Přestanou Korejci jíst psy? Obraz tradiční korejské kuchyně se pozvolna mění

Tradice trvající dlouhá milénia možná končí. Jihokorejci se k národní delikatese pomalu otáčejí zády, což znamená jediné: Tisíce psů přežijí. Ochránci nyní pro některá ze zachráněných, ale opuštěných zvířat našli nové domovy – na druhém konci světa

Smutné psí oči možná z Jižní Koreje brzy zmizí: 84 % obyvatel se ke psímu masu otáčí zády.

Na konci října dorazilo na mezinárodní letiště Dulles ve Washingtonu 196 psů, zachráněných z klecí na jihokorejských psích farmách. Kvůli klesající poptávce po mase zmíněných zvířat jedna po druhé zavírají. Někteří chlupáči zamířili přímo do útulků, jiné čeká výcvik, aby byli připraveni na svou novou roli domácího mazlíčka.

Od ledna 2015 přijala Humane Society International (HSI) ze sedmnácti bývalých farem v Jižní Koreji na dva tisíce psů. „Okolo sto dvaceti zvířat z říjnového letu zůstává v útulku v marylandském Hagerstownu. Ostatní se přesunula do útulků v okolí nebo byla umístěna do dočasné péče,“ popisuje Kelly Donithanová z HSI, která patřila do záchranného týmu v Koreji.

Najíst, napít, protáhnout

Do pěstounské péče se dostala i roční čivava Cassie. „Ještě chvíli potrvá, než pochopí, že s ní nikdo nebude zacházet špatně,“ líčí Debbie Pattenová, která se o fenku zatím stará ve virginském Warringtonu. „Chce to čas a hodně trpělivosti, abychom ji o tom ujistili.“

Psi v Hagerstownu žijí v kotcích s podestýlkou, mají krmení, vodu i dostatek prostoru k pohybu. Některé nejvíc traumatizované možná bude nutné zcela oddělit od ostatních nebo jim do kotce přidat bariéru, aby neviděli ven. Další, zejména ti malí, budou nejspíš potřebovat další prostor, aby se ve svém příbytku mohli schovat. „Někteří z nejpostiženějších pejsků už se však s novým prostředím pomalu sžívají,“ vysvětluje Donithanová. „Snažíme se je neumísťovat do domovů příliš rychle.“

Dvojí standard

Jižní Korea tvořila dlouhou dobu jedno z center asijského trhu se psím masem, ale postoj se mění s tím, jak přibývá chovatelů domácích mazlíčků, stejně jako obavy z týrání zvířat. Říjnový průzkum HSI ukázal, že 84 % Jihokorejců nikdy maso ze psa nejedlo nebo to nemají v úmyslu a 59 % dotázaných uvedlo, že by zákaz obchodování s ním podpořilo. Od podobného šetření z roku 2017 jde o prudký nárůst.

Psi se tradičně jedli v zemích jako Jižní Korea, Čína, Vietnam, Filipíny a v některých částech Afriky. Mnoha tamním lidem vadí, jak se k dané otázce stavějí západní země. Argumentují, že zmíněný průmysl není o nic horší než velkochov a konzumace jiných zvířat, a odpůrce viní z rasistických dvojích standardů. Hnutí za práva zvířat však v Asii narůstají, zatímco obchod se psím masem upadá: V Hongkongu, Singapuru, Thajsku a na Tchaj-wanu už platí jeho zákaz. Ve Švýcarsku, kde se psi a kočky kdysi jedli v některých odlehlých venkovských oblastech, je komerční prodej psího masa také zakázaný.

Tradice na ústupu

„Ta tradice upadá,“ popisuje Jeff Flocken, prezident HSI ve Washingtonu. „Mladí Jihokorejci nemají o konzumaci psího masa zájem a nechtějí ani dědit psí farmy. Právě teď se kultura proměňuje.“ Přesto v zemi údajně zůstává nejméně jeden a půl milionu hafanů držených na čtyřech tisícovkách registrovaných farem. Nutno však dodat, že se jedná jen o polovinu zvířat, která tam bylo možné najít ještě před dvěma dekádami.

Průmysl upřednostňuje plemena nureongi neboli žluté psy, tosa-inu a korejské jindo, ale farmy chovají i spoustu dalších. Jejich maso podává téměř 3 400 restaurací po celé Jižní Koreji, přičemž se jedná o populární menu obzvlášť v teplém počasí a během třídenního letního období boknal. Někteří Korejci věří, že jeho konzumace – často v podobě polévky bosintang s masem dušeným ve vlastní šťávě – pomáhá za horkých dní zvyšovat výdrž a mužnost. „Masový“ posilující nápoj gaesoju s bylinkami má také údajně zvyšovat výdrž a pomáhat při zotavení po operacích.

Úleva a pocit viny

Psi zavěšení ve stísněných a rezavých klecích vysoko nad hromadami výkalů a nakonec usmrcení elektrickým proudem – to je krutost, která konečně začíná pronikat do širšího povědomí. Mnoho zvířat trpí nějakou nemocí a jsou nadopována antibiotiky. Dřív bylo běžné je pověsit a umlátit k smrti v přesvědčení, že to umocní jejich chuť i zdravotní účinky. Zákony na ochranu zvířat však popsané metody do jisté míry zastavily.

Na farmě mezi rýžovými poli v Sosanu, asi 120 kilometrů jihovýchodně od Soulu, pomohl její jednašedesátiletý majitel Kim Il-hawn pracovníkům HSI shromáždit 170 psů z klecí, kde čekali na smrt. Dalších šestadvacet hafanů pocházelo z různých dřív zrušených farem. Kimovi se prý spíš ulevilo, když se jeho podnik po desetiletí byznysu konečně zavřel. „Způsob, jakým v televizi líčili, že je obchod se psím masem krutý, ve mně vyvolal pocit viny z vlastní práce,“ vysvětluje. „V jednu chvíli mi dokonce bylo psů na mé farmě líto.“ 

Za lepším životem

Některá zvířata vrčí, jakmile se k nim lidé přiblíží, jiná se s důvěrou nechávají hladit a mazlit. „Já vím, že se jim na farmách žije špatně,“ líčí Kim, „proto je pouštím. Protože na ně v Americe čeká lepší život.“ Říká, že se cena za psy v posledních několika letech snížila, což představovalo další důvod, proč obchodu zanechat. Přesto si neodpustil jízlivý komentář vůči pracovníkům, kteří se mu zdáli zvířaty „posedlí“. „Chovají se k nim se stejným respektem, jaký my pociťujeme ke starším,“ popisuje. „Tohle nechápu.“

Joo Young-bong, ředitel korejské asociace psích farem, obviňuje organizace jako HSI z vykořisťování psů coby prostředku pro získávání darů. „Psí maso tvoří součást korejské tradiční kuchyně,“ uvádí, „nechávat je, aby psy z farem odváželi pryč, je jako zostuzovat korejskou kulturu.“ Trvá na tom, že je psí maso zdravé a že eticky nejde o žádný rozdíl oproti pojídání smažených kuřat. „Ta jsou přece stejně roztomilá. Proč tedy u psů uplatňovat dvojí standard?“ ptá se. Jeff Flocken z HSI však oponuje, že se jeho organizace snaží zavřít i podobné farmy na Západě.

Korejský první pes

Manažerka kampaně HSI v Soulu Nara Kimová poukázala, že změna postojů vychází ze samotné Jižní Koreje: „Věci se mění velmi rychle, což je pro nás Korejce typické: Něco si začneme uvědomovat a zároveň to také okamžitě měníme.“ Podle národní veterinární služby stoupl předloni počet psů chovaných jako domácí mazlíčci na šest milionů, zatímco v roce 2010 jich bylo 4,6 milionu. Televizní pořady, v nichž vystupují chlupáči s páníčky, kteří své miláčky hýčkají a oblékají do módních oblečků, se stávají čím dál populárnějšími a představují bohatý i bleskově rostoucí trh.

Dokonce i prezident Mun Če-in má doma zachráněného hafana. Korejský „první pes“ Tori, malý černý kříženec, trpěl v útulku a hrozilo, že skončí na talíři. Zachránila jej však skupina CARE bojující za práva zvířat a nakonec si ho v roce 2017 adoptoval Mun. Fenka Tori se objevila i v roce 2018 v Soulu při protestu proti obchodování se psím masem, kam ji přivedla prezidentova dcera.

Mírová štěňata

Mun ještě coby prezidentský kandidát slíbil, že obchod se psím masem postupně ukončí. Od převzetí moci však k dané otázce mlčel, a to i navzdory petici s podpisy 200 tisíc lidí. Vláda nyní říká, že je třeba vzít v potaz živobytí těch, kdo se zmíněným byznysem živí, a předpokládá, že se „systém bude postupně měnit v souladu se společenskou diskusí.“ Dokonce i severokorejský vůdce Kim Čong-un se k milovníkům chlupáčů připojil a roku 2018 daroval Munovi dva lovecké psy, kteří v následujícím roce porodili šest „mírových štěňátek“.

Mnoho farmářů však zvířata prodává i pro nelegální psí zápasy, a tak byli někteří zachránění jedinci agresivní a pochopitelně nedůvěřiví vůči lidem. Podle Flockena bude nicméně většina z nich po několika týdnech výcviku připravena jít do nového domova. Těch pár psů, kteří jsou příliš vyděšení a úzkostliví, aby žili s lidmi, zamíří do zvláštního útulku, kde se jim dostane „neuvěřitelné péče“.

Řídit se instinkty

Flocken loni adoptoval pětiletého zlatého retrívra pocházejícího z farmy na psí maso. „Trvalo několik měsíců, než se Žvejkal přestal tolik bát,“ líčí nový majitel, „stále je poněkud drsný, ale tvoří teď součást naší rodiny.“ Někteří psi z poslední záchranné mise v Jižní Koreji už si zvykají na domácí prostředí. Dvaašedesátiletá Debbie Pattenová, která se stará o zmiňovanou čivavu Cassie, říká, že od chvíle, kdy fenka dorazila, tráví většinu času v bedně u dočasné paničky v pokoji. Když byla Debbie poblíž, pejsek vůbec nevylézal. Teď jen vykukuje a nechá se pohladit, ale vždycky se zas rychle schová. „Řídím se svými instinkty,“ uvádí Pattenová, „v ničem na ni netlačím. A hodně si k tomu čtu na internetu.“