Indonéský kmen žije s mrtvými i několik let. Zemřelí dostávají najíst a na jejich počest jsou obětováni buvoli

Říká se, že jíme, abychom žili. Jenže Toradžané krmí i zemřelé, dokonce je převlékají a dopřejí jim cigaretu. Smrt pro ně neznamená konec bytí, ale jen ukončení jedné etapy.

Smrtí život nekončí
Toradžané jsou původními obyvateli indonéské oblasti Jižní Sulawesi. Co však Toradžany odlišuje, je jejich jedinečné zacházení se zemřelými. Smrt je pro Toradžany ústředním tématem a pohřby mají přednost před téměř každou jinou rodinnou událostí.

Přestože většina současných Toradžanů jsou křesťané a někteří muslimové, animismus, tedy víra, že nelidské bytosti, jako jsou zvířata, rostliny, a dokonce i neživé předměty, mají duchovní podstatu, je stále velmi silnou součástí jejich kultury.

Stále členem rodiny
Když zemře člen rodiny, je o něj stále pečováno, a to často i několik týdnů, nebo dokonce let, dokud není možné vypravit pohřeb.

O mrtvém se v té době mluví jako o „to’makula“ (nemocný člověk). Pravidelně dostává jídlo a vodu a je stále součástí každodenního života své rodiny.

Indonéský kmen žije s mrtvými i několik let. Zemřelí dostávají najíst a na jejich počest jsou obětováni buvoli
Zdroj: Profimedia
V době mezi smrtí člověka a jeho pohřbem se denně čtou verše z Bible, zatímco se mrtvola konzervuje a mumifikuje roztokem formaldehydu a vody. Za starých časů se těla otírala čajem a balzamovala směsí bylin.

Pohřeb je velkou událostí
Teprve když se podaří shromáždit odpovídající finanční částku a kontaktovat všechny příbuzné, začne rodina s přípravami na pohřeb. Samotný pohřeb, nazývaný Rambu Solo, je událostí, do níž se zapojuje celá vesnice. Může trvat od několika dnů až po několik týdnů v závislosti na významu daného jedince.

Součástí pohřebních slavností jsou modlitby, tanec, zpěv, truchlení, obětování vodních buvolů, a dokonce kohoutí zápasy. Všeobecně se věří, že čím více vodních buvolů se zabije na počest zemřelého, tím rychleji se mrtvý přesune se stádem do Puya, země duší.

Obětování buvolů je poměrně krvavá podívaná. Dva buvoli se za přihlížení celé vesnice utkají v boji na počest zemřelého. Poté k davu i zvířatům promluví hlavní ceremoniář a buvolům je podříznuto hrdlo. Jejich hlavy jsou odděleny a maso je rozděleno a rozdáno rodině a přátelům, kteří uspořádají hostinu.

Indonéský kmen žije s mrtvými i několik let. Zemřelí dostávají najíst a na jejich počest jsou obětováni buvoli
Zdroj: Profimedia
Místo odpočinku
V poslední den pohřbu je tělo přeneseno na místo odpočinku, kterým je obvykle hrobka vytesaná do skály nebo pohřební věž předků. Tyto hrobky mohou být až 30 metrů nad zemí. Podobně jako v případě buvolů jde výška hrobky obvykle ruku v ruce s postavením jedince.

Znovu spolu
Při rituálu ma’nene, který se koná jednou za jeden až tři roky, jsou mrtví vyjmuti z hrobky, očištěni od hmyzu a převlečeni do nového oblečení.

Bitva o víno je už tradiční součástí festivalu vína ve španělském regionu Vi?a Olabarri. Cíl bitvy je snadný

Tento „druhý pohřeb“ dává mladším generacím příležitost spojit se s předky a navázat pouto s rodovou linií. Není neobvyklé vidět mladé Toradžany, jak si společně zakouří se svými mrtvými pradědečky nebo si pořídí selfie s mumifikovanými prababičkami.

Tato praxe jim připomíná, že jsou součástí dlouhé linie lidí táhnoucí se stovky let a že smrt je přirozenou součástí života.

zdroj: https://www.jimeto.cz