Zlatokopem v Americe: zlata málo, ale samoty a smutku na rozdávání

Knihy i filmy nám život zlatokopů představují jako jedno velké dobrodružství, završené šťastným nálezem velkého množství zlata. Skutečně ale rýžování zlata v časech takzvané zlaté horečky vypadalo takhle? Článek z roku 1908 vám ukáže, že reálný život pravého zlatokopa byl úplně jiný.

Poustevník zlatokop.

S velkými obtížemi dorazilo, v těchto dnech část odvážných automobilistů, kteří podnikli dobrodružnou jízdu z Nového Yorku do Paříže přes ledová pole Aljašky a Sibiře, na pobřeží kalifornské a nastoupila další jízdu na sever. Antonius Scarfoglio, účastník výpravy, podává zajímavý obraz širých, nehostinných pustin Nevady a vypravuje při tom o podivném poustevníku, kterého nalezli uprostřed neobydlené pouště a v jehož chatrči byli znavení cestovatelé pohostinně přijati.

Bylo to za jízdy z Ely do Goldfieldu v Nevadě. Bídná, sotva sjízdná cesta vine se líně holou skalnatou rovinou. Na tři sta mil žádný dům, žádná chatrč, žádný strom, žádná voda. Na vyschlé, písčité půdě leží vybílené kostry zahynulých zvířat, vlků a šakalů, ba ani pták ve vzduchu nepřináší známku života do mrtvého, tísnivého ticha.

Urazili jsme 125 mil, ale hrozná poušť zdá se nekonečnou. Musíme hledati přístřeší na noc a přece víme, že žádného nenalezneme. Opouštíme vůz a jdeme pěšky do skal, abychom se poohlédli po nějaké jeskyni, jež by nám poskytla ochrany.

Zvedl se prudký; řezavý vítr, žene do výše suché vlny písku, jenž vniká db očí a do nosu a působí bolest. Nikde žádná jeskyně ani rozsedlina. Náhle spatřili jsme na nízkém skalním pahorku malou chatrč. Stojí tiše a osaměle v liduprázdné pustině, ale okénko svítí jasně a pohostinně.

Rychle běžíme k chatrči a klepáme; jednou, pak podruhé. Starý muž nám otvírá. Klid a dobrota spočívá v jeho tváři a dlouhý, stříbrný vous splývá mu s obličeje. V očích jeho zračí se podiv, smíšený s bázní, že se v této poušti objevují lidé, ale brzy jest upokojen a vlídně nás zve do své chatrče.

Vypadá to zde prostě, spořádaně a čistě. Stěny jsou ozdobeny uměle zrobenými papírovými květinami, několik kusů, hrubého, masivního nábytku, na stole hromada knih. Jedna jest otevřena, ohmatána od častého čtení, je to báseň Tennysonova, při níž jsme starce vyrušili.

Brzy se dovídáme o jeho osudu. Je Francouz a, jak s polosmutným úsměvem ujišťuje zlatokop. Po prosté večeři vypravuje nám o svém životě, klidně, pomatu a odměřeně, jen tu a tam dodává mírný pohyb rukou jeho slovům silnějšího zabarvení.

Když mu bylo třicet let, opustil svou vlast, obětoval klidný, šťastný rodinný život a dal se vésti matnou touhou, která jej pudila do zlaté země a slibovala skvělé poklady. Měl přátele a malé jmění, měl otce a matku, manželku a děti, ale opustil vše, horečná touha po zlatě opanovala jej úplně a nic nedovedlo jej zadrželi.

A od té doby zůstal sám. Každého rána, jak vyjde slunce, vychází do skal a prohlíží kameny, pátraje po zlatých pokladech, které jej vylákaly z otčiny. Jako středověcí alchymisté ztrávili život v tmavé komoře bádáním po tajemných elixírech, hledal po 37 let zlato, nejprve v Aljašce, pak v Transvaalu a konečně zde v pustinách Nevady.

Nikdy se nesplnil jeho sen, ale ve staré krvi je posud zlatá horečka a po tři léta pracuje zde na slabé žíle, kterou objevil a jež mu právě stačí na nejnutnější potřeby. Jeho naděje a knihy jsou mu jedinou útěchou. V hodinách, kdy staré tělo potřebuje odpočinku, žije s Homerem, Platonem, Plutarchem, Tennysonem a Schelleyem.

Po dlouhou dobu nespatři člověka a chce-li slyšeti vlastní hlas, mluví k jedinému živému druhu, svému nejvěrnějšímu příteli, starému psu s dlouhou srstí, jenž nyní leží v koutě a jako by sledoval náš hovor. Od svého snu však stařec neupustí. Denně kope v zemi a v kamenech a bude kopali, dokud ho nesklátí smrt.

zdroj:https://www.bejvavalo.cz