israele se vydali pouze s nekynutým jídlem, spoléhajíce na Stvořitele, že celému národu, mužům, ženám i dětem zaopatří dostatek potravy při putování pouští. Proto maca symbolizuje naši víru v B-ha. Na rozdíl od kynutých potravin není maca obohacena olejem, medem apod. Maca se dělá jen z mouky a vody, a není jí dopřán čas a možnost vykynout. Ingredience, z kterých se skládá naše víra v B-ha, jsou skromnost a podřízení B-hu a není jim dána možnost změnit se v pýchu a aroganci.

Jihlavské podzemí, svítící chodba a průchod do jiné dimenze

Jihlava, hlavní město Vysočiny, ukrývá pod svým povrchem kolem 25 km podzemních chodeb. Starobylé katakomby klikatící se pod městem ukrývají mnoho tajemství. Nejzajímavější a nejzáhadnější část chodeb je dokonce veřejně přístupná. První pozoruhodnou věcí, kterou je možné v jihlavském podzemí vidět je svítící chodba neboli “svítivka”. Několikametrový úsek chodby ve tmě zeleně září. Pravděpodobná teorie vysvětlující světélkující stěny i strop pochází z dob okupace. Nacisté jihlavské chodby používali jako kryt a je možné, že úsek chodby natřeli speciálním nátěrem, který ve tmě světélkuje a zlepšuje tak orientaci při výpadku elektrického proudu. Chodba svítivka je ale ještě ta nejmenší záhada, jaká zde je.

V těsné blízkosti svítící chodby se nachází výklenek, jakási prohlubeň v kamenné stěně chodby. Někteří se domnívají, že právě zde je vstup či průchod do jiné dimenze, do jiného časoprostoru. V tomto místě se mají odehrávat záhadné jevy, které byly pozorovány a pociťovány jak běžnými návštěvníky katakomb, tak odborníky. V místě výklenku někteří zaznamenávají nepříjemné pocity, na některé lidi zde působily neviditelné síly a energie. Někteří svědci zde slyšeli záhadné kroky, jiní tady dokonce viděli stíny či obrysy lidských postav nebo dokonce celé průvody postav putující chodbami. Záhadolog Stanislav Motl v jihlavských katakombách v roce 1997 strávil noc a přitom viděl a zaznamenal pohybující se stín lidské postavy. Podzemní chodby v Jihlavě jsou spletité a plné tajemství. Je tu doopravdy průchod do jiné dimenze? Přichází tudy bytosti odjinud? Jsou zde snad duchové či astrální bytosti? Souvisí to s nějakou dramatickou a tragickou událostí, která se zde udála?

 

 

Jihlava, hlavní město Vysočiny, ukrývá pod svým povrchem kolem 25 km podzemních chodeb. Starobylé katakomby klikatící se pod městem ukrývají mnoho tajemství. Nejzajímavější a nejzáhadnější část chodeb je dokonce veřejně přístupná. První pozoruhodnou věcí, kterou je možné v jihlavském podzemí vidět je svítící chodba neboli “svítivka”. Několikametrový úsek chodby ve tmě zeleně září. Pravděpodobná teorie vysvětlující světélkující stěny i strop pochází z dob okupace. Nacisté jihlavské chodby používali jako kryt a je možné, že úsek chodby natřeli speciálním nátěrem, který ve tmě světélkuje a zlepšuje tak orientaci při výpadku elektrického proudu. Chodba svítivka je ale ještě ta nejmenší záhada, jaká zde je.

V těsné blízkosti svítící chodby se nachází výklenek, jakási prohlubeň v kamenné stěně chodby. Někteří se domnívají, že právě zde je vstup či průchod do jiné dimenze, do jiného časoprostoru. V tomto místě se mají odehrávat záhadné jevy, které byly pozorovány a pociťovány jak běžnými návštěvníky katakomb, tak odborníky. V místě výklenku někteří zaznamenávají nepříjemné pocity, na některé lidi zde působily neviditelné síly a energie. Někteří svědci zde slyšeli záhadné kroky, jiní tady dokonce viděli stíny či obrysy lidských postav nebo dokonce celé průvody postav putující chodbami. Záhadolog Stanislav Motl v jihlavských katakombách v roce 1997 strávil noc a přitom viděl a zaznamenal pohybující se stín lidské postavy. Podzemní chodby v Jihlavě jsou spletité a plné tajemství. Je tu doopravdy průchod do jiné dimenze? Přichází tudy bytosti odjinud? Jsou zde snad duchové či astrální bytosti? Souvisí to s nějakou dramatickou a tragickou událostí, která se zde udála?

 

 

 

 

Rajský mlýn, místo nasycené negativní energií

První únorový den roku 1925 se Martin Majdl, mlynář z Rajského mlýna postaveného na říčce Ostružná mezi Čachrovem a Velharticemi, vydal se svojí ženou a sestrou do čachrovského kostela na nedělní bohoslužbu. Ve mlýně zůstal jen mladý čeledín a mlynářova matka, která se tu starala o devítiměsíčního vnuka. Nedlouho poté nezván do mlýna přichází Bedřich Krása a ze špalku před stavením uvolňuje sekeru. Je to protřelý a několikrát trestaný zloděj a násilník. Mlýn zná, neboť se tu před čtrnácti dny neúspěšně ucházel o práci. Sekerou napadne nejprve mlynářovu starou matku, pak zaútočí na batole a nakonec na čeledína, který do místnosti přibíhá, když slyší dětský pláč. Pak je náhle nezvyklé ticho a do dřevěné podlahy se spolu s krví vpíjí zřejmě i něco jiného, neviditelného, zlého. Ze mlýna si Krása odnáší 3700 korun, mlynářovy boty, za sebou zanechává mrtvou stařenu a dva umírající chlapce. Jejich vyhasínající životy se po návratu z kostela marně snaží zachránit matka těžce raněného malého děcka, mlynářova sestra Terezie Majdlová. Vrah Bedřich Krása si za uloupené peníze kupuje nový kabát, lehké holky a alkohol. 24. února 1925 je v Praze vypátrán a zatčen.

Rajský mlýn zůstává navždy poznamenán tímto krvavým násilným činem a hrůza z této tragédie je tu prý cítit dodnes. Ze stěn tu sálá silná negativní energie, již nikdy nikdo se tu nebude cítit dobře, jako by byl obklopen neutěšeným zoufalstvím nešťastné rodiny. Trojnásobnou vraždou totiž smutný příběh Rajského mlýna zdaleka nekončí a ani nezačíná. Mlynář Martin Majdl si v roce 1953 sám nasazuje na krk oprátku, když se mu nedaří v řemesle, jeho žena, dlouho osamělá a duševně nemocná Marie Majdlová, jednoho dne roku 1975 mizí, aby ji našli za několik dní mrtvou v říčce Ostružné (snad také sebevražda). První stín a možná i prapočátek všeho zlého ale padl na toto stavení již v roce 1901, kdy se tu ve stodole oběsil také otec Martina Majdla mlynář Jan Majdl, neboť se ocitl v tíživé finanční situaci.

Nuselský most, interdimenzionální trhlina

V blízkosti pražského Nuselského mostu a především pak v Křesomyslově ulici se zjevují neobvyklé přízraky. Jeden z nich má podobu pohybujícího se kovového sloupu o průměru cca 0,5 metru. Ten byl spatřen i v jednom z bytů, nacházejícím se nedaleko mostu ve zmíněné ulici a dokud „jev“ trval, pozorovatel (obyvatel bytu) byl zcela paralyzován neznámou sílou. Jsou tato zjevení otiskem nepokojných duší sebevrahů, kteří právě v této části mostu v minulosti ukončili svůj život, nebo s tím má něco společného duch dělníka údajně při výstavbě zalitého betonem v jednom z nedalekých pilířů? A nebo je realita ještě mnohem složitější a díky mostu se tu otevírá jakási energetická brána do jiné dimenze?

Hans Hagen, přízrak lomů České Ameriky

Mezi lidmi už desítky let koluje nespočet interpretací legendy o Hansi Hagenovi. Vypráví se, že to byl voják wehrmachtu, který se na konci druhé světové války tak nějak pozapomněl ve vápencových lomech zvaných Česká Amerika. Český kras je provrtán mnoha chodbami a rozsáhlými lomy, nedaleko leží hrad Karlštejn a celý kraj je odnepaměti oblíbený mezi trampy. Byli to právě trampové, výletníci a další dobrodruzi, kteří začali šířit hagenův příběh mezi lidi.

Vypráví se, že Hagen se v útrobách podzemních chodeb ukrýval snad celé měsíce. Čím se živil, a jak přežíval v nehostinných podmínkách, není známo. Stejně tak není jisté, jaký Hagena potkal osud a kde je mu konec. Možná zemřel hlady v závalu a od té doby se v labyrintu chodeb zjevuje jeho přízrak, který trestá nezvané návštěvníky.

Známá jsou konkrétní místa, kde údajně Hagen pobýval. Jedna z chodeb důlního komplexu nese pojmenování Hagenova štola. Nachází se v ní starý hornický gong. Legenda praví, že kdo na gong třikrát zazvoní, přivolá Hagena a zemře. Komu se přece jen podaří uniknout ze štol, jeho osud bude i tak do roka zpečetěn. Hagen se stal strašidelným démonem České Ameriky. Objevena byla údajně i kostra s uniformou wehrmachtu a německými zbraněmi. Některá svědectví uvádějí, že se ve štolách ozývají tajemné kroky. Některým návštěvníkům lomu prý v noci mizely zásoby jídla a oblečení. Živil se ukrývající se voják právě kradením jídla místních horníků? A byl Hans Hagen skutečně vojákem wehrmachtu nebo šlo třeba o horníka z místních lomů? Těžko říct, kde je pravda. Možná je legenda o Hansi Hagenovi jen výplodem bujné fantazie trampů – temné, chladné a spletité chodby důlního díla samy o sobě vznik takových příběhů podněcují

Jihlavské podzemí, svítící chodba a průchod do jiné dimenze

Jihlava, hlavní město Vysočiny, ukrývá pod svým povrchem kolem 25 km podzemních chodeb. Starobylé katakomby klikatící se pod městem ukrývají mnoho tajemství. Nejzajímavější a nejzáhadnější část chodeb je dokonce veřejně přístupná. První pozoruhodnou věcí, kterou je možné v jihlavském podzemí vidět je svítící chodba neboli “svítivka”. Několikametrový úsek chodby ve tmě zeleně září. Pravděpodobná teorie vysvětlující světélkující stěny i strop pochází z dob okupace. Nacisté jihlavské chodby používali jako kryt a je možné, že úsek chodby natřeli speciálním nátěrem, který ve tmě světélkuje a zlepšuje tak orientaci při výpadku elektrického proudu. Chodba svítivka je ale ještě ta nejmenší záhada, jaká zde je.

V těsné blízkosti svítící chodby se nachází výklenek, jakási prohlubeň v kamenné stěně chodby. Někteří se domnívají, že právě zde je vstup či průchod do jiné dimenze, do jiného časoprostoru. V tomto místě se mají odehrávat záhadné jevy, které byly pozorovány a pociťovány jak běžnými návštěvníky katakomb, tak odborníky. V místě výklenku někteří zaznamenávají nepříjemné pocity, na některé lidi zde působily neviditelné síly a energie. Někteří svědci zde slyšeli záhadné kroky, jiní tady dokonce viděli stíny či obrysy lidských postav nebo dokonce celé průvody postav putující chodbami. Záhadolog Stanislav Motl v jihlavských katakombách v roce 1997 strávil noc a přitom viděl a zaznamenal pohybující se stín lidské postavy. Podzemní chodby v Jihlavě jsou spletité a plné tajemství. Je tu doopravdy průchod do jiné dimenze? Přichází tudy bytosti odjinud? Jsou zde snad duchové či astrální bytosti? Souvisí to s nějakou dramatickou a tragickou událostí, která se zde udělala.

 

Plakánek, dětský pláč v údolí

Údolí Plakánek se rozkládá v Českém ráji nedaleko hradu Kost. Je to krásné místo opředené mnoha bájemi. Několik historek se váže k názvu údolí. Některé jsou pohádkové, jiné děsivé. Jak tedy přišlo toto místo ke svému jménu? První legenda vypráví o tom, že se uhlířovi se ženou ztratilo dítě. Oba nešťastní rodiče vyrazili hledat svého potomka do okolních lesů. Konečně po dlouhém hledání uslyšeli dětský pláč. Vydali se za zvukem, kde našli své dítě. Celá rodina se šťastně vrátila domů. Od té doby je prý údolí nazýváno Plakánek. Jiná pověst vysvětlující původ jména je mnohem strašidelnější. Prý kdysi dávno jedna žena zaživa zakopala své nechtěné novorozeně. Z hrobu se prý po následující dny ozýval dětský pláč, který podle některých neustal dodnes! Nešťastná matka se z toho zbláznila a brzy na to zemřela. Dětský pláč se prý po údolí stále rozléhá a to především po setmění. Vypráví se také, že snad v údolí měla býti mladá dívka, kterou opustil její milý. Žena se prý ze smutku i se svým dítětem v náručí vrhla do vod zdejšího rybníka. Utopila se ona i její dítě. K pověstem odkazuje také reliéf vytesaný do jedné ze skal. V pískovcové stěně je vytesána žena s malým dítětem v náručí.

Má snad název i záhadný nářek ještě jiný původ? Ozývají se v údolí hlasy nešťastných odsouzenců, kteří tudy chodili na smrt? Možná mají legendy pravdivý základ, možná je na Plakánku stále možné zaslechnout dětský pláč. Nebo je vše jen výplodem lidské fantazie a nejrůznějších klamů? Ve skutečnosti zde třeba nebrečí ztracené dítě ani zaživa pohřbené novorozeně, třeba se jen po hlubokém údolí rozléhá ozvěna. Kdo ví…

 

 

 

 

Hrad Kost, strašidla, duchové a záhadné zvuky

O mnoha českých hradech se vypráví tajemné a strašidelné historky, pověsti a legendy. Jinak tomu není ani v případě hradu Kost. Prý se tady dějí podivné věci, ozývají se tu prazvláštní zvuky. Paranormální jevy se většinou vyskytují na místech či v objektech, ve kterých se v historii odehrály hrůzné činy, tragické a děsivé události. To ale neplatí na Kosti. Historie tohoto středověkého hradu v údolí Českého ráje není nikterak pohnutá, není známo, že by zde došlo k vraždám, prokletím nebo dalším možným událostem, jejichž důsledkem by mohl být výskyt astrálních bytostí či projevů. I přesto existují svědci, kteří na hradě Kost pozorovali nejeden nevysvětlitelný jev.

Především lidé, kteří na hradě pracují a jsou na Kosti ve dne v noci, jako třeba pan kastelán, zaznamenávají nejrůznější záhadné projevy. Nejvíce zdejších paranormálních jevů je prý zvukového charakteru. Na hradě se ozývají záhadné kroky vycházející z nedostupných a opuštěných prostorů. Na věži sám od sebe odbíjí starý a nefunkční zvon půlnoc. Při odbíjení půlnoci se přitom řídí vždy astronomickým časem bez ohledu na letní nebo zimní čas. Zaznamenána byla i svědectví různých zjevení, třeba se na Kosti prý objevil malý trpaslík či tajuplné stíny postav. Jsou na hradě Kost opravdu strašila? Objevují se zde duchové, jsou zde půlnoční zvoníci? Jisté je, že Kost je tajuplný hrad opředený mnoha pověstmi.

Také okolí hradu je tajuplné. Pod Kostí se rozkládá pověstmi opředené údolí Plakánek, ve kterém se má ozývat dětský pláč a nářek. Nedaleko hradu je také do pískovcových skal vykutané obydlí, tzv. Skalní byt Barušky.

Kostel sv. Mořice a kostlivci švédských vojáků

Nad šumavskou vesnicí Annín se nachází místo zvané Mouřenec. Stojí zde raně středověký kostel sv. Mořice a v jeho okolí zbytky dávno rozpadlých domů. O kostelu i celém jeho okolí se vypráví záhadné legendy a pověsti. Během třicetileté války v 17. století tudy prý procházeli švédští vojáci, kteří plenili kde co. Místní obyvatel na ně políčil past – vykopal příkop, do kterého zapíchal ostré předměty. Přicházející vojáci do zamaskované pasti popadali. Nemilosrdný statkář je ještě zaživa zasypal. Od té doby se na Mouřenci ozývá nářek a projevují se zde nevysvětlitelné a strašidelné jevy.

Sv. Mořic je sám o sobě architektonicky i historicky neobvyklou stavbou. Na přilehlém hřbitově se nachází kostnice z 18. století. Bývaly zde uchovávány kosterní pozůstatky až několika tisíc lidí, a kosti se zde nachází dodnes. Komu tyto kosti patří s jistotou nevíme. Prý by mohlo jít o kosti Švédů z dob třicetileté války. Zvláštní je zde také složení půdy, které znemožňuje rozklad pohřbených těl. Některé pověsti praví, že se zde zjevují kostlivci či se v okolí nachází světélkující kosti. Vypráví se také, že ve 20. století vykradla kostel sv. Mořice skupinka vandalů. V kostele dokonce otevírali i rakve, ale nic cenného nenašli. Všichni tito zloději ve velmi blízké době zemřeli. Nakazili se při vykrádání hrobů?

V některých místech hřbitova údajně působí negativní energie. Stejně tak je záporná energie vyzařována ze skalního masivu, který stojí nedaleko kostela. Tento skalní hřeben proto mohl být v minulosti využíván k magickým rituálům a může se tady zdržovat démon. Mouřenec s kostelem sv. Mořice je záhadné a pozoruhodné místo. Je tato středověká svatyně poznamenána krvavými událostmi, které zde proběhly? Skutečně se zde zjevují duchové a kostlivci zabitých švédských vojáků?

Dolský mlýn a duch mlynářova syna

Zřícenina vodního mlýna se nachází v národním parku České Švýcarsko. Dolský mlýn leží nedaleko vesnic Kamenická Stráň, Jetřichovice a Vysoká Lípa na řece Kamenici. První zmínky o mlýnu pochází z 16. století. Známo je, že šlo o trojkolový mlýn, dvě kola mlela a třetí pohánělo pilu. Svým vzhledem a umístěním uprostřed lesa působí mlýn velmi tajemným a strašidelným dojmem. Že jde o temné místo dokazují i zdejší pověsti.

Prý někdy v 16. století vyrazil syn mlynáře do světa. Během svých cest zbohatnul a vrátil se domů. Jelikož byl mladý muž po cestách k nepoznání, ubytoval se ve mlýně u svých rodičů jako neznámý pocestný s tím, že ráno, za světla, své rodiče příjemně překvapí svým návratem. Mlynář se svou manželkou zmerčili, že jejich host je bohatý a rozhodli se ho v noci zabít a okrást. Až ráno zjistili, že nevědomky zavraždili vlastního syna. Se svým činem se nedokázali smířit. Mlynář i mlynářka ještě téhož dne ukončili svůj život. Povídá se, že v okolí mlýna se projevují nevysvětlitelné úkazy a zjevují se záhadné bytosti. Především v noci se tady prý ozývají záhadné zvuky a zjevuje se silueta postavy. Chodí okolo mlýna duch zavražděného mlynářova syna a čeká na vysvobození?

Dolský mlýn a duch mlynářova syna

Zřícenina vodního mlýna se nachází v národním parku České Švýcarsko. Dolský mlýn leží nedaleko vesnic Kamenická Stráň, Jetřichovice a Vysoká Lípa na řece Kamenici. První zmínky o mlýnu pochází z 16. století. Známo je, že šlo o trojkolový mlýn, dvě kola mlela a třetí pohánělo pilu. Svým vzhledem a umístěním uprostřed lesa působí mlýn velmi tajemným a strašidelným dojmem. Že jde o temné místo dokazují i zdejší pověsti.

Prý někdy v 16. století vyrazil syn mlynáře do světa. Během svých cest zbohatnul a vrátil se domů. Jelikož byl mladý muž po cestách k nepoznání, ubytoval se ve mlýně u svých rodičů jako neznámý pocestný s tím, že ráno, za světla, své rodiče příjemně překvapí svým návratem. Mlynář se svou manželkou zmerčili, že jejich host je bohatý a rozhodli se ho v noci zabít a okrást. Až ráno zjistili, že nevědomky zavraždili vlastního syna. Se svým činem se nedokázali smířit. Mlynář i mlynářka ještě téhož dne ukončili svůj život. Povídá se, že v okolí mlýna se projevují nevysvětlitelné úkazy a zjevují se záhadné bytosti. Především v noci se tady prý ozývají záhadné zvuky a zjevuje se silueta postavy. Chodí okolo mlýna duch zavražděného mlynářova syna a čeká na vysvobození?

Býčí skála, jeskynní svatyně z doby železné

Jeskyně Býčí skála se nachází v Moravském krasu a hraje důležitou roli v kultuře a krajině již od mladšího paleolitu. Nejvýznamnější archeologické nálezy pochází ze starší doby železné. Prostor jeskyně byl v dávných dobách využíván jako svatyně. Archeologické průzkumy objevily mnohé předměty a také lidské ostatky. V Býčí skále byly nalezeny kosti a pozůstatky asi 40 lidí. Většinou šlo o ženy, často s oddělenými končetinami a hlavou. Nalezena byla také lebka mladé dívky, která vykazovala známky po jakési “operaci” za účelem vyhnání zlého ducha z hlavy. Vše poukazuje na to, že zde mohly být prováděny různé náboženské obřady, které zahrnovaly rituální obětování lidí, zvířat či v symbolické rovině neživých předmětů. Byla jeskyně místem pro komunikaci s nadpřirozenými silami?

V jeskyni se mají údajně projevovat i paranormální jevy a zjevují se tady prý duchové. V noci se zde objevuje záhadný oheň, hořící býk či přízraky. Má tady být slyšet nářek. Jsou tyto strašidelné a tajemné jevy důsledkem krvavých obřadů a pohanských rituálů, které zde probíhaly?

V Býčí skále byly archeology objeveny také jeskynní kresby. Jedna z kreseb je stará více než 5000 let a jde o nejstarší dochovanou jeskynní kresbu na území České republiky. Co tato kresba složená z množství černých rovných čar, připomínající čárky na pivním účtu znamená, zůstává záhadou. Za druhé světové války zbudovali nacisté v rozsáhlém vstupním prostoru do jeskyně podzemní továrnu. Tím došlo k devastaci jeskyně a zhoršení možností provádět přesný archeologický výzkum.
Býčí skála je druhým největším jeskynním systémem v Česku a je možné, že ve svých útrobách ukrývá ještě další neodhalené skutečnosti. Jde o jeskyni, která ve společnosti hraje roli již tisíce let a v níž se odehrávaly hrůzostrašné události. O pravém významu obětování, jeskynního pohřebiště i kresbách můžeme jen spekulovat.

 

 

Býčí skála, jeskynní svatyně z doby železné

Jeskyně Býčí skála se nachází v Moravském krasu a hraje důležitou roli v kultuře a krajině již od mladšího paleolitu. Nejvýznamnější archeologické nálezy pochází ze starší doby železné. Prostor jeskyně byl v dávných dobách využíván jako svatyně. Archeologické průzkumy objevily mnohé předměty a také lidské ostatky. V Býčí skále byly nalezeny kosti a pozůstatky asi 40 lidí. Většinou šlo o ženy, často s oddělenými končetinami a hlavou. Nalezena byla také lebka mladé dívky, která vykazovala známky po jakési “operaci” za účelem vyhnání zlého ducha z hlavy. Vše poukazuje na to, že zde mohly být prováděny různé náboženské obřady, které zahrnovaly rituální obětování lidí, zvířat či v symbolické rovině neživých předmětů. Byla jeskyně místem pro komunikaci s nadpřirozenými silami?

V jeskyni se mají údajně projevovat i paranormální jevy a zjevují se tady prý duchové. V noci se zde objevuje záhadný oheň, hořící býk či přízraky. Má tady být slyšet nářek. Jsou tyto strašidelné a tajemné jevy důsledkem krvavých obřadů a pohanských rituálů, které zde probíhaly?

V Býčí skále byly archeology objeveny také jeskynní kresby. Jedna z kreseb je stará více než 5000 let a jde o nejstarší dochovanou jeskynní kresbu na území České republiky. Co tato kresba složená z množství černých rovných čar, připomínající čárky na pivním účtu znamená, zůstává záhadou. Za druhé světové války zbudovali nacisté v rozsáhlém vstupním prostoru do jeskyně podzemní továrnu. Tím došlo k devastaci jeskyně a zhoršení možností provádět přesný archeologický výzkum.
Býčí skála je druhým největším jeskynním systémem v Česku a je možné, že ve svých útrobách ukrývá ještě další neodhalené skutečnosti. Jde o jeskyni, která ve společnosti hraje roli již tisíce let a v níž se odehrávaly hrůzostrašné události. O pravém významu obětování, jeskynního pohřebiště i kresbách můžeme jen spekulovat.

 

 

Pohádka, statek s temnou minulostí

Na okraji Šumavy, asi 15 km jižně od Klatov, se nachází nechvalně známý statek zvaný Pohádka, dříve známý jako Christlhof. Dnes opuštěná a rozbořená usedlost leží na samotě nedaleko osady Bradné, kousek od Čachrova. Strašidelnou pověst si toto místo s sebou nese už od 19. století. V roce 1828 vypuknul v nedalekém Strážově požár, při kterém lehla popelem značná část vesnice. Místní lidé věřili, že za oheň může stará žena, o níž se tradovalo, že je čarodějnice, a která bydlela v chatrči nedaleko Pohádky. Lidé rozhořčeni tragickým požárem domnělou čarodějnici ukamenovali. Žena přitom Pohádku proklela a od té doby se už nikomu na tomto místě dobře nežilo. Lidé, kteří poté na Pohádce bydleli tam nikdy dlouho nevydrželi a často je potkal tragický osud v podobě nešťastné náhody nebo sebevraždy.

V roce 1991 se na Pohádku nastěhoval její doposud poslední majitel – Ivan Roubal. Ten měl údajně přímo na Pohádce zavraždit dva své známé. Za několikanásobnou vraždu dostal doživotní trest. Dne 29. června 2015 Ivan Roubal zemřel v karvinské věznici. Na Pohádce bývají nejrůznějšími návštěvníky zaznamenávány různé nevysvětlitelné a paranormální jevy. Mají se zde ozývat záhadné zvuky a kroky. Je Pohádka skutečně prokletá? Objevují se zde astrální bytosti? Působí tady negativní energie, které mají neblahý vliv na lidi a jejich jednání?

 

Pohádka, statek s temnou minulostí

Na okraji Šumavy, asi 15 km jižně od Klatov, se nachází nechvalně známý statek zvaný Pohádka, dříve známý jako Christlhof. Dnes opuštěná a rozbořená usedlost leží na samotě nedaleko osady Bradné, kousek od Čachrova. Strašidelnou pověst si toto místo s sebou nese už od 19. století. V roce 1828 vypuknul v nedalekém Strážově požár, při kterém lehla popelem značná část vesnice. Místní lidé věřili, že za oheň může stará žena, o níž se tradovalo, že je čarodějnice, a která bydlela v chatrči nedaleko Pohádky. Lidé rozhořčeni tragickým požárem domnělou čarodějnici ukamenovali. Žena přitom Pohádku proklela a od té doby se už nikomu na tomto místě dobře nežilo. Lidé, kteří poté na Pohádce bydleli tam nikdy dlouho nevydrželi a často je potkal tragický osud v podobě nešťastné náhody nebo sebevraždy.

V roce 1991 se na Pohádku nastěhoval její doposud poslední majitel – Ivan Roubal. Ten měl údajně přímo na Pohádce zavraždit dva své známé. Za několikanásobnou vraždu dostal doživotní trest. Dne 29. června 2015 Ivan Roubal zemřel v karvinské věznici. Na Pohádce bývají nejrůznějšími návštěvníky zaznamenávány různé nevysvětlitelné a paranormální jevy. Mají se zde ozývat záhadné zvuky a kroky. Je Pohádka skutečně prokletá? Objevují se zde astrální bytosti? Působí tady negativní energie, které mají neblahý vliv na lidi a jejich jednání?

 

Pohádka, statek s temnou minulostí

Na okraji Šumavy, asi 15 km jižně od Klatov, se nachází nechvalně známý statek zvaný Pohádka, dříve známý jako Christlhof. Dnes opuštěná a rozbořená usedlost leží na samotě nedaleko osady Bradné, kousek od Čachrova. Strašidelnou pověst si toto místo s sebou nese už od 19. století. V roce 1828 vypuknul v nedalekém Strážově požár, při kterém lehla popelem značná část vesnice. Místní lidé věřili, že za oheň může stará žena, o níž se tradovalo, že je čarodějnice, a která bydlela v chatrči nedaleko Pohádky. Lidé rozhořčeni tragickým požárem domnělou čarodějnici ukamenovali. Žena přitom Pohádku proklela a od té doby se už nikomu na tomto místě dobře nežilo. Lidé, kteří poté na Pohádce bydleli tam nikdy dlouho nevydrželi a často je potkal tragický osud v podobě nešťastné náhody nebo sebevraždy.

V roce 1991 se na Pohádku nastěhoval její doposud poslední majitel – Ivan Roubal. Ten měl údajně přímo na Pohádce zavraždit dva své známé. Za několikanásobnou vraždu dostal doživotní trest. Dne 29. června 2015 Ivan Roubal zemřel v karvinské věznici. Na Pohádce bývají nejrůznějšími návštěvníky zaznamenávány různé nevysvětlitelné a paranormální jevy. Mají se zde ozývat záhadné zvuky a kroky. Je Pohádka skutečně prokletá? Objevují se zde astrální bytosti? Působí tady negativní energie, které mají neblahý vliv na lidi a jejich jednání?

Klášter Pivoň, útok rozzlobeného ducha

Pivoňský klášter se nachází ve vesnici Pivoň v pohraničním kraji západně od Domažlic. Klášter byl založen Augustiniány ve 13. století. V roce 1994 přichází do nevyužívaného a značně chátrajícího kláštera kameníci, aby rozpadlé a historicky cenné klášterní budovy zrekonstruovali. Během opravných prací objevili záhadně vyraženou bytelnou mříž a na tom samém místě pořídili šokující fotografii. Podařilo se jim zachytit bílý průhledný obrys lidské postavy. Tato nevysvětlitelná skutečnost je vystrašila natolik, že probíhající stavební práce v kostele ukončili. V kobkách v podzemí kláštera mají být údajně pohřbeni zdejší mniši.

Podařilo se tady zachytit ducha mnicha, jenž po smrti nenašel klid? Byla vyfocena záhadná astrální bytost v dlouhém plášti, která vychází z podzemní hrobky? Vyskytují se na Pivoni paranormální jevy a jsou zde neobvyklé energie? Nebo na fotografii ve skutečnosti nebyl duch, ale šlo o optickou vadu či vypočítaný podvod? A pokud na fotografii byl opravdu zachycen duch, pobývá stále v Pivoňském klášteře nebo již byl se svým nedořešeným osudem smířen a opustil nám známý svět? Jisté zatím je jen to, že Pivoňský klášter se svou dlouhou historií ukrývá mnohá tajemství.

Klášter Pivoň, útok rozzlobeného ducha

Pivoňský klášter se nachází ve vesnici Pivoň v pohraničním kraji západně od Domažlic. Klášter byl založen Augustiniány ve 13. století. V roce 1994 přichází do nevyužívaného a značně chátrajícího kláštera kameníci, aby rozpadlé a historicky cenné klášterní budovy zrekonstruovali. Během opravných prací objevili záhadně vyraženou bytelnou mříž a na tom samém místě pořídili šokující fotografii. Podařilo se jim zachytit bílý průhledný obrys lidské postavy. Tato nevysvětlitelná skutečnost je vystrašila natolik, že probíhající stavební práce v kostele ukončili. V kobkách v podzemí kláštera mají být údajně pohřbeni zdejší mniši.

Podařilo se tady zachytit ducha mnicha, jenž po smrti nenašel klid? Byla vyfocena záhadná astrální bytost v dlouhém plášti, která vychází z podzemní hrobky? Vyskytují se na Pivoni paranormální jevy a jsou zde neobvyklé energie? Nebo na fotografii ve skutečnosti nebyl duch, ale šlo o optickou vadu či vypočítaný podvod? A pokud na fotografii byl opravdu zachycen duch, pobývá stále v Pivoňském klášteře nebo již byl se svým nedořešeným osudem smířen a opustil nám známý svět? Jisté zatím je jen to, že Pivoňský klášter se svou dlouhou historií ukrývá mnohá tajemství.

Klášter Pivoň, útok rozzlobeného ducha

Pivoňský klášter se nachází ve vesnici Pivoň v pohraničním kraji západně od Domažlic. Klášter byl založen Augustiniány ve 13. století. V roce 1994 přichází do nevyužívaného a značně chátrajícího kláštera kameníci, aby rozpadlé a historicky cenné klášterní budovy zrekonstruovali. Během opravných prací objevili záhadně vyraženou bytelnou mříž a na tom samém místě pořídili šokující fotografii. Podařilo se jim zachytit bílý průhledný obrys lidské postavy. Tato nevysvětlitelná skutečnost je vystrašila natolik, že probíhající stavební práce v kostele ukončili. V kobkách v podzemí kláštera mají být údajně pohřbeni zdejší mniši.

Podařilo se tady zachytit ducha mnicha, jenž po smrti nenašel klid? Byla vyfocena záhadná astrální bytost v dlouhém plášti, která vychází z podzemní hrobky? Vyskytují se na Pivoni paranormální jevy a jsou zde neobvyklé energie? Nebo na fotografii ve skutečnosti nebyl duch, ale šlo o optickou vadu či vypočítaný podvod? A pokud na fotografii byl opravdu zachycen duch, pobývá stále v Pivoňském klášteře nebo již byl se svým nedořešeným osudem smířen a opustil nám známý svět? Jisté zatím je jen to, že Pivoňský klášter se svou dlouhou historií ukrývá mnohá tajemství.

 

Anežka Hrůzová, záhadná vražda v Polné

Anežka Hrůzová, záhadná vražda v Polné

 

Na Bílou sobotu roku 1899 bylo u pěšiny v lese Březina nedaleko Malé Věžnice nalezeno mrtvé tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové, učící se v Polné na švadlenu. Podle místních lékařů bylo zjištěno, že byla Anežka znásilněna a zavražděna. Na krku měla hlubokou řeznou ránu, ale na místě činu bylo nalezeno jen velmi málo krve. Díky tomu vzniklo podezření na židovskou rituální vraždu, při níž měla být krev z rány zachycena, aby mohla být použita při zadělávání těsta na sváteční macesy (bezkvasové pečivo). Ze zločinu byl obviněn pologramotný nezaměstnaný dvaadvacetiletý žid Leopold Hilsner. Následující soudní proces vyvolal velký zájem veřejnosti a rozdmýchal nenávistné protižidovské nálady. Celá složitá kauza vstoupila do dějin pod pojmem Hilsneriáda. Soud se stal spíše politicko – společenskou manifestací, nebyl a ani nemohl být objektivní. Nad tím, kdo skutečně zavraždil Anežku Hrůzovou tak dodnes visí velký otazník.

 

Anna Tomanová, stigmatička z Orlických hor

Anna Bohuslava Tomanová, narozená v roce 1907 v Pastvinách u Klášterce nad Orlicí ochrnula po úraze, který utrpěla ve věku čtyř let. Své trápení sama spojovala s Kristovou kalvárskou Obětí. V roce 1944 se na jejích rukou, nohou, boku a hlavě objevila krvavá zranění – tzv. stigmata. Ta pravidelně krvácela především v pátek, kdy Anna v extázi prožívala Kristovo utrpení. Podle mnohých svědků měla Anna Tomanová všechny příznaky a průvodní jevy pravé stigmatizace. Chudobka Ježíšova, jak se Anička sama nazývala, se samozřejmě stala trnem v oku bývalé STB, ale i některých církevních hodnostářů či lékařů. Vědou nevysvětlitelné krvavé rány se staly důvodem pro její zastrašování, obviňování i psychické týrání. Ona sama se přitom svými zvláštními schopnostmi a svou vírou snažila pomáhat všem trpícím lidem, kteří za ní s nadějí přicházeli.

 

Bílá paní z Rožmberka

Hrad Rožmberk v Jižních Čechách proslul kromě jiného několikanásobným zjevením našeho snad nejznámějšího přízraku – Bílé paní. Ženská postava v bílém je spojována s osudem nešťastné Perchty z Rožmberka, kterou její manžel Jan z Lichtenštejna na smrtelném loži proklel, neboť mu nechtěla odpustit týrání, kterým ji v manželství trápil. Bílá paní byla často na sídlech Rožmberků pozorována již ve středověku. Její asi nejproslulejší zjevení však bylo zaznamenáno v roce 1944, kdy na hradě Rožmberk sídlila nacistická dívčí organizace Bund deutscher Mädel. Bílá paní tehdy působivě zabránila německým dorostenkám vyvěsit na věži jejího středověkého sídla prapor s hákovým křížem. Přízrak se ale na tomto hradě objevil i na konci 20. století, kdy vystrašil řemeslníka, pracujícího na rekonstrukci interiéru.

Tajemství prý skrývá i obraz Perchty z Rožmberka, nacházející se v hradních komnatách. Nese nápis, který se zatím nepodařilo nikomu rozluštit a který by mohl osvobodit ztrápenou duši Perchty a jejího zachránce za odměnu dovést k pokladu.

 

 

 

 

Blaník, hora plná tajemství

Bájná hora Blaník má mezi našimi kopci zvláštní postavení. První legendy a pověsti o této hoře pochází zřejmě již od Keltů, kteří se tu usídlili a Blaník měli ve zvláštní úctě. Ve středovku se mnozí obávali, že se tudy vstupuje do podsvětí a roku 1404 zakázal pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc českému lidu na horu vůbec vystupovat. O pověstném vojsku, které se v jeho útrobách skrývá, se vypráví hned několik variant pověstí.

Známý je také případ kamenického pomocníka Václava Podbrdského, který se při odstřelu kamene zřítil do jakési podzemní síně, kde zažil neobvyklé setkání se zemřelými českými panovníky, národními buditeli a strážným duchem českého národa, který ho v podobě krásné dívky vyzval, aby se vrátil na povrch a šířil tam, co v útrobách Blaníku spatřil a poznal. Když se Podbrdský po 18 hodinách dostal zpět domů, zjistil, že tam zatím uběhlo 18 let. Kamenický pomocník přitom nebyl jediný, kdo se za podivných okolností ztratil v blanickém podzemí a někteří z nich už se nikdy nevrátili.

Vchod do podsvětí, do jiné dimenze i kasárna pro vojenské zálohy, co mají jednou zachránit naši zem. To všechno se o této hoře traduje. V současnosti je ale Blaník i v hledáčku ufologů, neboť jsou nad ním pozorována tajemná světla, pohybující se objekty, či světelný paprsek, směřující kamsi do nebes. Někteří z těch, co zdolali jeho vrchol mluví o zvláštních zvucích, které z hory vychází, jiní popisují ržání koní, či chrastění rytířskou zbrojí, jenž se nese lesem.

Blaník, hora plná tajemství

 

Bájná hora Blaník má mezi našimi kopci zvláštní postavení. První legendy a pověsti o této hoře pochází zřejmě již od Keltů, kteří se tu usídlili a Blaník měli ve zvláštní úctě. Ve středovku se mnozí obávali, že se tudy vstupuje do podsvětí a roku 1404 zakázal pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc českému lidu na horu vůbec vystupovat. O pověstném vojsku, které se v jeho útrobách skrývá, se vypráví hned několik variant pověstí.

 

Známý je také případ kamenického pomocníka Václava Podbrdského, který se při odstřelu kamene zřítil do jakési podzemní síně, kde zažil neobvyklé setkání se zemřelými českými panovníky, národními buditeli a strážným duchem českého národa, který ho v podobě krásné dívky vyzval, aby se vrátil na povrch a šířil tam, co v útrobách Blaníku spatřil a poznal. Když se Podbrdský po 18 hodinách dostal zpět domů, zjistil, že tam zatím uběhlo 18 let. Kamenický pomocník přitom nebyl jediný, kdo se za podivných okolností ztratil v blanickém podzemí a někteří z nich už se nikdy nevrátili.

 

Vchod do podsvětí, do jiné dimenze i kasárna pro vojenské zálohy, co mají jednou zachránit naši zem. To všechno se o této hoře traduje. V současnosti je ale Blaník i v hledáčku ufologů, neboť jsou nad ním pozorována tajemná světla, pohybující se objekty, či světelný paprsek, směřující kamsi do nebes. Někteří z těch, co zdolali jeho vrchol mluví o zvláštních zvucích, které z hory vychází, jiní popisují ržání koní, či chrastění rytířskou zbrojí, jenž se nese lesem.

 

Bludičky, ztracené duše nebo přírodní úkaz

Tajemná světýlka nazývaná bludičky se prý objevují na rašeliništích, močálech a mokřinách. Karel Klostermann ve svém šumavském románu „Ze světa lesních samot“ popisuje tento jev jako docela běžný, téměř každodenní. Podle Klostermanna jsou bludičky jakési modravé či žlutavé plamínky vyvěrající ze země. Objevují se prý nejčastěji na konci zimy a na podzim. Světélka mají prý nevysvětlitelnou přitažlivost a lákají své oběti do zrádných močálů. Přesto, že existují jistá vědecká vysvětlení tohoto jevu, bludná světla jsou stále zahalena tajemnem. Fenomén bludiček zdá se být již dávno zaniklý a dnes již nevídaný. Co tedy ve skutečnosti jsou bludičky? Je to ryze přírodní chemická nebo fyzikální reakce? Jsou to dušičky nekřtěňátek či duše mrtvých? A hlavně: existují bludičky ještě dnes nebo už nadobro zmizely?

 

Branišovský les, záhada od Českých Budějovic

Branišovský les, záhada od Českých Budějovic

 

Nevelký les, nacházející se západně od jihočeské metropole je zdá se dějištěm mnohých nevysvětlitelných jevů. Lidé tu slyší podivné zvuky, hru na flétnu, nebo tu potkávají vysokého muže v černém plášti a klobouku, který se nohama nedotýká země a pohybuje se v lesním porostu velmi rychle. Noční tmou se vznášejí rudě žhnoucí oči, po lese se toulá duch zavražděné ženy z nedaleké samoty. Na jednom lesním rozcestí tu stával mohutný strom, který neodolatelně přitahoval sebevrahy a na jehož větvi několik lidí dobrovolně ukončilo svůj život oběšením. Místní obyvatel se pokusil dalšímu vábení sebevrahů zabránit a větev, na které se lidé věšeli, ze stromu odřízl a spálil. Vzápětí mu ruka, kterou držel pilu při úrazu zchromla.

 

Podivná a dodnes ne zcela vyjasněná tragédie zde připravila o život čtyři vojáky, kteří tu hlídali muniční sklad. Branišovský les měl být dokonce svědkem havárie UFO. V lese se také nachází kdysi rozlehlé močály a rybníčky, v kterých za různých okolností utonulo mnoho lidí. Jejich duše prý dodnes z bažinatých vod vystupují a lákají do zrádných močálů další kolemjdoucí. Zdá se tak, že jen málo míst u nás je pro člověka tak nepřátelských a čeká tam na něj tolik různých nástrah jako v Branišovském lese, zvaném též Bor.

 

 

Burg doktora Kittela, tajemství léčivé magie

Burg doktora Kittela, tajemství léčivé magie

 

Život obyvatel vesnice Krásná v podhůří Jizerských hor byl v 18. století významně ovlivněn působením věhlasného zázračného léčitele a doktora bez „papírů“, Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela. Ke svým pacientům spěchal za pomoci létajícího pláště až do Prahy či do Vídně, chudé léčil zdarma a až s neuvěřitelnou úspěšností. Své lékařské nadání a nadpřirozené schopnosti údajně získal od samotného ďábla, kterému ale musel na oplátku upsat svou duši. Ve sklepích svého rozlehlého domu (Burgu) skrýval tajnou laboratoř, kde studoval zakázané knihy plné kouzel a magie. Snad aby se ze smlouvy s peklem vyvázal, nechal Kittel nedaleko Burgu postavit kostel, faru i školu a svou duši prý opravdu nakonec zachránil.

 

Dodnes se prý někde u Kittelova domu skrývají zakopané jeho zakázané knihy, létající plášť a také podzemní chodba, spojující Burg s kostelem. Místní horalé měli doktora rádi, ale zároveň se ho pro jeho „čarování“ i trochu báli. Jestli skutečně dokázal při léčení využívat magii, nebo toho jen tolik znal a uměl, až byl lidem podezřelý, to zatím žádný nález v blízkosti doktorova domu nenaznačil.

 

Burg doktora Kittela, tajemství léčivé magie

Burg doktora Kittela, tajemství léčivé magie

 

Život obyvatel vesnice Krásná v podhůří Jizerských hor byl v 18. století významně ovlivněn působením věhlasného zázračného léčitele a doktora bez „papírů“, Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela. Ke svým pacientům spěchal za pomoci létajícího pláště až do Prahy či do Vídně, chudé léčil zdarma a až s neuvěřitelnou úspěšností. Své lékařské nadání a nadpřirozené schopnosti údajně získal od samotného ďábla, kterému ale musel na oplátku upsat svou duši. Ve sklepích svého rozlehlého domu (Burgu) skrýval tajnou laboratoř, kde studoval zakázané knihy plné kouzel a magie. Snad aby se ze smlouvy s peklem vyvázal, nechal Kittel nedaleko Burgu postavit kostel, faru i školu a svou duši prý opravdu nakonec zachránil.

 

Dodnes se prý někde u Kittelova domu skrývají zakopané jeho zakázané knihy, létající plášť a také podzemní chodba, spojující Burg s kostelem. Místní horalé měli doktora rádi, ale zároveň se ho pro jeho „čarování“ i trochu báli. Jestli skutečně dokázal při léčení využívat magii, nebo toho jen tolik znal a uměl, až byl lidem podezřelý, to zatím žádný nález v blízkosti doktorova domu nenaznačil.

 

Ďáblova bible, kniha páchnoucí sírou

Ďáblova bible

 

Je to největší rukou napsaná kniha na světě, vážící 75 kg. Byla neznámo jak „stvořena“ na počátku 13. století v podlažickém klášteře na Chrudimsku. Autor, ať již jím byl kdokoliv, měl snahu do ní vepsat všechno známé vědění té doby. Na 320 pergamenových listů bylo potřeba kůže ze 160 oslů. Vznik tohoto výjimečného díla je opředen tajemstvím a několika legendami. Z písma, kterým je kniha napsána lze vypozorovat, že jejím autorem je jediný člověk, že knihu napsal latinsky, v krátkém časovém úseku, což v tomto rozsahu není možné. Největší pozornost ale přitahuje půlmetrové vyobrazení ďábla, které nemá v dobové literatuře obdoby.

 

Podle legendy knihu napsal podlažický mnich, aby se vyhnul přísnému trestu za hřích praktikování černé magie a uctívání Satana. Slíbil, že za jedinou noc vytvoří největší knihu světa, za což unikne zazdění zaživa. Brzy však pochopil, že svůj úkol nezvládne a tak si na pomoc přivolal ďábla. Spolu s ním pak svůj závazek zvládl a z vděčnosti svého pomocníka vyobrazil na jednu ze stran knihy.

 

Codex gigas, jak je kniha nazývána, byl součástí sbírek Rudolfa II., než se jej za třicetileté války zmocnili Švédové. Od té doby je toto tajuplné a mimořádné dílo uchováváno v stockholmské Královské knihovně.

 

 

Osnova

 

https://www.moskyt.net/velikonocni-vrazda-polne

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/rajsky-mlyn-misto-nasycene-negativni-energii

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/nuselsky-most-interdimenzionalni-trhlina

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hans-hagen-prizrak-lomu-ceske-ameriky

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hrbitov-velhartice-ozivle-mrtvoly-temny-ritual

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hrad-kost-strasidla-duchove-zahadne-zvuky

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojaku

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojaku

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojakuhttp://www.ceske-zahady.cz/dolsky-mlyn-duch-mlynarova-synahttp://

 

 

www.ceske-zahady.cz/byci-skala-jeskynni-svatyne-doby-zelezne

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/pohadka-statek-temnou-minulosti

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/anna-tomanova-stigmaticka-orlickych-hor

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/bila-pani-rozmberka

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/blanik-hora-plna-tajemstvi

 

https://www.moskyt.net/velikonocni-vrazda-polne

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/rajsky-mlyn-misto-nasycene-negativni-energii

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/nuselsky-most-interdimenzionalni-trhlina

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hans-hagen-prizrak-lomu-ceske-ameriky

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hrbitov-velhartice-ozivle-mrtvoly-temny-ritual

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hrad-kost-strasidla-duchove-zahadne-zvuky

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojaku

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojaku

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojakuhttp://www.ceske-zahady.cz/dolsky-mlyn-duch-mlynarova-synahttp://

 

 

www.ceske-zahady.cz/byci-skala-jeskynni-svatyne-doby-zelezne

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/pohadka-statek-temnou-minulosti

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/anna-tomanova-stigmaticka-orlickych-hor

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/bila-pani-rozmberka

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/blanik-hora-plna-tajemstvi

 

 

 

 

Zdroje

https://www.moskyt.net/velikonocni-vrazda-polne

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/rajsky-mlyn-misto-nasycene-negativni-energii

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/nuselsky-most-interdimenzionalni-trhlina

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hans-hagen-prizrak-lomu-ceske-ameriky

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hrbitov-velhartice-ozivle-mrtvoly-temny-ritual

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/jihlavske-podzemi-svitici-chodba-pruchod-do-jine-dimenze

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/hrad-kost-strasidla-duchove-zahadne-zvuky

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojaku

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojaku

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/kostel-sv-morice-kostlivci-svedskych-vojakuhttp://www.ceske-zahady.cz/dolsky-mlyn-duch-mlynarova-synahttp://

 

 

www.ceske-zahady.cz/byci-skala-jeskynni-svatyne-doby-zelezne

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/pohadka-statek-temnou-minulosti

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/anna-tomanova-stigmaticka-orlickych-hor

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/bila-pani-rozmberka

 

 

 

 

 

 

http://www.ceske-zahady.cz/blanik-hora-plna-tajemstvi

 

 

 

Výsledek obrázku pro záhady v čr

 

Draci prý u nás skutečně skutečně řádili, aspoň podle pověstí.

 

sepsal Jiří Šoltýs